31. března: Vrána (povídka inspirovaná Silmarillionem)

31. března 2018 v 23:29 | Aredhel |  Povídky inspirované Tolkienem
Poslední březnový den, poslední březnová povídka. Letošní ročník byl popravdě spíš chudší, ale o poslední den se přeci jenom nepřipravím.

Dnešní téma byl opět úryvek z krásné básně, tentokrát od Mary Stewart, obzvláště melancholický, takže krásně zapadl do aktuální nálady:
"Home is here, and familiar things;
A cup, a wooden bowl, a blanket,
Prayer, a gift for the god, and sleep.
(And music, says the harp,
And music.) "

Tak třeba příští rok zase, uvidíme...








Vrána
Nejkrásnější částí dne je téměř vždy večer.
Když slunce mizí v oparu nad planinami na západě, když vzduch začíná chladnout, když ptáci utichají. Tehdy je čas běžet mezi stromy domů, tam, kde plane přívětivé světlo za okny prostého srubu. Tam čeká otec a matka a dřevěné misky plné silného vývaru. Tam je teplo a dveře se zavírají pevnou závorou - tam jsou chráněni před hrůzami noci. Ne, že by se čehokoliv báli!
Hory na východě se už noří do hlubokého modrého stínu.
Dvě děti, nevysoké, snědé a plné nespoutané síly mládí. Tmavé vlasy, temné oči, široké lícní kosti. Dvojčata, málokdo je od sebe rozezná. Mnozí by dokonce přísahali, že jsou to dva chlapci - v sedmi letech není ještě mnoho rozdílů mezi bratrem a sestrou.
Co chvíli se na sebe tajemně usmějí přes kouřící misky. Snad už se těší na všechny ty úžasné věci, toho dne objevené, o kterých si budou špitat, až spolu budou ve tmě ležet pod těžkou houní vedle doutnajícího ohniště.
Podobné večery mají vůni jakéhosi posvátného rituálu. Otec, sedící pokojně s pohárem plným hořkého, omamného nápoje. Matka a její malá harfa, na kterou jde zahrát jen pár melodií. Babička, schoulená na houních u ohně, jako stará šedivá myš. Něco teplého do žaludku. Tichá modlitba k západním bohům. (A někdy i k tomu jedinému, který prý kdysi promlouval v jejich srdcích.) Poděkování.
Dvě děti s temnýma očima, jejichž svět je stále ještě plný zázraků a divů. Tak jako večer za dubovými dveřmi.
Podobné večery jsou pokladem, který se má navždy střežit v srdcích.
Kdesi v lesích zakráká vrána. Babička zvedne klimbající hlavu a zastřeným hlasem prorokuje: "Vrána krákoře - to někdo umírá…"
Muž se jen zasměje: "Pověry, máti, nic než pověry! Kdyby opravdu někdo zemřel pokaždé, když se ozve vrána, věru pramálo by nás zbylo."
Stará žena ho zpraží přísným pohledem. "Jsi ještě mladý, synu, a nevíš nic o smrti. Ale jednou vrána přiletí pro nás všechny. Mně zakráká, tobě zakráká, i vám, děti, i vám…"
Dvojčata, k nerozeznání si podobná, pozorně poslouchají, co dospělí říkají, než si vymění vážný pohled. Vrána jednou přijde i pro ně, vědí. Ale nebojí se. Jsou spolu, bratr a sestra. Jsou spolu už od narození a budou spolu i až přijde vrána. Bude muset být velká, aby je dokázala odnést oba. Děvče se při té představě skoro usměje.
Na to všechno stačí jen jediný pohled. Víc ti dva nepotřebují.
Je večer, tichý a posvátný, a vzduch pomalu chladne. Dvojčata sedí, hlavy skloněné k sobě, a něco si šeptají. Dívce padají vlasy do čela, chlapec se snaží podrbat si palec na noze.
Maminka začíná zpívat starou ukolébavku.

Je, večer, nejpokojnější část dne, když vrána zakráká.
Stará žena leží na lůžku, oči otevřené, však těžko říct, co skutečně vidí.
Už dávno nastal čas, ví to. Život byl dlouhý a často těžký, a přece plný zázraků. Není jí zatěžko po takovém životě odejít.
Ale když vrána konečně zavolá, vše není, jak má být.
Tichý, průzračný večer. Oheň už zažehli a na stole stojí stará dřevěná miska. Závora ženu střeží před hrůzami noci. I tu dávnou píseň slyší, když se pozorně zaposlouchá do ticha. Ale něco chybí, něco v jejím nitru.
Po jejím boku je prázdné místo.
Tmavé vlasy už dávno zešedly a paže, dřív tak silné, náhle nedokáží uchopit ani ten nejlehčí předmět. Všechny poslala pryč - najdou ji ráno. Naslouchá vráně a čeká. Na tichý smích, na záblesk očí, na tvář tak podobnou té její. Na svého bratra.
To místo je však prázdné už čtyřicet pět let.
"Měla jsi přijít pro nás oba," zašeptá vráně, "jak je tohle správné?" Ale pták neodpoví.
Udělala všechno, co mohla. Nežila nadarmo, žila pro svůj lid. Těm, které milovala, dala sbohem už dávno. Žádnému z nich nebylo souzeno zemřít spolu s ní, stín jejího bratra je však blízko. Jen natáhnout ruku.
Byli si tak jistí, že zůstanou spolu…
Jak je tohle správné?
Je večer, slunce mizí daleko na západě a vzduch chladne. I vrána už přestala krákat.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Clarissa Clarissa | Web | 11. dubna 2018 v 21:10 | Reagovat

Haleth? :-)

2 Aredhel Aredhel | Web | Středa v 18:05 | Reagovat

[1]: Správně. ;)

3 Neklan Neklan | Pátek v 12:55 | Reagovat

[1]: [2]:
Díky, měl jsem vymyšlený komentář, ale nakonec jsem si nebyl jistý tou Haleth, tak jsem jej neodeslal. Tak třeba si časem vzpomenu, co jsem to chtěl... a že jsem sem chtěl... :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama