O andělech

22. června 2019 v 14:11 | Aredhel |  Povídky a jiná psaní neinspirovaná Tolkienem
Od listopadu už nějaký čas uplynul a červen taky bude pomalu končit, nastala tedy chvíle na další díl "mé fyzikální série".
Vzpomínáte ještě na šíleného fyzikáře, který nás nutil psát umělecká díla na ta nejdivnější témata. To druhé bylo extrémně výživné: Je kinetická teorie stavby látek platná i pro anděly?

Zní to divně, ale myslím, že výsledná povídka není tak špatná... a čtenář ani vlastně nepotřebuje vědět, co to ta kinetická teorie je.






O andělech

Pootevřenými dveřmi se do temné chodby linul proužek světla a tančil po zaprášené podlaze. Mizerně svítící plynová lampička blikala a po stěnách malého pokoje tančily podivné stíny; prolínaly se a zase rozdělovaly. Dora se tiše připlížila k pootevřeným dveřím a opatrně nahlédla dovnitř. Mladík v poněkud omšelém, ale udržovaném obleku, s rozcuchanými vlasy a kruhy pod očima seděl za rozvrzaným stolem a cosi usilovně psal. Před ním ležela pečlivě vyrovnaná hromádka knih. Po podlaze přeběhla myš, ale mladík si jí nevšímal. Dora si povzdychla. Byla už stará. Téměř šedesát let uklízela tento zaprášený dům; od té doby co jako vyděšená šestnáctiletá dívka překročila práh, těhotná a bez jediné mince v kapse. Od té doby viděla snad všechno - měla se dobře i špatně, mnoho návštěvníků se zastavilo mezi těmito zdmi, než pokračovali dál cestou svého života, a Dora nikdy nestačila žádného poznat. Její malá dcerka se narodila a zemřela, když jí byly čtyři roky a s její smrtí přišlo poznání, že dokáže být hluboce šťastná i hluboce nešťastná. Zestárla a poznala, že na své povinnosti již nestačí, nic však neřekla a mlčky pokračovala ve své stráži. Marně bojovala s prachem, myšmi a ztuhlými klouby. Skutečně zažila téměř všechno. Téměř, protože chování toho mladíka ji znepokojovalo. Jmenoval se Hans, příjmení už zapomněla, a přijel před několika měsíci z venkova. Snad byl hluboce věřící, ale již týdny byla jeho novým bohem věda. Dora si pod tím slovem nedokázala představit téměř nic, ale měla o Hanse starost. Někdy nespal celou noc, nezhasil lampičku a papíry na jeho stole šustily jako myši pobíhající po podlaze. Dora se opravdu bála. Unaveně opřela hlavu o dveře a začala se modlit. Ave Maria, gratia plena...

Bylo to skvělé! Oslňující! Neskutečné! Tolik nových možností, tolik nových obzorů, které se nečekaně otevírají. Věda, a z ní hlavně fyzika, to byl úplně jiný svět, daleko od toho nezajímavého vesnického života, který až doteď vedl. Ale s tím je konec! Protože tohle je začátek, ten nejúžasnější ze všech začátků, které si mohl přát. Znovuzrození! Hansovi na okamžik blikla hlavou klidná vzpomínka na dětství. Malý vesnický kostel, dětské hlasy zpívající vyznání, kněz mluví o andělech a jeho matka stojí vedle něho s úsměvem na rtech. Na okamžik se téměř zastyděl za své předchozí nadšení, pak se mu však v hlavě zrodila kacířská myšlenka. Jestlipak ta nová a senzační kinetická teorie stavby látek platí také pro anděly? Rychle vzal ze stolu čistý list papíru a začal psát. První postulát kinetické teorie stavby látek: Látky se skládají z částic. Pero se na okamžik zastavilo. Skládají se andělé z látek? Jestli ano, pak se jistě skládají i z částic. Ale co když ne? Jejich vesnický kněz přece vždycky říkal, že andělé jsou bytosti čistě duchovní. Slyšel to říkat i jiné kněze, takže to asi bude pravda. Nechtěl se s tím však smířit, protože by to znamenalo, že jsou ti zatracení andělé mimo dosah kinetické teorie stavby látek. Zkusil to tedy jinak. Když se andělé zjevují lidem, berou přece na sebe viditelné tělo - tělo z látek a tedy i z částic. Kde ho tak najednou vezmou? Není tu a najednou tu je? Vítězně se usmál. Jistě, andělé se skládají z částic, ty ale netvoří látky díky, díky... zvláštním pohybům částic, ze kterých jsou andělé utvořeni. Tužka letěla po papíru. Druhý postulát kinetické teorie stavby látek: Částice jsou v neustálém pohybu. V plynném skupenství se částice pohybují pohybem translačním, v kapalném rotačním a v pevném vibračním. Jakým se ale pohybují ve skupenství duchovním? To přece ještě nikdo nedefinoval. Tak proč by jim tento neznámý pohyb nemohl zabraňovat vytvářet látky?
Hans se upřeně zahleděl na stíny vrhané plynovou lampičkou. Tančily po stěnách, létaly, mávaly pažemi, mizely a zase se objevovaly. Chvíli spolu, chvíli samy. Jak je tak pozoroval, uvědomil si, že našel přesně to, co hledal. Teď jeden velký, téměř hmotný stín, hned zase mnoho menších, stěží viditelných a neuchopitelných. Jako by je nějaké síly nutily tančit právě takhle. Pero už škrábalo další slova: Třetí postulát kinetické teorie stavby látek: Mezi částicemi působí síly. Jistě, síly odpudivé a přitažlivé. Je-li anděl ve skupenství duchovním, působí ty odpudivé, a to takovou měrou, že se částice nespojí v látky. Potřebuje-li anděl přijmout tělo, začnou působit síly přitažlivé a pohyb duchovní se změní v pohyb vibrační. Bylo to jasné. Odložil pero, protáhl se a spokojeně si prohlédl svou práci.
Cosi zaskřípělo, Hans se otočil ke dveřím.
Stála tam Dora, jeho stařičká hospodyně, oči zavřené a šedou hlavu opřenou o dveře. Rty se jí pohybovaly. Ve světle linoucím se pootevřenými dveřmi vypadala její tvář jinak, téměř mladě s výrazem tak neuchopitelným, až se Hans zachvěl. V tu chvíli ho napadlo, že lidé přece nedokážou zabránit, aby částice jejich těla tvořily látky, zatímco andělům to zjevně nemůže dělat problém. Se zděšením si uvědomil, že na ně nelze aplikovat kinetickou teorii stavby látek. Že oni jsou kinetická teorie stavby látek sama. A to ho vyděsilo. Znovu pohlédl na Doru. Stála tam ověnčená tím zvláštním světlem a obklopená tančícími stíny, oči stále pevně zavřené. Asi takoví budou navždy, napadlo ho. Navždy nepochopení a nepolapitelní. Vzal popsaný papír, hodil ho do ohně a sledoval, jak hoří. Pak vstal a zhasl lampičku.

O týden později měl úzký temný pokojík nového nájemce. Dora s lítostí pozorovala, jak si dovnitř stěhuje své věci. Často měla pocit, že ji její vlastní život míjí beze stopy povšimnutí. Bezejmenný Hans odešel dál svou životní cestou. Dora věřila, že se mu bude dařit dobře. On tomu věřil také. Fyzika byla, konec konců, světem, kterému ještě nebyly dány pevné hranice. Světem zaslíbeným. Vše čekalo na svého objevitele. Psal se rok 1898.





Poznámka: Ubohý Hans, myslím, že toho o fyzice moc nevěděl... asi tolik jako Aredhel ve svých gymnazijních letech.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Šárka Šárka | Web | 24. června 2019 v 23:51 | Reagovat

Tohle je jeden z nejzvastnejsich textu, co jsem kdy cetla :) to bude asi zadanim...
Nejdriv jsem myslela ze Hans je nejaky slavny fyzik, ale takhle prvoplanove to neni. Ten konec je mily, ackoliv chudak Dora, i kdyz uz ze zacatku sla jeji role tusit. Snad jen mala slohova poznamka-v prvnich par vetach hodne veci tanci. ;-) Jinak je to velmi pozoruhodne a mam z toho takovy bezmocny pocit, jako kdyz jsem se pokousela cist a pochopit knihu o teorii strun (chichichi). Neco tak nepopsatelneho, snad absurdne zprofanovaneho, jako andel, vs. Pokroky ve fyzice. Ten ucitel je fakt vtipalek

2 Estel Estel | 27. června 2019 v 21:35 | Reagovat

Teda celkem mně překvapilo, že se mi to nakonec tak líbilo... Ten název zněl divně. Fakt by mně zajímalo, co to bylo za blázna, ten váš učitel, protože jako oni lidi co učí fyziku bývají švihlí, ale až tak? No jo, lidi jsou divní... :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama