Čekání na mrtvé (povídka inspirovaná Silmarillionem)

13. července 2019 v 0:34 | Aredhel |  Povídky inspirované Tolkienem
V lednu jsem slíbila, že budu častěji vydávat povídky. A protože se snažím držet slovo (zpravidla opožděně), v červenci svůj slib konečně plním!
Dneska je to jedna z kratších archivních povídek - podivný to úkaz, protože mimo březen krátké povídky spíš nepíšu. Pár jich ale existuje, třeba tahle.
Téma souvisí s nedávno zveřejněnou básničkou, opět se podíváme do Nan Elmothu.




Čekání na mrtvé
Bylo to těsně předtím, než odjeli. Pootevřela těžké dveře kovárny a naposledy vklouzla dovnitř. Spodní lem bílých šatů zametl zem a na tmavé podlaze, tam kde její boty setřely nános prachu, zůstala světlejší místa. Poslední stopy, které zanechala v tom domě.
Poté šla do ložnice. Na stěnách visely kožešiny rysů a vlků, které jí byly až bolestně povědomé. Zachvěla se. Postel byla pečlivě zastlaná, jako by v ní nikdo nespal. Ani dnes, ani nikdy jindy. Třesoucími se prsty přejela po ložním prádle. Po dřevěné pelesti.
Poslepu nahmatala dýku a uřízla si pramen vlasů. Hebkých, černých vlasů, do kterých tak rád zajížděl prsty, když ji chtěl políbit. Chvíli je držela na dlani, než je mlčky zasunula pod jeho polštář.
Pomyslela si, že je možná najde. Najde a pochopí.
Její lásku, její zášť i povinnost. Povinnost vůči dítěti.
Když vyšlo slunce, byli už pryč.
Možná, pomyslela si, když cválali k východnímu okraji Nan Elmothu, možná je najde.

Nenašel.
Dva dny poté vjel do brány, hnán neblahým tušením, a ještě z koňského hřbetu slétla tvrdá otázka: "Kde je?"
A když viděl výrazy v jejich tvářích, zeptal se o něco tišeji: "Kde jsou?"
Nešel do ložnice, ani kovárny.
Jeho hněv hořel, jako hoří listí, a pálil, jako pálí mráz.
Odpověděli mu, tiše a pokorně. To ještě nevěděl, že je to lež, vymyšlená, aby oklamala jeho i ty, kteří mu sloužili.
Odjel hned. Stěží se otočil a už byl pryč.
Za okamžik utichly i údery kopyt jeho koně. Nan Elmoth pohltilo ticho.

První týden netrpělivě čekali na jejich návrat. I ten druhý.
Všechno bylo v pohotovosti a připraveno. Bylo prostřeno a každý večer stálo na stole teplé jídlo. V krbech hořely ohně a vrhaly rudé jazyky na stěny liduprázdných chodeb. Byli si jistí, že se pán brzy vrátí, i se svou neposlušnou manželkou a synem.
Třetí týden. Měsíc. A druhý. A třetí.
Celý první rok uplynul v atmosféře napjatého očekávání.
Dál chodili tiše po chodbách, odění ve svých černých pláštích, a málokdo z nich promluvil slovo. Byli jako stíny.
Druhý rok. Třetí. Čtvrtý.
Deset let.
Postupně přestali přemýšlet o jejich návratu. Už mysleli pouze na to, kdy se vrátí on. Bude to brzy, říkali si tiše. Už brzy určitě vzdá svůj beznadějný hon.
Druhé desetiletí plynulo jako široká, poklidná řeka.
Když uběhlo padesát let, pocítili poprvé neklid.
Vždyť Eöl miloval Nan Elmoth. Jeho ticho, šero a klid. Proč se tedy nevracel domů?
Tak přešlo osmdesát slunečních let.
Teď byli ostražití. Jejich tmavé oči pročesávaly stíny a v kovárnách už neplály ohně. Eölův dům zachvátil strach.
Aredheliny poslední stopy už dávno přikryl prach a špína.
Sto let.
Tehdy někteří z nich opustili Nan Elmoth. Jedni šli do Doriathu a sháněli zprávy o svém zmizelém pánovi. Bez výsledku. Jiní odešli a už je nikdy nikdo neviděl.
Sto třicet let.

Nad Beleriandem se dloužil stín.
Eölův dům zůstal opuštěný. V krbech už neplanuly přívětivé ohně a černé meče poničila rez. Obydlí i kováren se začal zmocňovat les.
Jen občas usedl na střechu porůstající trávou pták a zpíval. Tichý a truchlivý byl jeho zpěv, když oplakával ty, kteří se nikdy nevrátili.
A pod studeným polštářem zůstal ležet pramínek vlasů.
Černých, hebkých vlasů.
Důkaz, který měl být nalezen, ale nikdy nalezen nebyl.
Důkaz lásky, která skončila smrtí.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Tani Tani | 13. července 2019 v 16:37 | Reagovat

Páni, to je fakt krátké :-D

Je to krásné, tak jako vždy-smutné, meloncholické a z nějakého mně neznámého důvodu mne to naplnilo klidem. Možná je to vyobrazením pomalu tekoucího času a jak se vše nakonec vrátilo lesu, možná je to něčím jiným...
No, při popisu tvých povídek mne většinou napadne slovo nádherné a tahle není výjimkou.

2 Estel Estel | 13. července 2019 v 18:24 | Reagovat

Jujda, ani jsem si nevšimla, že se mi do očí derou slzy. Nevím proč. Znám ten příběh, vím, jak to zkončí, ale způsob, kterým jsi to napsala ty mě naplňuje takovým zvláštním pocitem, no prostě je to krásné. :)

3 Šárka Šárka | 13. července 2019 v 22:21 | Reagovat

Má paměť, ta děravá paměť! Často, když čtu věci od tebe, tak mám pocit že je znám, že některé motivy už jsem přeci slyšela nebo četla. Třeba jako u Dialogu č. 3., kde mi v hlavě tanou pořád asi 3 melodie k druhým dvěma veršům první sloky - takové kulturní Deja vu.

Občas to je pravda, občas si to asi jen sugeruju, a tady nevím, ale zas mám vtíravý pocit, že tohle už jsem četla. Jsem si tím dokonce skoro jistá. Zvláštní.

A jinak souhlasím s děvčaty. Při popisu čekání na mrtvé v Nan Elmoth mrazí v zádech.
Pár posledních vět, to je kosa na kámen. A dokonale pasuje s laděním Silmarillionu - Nepovedlo se to? - Nepovedlo. Mělo se to tak stát? Jistě. Bolí to? Velmi ...
A znovu krásně napsané ženskou rukou, tak krásně to doplňuje kánon, jako všechno tvé, tak krásně!!! To mě vždycky tak dostane!

4 Třezalka Třezalka | 18. července 2019 v 23:12 | Reagovat

Jako obvykle po přečtení tvých prací nemám slov (takže se raději ani nebudu pokoušet vyjádřit ten zvláštně krásný smutek, který z toho čiší).
[3]: Nejsi v tom pocitu jediná. Myslím, že se nám kdysi dostalo té cti vyslechnout předčítání téhle povídky.

5 Šárka Šárka | Web | 20. července 2019 v 7:19 | Reagovat

[4]: Myslím, že jsi na to kápla!

6 Anička Anička | 27. července 2019 v 0:15 | Reagovat

Přidám se ke zdejší chvále - je to nádherná povídka. Silná, smutná, truchlivá. A výborně ladí k Silmarillionu a doplňuje ho. Při čtení se mi zastavoval dech - úplně jsem znovu prožívala příběh Eola a Aredhel a tím silněji, že tvá povídka na jejich tragédii vyvolává vzpomínky, ale přímo ji nepopisuje. Plyne tak tiše a přitom je v ní obsažen tak velký žal. Skutečně krásně napsáno.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama