3. března: Dítě jara (povídka inspirovaná Silmarillionem)

3. března 2019 v 23:55 | Aredhel |  Povídky inspirované Tolkienem
Letos jsou to zatím samé povídky a ještě se zdají být tematicky propojené. Huh.

Dnešek se překonal a na číslo připadla dokonce tři (!) témata. Zajímalo by mě jestli se snažíme o nějaký rekord (šest témat! deset témat!)... Byl to "rytíř" z karty archetypů, "matka Elenwë" z karty duchové textů 1 a "jarní oheň (spring fire)" z karty knižních názvů.





Dítě jara
"Jak krásnou dceru mám!" zvolala matka a zatleskala rukama. A Elenwë se se smíchem roztočila po pokoji, paže zdvižené nad hlavu. Sukně zavířila bledě modrým kolotočem a slunce se odrazilo od prachových zrnek. Okamžik čirého štěstí.
"Jak krásná je moje dcera," zopakovala matka tišeji, nejistěji. "Jako princezna, jako jedna z Vániných Maiar. Jako samo jaro, když se vrací po období odpočinku. Noldorský princ pro ni bude dobrým mužem."
Elenwë se zastavila; látka svatebních šatů se naposledy zavlnila.
"Maminko…"
Matka k ní natáhla ruce a dcera je vzala do svých. "Nebude ti smutno po tvém lidu, po Valmaru, Elenwë?"
"Možná," dívka naklonila hlavu na stranu, "ale nebyl snad Tirion před lety sídlo i našeho lidu?"
Obě se zasmály.
"Jestli tě není škoda pro Noldu, maličká," povzdychla si matka. "Ale aspoň je to učenec, a ne divoký lovec, nebo nepochopený řemeslník. A lásce neporučíš."
Elenwë ji objala. "Děkuji, maminko."
Starší žena zvedla ze stoličky věnec z květů a posadilo ho dceři do vlasů. "Něco na cestu," zamumlala.
Elenwë se ve dveřích zastavila, otočila se a usmála.
"Jako jaro," zašeptala matka. "Moje nevěsta…"

"Jak krutá je moje dcera!"
Elenwë se choulila ve stínu dveří, neodvažovala se vejít. Kdoví, zda by byla schopná zase odejít…
Matka stála u okna a za oknem vládla temnota. Ani jedna z nich ještě nikdy takovou temnotu nepoznala. Jen první lucerny se sem tam mihotaly tmou.
"Odpusť mi," šeptla Elenwë.
"Tak krutá - a řekne ,odpusť mi'! Jako by mi nebrala mé jediné dítě…" Matka se pomalu otočila od okna a pohlédla na dceru. Elenwë měla na tvářích slzy, ale v očích se míhaly plameny pochodní - těch samých pochodní, v jejichž světle princ Fëanáro promlouval k davu. Matka se zachvěla. "Co se stalo s mým sladkým dítětem?" zeptala se. "Byla jako jaro, krásná a plná příslibů, ale ty se proměnily v plameny a šílenství. Řekni mi, Elenwë, opravdu je oheň to, po čem toužíš?"
Elenwë ustoupila o krok do stínů. Plakala. "Netoužím po ohni, maminko, toužím být s tím, koho miluji. Lásce neporučíš…"
"Jak krutá je moje dcera!" vzlykla matka a sáhla po čemsi na židli.
Byla to zbraň, podlouhlá a strašná, a Elenwë pro ni neměla jméno.
"Něco na cestu," zašeptala matka. "Tvůj otec ji nesl na Velké cestě z Cuiviénenu temnými zeměmi. Chránila ho."
Elenwë uchopila chladný kov. Zbraň jí padla do ruky a ona stála mlčky, krásná a odhodlaná - byl to strašný pohled.
Její matka se rozplakala. "Už není moje sladké dítě, moje jarní nevěsta," vzlykala. "Přede mnou stojí elfí rytíř, bojovník - a takové děti matky ztrácí navždy."
"Odpusť mi," řekla Elenwë a přitiskla si zbraň k prsům. Otočila se k odchodu.
"Jdi si, rytíři Eldalië, ale pamatuj! Nám není souzeno vrátit se do té země plné zla! Ani tvému otci, ani mně, ani tobě. My jsme lid světla, my jsme Vanyar! Nám není souzeno spatřit znovu Středozem…"
Elenwë se ztratila ve stínech. Neotočila se, ani neusmála. Plamen odešel s ní.
Padlo ticho, jen ozvěna nesla poslední slova rozloučení. Jak kruté jsou někdy naše děti.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama