31. března: Podvečer (povídka inspirovaná Nedokončenými příběhy)

31. března 2017 v 23:57 | Aredhel |  Povídky inspirované Tolkienem
Zvládla jsem to.

Třicet jedna dní jsem každý den psala a dneska je tu poslední povídka.

Musím říct, že jsem to opravdu neočekávala - že to vydržím. Vsadím se, že vy taky ne. Ale zázraky se dějí... Zjistila jsem, že některé dny je času dost a jiné člověk musí hledat hodinku, aby do ní vtěsnal svůj tvůrčí proces (většinou na úkor školy), že je lehčí mít námět na povídku a ten se snažit napasovat na zadané téma, než naopak (dobře, tohle už jsem tušila). Zjistila jsem, že mě baví psát z perspektivy lidí - dívat se z jejich úhlu pohledu na věci, které nejsou lidské. A jsem naprosto vyčerpaná. Fakt.

Což znamená, že kromě povídky ze soutěže O Gondorský semenáček (kterou vydám někdy v dubnu, když teď už můžu) ode mě pěkně dlouho nic neuvidíte. Stejně jste to určitě nestíhali číst, tak aspoň budete mít dost času to dohnat... (Ale bude to divné, nemuset na to každý den myslet.)

A teď už je čas na poslední povídku. Dnešní téma bylo denní doba. A protože si musím udržovat status quo, zakončíme březen něčím pořádně tragickým a melancholickým. A trochu umažeme hranice mezi realitou a něčím tak trochu za ní.







Podvečer
Když dorazila do města, její kůň už únavou sotva šel. Vedla ho za uzdu ulicemi, zahalená do svého pláště, a lidé ji míjeli bez povšimnutí. Nepoznávali ji. Byla pro ně jen starou, unavenou ženou.
Ještě před pár lety by ji zraněná pýcha rozpálila do běla, ale dnes? Dnes se za starou, unavenou ženu považovala sama. A opuštěnou. Tak strašně opuštěnou - dcerou, mužem. Pro pýchu už nezbývalo místo.
Co vůbec hledala v tomto prokletém městě u moře? On tu nebyl…
Se skloněnou hlavou zastavila u pouličního prodavače a vyměnila několik drobných mincí za pytlík ořechů. Chutnaly hořce. Nebyl tu, byl někde daleko, tak daleko, že si to ani nedokázala představit - a ona tu byla. Možná mu chtěla být o malý kousíček blíž, možná už nechtěla být sama…
Dávno na ni zapomněl.
I ona na něj zapomněla - aspoň si to po všechna ta hořká léta opakovala.
Svoji bitvu prohrála už před dlouhou dobou. Byl čas složit poklonu vítězi.
Na město se začínal snášet soumrak. Vzduch se ochladil a obloha znachověla červánky. Od moře zavál vítr. Téměř bezděky se její kroky obrátily k přístavu. Možná za to mohla ta zvláštní bolest v srdci, to tiché úpění, které jen tak tak zadržovala při pohledu na večerní nebe.
Kupci na trhu zavírali své stánky.
Půjdou domů, ke svým blízkým, a za okny se rozsvítí lampičky. Její domov byl daleko - její tichý, opuštěný domov, její útočiště po všechny ty roky. Kdy znovu zapálí světla v jeho oknech?
Náhle se cítila oddělená od ostatních lidí, jako by k nim už nepatřila.
Vzduch chladl.
Vlny v přístavu narážely do sloupů od mol a kýlů lodí. Usedla na dřevěnou lávku a nechala si spadnout kápi na ramena. Kdysi tmavé vlasy teď byly téměř šedé a jasné oči, obdivované za ta léta mnohými, hleděly bez lesku a bez života. Jediné světlo v nich byl odraz večerního slunce.
A všude bylo ticho.
Přístav zel prázdnotou, a přesto náhle ucítila, že není sama. Seděla vedle ní na lávce, zahalená v moci jako v plášti. Erendis se odtáhla, jak nejdál to šlo, a Paní se smutně usmála.
Tolik nenávisti, a přesto se setkáváme poprvé.
"Vzala jsi mi to nejdražší, co jsem měla."
To že jsem udělala?
Chvíli obě mlčely a večerní slunce tančilo na hladině.
Mohl nás milovat obě - kdyby vaše srdce byla méně pyšná. Moře ho možná lákalo, ale k tobě by se vždycky nakonec vracel. Byla jsi jeho srdcem. A teď je láska pryč.
Erendis odvrátila tvář. "Nechtěla jsem, aby se ke mně pouze vracel. Chtěla jsem ho celého; celou jeho lásku, ne jen polovinu. Je to opravdu tak nepochopitelné?"
Já ti rozumím.
Nad jejich hlavami se nebe začalo barvit do indiga.
Proč jsi za mnou přišla, Elestirnë?
"Já nepřišla za tebou, paní. Přišla jsem za ním. Šla jsem tak daleko, jak jen je možné, než cestu zahradí moře. Nechtěla jsem být sama…"
Teď sama nejsi.
"Naši válku jsem prohrála už dávno, paní, tak proč být krutá?"
Dítě, já s tebou nikdy neválčila. Rozhlédni se kolem - copak je tohle bitevní pláň?
Moře na východě rychle temnělo, ale nad městem se stále rozlévala zlatá záře. Erendis vydechla. "Byl večer vždycky takhle krásný?"
Naprosto každý, a přece ani jeden od stvoření slunce nebyl stejný.
"Tenhle se zdá být krásnější…"
Možná, že je tvůj.
Erendis pohlédla na červánky. "Je mi tak těžko, paní, tak strašně těžko. Jako bych měla na srdci kamení. Cítím velkou úzkost. A bolí to. Chtěla bych znovu cítit radost a úžas a lehkost, plakat a se slzami se zbavit všeho zlého…"
Chvíli se vedle ní nic nepohnulo. Pak: Tvé srdce je nemocné, dítě. Nenávidíš moře, ale nikdy jsi ho nepoznala. Nevíš, čím vábí srdce elfů i lidí. Nikdy ses nesnažila porozumět. Silné, ale něžné dlaně se dotkly jejích vlasů. Moře je radost, zašeptala Paní. Moře je úžas, moře je lehkost. Moře znamená cítit.
Erendis plakala. "Já chci moc a moc znovu cítit - chci všechny ty věci zpátky. Dokážeš mi pomoc?"
Oči Paní byly vážné. Víš, co ti nabízím? Stará žena přikývla. Víš jistě, že po tom toužíš?
"Neopustíš mě? Už nikdy nechci být tak strašně sama…" Slzy se valily po bledých tvářích a nešly zastavit.
I když tě všichni opustí, tvůj nepřítel nikdy neodejde, dokud nebude po všem. On je poslední útočiště, řekla Paní.
Vstala a vstoupila na vodu. Vlny se ani nezachvěly. Natáhla ruku k plačící ženě. Erendis vstala, ale pak se zarazila. "Já neumím kráčet po vlnách, paní."
Ty nepotřebuješ kráčet po vlnách, dítě. Potřebuješ jenom cítit, odpověděla Uinen a usmála se.
A královna Tar-Elestirnë vstoupila do vody. Na okamžik cítila pouze silné prsty svírající její ruce a viděla jen večerní oblohu. Na jeden kratičký, dokonalý okamžik. Pak chlad obklopil její kotníky, kolena, pas i ňadra. Silné, uklidňující paže ji však nepouštěly. Zmocnil se jí klid, jaký už dlouho nepoznala, a zvláštní, téměř dětská radost. Vůbec to nebylo jako padání do hlubin, byl to spíš let a vlny byly vzdušnými proudy. Poprvé uslyšela volání moře - a bylo krásné. Nešlo ho neuposlechnout. Naposledy dlouze vydechla a vody se nad ní zavřely.
Byl to klidný večer. Nebe nad Belegaerem zvolna tmavlo a z hlubin se nevrátila ani jediná vlnka.






Poznámka: Erendis zahynula ve vodě roku 985. (Nedokončené příběhy)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Neklan Neklan | 1. dubna 2017 v 20:48 | Reagovat

Ano, zvládla jsi to a máš můj neskonalý obdiv. Tolik povídek a básní, tak krásných a pravidelně každý den jako údery zvonů. (I když sem tam nebyly hned slyšet, ale to jen pro nezveřejněnost, ne pro nenapsanost.) Žasnu!
Tahle povídka z Númenoru je úctyhodnou korunou toho všeho. Je taková Tvá - nevím, jak to říci jinak, prostě k Tobě patří. Přiznávám, že jsem si musel doplnit vědomosti, abych věděl, kam tento střípek mozaiky patří. Dost mě překvapila ta nevěra - není to pro Tolkiena typické téma, ale máš pravdu - i toho se dotkl. Připomíná mi to větu z Wolkerovy Balady o očích topičových:
"Proč muž tu na světě
vždycky dvě lásky má,
proč jednu zabíjí
a na druhou umírá?"

Stejně je mi ale Erendis líto.

No, nic, koukám, že jsem byl zase stručný. Tak se na mne nezlobte a vzpomínejte v dobrém. ;-) Skoro mne až mrzí, že musím odejít. :-D

2 Pamelína Jezevcová Pamelína Jezevcová | 2. dubna 2017 v 10:49 | Reagovat

Souhlasím, tahle povídka je úplně typicky Aredhelovská:-) Obdivuju tě, že jsi to celý měsíc vydržela. Každá báseň i povídka, kterou jsi tu zveřejnila, mě potěšily, obohatily, nebo přinejmenším pobavily (viz. 23. března:Pravdivý příběh). Gratuluju a už se těším na další příspěvek!

3 drozd drozd | E-mail | 8. dubna 2017 v 19:30 | Reagovat

Vážená a milá Aredhel...

  je to nedávno,co jsem objevil tvůj blog,tvoje povídky a básně-krásné,občas až k slzám dohánějící!!!
Děkuju a obdivuju-kdybych mohl,hned bych si celou řadu z nich vytiskl a nějak všil či vlepil do Nedokončených příběhů.
Perfektně by tam padly!
Děkuju!

4 Irith Irith | Web | 21. dubna 2017 v 6:14 | Reagovat

Nejdřív jsem myslela, že se jedná o Morwen...
Musím říct, že tahle vize je nesmírně zajímavá. Hrozně hluboká nebo jak to říct. Dokonale vyplňuje prázdné místo a přitom se pohybuje přesně na hranicí mezi skutečností a fikcí. Dokonalý závěr.

5 Aredhel Aredhel | Web | 8. června 2017 v 2:22 | Reagovat

[1]: Och, díky moc! Vážně díky - možná to zní zvláštně, ale člověk něco takového potřebuje slyšet, zvlášť když už je to všechno za ním. ;-)
A díky moc za krásná slova o povídce, jsem ráda, že dostála očekávání! Navíc, všechno, co někoho přiměje doplnit si vzdělání, nemůže být úplně k ničemu. :-) Co se té nevěry týče, je to komplikované - Aldarion technicky nikdy nevěrný nebyl (ani Erendis, u které by se to možná dalo i očekávat), jenom ji zanedbával, ve prospěch moře. Erendis to přenesla na osobní rovinu, když začala říkat, že bojuje o manžela s Uinen. Ale ano, rozhodně je to to nejbližší nevěře, co u Tolkiena najdeme, Myslím, že ten úryvek z Wolkera to vyjadřuje dobře.

[2]: Děkuju moc a moc! Byl to rozhodně boj a jednou jsem to i málem vzdala, ale jsem ráda, že jsem to dotáhla do konce! A ještě radši jsem, že se ti to líbilo a že jsi vydržela číst! Děkuju.
Můžu se zeptat, co musí splňovat typicky Aredhelovská povídka? :-)

[3]: Vážený a milý Drozde,
děkuju, děkuju, děkuju! Strašně moc si tvých komentářů vážím, vážně (i když vím, že mi trvá strašnou dobu, než na ně odpovím). Když se objeví někdo nový, komu se moje výtvory líbí, jsou to pro mě druhé Vánoce...
Tisknout a vlepovat do Nedokončených příběhů? Hmm... nebráním ti. ;-)
Já děkuju.

[4]: Morwen? tak to se muselo nepotvrdit nejpozději při zmínce o moři... :-D
Díky moc, snažila jsem se vyvolat pocit "hlubokosti" a smutku, aby v závěru mohl smutek zmizet a zůstala jenom ta hloubka. Tak snad se povedlo. :-)
Díky, že jsi se mnou zůstala celý březen.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama