6. března: Zastavení (povídka inspirovaná Pánem prstenů)

6. března 2019 v 23:31 | Aredhel |  Povídky inspirované Tolkienem
Dneska zase krátká povídka a tentokrát i trochu trpaslíků.

Témata byla tři: z karty duchové textů 1 "matka Doriho, Noriho a Oriho", z karty duchové textů 2 "dcery Adelarda Brala" a z karty názvů knih "I can't think straight".





Zastavení
Už tou zemí kdysi procházela, cestou z východu k západu, z hor do hor. Tichý, úrodný, pokojný Kraj. Země tak krásná, a přece tak cizí jejímu nejemnému srdci. Vlnící se kopečky, pečlivě obdělávaná políčka a rozesmátý lid, jednoduchý ve svém štěstí. Vše bylo tak… rustikální. Žádný kámen, žádná vznešenost, ani posvátnost výhně a kovadliny. Jen slunce a smích.
Ano, už tudy kdysi putovala, po hlavní silnici a na unaveném poníku, kápi staženou do čela, protože místní neměli cizí pocestné příliš v lásce. (Bylo to však spíše pro jejich pohodlí, než její ochranu, věděla.) Nikdy by ji nenapadlo sejít z cesty. Až dnes.
Vinila za to svoji hlavu.
Zdálo se jí, těch posledních pár měsíců, že nedokáže přemýšlet, že ji mysl neposlouchá. Všechno se ztrácelo v mlze a úzkosti. Snad proto se vydala na cestu, tentokrát ze západu na východ. A proto teď bezcílně bloumala mozaikou polí a lesíků poklidné hobití země. Protože ztrácela rozum! Musí se rychle vzpamatovat…
Docela blízko se ozval rozpustilý smích. "Ztratil jste se, mistře trpaslíku?"
Otočila se. Pod košatým dubem seděli tři mladé hobitky, už ne děti, ale nejspíš ještě ne plně dorostlé. Ta, která promluvila, s úsměvem vstávala ze země a plavé vlasy se zatřpytily ve slunci. Samozřejmě, považovali ji za muže. Netřeba je opravovat.
Hobitka potřásla hlavou, zřejmě zmatená dlouhým mlčením. "Potřebujete najít cestu? Ukázat směr?" optala se znovu.
"Ne, ne, jen tak chodím… a přemýšlím," odpověděla. Pak si vzpomněla na vychování: "Hár k vašim službám."
Hobitka se usmála. "Astra Bralová k vašim. A to jsou moje sestry, Opála a Čemeřice." Obě se představily.
Tři sestry, tři děti. Hár sevřel smutek. Jako její tři děti, její synové… Bylo to pět let, co naposledy přišly zprávy z Morie, pět dlouhých let. První dva roky si nedělala starost - cesta byla obtížná a práce v Khazad-dûm mnoho. Ale s každým dalším rokem se jí zmocňoval neklid. Posledních pár měsíců stěží vydržela ve své kůži. A tak nyní bezcílně bloudila krajem hobitů a doufala… v co? Jestli existují nějaké zprávy, budou v Ereboru. Měla by pokračovat v cestě.
"A co vás k nám do Kraje vůbec přivádí, mistře trpaslíku?" zajímala se Astra.
Opála se na ni zadívala trochu pohoršeně, jako by otázka byla nevhodná, trochu osobní. Možná byla. "Rády vám pomůžeme," dodala.
Nevíte, kde tu bydlí pan Bilbo Pytlík? chtěla se zeptat Hár. Možná má nějaké zprávy o mém synovi, o mém Orim. Před deseti lety odešel do Morie a už dlouho jsem o něm neslyšela. Ale ne. Jak by mohl hobit vědět něco, co ona neví? Ve skutečnosti si nejspíš chtěla jen popovídat - s někým, kdo Oriho, a taky Noriho a Doriho, znal. Kdo na ně měl své vlastní vzpomínky.
"Jestli jdete navštívit pana Bilba, tak to musíte do Hobitína," nadhodila nejmladší, Čemeřice, téměř vědoucně.
Hár si těžce povzdychla. "Ne, nenavštěvuji." Vzhlédla k modrému nebi. "Jenom projíždím."
Hobitky přikyvovaly. "Kdybyste chtěl něco zakousnout, k nám domů to není daleko," Nabídla Opála zdvořile a trpaslici bylo náhle o trošku lehčeji.
Dokonce se pousmála. "Ne, děkuji. Silnice je tímhle směrem?"
Hobití sestry ji s úsměvy a mnoha pozdravy vyprovodily na cestu, a ještě jí zamávaly.
Slunce hřálo.
Hár nasedla na poníka a vydala se k východu. Strach v jejím nitru neodešel, ale přesto jí tato klidná země a tři veselé sestry poskytly útěchu. Musí se dát na cestu. Erebor čeká. A v něm aspoň dvě z jejích dětí.


Poznámka: Jména Adelardových dcer jsem si vymyslela. Snad jsou použitelná.
Jméno trpaslice jsem si nevymyslela, nýbrž jsem je podle Profesorova dobrého příkladu vykradla z Völuspá. Někdy stačí následovat Mistra...
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Šárka Šárka | Web | 7. března 2019 v 22:17 | Reagovat

Z toho setkání je člověku teskno i přes tu naději, ale spíš než kvůli Oriho konci mi to tak přijde z důvodu nekompatibility hobitího a trpasličího pohledu na svět. Což je v Tolkienovi celkem běžné - rozdílný cit elfů, lidí a trpaslíků (a hobitů) pro krásu, vznešenost a význam, pročež když takovej Gimli přijede na Tol Eressëu, nikdy mu to asi nebude přijít tak krásný a úžasný, jako Legolasovi.

Jinak po očku sleduju tenhle měsíc a musím říct, že naprosto nechápu jak to funguje. Dostaneš dvě až tři úplně, ale úplně nesouvisející témata a musíš na ně napsat povídku nebo báseň? A my ilustrátoři se přitom tak pereme byť s jedním tématem?! A co víc, on na to očividně jde vymyslet silnej příběh o pár odstavcích...

(Jo a mám fakt ráda slovo rustikální. Poprvé, když jsem ho viděla, zaznělo ve spojení "rustikální bageta" a přišlo mi to ohromně vtipné) :)

2 Aredhel Aredhel | 4. prosince 2019 v 22:35 | Reagovat

[1]: Nekompatibilita trpasličího a hobitího vnímání světa je fascinující. V Hobitovi to vidíme zcela zřejmě, ale v povídce jsem se to snažila podtrhnout tím, že Hár třem hobitkám vlastně rozumí, připomínají jí její vlastní děti. Ale hodnoty a estetika jsou prostě jiné. :D Gimli na Eressëe je vlastně hrozně zajímavá myšlenka, o tom by se mělo něco napsat. Že? ;) Myslím, že tam je šťastný a přijde si na své, ale asi úplně jinak než všichni ti elfové kolem...
Víceméně přesně tak. :) No, často to byl dost oříšek - až mi to přijde přitažené za vlasy, kdo všechno se s kým vším v březnu 2019 potkal. :D
:D Rustikální mi přišlo přesně jako slovo, které by trpaslík v Kraji použil. ;) Rustikální bageta??? :O Proboha v jaké kontextu to bylo?? :D :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama