15. března: Dožít se večera (povídka inspirovaná Nedokončenými příběhy/dodatky k Pánu prstenů)

15. března 2017 v 23:54 | Aredhel |  Povídky inspirované Tolkienem
Jako téma byl dnes citát od Haruki Murakamiho:

"The sky grew darker, painted blue on blue, one stroke at a time, into deeper and deeper shades of night."

Chtěla jsem napsat něco, co by vystihovalo atmosféru citátu (aspoň trochu), ale nápad dlouho nepřicházel. Nakonec jsem se rozhodla psát o místě (a události), ve kterých jsem se dneska půl dne vrtala. Irith pozná, odkud vítr vane.

Hlavní postava je tentokrát anonymní, může to být téměř kdokoliv.

Jo, a končím první vertikálu a začínám druhou horizontálu. Konečně.






Dožít se večera
V podvečer býval vzduch nejčistší. V podvečer vanuly větry z jihozápadu, od dalekého moře, a zlý dech Východu slábl. V podvečer nebyla ve vzduchu smrt.
Vstal z lůžka, slabý jako kotě, a ten jednoduchý pohyb ho vyčerpal natolik, že se musel několik minut opírat o zeď.
Pohlédl na druhý konec místnosti, kde na lůžku ve stínu ležela jeho matka. Bude se muset těla brzo zbavit, věděl to. Každý den, kdy zůstávalo v domě, se snižovala jeho šance na přežití. Ale byl příliš slabý. A co vůbec s tělem udělat? Hodit ho do řeky a riskovat jediný zdroj vody, který město mělo? (Věděl, že mnozí své mrtvé do řeky házeli, ale nezdálo se to být správné.) Nebo ho spálit? V tomhle stavu nemožné. Nebo spálit celý dům? A kam by šel, slabý a nemocný?
Až se objeví boláky, bude po všem. Dosud se neobjevily. Lomcovala jím horečka, bolely ho všechny kosti v těle a nedokázal nic pozřít, ale stále ještě žil. A večer se blížil. Sebral veškerou sílu a pomalu se ploužil směrem ke dveřím. Pot mu perlil na čele.
Ale nevzdával to. Chtěl vidět večerní oblohu.
Dveře se ze zavrzáním otevřely. Přivítalo ho naprosté ticho. Tharbad byl přikrytý pohřební rouškou.
Po ulicích nikdo nechodil, přes velký most nehrčely vozy, dobytek už dávno všechen pomřel. Jen večerní slunce se procházelo ulicemi starobylého města.
Posadil se na zápraží a jeho zrak zalétl k Velkému domu. Králův místodržící zemřel už před měsícem a jeho děti uprchly na sever. Nikdy Númenorejcům úplně nerozuměl, ale neměl jim to za zlé. Kdyby mohl, utekl by také. Prý měl příbuzné na Vrchovině, ale proč by ho měli přijmout, nakaženého a nebezpečného…
Cítil, že těm, kteří přežijí, už muži ze Západu vládnout nebudou.
Ze zápraží svého domu viděl Šeravu, táhnoucí se míli za mílí k jihozápadu. Jako stříbrná stužka v šedavém prázdnu. Donekonečna. Pomalu se stmívalo. Jen několik málo světel se rozsvítilo v kdysi živém městě. Z bažin se začaly ozývat skřeky nočních ptáků.
Zmocnila se ho strašlivá opuštěnost. Co se stane s těmi, kdo přežijí? Budou se ploužit Tharbadem jako stíny, jako duše neklidných mrtvých. Jaký to mělo smysl - přežít?
Někde docela blízko zakřičela volavka. Poplašeně zdvihl hlavu a spatřil oblohu. Byla překrásná. Ne ještě úplně temná, nízko nad obzorem stále planul oheň právě zašlého slunce. Z červené na fialovou, z fialové na modrou, stále tmavší a tmavší, až nebyla ničím jiným, než černou. A pod ní ležela země, pustá a bez lidí, protože lidé byli mrtví, a město, a ve městě on, malý horký uzlíček slz.
Chtěl žít, tak strašně moc. I kdyby jenom pro tohle - pro večerní oblohu, pár světel, která se rozsvítila, a hlasy ptáků z bažin - chtěl žít.
Chtěl se radovat z každého večera, který přijde.
Plakal a nemohl přestat. Plakal a horečka, která jím tak dlouho cloumala, se zlomila a začala klesat.





Poznámka: Velký mor z roku 1636 Třetího věku je známý především tím, že na něj umřel král Telemnar a jeho děti, ve skutečnosti ale epidemie vyhladila velkou část tehdejší populace Středozemě. Postižený byl Gondor a Rhun, Rhovanion ztratil polovinu obyvatel. Minhirath a Enedwaith, hlavně jejich "hlavní město" Tharbad se prakticky úplně vylidnily. Po moru ztratil Cardolan nad dříve strategickým městem kontrolu (tamní Dúnadani umřeli nebo utekli) a Tharbad se už nikdy úplně nevzpamatoval. Přesto tam žili lidi až do roku 2912, kdy bylo město kompletně zničené záplavami po Zlé zimě. Celkově se počet obětí moru odhaduje na sta tisíce lidí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Irith Irith | Web | 16. března 2017 v 17:41 | Reagovat

Já nevěřím svým očím. Aredhel napsala povídku, která končí nadějně! Jako že... skoro dobře... Irith zírá.

2 Aredhel Aredhel | 6. dubna 2017 v 21:02 | Reagovat

[1]: Vidíš? :-) Další meta je "povídka se šťastným začátkem, prostředkem i koncem", nebo jak jsi to napsala. :-D Ale jestli se na to zmůžu, to teda nevím...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama