23. března: Pravdivý příběh (povídka inspirovaná Silmarillionem… tak trochu)

23. března 2017 v 23:57 | Aredhel |  Povídky inspirované Tolkienem
Dnešní téma mi moc volnosti nedopřálo, jednalo se o dost konkrétní úryvek ze Silmarillionu:

"To bylo Poledne Blažené říše, plnost její slávy a blaženosti, dlouhé počtem let, ale ve vzpomínce příliš krátké."

Ale mně se o Valinoru vážně psát nechtělo.

Tak jsem se rozhodla, s pořádnou dávkou nadsázky, psát o jedné duši, která si tu blaženost zrovna moc neužívala a přála si, aby byla léty kratší a aby na to mohla šťastně zapomenout.

Dejte si pozor, je tu něco, co tu ještě nebylo! Povídka, která není ani kanonická, ani není myšlená vážně. Hotový Dagor Dagorath!




Pravdivý příběh
Víte, kdo to všechno začal? Komáři.
Teda, abych byla naprosto upřímná (a to rozhodně chci), nejspíš to byl Melkor. Nikdy se neměl začít vrtat v zemi a kazit Jaro Ardy. Víte, co se říká: "zeleň chřadla a hnila, řeky se dusily býlím a slizem, vznikaly bažiny, kyselé a jedovaté, semeniště much". Komáři přišli už tak nějak sami… (Potvory.)
Všechno zlé v Ardě se svede na mě.
Ale přiznal svou vinu někdy Melkor? Přiznali ji komáři? Nebo Yavanna?
(Ano, dívám se na tebe. Já vím moc dobře, kdo začal tu povídačku, že jsem se vynořila z Prázdna, jenom aby na sebe nepřitáhl pozornost! Řekni mi, když jsi prosila Ilúvatara o něco, co by vylovilo tu bodavou havěť, chtěla jsi, aby to něco bylo odporné a chlupaté, samé oči, kusadla a makadla, a mělo osm nohou? Ne? NE? Tak to jsi to možná měla líp definovat! Povím ti tajemství: nikdo nechce mít osm nohou a vypadat jako by ho třikrát přelomili…
Jasně, neznáme se.)
Ze začátku to nebylo tak špatné. Nikdo mě sice nechtěl, a co chvíli se objevil nějaký udatný Vala s podivným nástrojem (kbelík, papír, naběračka…) a sliboval zástupům hysterických Maiar, že mě vynese ven, ale nakonec si uvědomili, že mě potřebují.
Aman měl být dokonalou zemí, bylo tedy nutné zbavit se všech komárů. Brzy se k nim přidali i ovádi a střečci. (Vážně, Melkor to nikdy neměl v hlavě úplně v pořádku.) Jídla dost.
To byly dobré dny.
A víte, co se stalo?
Rozsvítili světla.
A už je nezhasli.
Nikdy. Dokonce si to vymysleli tak, že když jedno zhasínalo, druhé už začínalo svítit. Pitomci.
Ano, potřebuju tmu. Mám ráda stíny a temné kouty, jsou nutné k životu. Pokud jste chtěli někoho, kdo se nechá neustále ozařovat, měli jste to Ilúvatarovi zdůraznit.
Tak jsem si vytvořila trochu stínů, schovala se v tom největším zapadákově Amanu a živořila. Bylo to naprosto nekonečné.
A pak najednou - Melkor! Chtěla jsem se ho zeptat: Melkore, co to bylo s těmi komáry?, ale on vždycky uměl odvést řeč jinam.
A víte co - nechala jsem se přemluvit. Tolik petic Manwëmu, tolik proseb, aby ty přerostlé pampelišky aspoň na chvíli zhasl, a nic. Melkor měl plán. (Je pravda, že jsme se později trochu chytli, ale rozhodně ne kvůli nějakým pitomým svítícím šutrům. Jenom jsem si vzpomněla, že mi nevysvětlil ty komáry.)
Ale tehdy, na Hyarmentiru, se po Valinoru rozlévalo obzvlášť protivné světlo (prý slavnost!) a já dostávala migrénu.
Co víc říct: když nedokázali zhasnout oni, zhasla jsem si sama.





Poznámka: Tak si dobře zapamatujte, že nikdo nechce mít osm nohou a čtyři páry očí. Ale ještě líp si pamatujte, že pavouci jsou úžasní (a chrání nás před ošklivým hmyzem).
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Pamelína Jezevcová Pamelína Jezevcová | 24. března 2017 v 6:44 | Reagovat

Nádherný blog, nádherná povídka! Moc se mi tady u tebe líbí, silmarillioňáckých povídek není nikdy dost. A na takhle nadanou spisovatelku (spisovatele) narážím málokdy. Jenom pokračuj!

2 Neklan Neklan | 25. března 2017 v 9:50 | Reagovat

Musím říct, že máš i lepší povídky. :-D Hobitovatíš. :-D Ale na druhou stranu musím uznat, že jsem si ohledně Ungoliant ujasnil některé otazníky. :-) A taky začínám uvažovat, jestli to s tím Temným hvozdem taky nebylo spíš nedorozumění. No, rozhodně radši pavoučci, než skřeti! Hrúúúm! Pabouci, nafouci alespoň nekácí stromy. XD Taky mi to trochu vrhá světlo - ehm - chtěl jsem říci stín do té záležitosti, kdy Středozem ležela toliko pod hvězdami. Samozřejmě jen z části, ale stopa je to myslím dobrá.

3 Irith Irith | Web | 26. března 2017 v 18:52 | Reagovat

[2]: Tak tohle si beru osobně. Jsem uražena.

Bylo to vtipné :-) Ale je fakt, že povídky plné zmaru, krve a přísahy jsou patří k lepším :-)

4 Neklan Neklan | 28. března 2017 v 19:59 | Reagovat

[3]:Omlouvám se, a chápu Tě. Psal to sprosťák, co chtěl být za každou cenu vtipný. Promiň. :-(

5 Aredhel Aredhel | Web | 8. dubna 2017 v 23:00 | Reagovat

[1]: Díky strašně moc, takovou chválu si stěží zasloužím! Jsem ráda, že ses tu objevila! A simarillionovských povídek opravdu není nikdy dost - takže pokračovat budu. ;-) A vážně děkuju!

[2]: Nepochybuju, že mám lepší povídky. :-) Byl to takový experiment, najednou se mi strašně nechtělo psát nic vážného. A navíc je mi často vytýkáno, že moje povídky jsou jedna velká deprese. A pokud se Ungoliant aspoň trochu vysvětlila, stálo to za to. :-D Pavouci jsou mnohokrát lepší než skřeti - jsou úžasní. Loví hmyz a nekácí stromy... (Agitovat za pavouky je nutné vždy. :-))

[3]: Takže povídky plné zmaru jsou vyžadovány? Tak to nevím, jestli někdy napíšu tu kompletně šťastnou povídku. :-D A díky.

[3]:[4]: Ubohý hobit. Uražen - lituju ho. ;-)

6 Neklan Neklan | 20. května 2017 v 13:40 | Reagovat

Abych pravdu řekl, ač mi pavouci nevadí,  na likvidaci obtížného hmyzu preferuji teplokrevnou faunu. V čem má ale Ubohá Ungoliant pravdu je, že s tím Valinorským svícením mohlo být docela dost legrace. Ikdyž elfové asi nepotřebují onen druh spánku jako lidé... No nicméně celkem mám nejradši sluneční věky, protože si je dovedu představit - no prostě pořád dokola ten samý problém - někde je světla moc a někde málo a na fotosyntézu se nikdo neohlíží. :-D No ještě že nezůstalo u tekutého světla, to bych asi už vůbec špatně prodýchával substrát. :-D

7 Aredhel Aredhel | Web | 17. června 2017 v 15:35 | Reagovat

[6]: Prosím tě, jaká teplokrevná fauna likviduje obtížný hmyz??? Nějací ptáci? (Ti moc v tomhle ohledu nefungují...)
Valinorské svícení je opravdu skvělá záležitost - spalo se, když svítil Telperion, to je jasné, ale jak museli chudáci elfové trpět bez hvězd a tak dál... A je to opravdu těžce představitelné - a zákeřné, když člověk píše valinorské povídky. Přeci jenom ale mám asi radši myšlenku na Stromy než naše sluneční věky. Jsem prostě nepopiratelně elf a Stromy pro mě znamenají všechno krásné, co už není, a já bych je strašně chtěla vidět. A slunce nás bodá do ošišek, Glum!
Tekuté světlo? Tak teď si představuju, jak všude kolem pluje rosa Laurelinu a Telperionu. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama