17. března: Pánova laskavost (povídka inspirovaná Pánem prstenů a Nedokončenými příběhy)

17. března 2019 v 23:42 | Aredhel |  Povídky inspirované Tolkienem
Dneska se témata moc hezky doplňovala: "nejvyšší kněz" (karta archetypů), "matka Khamûla" (duchové textů 2) a "strach" (karta emocí).

O čem bude povídka, bylo hned jasné...






Pánova laskavost
Nad svatyní se vznášel tmavý proužek dýmu, bezohledný, jako nůž půlící modravé svítání.
Poušť kolem mlčela.
Svatyně byla jednoduchá, jen čtyři kamenné stěny a oltář. Zlato a vzácné látky. Nezastřešená. Armády tisíců mužů za sebou takové zanechávaly, když táhly mezí písky a kamením.
Žena z pouště se jí bála.
Na oltáři zasychala krev, v posledních týdnech častěji lidská než dobytčí.
Svatyně stála osamocená a za dunou tábořilo vojsko. Nespočet mužů na koních a vozech.
Šedivá hlava pouštní ženy již viděla mnohé, máloco ji však děsilo tak, jako ten proužek dýmu, špinící svítání. Noc byla strašlivá. Vítr kvílel a písečná bouře pohřbila mnoho stanů. Na nebesích blýskala nepřirozená světla. A její syn, její pán, strávil celou tu hroznou noc ve svatyni. Sloužil obřad svému bohu. Oltář smrděl zlem.
A tak nyní šla k místu, kterého se bála, sevřená jiným, silnějším strachem, strachem o dítě. Ve vrásčitých dlaních nesla pohárek vody.
Vyšel ven, než mohla zvednout závěs zakrývající vchod. Její syn.
Byl jiný. Ta noc ho změnila. Usmíval se.
"Matko," promluvil, "bylo nám požehnáno. Náš Pán ke mně dnes v noci promluvil. Přišel ke mně z Temnoty a dal mi dar."
Vyschlo jí v ústech. Byl děsivý.
"Vyjedeme do války," pokračoval, "a vždy budeme vítězní. Čekají nás velké věci. Sláva a moc. A já, já pro svou věrnost našemu Pánu nikdy nezemřu!"
"Khamûle…" zašeptala, vnitřnosti sevřené hrůzou.
"Náš pán mi dal dar," zopakoval. Zvedl ruku a na jednom z prstů se blyštěl zlatý prsten.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Šárka Šárka | Web | 18. března 2019 v 7:35 | Reagovat

Témata vyšly (asi poprvé) tentokrát fakt bezbolestně! :)
Baví mě představa, že i příšerka Khamûl byl jednou uvřeštěné batole, co kopalo nožičkama  a jen co ho matka odstavila, jedlo krupičnou kaši. Chudák matka, asi sotva mohla něčemu zabránit, a musela jen koukat, jak se její dítě samo zlikviduje a vezme s sebou i své okolí. Musela to být jedna z nejnešťastnějších matek, když její dítě bylo tisíce let přízrakem, bez soudu a ještě k tomu v nějakém nesvětě.

2 Aredhel Aredhel | Web | 5. prosince 2019 v 18:10 | Reagovat

[1]: Pro jednou se to psalo samo. ;)
Jo, představa všech možných záporáků jako vřeštících batolat, nebo jako někoho, kdo má rodinu a přátele, které opustí a zklame, v horším případě zničí, mě taky fascinuje. Matky nazgulů si musely projít extrémně těžkými situacemi, hádám. Úplně bez naděje, že by jejich děti někdy mohly být zachráněny... Smysl těhlech povídek nejspíš je připomenout si, že na každém zlosynovi někomu někdy záleželo. :(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama