18. března: Malý kousek nesmrtelnosti (povídka inspirovaná Athrabeth)

18. března 2020 v 23:58 | Aredhel |  Povídky inspirované Tolkienem
Dneska bylo po dlouhé době zase dobré téma, úryvek z básně Emily Dickinsonové:

"Because I could not stop for Death-
He kindly stopped for me-
The Carriage held but just Ourselves-
And Immortality."


Kdysi, kdysi dávno (roky a roky) jsem slíbila Tani tolkienistickou povídku. Tani mi dala na výběr z několika témat, které si bohužel už nepamatuju - kromě dvou, o kterých jsem od začátku věděla, že si je vyberu. Aegnor a Andreth nebo cokoliv smutného. Dneska plním svůj slib a zveřejňuju povídku speciálně pro Tani, s omluvou, že musela tak dlouho čekat...






Malý kousek nesmrtelnosti
Té noci, ve které měla zemřít, poprosila Andreth, lidská žena, smrt, aby ještě chvíli počkala. Jenom pár hodin, pak ať se stane, co se má stát. Smrt jí vyhověla.

Když byla Andreth ještě malé děvčátko, nanejvýš šestileté, nalezla pod hlohem u říčky mrtvou pěnkavu. Ptáček byl hezký, čistý a zbarvený do červena, načechraná peříčka stále hřála. Jen zatřepat křídly a zacvrlikat. Ale ležel nehybně v dětské dlani, ztuhlý a zcela nepochybně mrtvý. Bylo to zvláštní a moc smutné.
Pohřbila ptáčka tam u říčky do mělké jamky, a když sypala hlínu na jemné peří, náhle viděla samu sebe, ležící bez hnutí, a viděla hlínu, jak jí dopadá na obličej. Zachvěla se, i když nebyla zima.
To bylo její první důvěrné setkání se smrtí.

Andreth bylo devatenáct, když pradědeček zemřel.
Seděla u krbu po boku Adanel, daleko od domova, a tiše naslouchala všemu, co jí starší žena učila. Oheň praskal a Adanel mluvila vážně, hlasem, který nikdy nezakolísal. Mluvila o prastaré moudrosti, o zapomnění. Mluvila o hříchu, který už nelze odčinit. Mluvila o zranění, které se nikdy neuzdraví - ač jejich dědové v marné naději prchli až na samý konec světa. Mluvila o smrti, která nebyla vždy lidským údělem. Mluvila o zrození pro věčnost.
A Andreth tiše plakala suchýma očima, plakala pro pěnkavu, která se už dávno stala říčním břehem, plakala pro pradědečka, kterého si vzal Stín.
Baran nežil krátký život, vždyť mu bylo přes devadesát let, když odešel! Ale Adanel mluvila bez chvění a oheň byl v její tváři a strašlivá moudrost v modrých očích Hadorova lidu.
A Andreth v tu chvíli cele věřila, že smrt nebyla vždy údělem lidí.

Aegnor byl vtělené světlo. Jako slunce, které sestoupilo na zem, jako oheň krbu, oděný do teplé kůže. Jeho oči oslepovaly. Dobře si pamatovala, jak ho poprvé spatřila, se svítáním, v lesích, kterými běhala už od malička. Věděla, že tam kdosi je, dřív než se objevil světlý proužek na obzoru, než její oči cokoliv rozeznaly v temnotě. Cítila jeho přítomnost, rozechvělá dobrodružstvím a možná trochu i strachem. Nebyla sama. Promluvil k ní - a slunce vyšlo. Tehdy pochopila, že do té chvíle byla slepá.
Aegnor byl život. Plný, nezraněný, neumenšený. Byl opakem smrti, té prastaré rány zasazené lidem, toho strašlivého zranění.
A Andreth žila příliš dlouho se smrtí neustále nakukující jí přes rameno. Kamkoliv šla, stín smrti byl s ní - cítili se tak všichni lidé?
Jen v jeho blízkosti všechny stíny mizely: zahnány, spáleny na popel. Dokud stála s ním, žila, jak vždycky žít měla - beze strachu, nezraněná, nezmrzačená. Taková byla nesmrtelnost. Ne život bez konce, ale život beze Stínu, bez oné strašlivé, hnisající rány, zasazené Nepřítelem.
Dokud mu byla nablízku, znala Andreth lásku a neznala strach.
(Dokud chodil po zemi, byl v zemi život.)
Aegnor byl tím největším, po čem se kdy odvážila vztáhnout ruce.

Opět seděla u krbu a oheň praskal. Opět naslouchala slovům moudřejšího, než byla ona. Ale roky přešly a jí už nebylo devatenáct. Byla teď stárnoucí ženou, její světlo bylo daleko, nedosažitelné ve své kráse, a Stín se zdál den ode dne blíž.
Smrt číhala ve tmě za dveřmi.
Bylo to právě něco přes rok, co zemřel dědeček; i on odešel po dlouhém a naplněném životě, a přesto se Andreth zdálo, že se jí smrt vysmívá. Duše lidí odcházely do neznáma a ona už neměla světlo, které by porazilo temnotu.
Promluvila a její slova byla hořká. Jak by mohla nebýt? Snad jí její přítel odpustí…
Tolik nevíry, tolik zděšení, tolik otázek. A mezi nimi i ta nejpalčivější - co jste dělali, čím jste rozzlobili, co jsi slyšela? Řekneš?
"Neřeknu," odvětila. Co je elfům po dávném hříchu lidí, kterému nikdy nemohou porozumět! Ale v jejím odmítnutí byl strach - strach a stud. A ona už neměla světlo, které by obojí spálilo na prach.

Té noci, kdy měla zemřít, vzbudilo Andreth blikavé světlo hvězd.
Prodralo se k ní oknem a pálilo do očí. Odvrátila hlavu a chvíli jen bez hnutí ležela. Pak vstala z lůžka a vyhlédla oknem vížky ven. Spatřila celičký Ladros a jeho háje štíhlých borovic, vše v mihotavě bledém světle, a na severu tiché pláně Ard-galenu. Na zemi ležel sníh a v jejích stařičkých, křehkých kostech jinovatka.
Všude bylo ticho. Ticho smrti.
Pocítila bolest na hrudi a bolest na čele a věděla, že umírá. Vší selhávající silou se držela parapetu; nechtěla upadnout a přijít o tu krásnou, klidnou noc za oknem. Byla to dobrá noc na odchod. Viděla smrt, tak jak ji často vídala, ale nyní byla na dosah ruky. Stála jí po boku.
Stačilo jen zemřít.
Ale tu se jí zdálo, že zdáli slyší hukot - byl to hukot plamenů. Bylo to její světlo. Přicházelo. Vracelo se pro ni!
Aegnor…
"Počkej ještě chvíli…" prosila smrt. "Jenom chvíli, jenom pár nádechů. Nenech mě odejít potmě…"
A smrt povolila. Bolest na hrudi ustoupila a lidská žena stála vzpřímeně, nevšímajíc si chladu. Tiché hodiny plynuly kolem, vše ostatní však jako by se zastavilo. Jen plamen v její mysli duněl stále hlasitěji, až náhle nebyl v jen v jejích starých uších, až byl náhle slyšet po celém Beleriandu. Ze severu se přihnal vichr a dunivé rány a strašlivý, strašlivý hukot ohně.
Andreth sevřela parapet jednou rukou a druhou rozrazila okno. Její oči byly rozšířené. Smrt stála a dívala se s ní.
Na severu vyšlehl jazýček plamene (daleko, tam kde se v temnotě dalo tušit Thangorodrim), rudá v bílé noci, a ten rostl a sílil a hučel… Byla to řeka plamene a Ard-galen ji nezastavil, severní úpatí Dorthonionu ji nezastavilo… Byl to výkřik těch, kteří náhle zemřeli, byl to výkřik stařeny a bolest na hrudi, tak silná, že už nedokázala stát.
Sesula se k zemi, v očích oheň. Ne ten divoký a krutý, ale plamen docela obyčejné svíčky. Smrt k ní natáhla ruce -
- život! pomyslela si. Dokud chodí Aegnor po zemi, je v zemi život… Ale on už po zemi nechodil.
Smrt se náhle nezdála být tak strašlivá jako po celý její život. Snad měl moudrý elfí pán pravdu, a tohle byla nesmrtelnost. Snad měla pravdu Adanel. (Zrození pro věčnost.) Nevěděla. Jí, malé Andreth, nezbývalo než následovat světlo.
Viděla ho docela jasně - tam, kde se z parapetu zvedla pěnkava, živá a teplá na dotyk.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Šárka Šárka | Web | 19. března 2020 v 21:28 | Reagovat

O božínku! Try not to start crying! Tahle tématika je moje oblíbená poslední dobou...A taky se teď v karanténě nějak víc vracím do Ardy, a zas si představuju  krajiny schované za těmi krásnými jmény..Ladros, Ard galen...Krásná smutná jména...a tenhle příběh, znepokojivý každou větou, ale ne beznadějný. Kéž by se ti dva směli ještě potkat! Vždyť přinejmenším každý z lidí se po smrti podívá pravdě do očí. A my?

2 Neklan Neklan | 21. března 2020 v 14:10 | Reagovat

"Vždyť přinejmenším každý z lidí se po smrti podívá pravdě do očí. A my?"

I my!

3 Silwiniel Silwiniel | Web | 13. dubna 2020 v 11:54 | Reagovat

Já se musím přiznat, že si tyhle postavy vůbec nepamatuju :(. Ale je to psané moc krásně!

4 Anička Anička | 15. dubna 2020 v 22:22 | Reagovat

Je to nádherná povídka. Příběh Andreth a Aegnora je velmi krásný i smutný a Tvoje povídka ho silně oživila. To, jak se mezi nimi plně projevila propast mezi elfy a lidmi (známější jsou nám příběhy těch, kteří ji překonali, že - Beren a Lúthien - ale ti byli vlastně výjimkou - kdo ví, kolik bylo smutných příběhů těch, jejichž cesty zůstaly rozděleny...). A ta druhá rovina - téma lidí a smrti... v Andreth je vidět vše, co lidi při pomyšlení na smrt doprovází - všechen ten strach, stín, ale i kousek naděje...
Opravdu překrásná povídka.

5 Isilien Isilien | E-mail | 2. května 2020 v 0:52 | Reagovat

Tohle je vskutku úžasné! Temné, děsivé, znepokojující, a přesto plné naděje a krásy... Něco tak dokonalého jsem dlouho nečetla.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama