20. března: Modlitby (povídka inspirovaní Simlarillionem)

20. března 2019 v 23:59 | Aredhel |  Povídky inspirované Tolkienem
Letos trávíme nějak hodně času na Númenoru - Druhý věk většinou nedostává tolik pozornosti. Další z delších povídek (na březen), tentokrát odehrávající se jen pár let před Pádem.

Témat bylo pět: "čarodějka" z karty archetypů, citát Mary Oliver "We should take small thoughtful steps. But, bless us, we didn't.", "Isildurova žena" z karty duchů textů 1, "touha" z karty emocí a citát zpěvačky Sia "I sing for love, I sing for me, I'll shout it out like a bird set free."





Modlitby
Naplánovali úplně všechno. S každou možností počítali, s každým zádrhelem, jediné duši o svém plánu neřekli. Ani pánu Amandilovi. Ani otci jejího manžela. Ani Anárionovi. A přesto toho bylo tolik, co se mohlo pokazit.
Chyba je bude stát život, věděla. Isildurův život.
Z Rómenny vyjeli před polednem, časně v noci dorazili k branám Armenelosu. Jen oni dva. Sami na záchranu všech.
Dál půjde Isildur sám.
Žena se bála.
Stáli spolu, ruku v ruce, a hvězdy se rozsvěcely nad Númenorem. Naposledy mu upravila šaty - prosté, tmavé, bez ozdob. Nenápadné. Bohaté tmavé vlasy mu svázala do čelenky kolem hlavy. Jasné oči zastínila kápí. Každou malou nedokonalost, každý nedostatek našly ty útlé prsty. Její ruce se třásly.
Políbil ji na čelo. Políbil ji na rty. Políbil ji na dlaň.
Pevně ho objala, ale vymanil se jí. A byl pryč.
Zůstala stát sama, noc kolem ní.
Strašlivá úzkost ji přepadla a srazila na kolena.
Možná vše příliš uspěchali. Možná jejich plán za nich nestál. Snad měli někomu říct, kam jedou… Třeba se vše obrátí jen k horšímu kvůli jejich ukvapenému pokusu!
Plakala. Prsty se zarývaly do měkké hlíny. Hruď jí stahovala úzkost, jakou dosud nepoznala. Jako by k ní noc promlouvala děsivým mlčením. Zdálo se jí, že za cvrkáním cikád a štěbetáním nočních ptáků slyší kroky, boty klapající po kamenné dlažbě armeneloských ulic. Že slyší hlasy, příliš daleko, než aby skutečně šly zaslechnout. Výkřiky a zvuky boje, pomalu skomírající, bolestivé sípání… Isildure!... Nemohla dýchat!
Přitiskla tvář k zemi, celá se chvějící. Chlad půdy jí dovolil vtáhnout vzduch do plic. Ne, ne! Noc byla tichá, jen ty cikády cvrkaly a cvrkaly. Vše šlo podle plánu, nemusela se bát.
Ale bála se. Strašně se bála.
Vztyčila se do sedu a slova se jí sama vyřinula z úst. Modlila se. Modlila se k Jedinému. K Ilúvatarovi zakázanému, haněnému po celém Númenoru. Jen v domech Věrných stále vzývali jeho jméno. Mnohokrát slyšela ty modlitby od chvíle, kdy Isildur vzal její ruce do svých pod zeleným svatebním baldachýnem. Před tím - jen zřídka.
Noc už k ní nepromlouvala. Nyní byla zlověstně tichá a její modlitby zněly hluše, bez ozvěny. Kde jsou cikády, když je člověk potřebuje! Čekala už hodiny?
Musely to být hodiny, musely… Něco se stalo! Nedokázal to. Chytili ho a zabili. Dovlekli před krále, nebo před Zigûra…
Vzlyk se jí vydral z úst. "Proč mi neodpovíš!" vykřikla k temné obloze, zapomínajíc na nebezpečí. "Proč mi nenasloucháš?" Nové slzy se řinuly po tvářích. A pak zašeptání. "Prosím…"
Nic, ani cikáda, ani pták, jen údery jejího srdce, odbíjející prázdné minuty.
A hrůza.
Možná se mýlila, možná se mýlili všichni Věrní. Možná měli pravdu ti druzí. Než se provdala, než si vybrala Isildura a jeho víru, slyšela dost… Znala Zigûrovy návody k rituálům, hluboko v srdci je znala. Byla snad proto zatracena?
Pohlédla k nebi a čekala na odpověď. Toužila, ale věděla, že žádná nepřijde.
Mělo to tak být? Snad jí měl jejich špatně připravený plán ukázat, v čem se mýlila. Nebo to možná bylo jen pokušení - o tolik horší, o kolik bylo skutečnější.
Bylo jí to jedno. Udělá cokoliv, když nebude muset vydržet další hodinu, další minutu hrůzy a strachu…
Třesoucíma se rukama nasbírala drobné kameny a vyskládala je do kruhu. Jen docela malý oltář… Oběť. Zigûr vždy mluvil o oběti. V jeho rituálech se prolévala krev. Sevřela dýku v dlani, než o tom stihla skutečně přemýšlet. Její vlastní krev zkropila kamení, tmavla na hlíně, černala… Rána na ruce, stále krvácející. Trochu omámeně vyslovila jméno Melkora, Pána Tmy.
Bylo to jen zdání, nebo lesem proběhl tichý šum?
"Je mi to jedno," zašeptala. "Je mi jedno, který z vás odpoví. Je mi jedno, který z vás je Pán. Jen ať se Isildur vrátí. Ať je naživu! Prosím…" A plakala.
Noc se ochladila. Ticho odpočítávalo čas.
Žena pomalu zvedla hlavu a spatřila je. Kameny potřísněné krví. Dar temnotě. Co to jen udělala? Nová hrůza ji sevřela. Bylo příliš pozdě volat opět Jediného?
A pak to uslyšela. Někdo se vracel! Vrávoravým, nejistým krokem…
Vymrštila se na nohy.
Už ho viděla - byl to on! Pomalu se blížil. Teď se musel opřít o strom, aby neupadl. Zraněný. Ale váček u jeho pasu byl viditelně plný… Polkla.
Nebyl to Pán Tmy, kdo vyslyšel její modlitbu.
Jediným kopnutím rozmetala krví zkropené kamení a rozběhla se ke svému muži. Usmál se na ni, ale v očích měl horečku. Celý hořel. Podepřela ho, když se zakymácel. Museli pryč.
Než ho dovlekla ke koním, ruce měla rudé od krve.

Isildur vstal z lože, když semenáčku vyrazil první lístek. Semenáčku vyrvanému z králova sevření; semenáčku, kterému Amandil požehnal. Ilúvatarovým jménem.
Žena se v těch dnech stejně často smála, jako plakala.
Isildur otevřel oči a usmál se na ni. "Proč si zpíváš?"
"Protože jsem šťastná. Protože tě miluji."
Modlila se k Ilúvatarovi; po všechny dny, kdy její muž bojoval o život, se k němu modlila. A Ilúvatar ji vyslyšel. Odpustil jí - byla volná!
Ale přesto věděla, že nikdy nebude zapomenuto, co udělala v nejtemnější chvíli noci.






Poznámka: O Isildurově ženě nevíme vůbec nic. Asi by bylo logické předpokládat, že byla jednou z Věrných. Ale muselo to tak být? To dobou už byli Věrní na Númenoru nějaký ten pátek pronásledovaní, nebo aspoň nepřátelé, zatímco Páni z Andúnië byli Věrní tak trochu na zapřenou. Hned po královské ta nejmocnější rodina. Radili králi až do doby, než si přivezli ze Středozemě Saurona. Opravdu by si brali někoho, kdo byl otevřeně královým nepřítelem? Možná... Ale možná si vybírali i ženy z trochu neutrálnějších rodin. A v době, kdy byl Sauron na Númenoru ta nejvlivnější osoba, málokdo byl asi úplně neznalý toho, co hlásal...

Zigûr - Sauron, jak jinak.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Šárka Šárka | Web | 23. března 2019 v 22:39 | Reagovat

Jak krásně a hrdinsky zní pojednání o záchraně semenáčku věrnými v kánonu, až to dojme! Přitom, to, co píšeš, se docela dobře mohlo stát..."Lidé jsou slabí". Snad bych, být tou ženou, v její situaci neprosila o pomoc zrovna ty temné síly, proti nimž mí blízcí stojí (ale pak jsem si přečetla poznámku dole a dávalo mi to hned větší smysl) Moc mě potěšil ten konec, to je tak hezké! Jen ta poslední věta mi nahání husí kůži, protože existují zkoušky, kdy člověk opravdu netuší, zda by obstál, nebo spíš jak moc by selhal.

2 Aredhel Aredhel | Web | 6. prosince 2019 v 1:45 | Reagovat

[1]: No, hrdinské je to pořád... jen také plné strachu a špatných rozhodnutí. :) A zoufalé časy, zoufalá řešení. Myslím, že manželka byla v tu chvíli tak strachem bez sebe, že vzala za vděk jakoukoliv pomocí a technikáliemi se moc nezabývala...
Díky, že to píšeš, to je přesně ten pocit a myšlenka, kterou jsem se snažila předat. Je to zkouška? A zvládla jsem to aspoň trochu...?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama