4. března: O měsíci (povídka inspirovaná Silmarillionem)

4. března 2017 v 23:25 | Aredhel |  Povídky inspirované Tolkienem
Dneska jsem to zase málem nestihla, ale nakonec jsem zvládla krátkou povídku.



Téma bylo zajímavé: poslední sloka z jedné básně amerického básníka Henryho Wadswortha Longfellowa, který mi byl až do začátku března kompletně neznámý. Sloka zní:

And the night shall be filled with music,
And the cares, that infest the day,
Shall fold their tents, like the Arabs,
And as silently steal away.

Nebyla jsem si jistá, jestli pointu správně chápu, tak jsem si pro kontext našla celou báseň (která je v originále vážně krásná), a hned to bylo lepší. Ale protože jsem tvor důsledný a vím, že ne všichni mají s angličtinou dobrý vztah, pokusila jsem se najít český překlad básně. Ukázalo se, že existuje jen jediný, a to z roku 1902:

A noc se kol naplní hudbou,
a starosti, které den svál,
jak Arabi strhnou své stany
a zticha se odplíží dál.

Souhrou úryvku z básně a dnešních událostí, vznikla povídka o tom, jak důležitá je pro unavené duše noc. Víceméně.





O měsíci
Miloval jsem jen jednou a jenom jedinou. Miloval jsem Ji víc než samotnou Ardu. Řekni mi, má paní, a i ty, můj pane, proč jste mi vzali i to málo, co jsem měl? Nebyl můj úděl osamělý už před tím, než jste mezi nás postavili oblohu?
Dítě, pamatuješ si první den? Ne první den Ardy, ne tvůj první den, ale první den, který jste vytvořili spolu?
Mohl jsem se jí dotknout. Byla tak blízko. Jen na okamžik, na malou chvilku, ale kdyby byl každý den takový, stačilo by mi to. Proč jste mi ji sebrali?
To není vzpomínka, kterou na ten den máme my, dítě.

Nové světlo bylo jasné, příliš, příliš jasné. Zlaté a spalující, krásné a vyčerpávající. Hodiny a hodiny od západu k východu, a pak od východu k západu, bez ustání. Měkčí stříbrná lucerna, která přišla první, jím byla v okamžiku, kdy se míjeli, zcela zastíněna.
Ptáci, kteří po tisíciletí zpívali ve tmě pod hvězdami, umlkli. Rostliny, uvyklé chladu věčné noci, pomalu uvadaly. (Ano, rašily nové, ale ty tolik nechladily.) Morgoth se v hrůze skryl pod zem, trpaslíci zavřeli brány svých měst, elfové si znaveně stínili oči dlaněmi a marně prosili milované hvězdy, aby se aspoň ještě jednou jedinkrát vrátily. Pastýři stromů odešli do nejtemnějších částí prastarých hvozdů.
Středozem nebyla na zlatou lucernu připravená.
Ze západu na východ, z východu na západ… nebylo úniku. Nebylo spočinutí.
A pak se Vása ze západu nevrátila. Její záře pohasínala, až zmizela docela a na východě vstal Rána; jeho mírné světlo stříbřilo temnotu jako polaskání. Země vydechla.
Žár nekončícího dne pohltila noc.
Ptáci opět začali zpívat, květy se zavřely k spánku a ti, co tak dlouho žili pod hvězdami, mohli opět pohlédnout k nebi.
Byla Noc, první opravdová noc, a všechna únava jasného dne se hojila pod smutným stříbrným světlem.
Země zpívala úlevou.
A když vyšla Vása na východě, nikdo z těch, co měli dobré srdce, se jí už nebáli.

Cožpak nevíte, jak krutá byla vaše prosba, můj pane a má paní? Cožpak nikdo z těch, co se těšili z mého světla, neviděli slzy, kterými jsem zkrápěl Ardu? Vždyť už se Jí nikdy nedotknu, už Ji nikdy nespatřím tak zblízka.
Víš, co by se stalo, dítě, kdybychom nezasáhli? Zaprodal bys celou Ardu vyčerpání bez možnosti odpočinku? Sebral bys jí její sny, které jsou naším darem? Přenechal bys stíny Morgothovi, nebo bys je plašil svým světlem? Upřel bys krajině mlčenlivou vznešenost a hudbu ticha?
Nikdy nezapomínej, že Ona je na nebesích také sama.

Noc je posvátná. Noc je darem těch, kdo nemysleli jen na světlo a život, ale i na tmu a odpočinek.
Noc je místem, kde stojí čas a pod stříbrným světlem starci můžou být opět na chvíli mladí.
V noci nikdo neumírá, jen usíná a svou duši posílá k oblakům.
V noci jsou slyšet slova, která ryk dne přehluší.
V noci na zem padají stříbrné slzy toho, kdo vyměnil vlastní štěstí za štěstí všech ostatních. (A pokud někdy zrychlí či zpomalí svou loďku, kdo mu to může mít za zlé?)




Poznámka: "…na prosby Lóriena a Estë, kteří říkali, že byl ze Země zaplašen spánek a odpočinek a hvězdy byly skryty, změnila Varda svůj úradek a ponechala světu dobu, kdy bude dále mít stín a polosvětlo…" (Silmarillion)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Irith Irith | Web | 5. března 2017 v 7:43 | Reagovat

Já byla zvědavá, co vymyslíš a napíšeš, když jsi z toho byla včera tak zoufalá.
Povídka je krásná, jako všechny Tvé. A tragická... někdy by mě zajímalo, dát ti jako úkol napsat vyloženě pozitivní povídku. S dobrým začátkem, průběhem i koncem. Veselou, hezkou povídku...

2 Aredhel Aredhel | Web | 14. března 2017 v 23:33 | Reagovat

[1]: Taky jsem byla docela zvědavá, přišlo to dost naráz. :D
O úplně pozitivní povídce občas přemýšlím, ale i když ji začnu vymýšlet, prakticky ihned se to zvrtne... Mám jednu povídku, která je skoro celá +- pozitivní... skoro, kdyby tam nebyl ten konce. ;)
A dík moc za podporu i pochvalu!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama