31. března: Anairë

31. března 2020 v 23:58 | Aredhel |  Básně inspirované Tolkienem
Poslední březnový den, poslední březnový příspěvek - dost možná i co se příštích let týče.
Takže ne, nemohla jsem si to nechat ujít a nenapsat nic.

Téma bylo hezké: začátek jara.
Sedlo do nálady, takže vznikla básnička věnovaná Anairë a odloučení, a zároveň básnička inspirovaná tím ne zrovna idylickým jarem, co právě prožíváme.







Anairë
Dnes probudil mě slunce svit,
však mrazil a měl bílý třpyt -
snad samo jaro v hořkém pláči
si řeklo: dost! už krásy stačí!
a zmlkl smích -
a jarní kvítí ve své kráse
až k vlhké zemi pokládá se,
jak duše klesá ku modlení -
a přece konec jara není,
jen pozdní sníh.

Dnes vzbudila mě slzí sůl
a přivítal mě prázdný stůl,
pod chodidly mi zmrzlá tráva
jaro snad sté odpočítává,
tak svěží…
ladoňky modré mezi bílou
bojují s vůlí zarputilou,
však slunce přeje zlatým střechám -
srdce mi kleslo, spát ho nechám,
kde leží…

Já plakávala často jsem,
však slzy málo změní, zem
vítá zpět jaro ostrou vůní
a brzy bude novoluní,
kolikáté již?
řekli jste s pláčem - miluji tě -
však ani lásky pevné sítě
vás nezdržely, dál jen jít!
Zapomenout se otočit…
A ty netušíš…

…že každé jaro ptám se skály,
zda vskutku jste mě milovali,
že každé jaro ptám se deště,
zda milovat vás umím ještě…
…nic není,
- kvítí, co z vlhké půdy vstalo,
si moje slzy ponechalo,
(že jsme vždy jaro nemívali?
vzpomínky na to slunce spálí…) -
jen snění.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Šárka Šárka | Web | 1. dubna 2020 v 13:44 | Reagovat

Je to hrozně krásná báseň. Její neobvyklý rytmus jsem si ihned zamilovala. A jak je celá prostoupená dojmem z letošního jara, na které budeme asi dlouho všichni pamatovat! Tak třeba až si za pár letu budeme tuhle básničku zase číst, vzpomeneme si, jaké to bylo. I v tom je určitá hodnota.
Chudinka Anairë, jak to, že jí nikdo nezbyl?  Děvčata mohly v Amanu uspořádat sedánek opuštěných manželek a matek. Celá staletí prožívat takhle v nejistotě - jak vůbec neztratit rozum?
Díky, miláčku, že aspoň na několik skvělých příspěvků do březnové výzvy jsi měla čas a vůli :))

((a malinká grammar nazi vsuvka- sítě nezdržely))

2 Šárka Šárka | Web | 2. dubna 2020 v 20:08 | Reagovat

Ooo jak už si to opravila ♥♥♥ :)

3 Anička Anička | 5. dubna 2020 v 21:23 | Reagovat

Ta báseň je tak smutná, truchlivá, křehká... a nádherná. Umíš krásně propojovat obrazy - city a krajinu, až to rozechvívá srdce.
A jsem ráda, že připomínáš smutek těch, o kterých se v příbězích tak často nemluví - muselo být přece strašné zůstat opuštěná, když třeba i všichni milovaní odešli. A čekat a bojovat se zoufalstvím...
Jsem ráda, že sis našla čas a vydala jsi v březnu několik příspěvků, přečetla jsem si je moc ráda.

4 Silwiniel Silwiniel | Web | 13. dubna 2020 v 11:48 | Reagovat

Nádherná báseň! Nedokážu asi víc napsat, všechno bylo řečeno přede mnou. Číst tvoje básně je vždy pohlazení po duši.

5 Mexafell Mexafell | Web | 24. dubna 2020 v 19:49 | Reagovat

Tolik krásy a smutku v jedné básni. Tiskne to srdce v hrudi...

6 Isilien Isilien | E-mail | 2. května 2020 v 1:00 | Reagovat

Touto básní jsi dokázala něco, co již dlouho nikdo ne - došla mi slova, zcela a absolutně nemám co dodat, snad i proto, že vše bylo již řečeno.
Zkrátka krása, nádhera a skvost, vedle nějž i krása silmarilů bledne.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama