7. března: Přízraky (povídka inspirovaná Silmarillionem, Nedokončenými příběhy a trochu i PP)

7. března 2018 v 22:32 | Aredhel |  Povídky inspirované Tolkienem
Tak jsem po čtyřech dnech zase zpátky.
Dnešní téma byla věta z Tolkienovy divadelní hry Návrat Beorhtnothe, syna Beorthelmova: "But the songs wither, and the world worsens." V českém překladu: " Slova písní však slábnou a stále horší je svět."

Opět po dlouhé době jsem se rozhodla napsat povídku, na kterou jsem už nějakou dobu pomýšlela. Výsledek je... podivný. Vážně, jestli se minulý rok březen nesl ve stylu co nejpodivnější perspektivy, letos se pokouším o výzvu "napiš co nejmelancholičtější podivnost".








Přízraky
I.
Lesy si stále pamatují ozvěnu jejích písní.
Letmé otisky, které její nohy vtlačily do půdy, jsou dávno pryč, ale země nikdy nebude moci zapomenout na dotek těch chodidel. Vítr se stále umí smát jejím smíchem. Laně někdy zahlédnou mezi bolehlavy šedé oči.
Les pamatuje.
Je to jen vzpomínka, která tančí na mýtinách a zpívá za bezměsíčných nocí písně plné stříbrných trylků. Je to jen vzpomínka, která se koupe v tůních pod šumícími vodopády. Je to jen vzpomínka, která někdy, za teplých nocí, hladí po tvářích svého otce a svou matku. Je to jen vzpomínka, která rok co rok otvírá Doriath jaru. Byla to jen vzpomínka, která přivolala jaro i toho roku, kdy už nezbyl nikdo, kdo by se z něj mohl radovat, a která pokryla jejich hroby sněženkami. Je jenom vzpomínkou, protože ta skutečná tanečnice už dávno spočinula v chladné zemi.
A vzpomínky vyblednou.
Až uvadne nifredil a zemřou všichni, kdo ji znali. Až lesy jejího dětství spočinou pod mořem. Až se činy promění ve zkazky a pověsti.
Zmizí pak ta tanečnice ze začarovaných palouků? Nebude už možné spatřit ve stínech její oči? Kdo se bude smát s větrem ve věcích, které přijdou?
Ne, to nemůže být! Jiní možná vyblednou a jsou ztraceni navždy, ale její stopy jsou vtlačeny příliš hluboko do přediva Ardy. Navždy v ní zůstane ozvěna jejího hlasu.
Písně, co zpívala za doprovodu flétny, jsou možná pryč, a nikdo dnes nedokáže říct, jak vypadala její tvář, ale lesy Středozemě pamatují. Navždy jimi bude bloudit.
Zatímco stíny se dlouží.

II.
Za temných, studených nocí, když štíty hor jiskří bělostným sněhem, tehdy ten, kdo pozorně naslouchá, uslyší kameny plakat.
Je to prázdný, neutěšený nářek, tvrdý jako ony, a stejně tak prastarý.
Musí se stát mnoho zlého, aby země zapomněla na ty, kdo na ní žili. Aby po nich přestala toužit. Krev to nesvede. Oheň to nesvede. Čas to nesvede.
Kameny stále pláčí a vzpomínají.
Mrazivá zimní noc pod bělostnými štíty hor. Přikrytá jen sítí hvězd. Přijde poutník a položí dlaň na kámen. Snad se i posadí. Pamatuješ? zeptá se kámen. Támhle v údolí tekla řeka. Už tudy neteče - něco zlého se stalo u západních dveří… Všude je ticho. Pamatuješ? ptá se kámen. Pamatuješ na jejich ruce a krásu, kterou nám dokázali dát? Pamatuješ na jejich písně, nesoucí se k obloze? Pamatuješ na oheň v Cesmínii? Na krev, která se vsákla do kamenité půdy?
Ale poutník si nepamatuje - bylo to už tak dávno. A on přichází z daleka. Odejde, jako přišel, tiše a sám.
A kámen se dál bude ptát každého, kdo u něj zastaví své kroky: Pamatuješ?
Co z toho, že ti, co chodí po zemi, už nepamatují.
Země, která milovala, bude vzpomínat navždy.

III.
Dříve nebo později budou všichni patřit moři.
Dříve nebo později přijdou a padnou na kolena v příboji. A moře bude milosrdné, laskavé, bude tišit. Ale nenechá je jít.
I moře má své přízraky, i ono pamatuje. Jeden z nich je strašlivější než ostatní: jen napůl živý, s tváří zšedlou věky a očima zkalenýma šílenstvím. Prsty zarývá to písku a krev se mísí s mořskou solí. Stále však dokáže zpívat.
A moře, nepřemožitelné moře, se ztiší, jen aby mohlo naslouchat.
Pamatuje si, když přišel poprvé, malé dítě s jasnýma očima. Pamatuje si ho na bílých labutích lodích, které obětoval ohni. Pamatuje si tu zářivou věc, kterou hodil do hlubin. Ale co si pamatuje ze všeho nejlépe, je jeho hlas.
Hudba stále žije v moři a on žije v jejím dosahu. Nenechá ho jít.
Ale temnota je silná a píseň v jeho srdci skomírá. Příliš mnoho věků už slyšelo jeho hlas. A tak pokaždé, když se zadrhne, když nápěv přeruší vzlyk, světlo dne trochu potemní.

IV.
To tiché, ztracené údolí pod příkrými svahy hor znalo jen jednu píseň.
Dávno, dávno k němu přišla a dávno i odešla, ta píseň plaše zoufalá.
Bylo tam malé jezírko a snad i vodopád, kdo dnes ví. Kdo dnes zná to tiché místo, ztracené pod horami?
Přišla k té řece, sama a znavená, a v hladině jezera opět nalezla hvězdy. Bledý přízrak z dalekých lesů. Ve vlasech měla listí a tvář unavenou. Usedla na březích, zpívala, plakala, spala. Spala jako dítě, zmožené po dlouhém dni. Spala déle, než měla. Pak šla dál a tráva jenom zavzdychala, než na ni zapomněla.
Ale řeka pamatovala.
Jak by mohla zapomenout na tu, co zpívala na jejím břehu? Stín dívky zůstal.
Kdo ví, kam zmizela, kdo ví, kde její konec. Žije už jen v zeleném stínu olší, tam v údolí pod horami. Žije už jen ve své písni, kterou si řeka stále zpívá. Písni o jiném místě, jiné řece, jiném vodopádu. O domově.
Někdy přijde zatoulaná ovce a pase se na svěží trávě. Tu se zelené větve olší rozhrnou a bledá dívčí tvář se mihne mezi nimi. Slunce se zlatě zatřpytí na štítech hor. A když na podzim žene vítr od severu bouři, kdosi tam u jezera tiše pláče…
Ne, nikdo tu není, jenom ticho. Ta dívka už dávno světem nechodí. Ale řeka, věrná řeka plná hvězd, si stále pamatuje její tvář i její smutnou píseň
Snad stále čeká, že opuštěné údolí rozechvějí nesmělé kroky.

V.
Jezero temné jako její copy.
Vody klidné a nehybné - odráží se v nich její oči, ztracené už před věky.
A on sedí na břehu a hledí do hlubin, bez pohnutí, dlouhé dny. Pak sebou náhle trhne, jako by plašil myšlenku, než opět ustrne.
Tvář má pohublou, ale oči stále žijí. Lesknou se v přítmí prastarých lesů. Jako by viděl všechno. Hledí však pouze do jezera.
Někdy se pokouší zpívat. Tehdy vyjdou z hvozdu tvorové, známí i neznámí lidským očím, a naslouchají. Jsou to jen útržky nápěvů, polozapomenuté dětské písničky, verše z balad o hrdinech, na které už svět zapomněl. Falešné, zachroptěné stěží slyšitelně, či naopak zavřeštěné nad temné, nezčeřené vody. A přesto všichni naslouchají. Nebylo nikdy krásnějšího hlasu pod oblohou.
Někdy mluví do temných hlubin.
Tiše rozmlouvá s jezerem jazykem, kterému už dnes nikdo nerozumí.
A jezero mlčí. Hlídá však vše, co schoval v jeho hlubinách. Nezapomíná. Je posledním z přízraků, posledním ze ztracených. Znají snad ty temné vody všechen zármutek Ardy, všechno toužení, všechnu ztrátu? Vědí, co hledá v jejich hlubinách?
Komu by se podařilo najít cestu k těm vodám, snad by se mohl zeptat, ale stezky jsou ztraceny. A on sedí bez hnutí, bez myšlenky na odchod.
Jednoho dne, to už bude plát na obloze jiné slunce a jiné hvězdy, všechny písně v jeho srdci utichnou. "To je vše, co jsem ti chtěl říct," zašeptá jezeru, černému jako dívčí copy, než zavře oči.
A svět bude o něco temnější.






Poznámka: Ehm... tak o čem to teda bylo?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Drozd Drozd | 10. března 2018 v 18:47 | Reagovat

Krásné, teskné. Lúthien a šedé oči v bolehlavech, vzpomínky tvrdé lásky kamenů na Klenotnický lid, tíživě nejasný osud Maglorův, Nimrodel a vzpomínka na smrtící bouři ze severu a Daeron, také ztracený v samotě a zapomnění.
Krásně jsi ta témata poeticky popsala a obohatila! A naděje paměti, alespoň někde. Rád se k tomu budu vracet. Dík!

2 Clarissa Clarissa | Web | 11. dubna 2018 v 21:38 | Reagovat

Ach ty staré příběhy... smutné, ale krásné. Kdo je bude vyprávět, když už nejsou tací, co je pamatují? Kdo si vzpomene, že kdysi byly opravdové? Děkuji ti Aredhel - bylo to krásné...

3 Aredhel Aredhel | Web | Středa v 17:45 | Reagovat

[1]: Děkuju, děkuju, děkuju!!! A všechno jsi to poznal správně. :) Očividně to šlo pochopit...
Paměť, zvlášť pak ta kulturní a historická, je ošidná věc, ráda se jí zlehka dotýkám. Někdy zůstane vzpomínka navěky, ale na některé věci pamatuje už jen země...

[2]: Taky děkuju - komentář od tebe mě vždycky moc potěší: Staré příběhy jsou ty nejkrásnější... a zpravidla i nejsmutnější. A příliš snadno se zapomínají, bohužel.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama