23. března: Jen jedna píseň (povídka inspirovaná Silmarillionem)

23. března 2018 v 23:57 | Aredhel |  Povídky inspirované Tolkienem
Dnešní téma byla sloka nádherné básně (nebo spíš písně?), složené R. L. Stevensonem:

"Bright is the ring of words
When the right man rings them,
Fair the fall of songs
When the singer sings them.
Still they are carolled and said --
On wings they are carried --
After the singer is dead
And the maker buried."



Povídka vypráví o téměř neznámé středozemské postavě, zmíněné je letmo, a přesto fascinující. A také o písni. Melancholie opět vládne.




Jen jedna píseň
Byl to jen malý chlapec, špinavý a pohublý, prchající se svou rodinou před hrůzami války. Takových jako on byly stovky. Měl bledě zlaté vlasy svého lidu a velké, udivené oči.
Na zádech nesl, kromě uzlíčku s několika nezbytnostmi, otlučenou loutnu. Zpřetrhané struny se smutně pohupovaly do rytmu dětských kroků. Hrát na ni neuměl.
To bylo tři roky před tím, než padl Doriath.
Jaro v ústí Sirionu bylo chladné a vítr se svištivě proháněl mezi rákosím. Chudé chatrče uprchlíků byly stěží útočištěm. A přesto se tady, v náručí šedých, neutěšených mokřadů, jimiž Sirion vplouval do moře, válka zdála být velmi daleko. Jaro v ústí bylo studené, vznešené a plné prázdných vzdechů.
Jeden z Círdanových elfů, který se nepřipojil ke svému pánu na Balaru (a takových byla jen hrstka), opravil starou loutnu. Měla zvláštní, zlomený zvuk.
Chlapec s udivenýma očima se učil rychle. Prsty běhaly po strunách téměř samy. I hlas měl hezký. Ovšem to, co dokázal se slovy, jak je splétal, rozplétal a dával jim křídla, to byl podle chlapcova učitele skutečný dar.
Někdy sedali uprchlíci u společného ohně a naslouchali písním, všem tak dobře známým, a přece tak změněným sametovým dětským hlasem. Tehdy bylo ústí Sirionu téměř domovem.
Jednou napíšu vlastní píseň. Nádhernější než všechny ostatní, slíbil si chlapec.
Takový byl studený, pětistý třetí rok od východu slunce.

Říkali mu Dírhavel.
Vlasy se stále bledě leskly zlatem a oči stále na svět hleděly trochu udiveně, ale rysy ztvrdly a nikdo nepochyboval, že chlapec, kterého znali, se změnil v muže. Vždyť to byly už roky, co ho prvně slyšeli hrát na loutnu se zlomeným hlasem.
Sirion se rozrostl, když přišel lid z Doriathu a Gondolinu, a vítr mezi rákosím zpíval trochu jinak. Zářící silmaril dlel nyní mezi nimi. Všichni cítili tu změnu. Ale mladý muž na vznešený kámen nedbal. Chodil teď mezi lidmi a pokládal otázky. Dlouze naslouchal každému, kdo byl ochoten mluvit. Nikdy nikoho nepřerušil. Přišli z Doriathu (ti mluvili nejméně), z Brethilu (ti měli nejhlubší ránu v srdci), z jeho vlastní země Dor-lóminu (ti byli příliš hrdí pro své vlastní dobro) a hrstka z nich dokonce z Nargothrondu (ač těch pár, kteří přežili nelítostné plenění, nemluvilo rádo o jeho posledních dnech). Navštěvoval jejich domy se vznešeným jménem na rtech a vše, co mu řekli, střádal ve svém srdci.
Skládal svou vlastní píseň.
Tu, která bude náležet jeho lidu. Tu nejsmutnější ze všech. Jen tu jednu - víc nechtěl.
Povolal na pomoc slova a ta se spletla v truchlivý gobelín.
Když svou píseň poprvé zpíval, všichni naslouchali bez dechu. V očích měli slzy. Skončil až s ránem, protože ta píseň byla dlouhá, a když jeho hlas utichl, nikdo se nepohnul. Jen vítr svištěl mezi rákosím.
Nebylo co dodat.

Vstalo chladné, šedé ráno brzkého jara, když vše konečně utichlo a klid se rozprostřel nad Sirionem.
Vlastně nebylo příliš odlišné od podobného rána před více než třiceti lety, když chlapec poprvé pohlédl na širá pole šumícího rákosu. Vítr byl stále stejně studený.
A přece bylo všechno jinak.
Věděly to husy, letící v sevřeném klínu k západu. Věděl to kouř, v jemných spirálách stoupající k nebi. Věděla to stébla rákosu, na nichž stále ulpívala krev.
Dírhavel byl pryč.
Zůstal, jako nespočet dalších, ležet bez hnutí na studené zemi. Neuslyší už jeho zpěv. Nebudou už další písně, jen ta jedna jediná. Ale ta nikdy nebude zapomenuta. Ani smrt, ani zkáza, ani čas nepřemůžou slova pečlivě spletená dohromady. Tisíce let ji budou zpívat, tiše a slavnostně, ve vzpomínkách na nešťastné osudy dávných věků. Narn i Chîn Húrin zůstane.
Byl to jen člověk, kdo zemřel toho rána.
Když konečně zvedli ze země jeho loutnu, shledali, že jsou struny opět zpřetrhané.
Takové bylo jaro roku 538 Prvního věku.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Clarissa Clarissa | Web | 11. dubna 2018 v 21:20 | Reagovat

Tak jsem si to musela zjišťovat, protože HOME jsem nečetla. Ale mimořádně zajímavá postava, spouta prostoru pro fanfikce. :-D

2 Neklan Neklan | 10. května 2018 v 12:26 | Reagovat

[1]: Mám dojem, že zmínka je i v dodatcích k PP.
--

Elrondovi bylo pět let, když Dírhavel padl.
--

Krásná povídka o smutných skutečnostech. Jo, melancholie.

3 Aredhel Aredhel | Web | 16. května 2018 v 18:11 | Reagovat

[1]: Jo, jo, je to jedna z těch obskurních postav, kterou znáš jenom jménem a podle jediné reálie, a ještě musíš hledat ve správném textu. :D Určitě je zmíněný v Nedokončených příbězích, a myslím, že i někde jinde, ale teď to nemůžu najít... Každopádně na fanfikce ideální. :)

[2]: Elrond měl hodně těžké dětství. :)
Přesně, melancholie - moje druhé jméno. ;) Díky moc!

4 Neklan Neklan | 18. května 2018 v 11:40 | Reagovat

[3]: To každopádně, mě by jen zajímalo, jestli Narn i Hîn Húrin slyšel přímo z ústa autora - je to podle mě pravděpodobné, ale otázka je, zda by si ji z těch (maximálně) pěti let pamatoval. I když jedna věc je, jestli ji slyšel naživo od Dírhavela a jiná, kolikrát ji pak slyšel v podání někoho jiného.
No tak jako tak ve třetím věku nebylo mnoho takových, kteří by tu píseň mohli zpívat s vědomím, že ji poprvé slyšeli od samotného autora někdy na sklonku věku prvního.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama