Pohádka

20. dubna 2019 v 22:41 | Aredhel |  Povídky a jiná psaní neinspirovaná Tolkienem
Nastal čas pokusit se o návrat k vydávání dvou článků měsíčně, a jak nejlépe zahájit, než co nejstarším a nejobskurnějším textem.

Jedná se, pozor, pozor, o rozhlasovou hru. Víceméně.
Napsána byla ještě za mých gymnasijních let pro jednu z našich třídních akcí s pohádkovým námětem. Spolužáci mě pověřili napsáním něčeho, co by se dalo přečíst do školního rozhlasu. Měla to být pohádka, je to spíš krotký horor. Konec šťastný i nešťastný (klasika).

Ale sklidilo to docela úspěch. V rozhlasu to čtené bylo. Co víc si přát...






Pohádka

VYPRÁVĚČ: V jedné daleké zemi za sedmero horami a sedmero řekami, kam by sedmero černých vran letělo právě sedm dní a ani o den víc, žili v malé chaloupce tři sourozenci - dvě dívky a jeden chlapec. Jedna z dívek byla krásná, druhá slepá a chlapec byl němý. Jednoho rána, kdy na oblohu vystoupilo sedmé ze sedmasedmdesáti zdejších sluncí, řekla slepá svým sourozencům:
SLEPÁ: Oprav mě, sestro, jestli se mýlím, ale zdá se mi, že je už ráno. Proč si tedy nevzít koně a neudělat si projížďku do lesů?
KRÁSNÁ: Máš pravdu. A mimoto je dnes den sedmého slunce, tudíž je velmi krásně. Náš bratr by také jel rád.
VYPRÁVĚČ: A tak přivázali koně slepé mezi koně jejích sourozenců a vydali se na cestu. Krásná a němý se dívali po lese, slepá si chvílemi zpívala. Když tak jeli několik hodin, ocitli se před starou kamennou zdí. Byla to zeď obklopující malý hřbitov schovaný hluboko v lesích. Tu se slepá zeptala:
SLEPÁ: Co se děje, sestro? Proč jsme se zastavili?
KRÁSNÁ: Je tu starý hřbitov. Není příliš velký a uvnitř roste mnoho stromů.
SLEPÁ: Tak proč se na chvíli nepodíváme dovnitř? Na hřbitovech je takové ticho, že mám někdy pocit, že ho můžu vidět.
VYPRÁVĚČ: Němý se svým sestrám pokoušel říct, že by tam chodit neměli, ale krásná se na něj nedívala, a tak všichni tři vešli dovnitř. Branku nechali otevřenou. Chvíli se procházeli mezi hroby pod vysokými zelenými stromy, a pak se obrátili k odchodu. Když však došli k bráně, viděli krásná a němý, že je zavřená a pevně zamčená. A ať se děti snažily, jak chtěly, nedokázaly ji otevřít ani přelézt zeď. Musely se tedy na noc uložit na hřbitově. Slunce už zapadalo, když krásná řekla:
KRÁSNÁ: Brzy už bude tma, a proto navrhuji, abychom se v noci drželi za ruce, abychom se navzájem neztratili.
VYPRÁVĚČ: Všichni souhlasili a uložili se k spánku mezi hroby. V noci se však slepá, která spala uprostřed, probudila a zjistila, že má obě ruce prázdné. Volala jména svých sourozenců, nikdo jí ale neodpovídal. Po chvíli ticha uslyšela poblíž strašné skučivé zvuky. Polekala se a snažila se utéct. Běžela, klopýtala o hroby a vrážela do stromů, ale zvukům utéct nedokázala. Nakonec začala volat o pomoc, a tak doběhla až k hřbitovní zdi. Dál už nemohla. Skrčila se proto až úplně u země, ohmatávala zeď a napjatě naslouchala přibližujícímu se skučení. A tu najednou ucítila pod šátrajícími prsty díru ve zdi, která tam ještě před chvílí nebyla; protáhla se jí ven a dlouho pak utíkala lesem, dokud zvuky za jejími zády nadobro neutichly. Hřbitov totiž slyšel její zoufalé prosby a otevřel jí cestu ven.
Krásná se také probudila a zjistila, že i ona je sama. Když po chvíli uslyšela podivné strašidelné zvuky, dala se stejně jako její sestra na útěk. Viděla však na cestu, a tak nevrážela do stromů, ale hledala co nejlepší úkryt. Brzy s hrůzou uslyšela, že ji skučení dohání, a tak začala i ona volat o pomoc. Doběhla až k místu, kde stromy rostly hustě; tam se schovala a s bušícím srdcem poslouchala. A najednou cítila, že dřevění, že jí nohy vrůstají do země, že už nemůže mluvit, a že má místo vlasů listí. Nebezpečí chvíli skučelo kolem, a pak se vzdálilo. Stromy totiž slyšely dívčino volání, a tak ji proměnily v jednu z nich, aby ji nebezpečí nemohlo najít.
Němému se vedlo zrovna tak, jako jeho sestrám. Utíkal a snažil se schovat, nemohl však volat o pomoc a skučení se neúprosně přibližovalo…
Když ráno vyšlo osmé slunce, proměnila se krásná opět v dívku, jenom místo vlasů jí už navždy rostly větvičky s mladým zeleným listím. Když došla ke hřbitovní bráně, zjistila, že je opět otevřená.
Dlouho hledala své sourozence a svou sestru poté opravdu našla, bezcílně bloudící lesy, které neviděla. Krásná jí neřekla, co se stalo s jejími vlasy.
Hledaly spolu svého bratra, ale nenašly ho a nikdo se nikdy nedozvěděl, co se s ním stalo. Sežralo ho snad nějaké strašné zvíře ve tmě hřbitova jenom proto, že nemohl volat o pomoc?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Šárka Šárka | Web | 22. dubna 2019 v 0:30 | Reagovat

To je tedy ale opravdu strašidelná pohádka. Ten moment, kdy se dítě probudí a nikdo ho nedrží za ruku, to je jak z těch nejhorších nočních můr, úplně si představuju ten strach. :-S A chudák němý, co se mu asi stalo!

Obskurní na tom je hlavně že je to  školní projekt a rozhlasová hra. O co tehdy šlo?
(ale na to, jak to svírá dech, je to skvělé!!!)

2 Estel Estel | 23. dubna 2019 v 7:07 | Reagovat

Tak za tohle by u nás ve škole nejspíš kdekoho seřvali. Ale jsem celkem ráda, že to čtu za světla. A chudák němý, on za to přece nemohl.:( Asi to splnilo účel, ale přece jenom bych pod názvem pohádka nečekala tohle...Jo líbilo se mi to, ale umím si představit, že se to někomu líbit nemusí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama