Konec Prvního věku (povídka inspirovaná Silmarillionem)

5. prosince 2019 v 15:12 | Aredhel |  Povídky inspirované Tolkienem
Bohužel jsem znovu zklamala a ani v listopadu jsem nedokázala zveřejnit dva články. Zcela bezostyšně to svádím na školu...
Ale! V prosinci to všem svým (třem) čtenářům vynahradím - nejenže budou články docela určitě dva, ale navíc to budou dvě středozemské povídky! Jak to vím? Protože první zveřejňuju už dneska a druhá bude vánoční příběh, který napíšu pro Vánoce ve Středozemi (které už běží, určitě je nezapomeňte sledovat!). Takže vidíte, tentokrát slib musím splnit!

Dnešní povídka by mohla být věnovaná Pomněnce, která velmi nedávno nečekaně projevila zájem o Fëanorovce a vztah Maglora s jeho adoptivními syny. Povídka je starší (jak jinak), v archivu čeká už několik let, ale Pomněnčin zájem mi připomněl, že je nespíš čas pustit ji do světa. Pokud si někdo pamatuje mé starší povídky, možná tuší, že Konec prvního věku je jakýmsi volným pokračováním povídek Potřetí a O bratrech, a také je navázaná na povídku Syn paní z bílé věže. Dohromady tvoří cyklus, který je teď snad už kompletní.

(Také se jedná o poslední povídku přepsanou do počítače, takže nejspíš bude následovat období Velkého ticha.)







Konec Prvního věku
Ta noc byla bezhvězdná; všudypřítomným kouřem a prachem neproniklo ani světlo Eärendilova silmarilu. Temná a ponurá byla ta noc, stejně jako jejich úmysly. Ze severu a západu byly slyšet vzdálené dunivé rány a nad obzorem se vznášela narudlá záře. Přesto však věděli, že už je po všem. Ještě před několika dny se jim země otřásala pod nohama, k nebi vyletovaly sloupy sršících plamenů a pod oblohou zněly hlasy Eönwëho trubek, vysoké, strašlivé, smrtící. A vítězné.
Před necelými pěti dny Eärendilova hvězda sestoupila tak nízko, jak jen bylo možné, a Ancalagon Černý se zřítil z oblohy. Dopadl na štíty Thangorodrim a zpřelámal je, jako bouře láme suché stromky. Jeho pád vykonal to, o co se oni marně snažili téměř šest set let. Ano, bylo to vítězství, ale nebylo jejich.
Poté nastalo úplné ticho, ticho, kdy celá Arda zadržela dech. A pak konec. Konec vlády Temného Valy. Od té doby se ozývaly tlumené rány a byly cítit tlumené otřesy, zatímco rudá záře na obzoru zvolna pohasínala. Přicházelo Moře. Svět se změnil a hvězdy nebyly vidět.
Ani oné noci.
Už se připozdívalo, když se chvatně hotovili k odjezdu. Zbroj si vzali jen lehkou, co nejméně nápadnou, a vlasy si pečlivě svázali do drdolů, aby nebyli lehce k poznání. Neměli přilby, jen kápě, které jim budou stínit tváře. Ozbrojeni ale byli.
Maedhros bratrovi mlčky podal útlou dýku, která se dala lehce schovat do boty, a ten ji se slabým zachvěním přijal. Nelíbilo se mu to. Vlastně se to nelíbilo ani jednomu z nich.
Maedhros vyhledal bratrovy oči a pokusil se ho beze slova ujistit, že vše dopadne dobře. Že jejich plán vyjde. Že budou konečně osvobozeni od strašlivé přísahy. Maglor nepřesvědčivě přikývl.
Vyráželi potají, jen jeden z jejich nejvěrnějších mužů jim chystal koně. Koně, kteří dokáží běžet rychle a vytrvale v nebezpečném terénu.
Ozbrojovali se tiše, jako dva stíny, jako přízraky. Nechtěli nikoho vzbudit. Nikoho…
Maglor pocítil nutkání něco upustit, aby to strašlivé ticho přerušil. Úkosem se podíval na bratra a přerývaně zašeptal: "Rozloučil ses s…?"
"Ne," podařilo se Maedhrosovi s námahou odpovědět.
Maglorovy husté řasy se otřely o tváře, když sklopil oči. Ani on se nerozloučil.
Provaz. Dýka. Meč.
Je to doopravdy nutné? ptal se sám sebe. Je, ujišťoval ho Maedhrosův hlas. V jeho očích byl strach z Temnoty, která nekončí, a znovu probuzený plamen šílenství. Maglor si byl bolestivě vědom toho, že jeho oči nevypadají o nic líp.
Plášť. Plášť, který zakryje zbroj, meč i dýku.
Od dveří do sálu se ozvalo tiché zašustění kroků, a pak zaskřípění, když se dveře pootevřely.
Oba bratři vzhlédli.
Stáli tam dva mladí elfové, pokud elfové bylo to správné slovo. Byli si velmi podobní, ale jeden z nich byl stále o něco vyšší než ten druhý. Stejné černé vlasy, stejné šedé oči a hlavně, stejně vyděšené výrazy ve tvářích.
Místnost zachvátilo hrobové ticho a nikdo se neodvažoval ani pohnout. Vteřiny se prodlužovaly.
První promluvil mladší z obou chlapců: "Vy někam jdete? Kam jdete? Je noc…" Hlas se mu třásl.
"Běžte spát a o nás se nestarejte. Je už pozdě." V Maedhrosově hlase zněl jasný rozkaz, ale chlapci se nepohnuli.
"Kam jdete?" dožadoval se Elrond, a když nedostal v odpověď nic než hluboké ticho, obrátil se přímo na Maglora: "Ada?"
Maglor těžce polkl. "To nic," podařilo se mu dostat přes stažené hrdlo. "Běžte spát. Nejedeme nikam daleko. O nic nejde."
"Tak proč si sebou bereš meč?" zeptal se Elros a postoupil dopředu. "A zbroj. A dýku. Tři dýky?"
Maglorovi vyschlo v ústech, ale Maedhros rychle opáčil: "O to se nemusíte starat. Běžte už a nebojte se o nás."
Oči chlapců se nevěřícně rozšířily. "Vy nás opouštíte? Jen tak, beze všeho? Vy nás už nemáte rádi?" Elrondův hlas se třásl potlačovaným pláčem.
"Ne…" Maglorovy nohy proti jeho vůli udělaly krok kupředu.
"Vy utíkáte?" Jediná slza vytryskla zpod víčka a postříbřila Elrondovi tvář.
"Viděl jsi je někdy utíkat? Tedy, utíkat bez nás?" Elrosovy ruce se sevřely kolem bratrových ramen. "Ne, nejsou tu žádné zásoby ani lovecké luky, nic. Kam jdete?
Maedhros si tiše odkašlal, ale neodpověděl.
"Nikam, nikam," zamumlal Maglor. "Jděte spát, jděte."
"Proč nám lžete, proč nám nepovíte pravdu?" Elrond si prohrábl neučesané vlasy. "A hlavně, proč máš ten meč, ada?" Chlapcovy oči se rozšířily šokem a zděšením. "Vy si jdete pro silmarily! Ne, vy je chcete ukrást!"
Maedhros i Maglor sebou trhli.
"Ne!" vykřikl Elrond. "Ne, to nemůžete! Prosím! Oni vás chytí. Vy se budete bránit a bude z toho jenom další krev. Popraví vás! Prosím, zůstaňte s námi. Utečeme spolu, jenom my čtyři, a nikdo nás nikdy nenajde. Ada!" Rozplakal se a Elros ho váhavě objal.
Maglor se k nim opatrně přiblížil. "Děti," řekl nešťastně, "víte dobře, že to nejde. Chtěli bychom zůstat tady, s vámi, ale Maedhros má pravdu: když nezískáme silmarily nyní, nebudeme je schopni získat už nikdy a pohltí nás nekončící Temnota. Musíme jít."
Maedhros se pokusil o povzbudivý úsměv. "Všechno půjde dobře," řekl hlasem tak přesvědčivým, že málem přesvědčil sám sebe. "Potom se vrátíme a uděláme, co budete chtít."
Elrond však nepřestával vzlykat: "Ne, oni vás chytí. Chytí a zabijí. A vy taky někoho zabijete…"
Elros zvedl k Fëanorovcům oči a řekl vážně: "Prosím vás, abyste nechodili."
Maglor zavrtěl hlavou, aniž by si to plně uvědomil, a reflexivně věděl, že Maedhros udělal totéž.
Elrond k nim obrátil svou uslzenou tvář. "Vy už nás nemáte rádi! Už nás nechcete…"
A Elros vykřikl hlasem, který se tomu jeho vůbec nepodobal: "Zrádci! Vrazi! Lháři!" Uchopil keramický hrnek, který měl nadosah, a mrštil jím po Maglorovi. Elf se stačil na poslední chvíli sehnout a nádoba se roztříštila o protější stěnu. "Jděte! Jděte a už se nevracejte! Nikdy!"
Maglor zvedl smířlivě ruku. "Elerossë…"
"Ne, nemluv na mě! Elrond má pravdu. Už nás nemáte rádi, už nás nepotřebujete. Byli jsme jenom vaše náhrada za silmarily…" A rozplakal se, jako jeho bratr.
Fëanorovci si vyměnili zděšený pohled, a pak Maglor přistoupil k oběma mladým elfům. Opatrně se dotkl jejich tváří, tak jak to dělával odjakživa, když je chtěl uklidnit. První se zlomil Elrond. Opřel se o něho a plakal mu v náručí. Elros ucukl, ale pak se zastyděl. "Promiň," zašeptal a opřel si hlavu o jeho rameno. Stáli tak několik minut.
Nakonec si Elrond utřel slzy a pohlédl na bratry. "Neopouštějte nás," zašeptal. "Jestli to jinak nejde, vezměte nás sebou."
Teď byla řada na Maglorovi, aby se zatvářil zděšeně. "Ne!" bylo to jediné, co ze sebe dokázal dostat.
Maedhros postoupil kupředu. "Ne," zopakoval. "Jste nevinní, nikdy bychom vás nezatáhli do naší sudby. To bychom nemohli udělat. Zůstanete tady." Pak na okamžik sklopil hlavu a některé z jeho jindy tak těžko viditelných jizev vystoupily na povrch. Najednou vypadal staře. Staře a unaveně.
Pak vzhlédl a iluze byla pryč. Opět byl vysoký a vznešený, prvorozený z nejstaršího domu Noldor. Ale jeho oči byly nezvykle jemné. "Sbohem," řekl. "Možná se přeci jenom nevidíme naposledy, a jestli ano, měli byste vědět, že jsem vás měl rád." Otočil se a vyšel z místnosti. Temný plášť se za ním zavlnil.
Chlapci se otočili k Maglorovi. Uchopil je pod bradou, každého jednou rukou, a váhavě se usmál. Nedokázali mu ten úsměv oplatit. Pak je oba políbil na čelo. Chvíli na sebe hleděli. "Silmarily pro mě nikdy neznamenaly tolik jako vy," řekl. A byl pryč.
Několik minut stáli, neschopni se pohnout, a pak se rozběhli za ním. Dohnali ho u stájí. Když je Fëanorovci uviděli, rychle nasedli na koně. Elros se okamžitě pověsil Maedhrosovi na uzdu a Elrond pohotově udělal to samé s Maglorovou.
"Počkejte!" Elrosův hlas se rozlehl bezhvězdnou nocí. "Počkejte. Ani jsme vám neřekli, že vás máme rádi." Maedhros se mírně pousmál, zato Maglor vypadal, že se rozpláče.
"Budeme na vás čekat," vydechl Elrond. "Prosím, nenechte nás čekat příliš dlouho."
Maglor těžce přikývl a vzal uzdu z chlapcových rukou.
Poslední úsměv, poslední požehnání. Zanedlouho je pohltila tma. Té noci nezazněla žádná píseň.

Nevrátili se. Samozřejmě že se nevrátili.
Rudá záře na obzoru pohasla a rány se ozývaly čím dál méně. Byl ale slyšet nový zvuk, šumění a burácení, které znali ze svých nejranějších vzpomínek. Moře. Přicházelo.
Po třech týdnech si pro ně přijeli. Oddíl asi padesáti elfů s jasnými praporci. Trubači ohlašovali příjezd Velekrále. Muži Fëanorovců se chvíli dohadovali, zda by neměli dům bránit, ale nakonec k tomu nedošlo. Elros i Elrond byli rádi.
Našli je choulící se k sobě na posteli. Dveře se otevřely a dovnitř vešlo několik elfů. Velekrál byl poslední z nich. Měl na sobě barvy Fingolfinova domu a dlouhé černé vlasy mu splývaly podél tváří. Na první pohled bylo vidět, jak moc je mladý, nevypadal ale nepříjemně. Pokynul všem, aby odešli, a pak se zadíval na chlapce.
"Já jsem Gil-galad," řekl prostě. "Přijel jsem si pro vás. Jsem váš vzdálený příbuzný, věděli jste to?"
Pozorovali ho ostražitě, jako dvě zvířátka.
"Co jste udělali s Maglorem a Maedhrosem?" zeptal se konečně Elros.
"Nic," zněla odpověď. "Eönwë je nechal běžet. I s jejich dědictvím."
"Tak proč se pro nás nevrátili?"
"Protože neunesli pravdu a svou vlastní vinu." Gil-galad se odmlčel. "Maedhros je mrtvý. Skončil svůj život sám."
Dva páry šedých očí se okamžitě zaplnily slzami. "A Maglor?" zeptal se Elrond tiše.
"Zbavil se silmarilu a od té chvíle ho nikdo neviděl. Mnozí věří, že je také mrtev."
"Ne," zamumlal Elros, "ne, ty nám lžeš! To by nám neudělali."
"Je mi to opravdu líto." Skutečně vypadal, že mu to je líto.
"Lžeš," trval Elros na svém.
"Ne, mluví pravdu," zašeptal Elrond a slzy se mu koulely po tvářích. "Pověz nám všechno," poprosil.
Dokud Gil-galad mluvil, ani jeden z nich se nepohnul. Když skončil, posadili se a pokusili se utřít si slzy.
"Měli jste je rádi," řekl Velekrál. Nebyla to ani tak otázka, jako spíš šokující zjištění.
"Je tak těžké to pochopit?" zeptal se Elros.
"Téměř nemožné. Zvlášť poté, co vám tak moc ublížili." Oba chlapci ho nepřátelsky pozorovali, ale Gil-galad se nenechal vyvést z míry. "Anebo možná ne. Můj otec byl, koneckonců, Maedhrosovým nejlepším přítelem. Možná že byli víc než vrazi a zrádci." Pousmál se.
"Byli mnohem víc," ujistil ho Elros ledově.
Otočil se k nim. "Je čas jít," řekl. "Odvezeme vás."
"Ale kam půjdeme?" zeptal se Elrond žalostně. "Už nemáme na světě vůbec nikoho…"
A Gil-galad se usmál. "Hlupáčci," řekl, "vy nikdy nebudete úplně sami, i když se vám teď může zdát, že vás všichni opustili. Nebojte se."
"Ale co maminka a tatínek a všichni elfové od Sirionu? A Maedhros a Maglor? Všichni jsou pryč. Už je neuvidíme." Elrondův hlas byl jako poryv větru. "Nechci je ztratit, ne navždycky."
"Ale vždyť je neztratíš," řekl Gil-galad. "Dokud na ně budeš vzpomínat, budou stále s tebou. Navždycky."
Té noci byly opět vidět hvězdy. Hvězdy nového věku.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Anička Anička | 5. prosince 2019 v 20:23 | Reagovat

Je to nádherná povídka. Je smutná - plná žalu z toho neodvratného konce, který musí přijít, a i když to čtenář ví, stejně si v koutku srdce přeje, aby to dopadlo jinak, jenže některé příběhy prostě musí dojít až do svého hořkého konce.
A je velmi niterná - to, jak Přísaha Maglora a Maedhrose dopadá na to nejdražší, co mají - na jejich milované, to je moc silné. Na tak silnou a krásnou povídku se vyplatí počkat. A jsem ráda za tu naději na konci. Že i v tak truchlivém příběhu naděje zůstává.

2 Estel Estel | 6. prosince 2019 v 17:11 | Reagovat

Tahle povídka mě rozbrečela. A jsem za ni tak moc ráda. To je tak krásné!

3 Pomněnka Pomněnka | E-mail | Web | 8. prosince 2019 v 1:04 | Reagovat

Děkuji, Aredhel! Krásné, silné a rozechvívající srdce, jak to Ty umíš... Více napíšu, až toho budu schopna. Teď jdu spát a myslet na Feanárovy syny, zejména na tyto dva nejstarší, Maitima a Makalaura.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama