27. března: Večery u moře (povídka inspirovaná Silmarillionem)

27. března 2019 v 23:54 | Aredhel |  Povídky inspirované Tolkienem
Dneska jenom dvě témata ("Círdanova matka" z karty duchů textů 1 a "sebevědomí" z karty emocí) a mně se konečně podařilo napsat něco opravdu krátkého! Téměř bezbolestně!

A pro změnu je to samá melancholie...






Večery u moře
Byly chvíle, jako tato, příliš tiché, příliš prázdné. Divně tížily na duši.
Přicházely, když slunce zapadalo nad mořem a kdesi v dálce za rudým nebem se skrýval Valinor. Přicházely, když se borovice lemující pobřeží rozšuměly v bezvětří, než s posledním světlem zase utichly. Přicházely, když matky volaly své děti, dovádějící na plážích, domů k prostřeným stolům.
Tehdy sedal sám na opuštěných molech. Neplakal, ale oči ho štípaly. Snad za to mohla sůl ve vzduchu.
Kolik tisíc let přešlo kolem! Viděl konec Prvního věku. Viděl konec Druhého věku. Konec Třetího věku byl stále čerstvý.
Všechny je přestál… a s každým stoletím, které zmizelo ve vlnách, byl o něco moudřejší. Víc věděl, víc chápal. Chodili k němu pro radu. Rozuměl úradkům Valar. Rozuměl Ardě.
A přece, ve chvílích, jako byla tato, když země i moře usínaly a děti se vracely domů ke svým matkám, cítil, že cosi chybí. Ty děti to znaly, byly moudřejší než on. Večerní ptáci to znali.
Snad to bylo místo, kam se mohli vracet. Kde srdce nalézalo skutečný odpočinek.
Jeho srdce neodpočívalo nikdy. Jeho moudrost byla jako moře - bez konce, beze dna. Bez útěchy.
Kus mozaiky chyběl.
Sklonil hlavu ke kolenům. Vždyť on, Círdan, snad poslední z Probuzených elfů, nikdy neměl matku, ke které by se mohl vracet.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Šárka Šárka | Web | 28. března 2019 v 9:22 | Reagovat

Prvních pár řádků stačí a už je člověk tam...
On byl opravdu z probuzených? Nojo, všechno odpovídá...Děti předpokládám také nikdy neměl. Když si to takhle řeknu, působí jeho postava vůbec tak nějak nezakotveně. A asi jsem si ho vždycky představovala že je vzhledem ke své věkovitosti trochu duchem mimo, ale ne ve špatném slova smyslu, ale že "nepláče, ale oči ho štípou".

Povídečka je krásná, je vidět že v Tolkienovi lze opravdu nekonečně objevovat nové a nové příběhy, ty melancholické zvláště :)

2 Neklan Neklan | 28. března 2019 v 22:47 | Reagovat

Safra, to mě ani nenapadlo, že Círdanova matka je vlastně nonsens.
Díky za povídku! Konečně byla chvilka na návštěvu tady.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama