27. března: Dobrý život (povídka inspirovaná Pánem prstenů)

27. března 2017 v 23:55 | Aredhel |  Povídky inspirované Tolkienem
Dnešní povídka je pro Aegeri. Slíbila jsem jí Faramira a Éowyn, její (a vlastně i můj) oblíbený pár.

Téma na dnešek se na ně nádherně hodilo. Byl to verš z básně indického básníka Rabindranatha Tagoreho:

"The morning will surely come, the darkness will vanish,
and thy voice pour down in golden streams breaking through the sky. "

Doufám, Aegeri, že se ti povídka bude líbit.






Dobrý život
Odpolední světlo bylo jako med, zlatě se táhlo po kopcích a ty se, ospalé, koupaly v té záři. Oči se v něm samy zavíraly a na všech zdech tančily zlatavé stíny. Zlaté světlo, bledě zlaté kadeře osvobozené zpod přilby nebo z drdolu.
Bylo snadné ztratit se v té sladké, ospalé atmosféře.
Ze zahrad byly slyšet hlasy. Nepoznával je. Ale aspoň nebyl sám.
Možná to bylo ranní světlo, které hledal, po kterém toužil. Vždycky byla spíš čerstvým závanem jitra, jarem probouzejícím se po zimě, než sladkým létem. Teď byl večer, brzy padne noc a po ní přijde jitro: a v jeho světle ji opět spatří. Oblečenou v bílé, se zlatými kadeřemi splývajícími na ramena a s mečem v ruce.
Jsem štítonoška a ruku mám nejemnou.
Usmál se při vzpomínce na ta slova. Mluvila pravdu. Její dlaně byly málokdy jemné, ani když ji učil, jak rozemnout byliny mezi prsty a připravit léčivé obklady. Miloval ji o to víc. Sladké, zlaté odpoledne se usmívalo s ním.
Tolik slov, tolik vzpomínek. Tolik otázek, zodpovězených i nezodpovězených.
"Éowyn?"
Ano, můj pane?
"Byl to dobrý život."
To nebyla otázka.
"Přesto bych rád slyšel tvou odpověď, paní."
Byl to dobrý život. Byl požehnaný, naplněný mírem a láskou. Pokojný. Byli jsme šťastní i poté, co hrdinské písně dozněly a zůstala po nich jen ozvěna. Opouštět takový život je jako usínat za zlatého letního dne.
Usmál se a pokýval hlavou.
Nebo odpověděla jinak?
Byl to dobrý život, gondorský muži. To jsi chtěl slyšet?
"Chtěl." A sklonil se pro polibek. Ale věděl, že žádný nedostane - bylo ještě příliš brzo. Dosud nenastalo jitro.
V posledních dnech bylo těžší a těžší odhadnout její odpověď. Která z těch dvou byla pravdivá?
Někde za branami jejich domu zaržál kůň. Byl to důvěrně známý, uklidňující zvuk. Kolikrát spolu uháněli Ithilienem, až hlína létala od kopyt jejich koní. Porazila ho pokaždé. To jejich souboje se zbraněmi byly vyrovnanější.
Usmál se směrem, kde věděl, že na něj čeká.
"Miluješ mě?"
Ty znáš odpověď - už ses na to ptal. Nerada se opakuji.
Byla jedinečná. Zrnka prachu tančila na místě, kde musela stát, hrdá a krásná, odvážná a dobrá, možná trochu dětinská, nerozumná a tvrdohlavá, a jeho. Taková byla vždycky, po všechny ty roky. A on nemiloval nic víc než odkrývat všechno, co její srdce skrývalo.
Taková bude, až ji opět spatří v ranním světle a noc bude minulostí.
A její jasný hlas nebude jen vzpomínkou.
Na co tak usilovně myslíš, Faramire? Budeš mít vrásky. Věděl, že to řekla s úsměvem.
Vrásky měl už mnoho let.
"Myslím na nás dva. Na vše, co jsem ti řekl."
Říkám ti tedy, Éowyn Rohanská, že jsi krásná. Vydechl, když slyšel ta slova z jejích úst. V údolích našich kopců jsou sličné a jasné květiny a ještě sličnější dívky, ale ještě jsem v Gondoru neviděl květinu ani dívku tak líbeznou a tak zarmoucenou. Možná že zbývá jen pár dní, než náš svět padne do tmy, a až přijde, doufám, že jí budu čelit vyrovnaně, ale mému srdci by bylo lehčeji, kdybych tě mohl ještě vidět, dokud svítí slunce…
"Stále myslím vážně každé slovo, které jsem tehdy řekl. Až tě opět uvidím pod sluncem, bude mi lehčeji…"
Nejdřív však musíme projít tmou.
Na okamžik se všechno ztišilo: prach, zlaté slunce i hlasy zvenčí.
"Pamatuješ si na svůj strom? Poslední dar, který jsem ti dal. Jabloň. Brzy mu bude patnáct let. Taková doba…"
Světlo jako med pomalu haslo a přicházel večer. Prach sedal na nábytek, sušené květy a šedivou hlavu. Už nezářil.
Faramire, její hlas byl tišší, mizel, miluju tě.
A zůstalo jen ticho. Snášela se noc. Tma padala na Ithilien, na zahrady, opečovávané s takovou láskou, a na útlou jablůňku, která už patnáct let rostla u hrobu Bělostné paní. Ale kníže Ithilienu neplakal, protože věděl, že až noc pomine a nastane jitro, její hlas protne nebesa a on ji opět spatří, stejně krásnou a vznešenou, jako když ji viděl poprvé.
S posledním zábleskem zlatého světla zavřel unavené oči.
Bylo sladké léto požehnaného roku 82 Čtvrtého věku.





Poznámka: Je snadné zapomenout, že Faramir byl Númenorejec a tudíž žil déle než "nižší lidé". Faramir umřel ve sto dvaceti letech, a ačkoliv byl o dvanáct let starší než Éowyn, musel být vdovec minimálně deset let. Za předpokladu, že by se Éowyn dožila devadesáti, což bylo u Rohirů dost výjimečné. Proto jsem se rozhodla pro patnáct let bez Éowyn.
Je to vlastně dost smutné a nanic.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Aegeri Aegeri | Web | 29. března 2017 v 19:41 | Reagovat

Aaaaaachich :) díky, díky, díky a ještě jednou díky - tak nádherné melancholické počtení (musím to ilustrovat to zkrátka jinak nepůjde). Tobě se málem povedlo něco nevídaného!! Tys mě skoro rozbulela!! :)

2 Aredhel Aredhel | Web | 23. května 2017 v 14:01 | Reagovat

[1]: Byla jsem (a jsem) neskutečně potěšená, že se ti to líbilo a splnila jsem očekávání -  to je vždycky oříšek, když píšeš pro někoho. :-) Ale jestli to vyvolalo tak silné emoce, splnila povídka účel. :-)

3 Aegeri Aegeri | Web | 26. května 2017 v 22:15 | Reagovat

[2]: Hlavně tohle je první povídka co mi někdo napsal :) ilustrace tě nemine!! :)

4 Aredhel Aredhel | Web | 17. června 2017 v 18:06 | Reagovat

[3]: Tak to se budu moc těšit. :-)
Já ti klidně napíšu další, když podmínky budou příznivé...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama