Zlatý král

17. října 2019 v 21:45 | Aredhel |  Povídky a jiná psaní neinspirovaná Tolkienem
V září jsem zapomněla zveřejnit druhý článek a říjen už je z poloviny pryč - nezbývá, než se za sebe stydět. Snad se zase polepším.
Na druhou stranu, konečně se mi podařilo aktualizovat svůj rozcestník povídek, tak se snad brzy pustím i do odpovídání na komentáře.

Dneska trochu netradiční povídka a shodou okolností jedna z mých úplně nejoblíbenějších.
Napsána byla zhruba před rokem. S Tolkienem nemá nic společného, inspirována byla jistým seriálem, který nejspíš 90 % mých čtenářů nezná. Dlouho jsem přemýšlela, jestli ji vůbec zveřejnit, jen tak, z ničeho nic, ale mám ji příliš ráda, než abych si ji dokázala nechat pro sebe. Koneckonců, zdrojový materiál není nutné znát, aby čtenář pochopil pointu. Aspoň doufám...






Zlatý král
Byl král se zlatými vlasy a úsměvem jako slunce. Král statečný a spravedlivý. Milovaný mnohými.
Vládl po boku královny, laskavé jako jarní déšť. Vlasy jí voněly po sasankách.
Neměl lehkou cestu k trůnu ten zlatovlasý král, ale narodil se jako bojovník a vzdávat se neuměl. Naučil se tedy vítězit.
Pohlédne-li pěvec zpět v čase, musí se ptát sám sebe: kdo dnes ještě pamatuje ty dny slunce? Písně se o nich neskládají…
Osud to tak chtěl, že ten král měl zemřít v třicátém roce svého života. Nezemřel však.
Žil ještě mnoho let.
Jak bych si přál, abych mohl vyprávět šťastný příběh! Abych mohl mluvit o tom, jak ten moudrý a dobrý král zestárl po boku své královny, úsměv stále stejně jasný, jen šediny a vrásky jako svědci uplynulých let. Žel, toto není příběh o štěstí. Toto je příběh o žalu a slzách, životech náhle přeťatých a osudech dávno zapomenutých. A když šediny konečně překryly zlato králových vlasů a vrásky mu poznamenaly tvář, pro krev prolitou v každém koutě jeho království už nikdo nepamatoval na úsměv plný slunce.
Tak mi teď řekni, o čem vyprávět? Který z těch stovek osudů, na něž se již zapomnělo, stojí za příběh? Poradím ti však, našlapuj opatrně! Můžeš si namlouvat, že ti to podávám v poháru víno, oba však víme, že je to krev.

První nit příběhu drží v dlaních mladá žena, útlá a s vlasy jako len, toužící po lásce.
Je snadné ji milovat - milují ji mnozí.
Je snadné ji ztratit.
V jejich snech stále tančí po loukách plných květů, sedává ve stínu u řeky, drží v náručí svoje dítě… Spí v mramorové hrobce.
Vlasy jí voní po sasankách.
Co jiného je koruna, jež kdysi zdobila její hlavu, než kus chladného kovu? Co jiného je její poslední lože z mramoru, než klec z nic necítícího kamene?
Zemřela tiše, jako když večer lesy vydechnou. Zemřela, i když zemřít neměla - osud to tak nechtěl. To ten, který uzavřel smlouvu, měl i zaplatit. Kde se stala chyba? Byla snad oběť matky silnější než osud? Vždyť pravidla jsou jednoduchá - život za život.
Velmi ji milovali, tu dívku, co věřila v lásku - a nejvíce ze všech král se zlatými vlasy. Možná se to jinak stát nemohlo, možná že jen smrt mnohých mohla za takovou lásku zaplatit.
Řekni mi, jak chutná krev podaná ve zlatém poháru?

Dovol mi povědět ti o čarodějce ze všech nejmocnější. Paže měla holé a oči tak modré, jako by pohltily samo nebe. Když se usmála, všechny hvězdy se roztančily po nebesích.
Usmívala se často.
Smála se, když popíjela se zlatovlasým králem medovinu za večerů plných hudby, smála se, když kouzly vplétala královně sasanky do vlasů. Smála se, když dětem poprvé zlatě zasvítily oči.
Co se jen stalo s tím úsměvem, důvěrou a nezlomitelným přátelstvím?
Utopily se v krvi, zmizely v prosbách o milost, jež nikdo nevyslyšel. V ten den nářků, v den, kdy mnoho dobrého skončilo a mnoho zlého začalo.
V den narození malého prince.
Ztratila v ten den svoji matku, své sestry, jejich děti i domov - nechali je ležet, kde meče zasadily smrtící ránu. Čarodějka s modrýma očima se už neusmívala.
Je to nebezpečná věc, mít moc nad životem a smrtí.
Je to nebezpečná věc, prokázat službu příteli.
Je to nebezpečná věc, nevědět, koho si magie vyžádá na oplátku.
V tu hodinu se čarodějka rozhodla, že ona bude nebezpečnější.
Vzduchem se nesl zápach krve - a byl to teprve začátek. Koneckonců, pravidla jsou jednoduchá - život za život. Toho dne mnoho lidí zaplatilo za život malého prince.
Dej pozor, ať si neušpiníš boty! Neměli ještě čas setřít krev z kamenné podlahy.

Vidím dvě postavy schoulené k sobě v objetí. Nejsou už tak mladí jako kdysi, ale stáří je ještě mnoho let vzdálené.
Láska někdy přichází až později v životě.
Vidím knihu a v ní věnování: k padesátým narozeninám. Vidím snubní prstýnky a svazeček bylin, čerstvě usušených. Žena má hnědé vlasy spletené do copu a příliš velké oči v pobledlém obličeji. Můžeš jí říkat léčitelka…
Vidím tvář zrádce, takovou, jaká byla v jeho padesáti letech.
Ano, mnozí z jeho lidu ho nazvali zrádcem. Málokdo však tuší, že každá zrada má dvě tváře. Co je horší, zradit svůj lid, či zradit přítele?
A zrádce je dobrým přítelem zlatovlasému králi.
Je jedním z těch mála, co si budou vždycky pamatovat jeho úsměv.
A král na oplátku zapomene, že zrádcovy oči dokáží zaplát zlatem, a měl by tedy patřit smrti.
Ale léčitelka s laskavýma očima podobnou milost nedostane.
V jiném, šťastnějším světě by možná ten stárnoucí muž držel svoji lásku o něco déle a o trochu pevněji. Možná by měl čas plakat nad svatbou, která nikdy nebude. Možná by mu zůstalo víc než vůně léčivých bylin a prázdné dlaně.
Ale když zrádce konečně svírá v rukou pergamen od shora až dolů popsaný jmény těch, co mají zemřít, nemůže udělat nic, než jedno z těch jmen vyškrtnout.
Prsty se mu při tom třesou.
Netruchli nad tím, že ani tento příběh nemá šťastný konec - vždyť aspoň nekončí v krvi.

Ve studené kamenné místnosti s vysokými sloupy a mocnými oblouky sedí malé děvčátko.
Je ticho.
Zlaté lokny spadají kolem bledé tváře a obrovské oči mění svou barvu z temně hnědé na zlatou, a zpět. Nebe nad ostrovem je temné bouřkovými mraky.
Proč tu sedí tak docela samo?
Mrtvé dítě, tak o ní mluví, pokud si vzpomenou. Zemřela krátce po narození.
Jen zrádce zná jiný příběh. Někdy myslí na nemluvně, kterému oči vzplály zlatem, když ještě nebylo ani pár týdnů staré. Vzpomíná na divokou jízdu nocí a temné vody jezera. Vždy sklopí oči, když si na ni vzpomene - bojí se, že by ho prozradily.
O tři roky později by ji pro ty oči utopili. Dobře, že zemřela, šeptají si lidé. Zrádce se dívá k zemi.
Na Ostrově požehnaných sedí ve stínu temných sloupů malé děvčátko a mezi prsty jí tančí oheň.
Chtěla vyčarovat motýly.
Je příliš malá, než aby věděla, že má novou sestřičku. Netuší ani, co se právě dnes stalo s její matkou. Neví nic o stovkách dětí, ne tak příliš od ní odlišných, o temných studních, ani o stovkách bílých kostí. Brzy se však vše dozví.
Chtěla jen vidět motýly.
Ale pokud dokáže vyčarovat pouze oheň, pak zasvětí zbytek svého života tomu, aby žádný plamen nehořel mocněji než ten její.
Říkáš, že tento příběh nekončí v krvi? Copak ji necítíš? Přímo tady, na ostrově. Vidíš ten oltář a tu obětní dýku? Jak dlouho, než pochopíš, že náš příběh nemá šťastných konců?

Jmenuje se Vivienne a je to čarodějka.
Právě ji vlečou k hranici.
Před týdnem ještě byla urozenou paní a chovala svou černovlasou dceru, dnes už je zločincem. Její muž tu není - bojuje kdesi na hranicích na králův příkaz.
(Před rokem ještě byla královou milenkou - věří věrný manžel, že ta temnovlasá potvůrka je skutečně jeho? Kdo ví.)
Křičí a supí, když ji přivazují k hranici. Proklíná. Volá svoje děti.
Dvě dcery. Ta starší zemřela, a dobře tak. Byla stejně pokřivená jako matka. (Zrádce klopí oči k zemi.) Potvůrka se zdá být v pořádku. Zlatovlasý král nikomu nedovolí, aby se jí dotkli. Neusmívá se.
Tolik krve, tolik dýmu, tolik mrtvých dětí. Snad aspoň některým bude dovoleno žít.
Hluboko v hradu leží malý princ, zapomenutý a sám ve své honosné kolébce.
Pojď rychle! Ať stihneme nabrat trochu popela do dlaní, dokud je ještě teplý.

Mám ti vyprávět o porušeném slibu?
Vidíš toho muže? Dřív bylo mnoho takových, z mocných a starobylých rodin. Slovem dokázali přivolat smrt z oblohy.
Z jejich hlasu šel strach.
Zemřeli tiše, ústa jim v bázni zacpali kusy hadru.
Jen několika nejzbabělejším bylo dovoleno přežít - zlatovlasý král je potřeboval, když vraždil vládce oblohy. A i oni nakonec zaplatili životem. Volali k nebesům, než meč ochutnal jejich krev, nebo byla jejich hanba příliš velká?
Ten muž se zcuchanými tmavými vlasy není zbabělec. Nikdy nezradil své bratry z oblohy.
Podařilo se mu prchnout, když poprvé pronásledovali jeho lid, a nyní ho král volá zpět. Slibuje mír. A muž přišel - vždyť zrádce se za krále přimlouval. (Zrádce si stále živě pamatuje králův úsměv, i když ho už rok nikdo nespatřil.)
Mohutná křídla rozvíří vzduch.
Jak chutná porušený slib? Hořce, hořce. Ten, který dokáže přivolat smrt z oblohy, se zmítá v poutech a se zacpanými ústy, zatímco jeho posledního bratra, krev a oheň, poutají začarovanými řetězy.
Ach, kdyby jen mohl křičet, nikdo z nich by nepřežil!
Nakonec opět přichází zrádce a pomáhá svému příteli uprchnout. Už nikdy se nevrátí.
Dovol mi nyní mluvit o osamělé ženě v chudé vesnici těsně za hranicemi. Je prostá, ale bez předsudků. A přesto se musím ptát, zda by přijala toho muže pod svoji střechu, kdyby věděla, co to bude znamenat pro ten nepatrný plamínek života, který uvnitř ní každý den sílí.
Ó ano, i tento příběh končí v krvi - jen ne dnes, jen ne tady. A přesto dal vzniknout malé jiskřičce naděje. Dej pozor, ať ji nezašlapeš.

Začíná to téměř jako pohádka: žili, byli dva bratři.
Starší byl bojovník, strašlivý a neohrožený, mladší byl politik a lest byla jeho zbraní. Téměř nic neměli společného - jen zuřivou lásku k jediné ženě. Oči měla jako průzračná jezera a vlasy jí voněly po sasankách.
Byla někdy malá sestřička víc milována, než byla ona svými bratry?
Věřím, že už tušíš, kam naše pohádka směřuje - život za život. Možná, že jen smrt obou mohla zaplatit za takovou lásku.
Co víc potřebuješ slyšet - necítíš krev všude kolem? Starší z nich zemřel před branami hradu, poražen, ale se ctí. Mladší byl zabit v temné jeskyni, s hanbou a zapomenut.
A nezbyl nikdo, kdo by plakal pro jejich lásku.
Podej mi pohár, jestli v něm ještě zbyla nějaká krev. Musím se osvěžit, než budu mluvit dál.

Osmá nit příběhu je pro dračí spár.
Křídla si stále pamatují volnost letu a chřtán stále vzpomíná na sílu plamenů.
Dvacet let mlčení. Dvacet let šílenství. Dvacet let beznaděje. Dokud světlo louče nerozetne temnotu.
Je nemožné nemyslet na pomstu. Je nemožné neosnovat, nemanipulovat, nedoufat.
Křídla nikdy nezapomněla a oheň je stále horký.
Srdce nikdy nezapomnělo - ne jen na sebe, ale také na ostatní. Na ty, co zemřeli, a na tu, co snad stále žije. Jsou to už staletí, co jim ji sebrali a schovali neznámo kde.
A tak je první závan čerstvého vzduchu, první zkázonosný plamen jako sluneční paprsek. Což je téměř ironické.
Nic není tak ničivé jako žár jeho hněvu. Nic, jenom bolest, kterou zakouší, když se ona postaví na stranu jeho nepřátel.
Osmá nit příběhu patří plamenům šplhajícím k obloze.
Uvěříš mi, když ti řeknu, že někdy je jednoduší svět spálit, než se smířit s tou hořkou vůní krve?

Ten první rok byl nejtěžší. Úsměv zlatého krále zemřel a smrt se stala jeho novou milenkou.
Jaké příběhy mám tedy ještě vyprávět?
Viděl jsem malého, odvážného chlapce vrhat se do plamenů, ve kterých hořeli jeho rodiče. Plameny se vzepjaly a sežehly mu tvář. Jeho křik bude navždy znít nádvořím. Co se s tím chlapcem stalo? Jak a kdy zahynul?
Viděl jsem kováře se snědou pletí a jeho dvě malé děti. Chlapce a holčičku - nemluvně v povijanu. Jejich matka se jednoho večera nevrátila z domu urozené paní, které sloužila. Co se stalo? Nikdo neví. Kovář si byl jistý jen jednou věcí - že nikdy nechce zemřít smrtí těch, kteří byli obviněni z černokněžnictví. Smrt mečem, na druhou stranu…
Spatřil jsem ženu jménem Mary, jak týdny schovává svého nedospělého syna a lže královým mužům. V noci se budila s výkřiky hrůzy na rtech. Ptáš se, zda ti dva dožili konce svých dní?
Spatřil jsem chlapce z urozeného domu, světlé kudrliny a odhodlání ve tváři, jak se učí být pážetem. Každý týden zmizel některý z jeho dětských kamarádů. Možná proto se ten malý rytíř nikdy nebál smrti.
Zhořklo ti v ústech? Řekni mi, žije ještě ta jiskřička naděje?

Na nízkém pahorku uprostřed pláně bojuje udatný a čestný muž svůj poslední boj. Je obklopen nepřáteli a slíbené posily nepřichází.
Čeká na přítele.
Když přítel dorazí, nalezne už jen chladnoucí těla.
V králových zlatých vlasech se objevují první pramínky šedi. Tvář má smutnou, když zavírá oči svému nejvěrnějšímu. Truchlí.
Spěchal, jak jen to šlo, nebo mohly posily přijít dřív? Kdo to dnes ví.
Ten, který přežije, získává všechno. Potvůrce je už deset let, havraní vlasy až do pasu, oči velké a vylekané. Vstoupí do hradu a král ji uvítá s otevřenou náručí.
Pověz mi, chutná tvůj pohár náhle po zradě?

Ukaž mi, co to svíráš v dlaních? Nestyď se, rozevři prsty.
Je to lahvička, malá a nenápadná. Téměř prázdná.
Ne, neptej se mne, co to značí! Ten příběh ti nepovím! Je to příběh o pádu do temnoty.
Proč náhle nechceš pít se svého poháru? Čeho se bojíš? Víš snad, co je to bolehlav?

Poslední příběh patří smrti.
Vidíš tu mohylu z šedého kamení? Je před ni zabodnutý meč, ostrý jako výčitka. Tam ho pochovala.
Neříkej, že byl zlý. Nezaslouží si ta slova zášti.
Přiznej radši, že to bylo jen dítě, které nikdy nestačilo vyrůst.
Ztracené, zrazené, vystrašené.
Jak jinak by chutnala smrt, kdybychom ji pozdravili jako zraněné dítě?

Neboj se, už je skoro konec.
Náš pohár je prázdný - naplň ho vodou. Neměj strach, jezero je čisté. Když se budeš dívat do jeho hlubin dostatečně dlouho, uvidíš dno. Uvidíš zemi, do které odešli.
A když skutečně otevřeš oči, spatříš její tvář.
Usmívá se na tebe svýma hnědýma očima.
Čeká. Čeká, až přijde její naděje a sestoupí k ní do hlubin.
Zatím hlídá naše duše, dobré i zlé, i ty nejhůře zraněné. V štíhlých prstech svírá meč.
Co ponoříš do vod toho jezera, přestane chutnat po krvi.
A stále čeká. Vždyť co jiného je láska než dlouhé, předlouhé čekání.

Byl král se zlatými vlasy a úsměvem jako slunce. Král statečný a spravedlivý. Milovaný mnohými.
Vládl po boku královny, laskavé jako jarní déšť. Vlasy jí voněly levandulí.
Byla to kovářova dcera.
Neměl lehkou cestu k trůnu ten zlatovlasý král, ale narodil se jako bojovník a bojovat nikdy nepřestal. Naučil se vítězit a naučil se prohrávat.
Ten král měl žít dlouho a měl před sebou vznešenou sudbu - osud to tak chtěl. On však zemřel, než dosáhl třiceti let.
Tak mi teď řekni, které příběhy stojí za to vyprávět, a které by měly zůstat nevyřčené?
Kdyby ten první král zemřel mladý, naplnil by ten druhý svůj osud? A co všechny ty slzy, všechna ta krev, dým unášený větrem?
Co by se stalo s nimi?
Jsou jenom jedny oči, které nás všechny sledují - oči ještě modřejší než oči nejmocnější z čarodějek. Oči toho, který se naučil chodit ruku v ruce s Cailleach.
Snad někde hluboko v těch očích stále žije jiskřička naděje.
Tak mi podej pohár - budeme spolu pít krev, co chutná jako víno.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Šárka Šárka | Web | 20. října 2019 v 0:23 | Reagovat

Ach ne! Jedna z tvých nejoblíbenějších povídek a já ji nechápu :( Vždycky jsem chápala aspoň trochu, ale tady vůbec...

2 Tani Tani | 22. října 2019 v 18:59 | Reagovat

ehm, ehm... tohle mi něco přopomíná... tohle mi něco dokonce i říká... tohle je mi nějak povědomé... :-D
Je to krásné! Už vážně nevím, jak jinak mám tvé povídky chválit, protože co kus to něco nádherného...

3 Šárka Šárka | 22. října 2019 v 22:36 | Reagovat

Ha! Teď mám důkaz že ta povídka jde pochopit.Tani, ty víš o jaký seriál jde?

Čtu povídku odpředu dozadu, ale vůbec se nechytám, a to jse zvyklá že tvoje povídky se většinou musí číst vícekrát, střípky se nespojují, mrzí mě to :-( je krásně napsaná.

4 Anička Anička | 5. prosince 2019 v 21:40 | Reagovat

Tato povídka je zvláštní - ale zvláštní v dobrém slova smyslu. Mám ráda takovéhle snové vyprávění - příběh jako by vystupuje z mlhy, občas něco odhalí, mnoho jen naznačí a něco zůstane skryto. Mám z ní pocit něčeho povědomého a přitom tajemného. Krásně napsáno.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama