2. března: První věc, kterou uděláš… (povídka inspirovaná Silmarillionem)

2. března 2017 v 23:35 | Aredhel |  Povídky inspirované Tolkienem
To jste nečekali, co!

Cesta domů trochu zkomplikovala přepis mého dnešního výtvoru, ale nakonec to stihnu.
Dnešní téma bylo: Velké životní změny



Docela dlouho jsem nevěděla, co s tím, zavrhla jsem několik nápadů, a nakonec jsem si vzpomněla na něco, co chci napsat už nějakou dobu, ale mezi tím nekonečným psaním Berúthiel na to prostě nebyl čas. Na tohle téma se to ale hodí. Další krátká povídka (ehm), zítra už to snad bude báseň.



První věc, kterou uděláš…
"Jaká je první věc, kterou bys udělal, kdyby ses stal králem?"
Malý Artaresto si stoupl na špičky a nastražil uši, aby mu neuniklo nic z šeptané konverzace. Oči měl rozšířené. Naštěstí si ho nikdo nevšímal. Dědeček právě dokončil projev a usedl na svůj trůn a zástupem zavlnil šepot, zatímco čekal na královnin přípitek. Byly oslavy založení Tirionu, jak bylo v tu část roku zvykem.
Nikdo si nevšímal malého prince, šedé myšky mezi svými charismatickými bratranci a milovaným starším bratrem. Findaráto stál v davu před ním se svým tmavovlasým společníkem a slavnostní plášť mu splýval z ramen jako řeka zlata. Artaresto nikdy nebude vypadat tak královsky jako on, ani tak elegantně a nikdy ho nebudou obdivovat. (Popravdě se nevyrovnal ani svým vrstevníkům: zatímco dvojčata se už dávno rebelsky vyplížila do zahrad, aby tam vyváděla kdoví co, Artaresto měl na hlavě stále ty samé, pevně utažené copy, do kterých mu maminka ráno spletla vlasy, ačkoliv Laurelin už pohasínal.) Nevadilo mu to. Netoužil po obdivu - mnohem radši obdivoval druhé.
Turukáno naklonil hlavu na stranu a přemýšlel nad otázkou. Nevěděl, že malý zlatovlasý chlapec dělá za jeho zády to samé.
Artaresto měl často pocit, že ani nepatří do rodiny. Nepřemýšlel o věcech, které tak zajímaly ostatní. Nesnil o tom, co všechno jednou dokáže. Všichni jeho bratranci se chtěli stát mocnými králi, velkými učenci a vyhlášenými lovci; dokonce i jeho milovaný bratr Findaráto po tom toužil. Všichni chtěli být výjimeční. Artaresto si myslel, že je jich trochu moc na to, aby mohli být výjimeční všichni. Někdo přece musel být obyčejný, ne? Findaráto mu jednou řekl (a jeho bratr byl velký filozof, Artaresto mu věřil), že bez obyčejných elfů by nebyl výjimečný nikdo.
Proč se vůbec Findaráto ptal na tu hloupou otázku? Nikdo z nich přece nikdy králem nebude, králem je dědeček. Musel by umřít a to se nestane, protože smrt je něco, co se možná děje ve světě za hradbami Pelóri, ale ne tady. Nikdy tady. A i kdyby dědeček umřel (jenom pomyšlení na to stačilo, aby ho v očích zaštípaly slzy), králem se stane princ Fëanáro. (Artaresto si nebyl jistý, jestli by chtěl žít ve světě, kde vládne princ Fëanáro.) A po něm jeho děti, a pak strýček Nolofinwë a jeho děti a… a byla to vážně moc hloupá otázka. Chlapec zavrtěl hlavou.
Turukáno dopřemýšlel a s úsměvem Findarátovi odpověděl: "Myslím, že bych vystavěl velké a krásné město. Skutečný zázrak. Takové, na které by se pamatovalo navždycky."
"Město," zopakoval Findaráto zasněně. "Město s obsidiánovými schodišti a podlahou z opálů. Město na břehu řeky."
Město, přemýšlel Artaresto. To je moc chytré, ale k čemu? Není Tirion nejkrásnějším městem na světě? Měl Tirion moc rád: často běhal mramorovými ulicemi, a když se unavil, maloval vodotrysky ve fontánách. Neměl moc velký talent, ale dělal to rád.
Co by udělal první on, kdyby se stal králem? Netušil. Přemýšlel opravdu úporně, ale nenapadlo ho nic lepšího, než se všech zeptat, jestli ho vůbec chtějí, a pak se někam schovat. Bylo dobře, že se králem nikdy nestane. Byl by úplně ztracený.

Orodreth zavřel oči, když se mu koruna zaryla do čela. Byla těžká, příliš těžká.
Tak se to stalo. Bylo to skutečné.
Bylo to děsivé.
Otevřel oči.
Před ním byl trůnní sál Nargothrondu plný elfů. Obsidiánová schodiště, opálová podlaha a nedaleko hučel Narog. Orodreth by nejradši křičel.
Mnozí by namítli, že vládl už od chvíle, kdy jeho bratr odešel, ale nebyla to pravda: to Fëanorovci vládli. On se jenom snažil minimalizovat škody a zoufale doufal, že se vrátí pravý král. Všichni v to doufali. Musel se přece vrátit, musel… Nevrátil. Ale přišli jiní, ti, o kterých si mysleli, že jsou navždy ztraceni, a řeči o tom, co se stalo na Ostrově vlkodlaků, byly strašné. A ze správce byl král.
Město. Obsidián a opál. Zlatá koruna na zlatých vlasech. Tohle nebyla budoucnost, v kterou kdysi doufali - nebyl to sen žádného z těch, co zde byli shromážděni. (Jak krutě se osud vysmál všem těm ctižádostivým snům!) Orodreth věděl, že ta budoucnost byla ztracena už dávno, ale přesto doufal, že na tohle nedojde. Že se ze špatného nestane příšerné.
Na krk mu připjali Nauglamír a po tvářích mu tekly slzy. (Bylo to špatně, špatně, špatně.)
Ale přesto, poprvé ve svém životě znal odpověď na otázku, položenou kdysi dávno v blaženém Tirionu. Věděl, co bude první věc, kterou udělá jako král.
Vyžene Celegorma a Curufina z Nargothrondu.




Artaresto - Orodrethovo quenijské otcovské jméno
Findaráto - Finrodovo quenijské otcovské jméno
Turukáno - Turgonovo quenijské otcovské jméno
Fëanáro - Fëanorovo quenijské mateřské jméno
Nolofinwë - Fingolfinovo quenijské otcovské jméno
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Alatáriel Alatáriel | 3. března 2017 v 0:53 | Reagovat

To je krásne! Perfektná atmosféra a super dej. Všetko s malými elfíkmi ( a Finrodom alebo Galadriel) má u mňa 5*. Pri Tvojich poviedkach mám rada že vždy iba hádam o koho ide.:D Som rada že sú takéto akcie aspoň viac píšeš.:D

2 Šárka Šárka | 3. března 2017 v 12:49 | Reagovat

"je jich trochu moc na to, aby mohli být výjimeční všichni"
-Přesně, přesně! Větička, která dokonale přibližuje děj Silmarillionu. :)

Uá, ten konec..Je mi ho fakt líto, jak to dopracoval. A přitom dělal, co mohl. Jak by si asi město poradilo, kdyby nepřišlo o Finroda? (ale kuš, takhle nemá cenu uvažovat).

3 Neklan Neklan | 4. března 2017 v 21:49 | Reagovat

:-) Sonda mezi noldoomladinu. Moc dobrá! Souhlasím s Šárkou.
Líbí se mi Tvoje schopnost cestovat v čase. Je to, jako když se vylepšuje zalesnění. Tam, kde chybí stromek v řádku, tam se dosadí nový. Přijde mi, že máš talent vyzobávat ta hluchá místa a zaplňovat mezery. (Možná bys mohla vždycky mezi odstavce hodit odkaz na stránky Silmarillionu, kde je uvedeno, co se dělo mezi tím. :-D)

4 Irith Irith | Web | 5. března 2017 v 7:49 | Reagovat

Kde se vlastně vzalo, že Orodreth nechtěl vládnout a byl mezi svými soukmenovci takový...obyčejný? Četla jsem to víckrát, ale neuvědomuji si, že by to bylo v kánonu.

Ten konec pobavil, Orodreth asi bude vážně praktická duše.

A opravdu bych nechtěla vyrůstat mezi Finweho drobotinou. To musí být na zabití.

5 Aredhel Aredhel | Web | 12. března 2017 v 13:08 | Reagovat

[1]: Děkuju strašně moc! Ani nevíš, jak je skvělé mít nového čtenáře. :-) A někdo, kdo má rád Finarfinovu rodinu, tu chyběl. ;-)
Často se, zvlášť u kratších povídek, snažím, aby nebylo hned zřejmé, o koho jde, baví mě to. :-D A není toho moc najednou (těch povídek)?

[2]: Taky mi ho bylo strašně líto... on se tak snažil, chudák malá, ale někteří lidé prostě nejsou vůdci. On by Nargothrond asi časem padl, i kdyby tam byl Finrod (měl koneckonců sklony pouštět si nebezpečné jedince do města), ale asi by to nebylo tak tragické. Možná by někdo stačil utéct...
A dík moc!

[3]: Děkuju mockrát! Jsem ráda, že tě přesuny v čase nematou. :-) Vyplňování mezer je přesně to, o co se snažím - v Silmarillionu je tolik nevyřčeného, možnosti jsou ohromné!
Odkaz na stránky? No, v tomhle případě by to byl takřka celý Silmarillion... :-D

[4]: Pokud vím, tak explicitně to nikde napsané není, ale když člověk dává pozor, mnoho věcí vyvodí. Tak třeba: málo se o něm mluví, každé Finwëho dítě/vnouče má nějakou snůšku "činů", kterých dosáhl, Orodrethovi jsou mnohem krotší. Ale hlavně: zatímco si všichni jeho bratři a bratranci rozpalcelovali Beleriand, každý měl vlastní zemi, kde vládl, Orodreth dostal ostrov - bratrův ostrov, který pro něj jenom držel; dokud Finrod neumřel nikdy moc ničemu nevládl. A nikde není napsáno, že byl nespokojený. Naopak, až v Nargothrondu, to s ním začíná být špatné.
Jsem ráda, že konec pobavil. Snaha byla. :-) Finwëho drobotina byla na zabití a zakopání na zadním dvorku.

6 Alatáriel Alatáriel | 17. dubna 2017 v 23:15 | Reagovat

[5]: Nie, všetko som stihla prečítať ďalší deň (do polnoci nemôžem byť hore). Aj mňa by si zabila? :D Mám hrozne rada to tvoje vyjadrovanie♡
(Napr. "..zabití a zakopání na zadním dvorku"...)

7 Neklan Neklan | 18. dubna 2017 v 18:23 | Reagovat

"Proč se vůbec Findaráto ptal na tu hloupou otázku? ... " a následující odstavec - fascinuje mě přesnost těch úvah - proč by měl být králem někdo jiný než dědeček Finwë.
Taky se mi líbí, jak vystihuješ dětskou psychiku - snahu chápat něco, co je nad momentální mentální dispozice - a kopírování Turgonova gesta. :-D

8 Aredhel Aredhel | Web | 14. června 2017 v 22:22 | Reagovat

[6]: Ne, tebe samozřejmě ne... ehm. ;-)
A díky moc. :-)

[7]: To je přesně to, co jsem chtěla vystihnout! Jak vnímali elfové ve Valinoru, zvlášť pak děti, svět - tu nepochopitelnost, že by se někdy mohl změnit. A tak dramaticky. Díky, díky moc!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama