7. března: Lobeliin velký den (povídka inspirovaná Pánem prstenů)

7. března 2019 v 22:56 | Aredhel |  Povídky inspirované Tolkienem
Další krátká povídka; na oddych to v blízké době nevypadá. Taky se vám zdá, že jsou letos nějak podezřele často na pořadu dne hobiti?

Témata byla dvě: "Lobelie Pytlíková ze Sáčkova" z karty hobitích žen a citát americké básnířky Audre Lorde z karty poezie a písní: "Your goodbye is a promise of lightning in the last angels hand, unwelcome and warning." Což znamená, že ze všech karet už jsem psala aspoň jedno číslo.





Lobeliin velký den
Bylo krásné podzimní ráno, když poprvé vstoupila do Dna pytle, které bylo celé její.
Uvnitř nory byl příjemný chlad. Loto se rozhlížel kolem, oči jiskřící. A ano, taky to cítila, vzrušení, nedočkavost. "Konečně naše!" prohlásila. Byla to koneckonců pravda, po téměř osmdesáti letech čekání - jejich.
Frodo Pytlík se zatvářil, jako by ho bolely zuby. Namyšlenec.
Opřená o hůlku, prozkoumávala jako ostříž noru. Hledala otlučený nábytek, špinavé zdi, světlejší místa po chybějících obrazech. Vše se zdálo být v pořádku… Kdo ví proč, ji to rozladilo. No co, měla ještě seznam.
Když ho vytáhla, Frodo se zatvářil ještě kyseleji. Ha!
Odmítla si tím výstředním mladým mužem kazit náladu. Byl stejný jako jeho strýc. Podvodník a nezdvořák. Jen ten klíč u Křepelků ji popudil - dobře věděla, co je to za lidi! Však to taky dala Frodovi jasně najevo.
Loto se ošíval. Snad už chtěl mít jejich novou krásnou noru jen pro sebe… Pyšně se na něj usmála.
Frodo je vystrkal ze dveří. Nedostali čaj, ani koláčky. Ach, to pomyšlení, že Pytlíci z Hobitína bývali dřív tak dobře vychovaní! Jak hluboko klesli.

Bylo už po večeři, když Frodo Pytlík a jeho pochybní přátelé vyšli ze Dna pytle a vydali se na cestu. Pěšky. Stála spolu s Lotem na druhé straně ulice a bedlivě je sledovala. To bylo naposled, co prošel dveřmi její nory, věděla.
Jen ať si táhne do Rádovska, kde jsou lidé stejně divní jako on!
Ten neotesaný Křepelka kamsi odběhl, Frodo se svým Bralovským kumpánem se vydali pomaleji za ním. Odcházeli.
Byla tma a na nebi, přímo nad hlavou Froda Pytlíka, svítila jasná hvězda. A Lobelie se náhle zmocnil divný pocit. Jako by záda jejího nepřítele byla špatná věc. Jako by neměl odejít. Jako by se něco zcela zásadního nenávratně změnilo, pokud zmizí v soumraku.
Bylo cosi téměř děsivého na jeho jindy tak nezajímavé postavě, zatímco se vzdalovala. Jako by to již nebyl on. Nad hlavou měl hvězdy a ty odcházely s ním. Kraj se nořil do Stínu.
Cosi zlého se blížilo.
Otočila se k Lotovi. Oči mu jiskřily, na rtech měl malý úsměv. Náhle se jí jeho výraz ani trochu nezamlouval.
Byl to strašný pocit, zlý a plný tušení. Varování. Bylo jí úzko.
Ne, ne! Potřásla hlavou, aby si ji pročistila. Co to na ni přišlo? Stáří si z ní tropilo šašky… Čas podívat se do své nory. Frodo Pytlík byl pryč, a to byla dobrá věc! Vytáhla z blůzy klíč.
Když překročila práh své nové jídelny, okamžitě si vzpomněla, proč nemá ráda Froda Pytlíka. Stůl plný špinavého nádobí jí to připomněl.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama