Konec Země mluvících stromů

21. května 2020 v 23:40 | Aredhel |  Povídky a jiná psaní neinspirovaná Tolkienem
Skoro dva měsíce prodlevy - nezbývá, než se stydět...

Dnešní povídka (pokud tomu tak můžeme říkat) pochází z opravdu nezměrných hlubin archivu. Je určitě přes deset let stará, možná dokonce skoro patnáct, kdo ví. Takže vážně jenom pro fajnšmekry, kteří jsou zvědaví/odvážní.
Původně se jednalo o hru, kterou jsme provozovaly se sestrou - člověk si vylosoval úryvek z knížky (větu nebo dvě) a ten musel zapracovat do krátkého příběhu. Podobná moje povídka existuje ještě jedna, pokud by někdo vyloženě stál o další podobnou záležitost... A pokud si někdo rád hraje, může zkusit zjistit/uhodnout z jaké knížky původní úryvek (v kurzívě) pochází.






Konec Země mluvících stromů

Jmenuji se princ Jonathin a je to již rok, co jsem zemřel, ale já to pořád vidím jako dnes. Pořád slyším všechna slova, která tenkrát byla řečena, cítím každou slzu, jako by mi ještě stékala po rozpálené tváři. Bývaly doby, kdy jsem byl princem Jonathinem, doby, kdy jsem se v zahradě honil se svou sestrou Valérií. Doby, kdy jsem shlížel z vrcholu své věže na Zemi mluvících stromů a byl jsem šťastný. Věděl jsem, že bych tak dokázal žít na věky. Ale nic mezi nebem a zemí netrvá věčně.
Tuto skutečnost jsem poznal v okamžiku, kdy se Valérie v honosných šatech a obtěžkaná šperky naposledy otočila a posmutněle se usmála, než nastoupila do kočáru. Dvířka se zaklapla, kočár zarachotil a já ji ztratil. To jsem tehdy samozřejmě nevěděl, ale cítil jsem se podivně prázdný. Vdala se. To děvčata dělávají a čím vyšší mají postavení, tím dřív odcházejí z domu. Její ženich se mi nelíbil. Měl husté obočí, krkavčí pohled a namyšlené chování. Myslím, že jí se taky nelíbil. Ať tak či tak, postavil mezi nás bariéru pěti let.
A pak se vzbouřil. Dlouho v kobkách svého hradu na druhé straně Země mluvících stromů budoval tajně vojsko. Pak se prohlásil králem a byl ochoten bít se s každým, kdo to popíral. To si můj otec samozřejmě nenechal líbit. Pamatuji si, jak ho přinesli - bledého, zkrvaveného a těžce dýchajícího. Stačil se na mě pouze usmát a říct: "Nedokážu to. Jsou příliš silní a drží Valérii." Poté zemřel a já byl opět prázdný. Slova o Valérii mi ale nedala spát. Konec konců, byl jsem teď král, i když jsem si ze zvyku pořád nechával říkat princ. Věděl jsem, že nikdo jiný ji nezachrání. A tak jsem také vytáhl s vojskem. Musel se mi opravdu hodně smát.
Jednou jsme vyhráli, jednou prohráli, ale přesto jsme postupovali a nepřátele tlačili před sebou.
Desátého dne našeho tažení se před námi rozprostřel Les mluvících stromů a tam, ve stínu jeho větví se páslo sto bílých koní se stříbrnými kopyty. Škubali trávu a chodili při tom dokola, takže vytvářeli dusající bílý kruh. Uprostřed kruhu seděla jakási dívka. Byla ke mně zády, opřená o strom, dlaně přitisknuté k jeho kůře; sytě hnědé vlasy jí povlávaly ve větru. Hned jsem věděl, že s tím stromem promlouvá a to dokáže jen velmi málo lidí, neboť stromy si své přátele pečlivě vybírají. Možná proto jsem se oddělil od ostatních a šel se jí zeptat na cestu. Mé další vzpomínky jsou poněkud zmatené, jako bych se na ně díval přes závěs vody. Vím jen, že když nastal večer, svítily hvězdy tak jasně jako ještě nikdy a Morts mě držela za ruku a líbala. Ani nevím, kdy mi řekla, že se jmenuje Morts. Nechápal jsem, jak jsem si vůbec mohl myslet, že je člověk, ale každý se občas mýlí. Morts měla nestejné oči - jedno bylo svítivě žluté, druhé zářivě zelené. Obě byly moc pěkné, každé zvlášť. Při líbání mě to ale znervózňovalo. Rty měla hnědé jako kůra, ale byly žhavé jako oheň. Její vlasy vlály i za naprostého bezvětří - Morts byla poslem stromů.
Prakticky nevím, o čem jsme mluvili; jen několik slov mi uvízlo v paměti.
"Co je po smrti?" zeptal jsem se, Dnes ani nevím proč.
"Nevím, asi nic." odpověděla bezmyšlenkovitě a kreslila prstem do vzduchu květy.
Také se mě ptala na důvod mého tažení. A po mém zmateném proslovu mi šeptala do ucha: "Pomůžu ti. A co víc, dám ti dar." A pak najednou ronila horké zelené slzy a vzlykala: "To jediné na čem záleží, jsou stromy. Nikdy nesmějí usnout. Vždycky jim budu zpívat, vždycky je budu probouzet." Dala mi červenou kápi a hladila mě po vlasech. "Není kouzelná," odpověděla na mou nevyslovenou otázku, "ale umožní ti mluvit se stromy a ty pochopíš, proč se jim říká mluvící." Chtěl jsem jí poděkovat, ale ona už se zase smála.
A tu, právě když hvězdy zářily nejjasněji, ozval se z Lesa mluvících stromů výkřik. Poznal jsem ho a věděl jsem, že už nemůžu čekat. Řekla mi: "Nech zde koně: s Morts poběžíš rychleji než na jakémkoli živém tvoru." A znovu mě uchopila za ruku. Mezi stromy jsme se rozběhli tryskem a všichni bílí koně také. Uháněli jsme jako o závod a já se o jednu větev zachytil svou červenou kápí. Možná mě ten strom chtěl zadržet. Nebo varovat. Já ho však neposlouchal, neboť z hloubi lesa se ozval další výkřik, tentokrát mnohem žalostnější. Všechny muže jsme nechali dávno za sebou. Lesem jsem běžel jen já, ona a koně. "Počkej, Jonathine." řekla, ale já ji neposlouchal, ačkoliv mě poprvé nazvala jménem.
Vběhli jsme na mýtinu plnou jeho mužů, kteří nás okamžitě obklíčili, a uprostřed stál on a v náručí držel Valérii. Měla na sobě své svatební šaty, ale já hned poznal, že je pozdě, a vytrhl jsem Morts svou ruku. Měl jsem oči pouze pro Valérii. Na tvářích měla ještě slzy a její vlasy byly zbarvené krví. Nevěděl jsem pořádně, co dělám, a tak mě zabili docela snadno. Ani jsem si neuvědomil, že mám slzy v očích, stejně jako moje sestra. V uších mi znělo jen několik slov: "Co je po smrti?" "Nevím, asi nic."
Uběhl už rok. Všichni bílí koně tam tenkrát zemřeli - kvůli mně. Také všechny mluvící stromy uschly. Morts chodí od jednoho k druhému a zpívá jim písně o probuzení. Nikdy to nevzdá.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama