Sníh (povídka inspirovaná Silmarillionem)

22. prosince 2016 v 22:57 | Aredhel |  Povídky inspirované Tolkienem
Téměř rok uplynul a já tu opět zveřejňuju svoji povídku psanou pro úžasné Vánoce ve Středozemi. Varování stejné jako v předchozích dvou letech: nevšímejte si mě, dělám to jen pro pořádek, místo toho zamiřte na Mittalmar...



Poznámka (tentokrát na začátku): Když jsem se nechala umluvit, abych psala Fëanora, netušila jsem, co by elfové ve Valinoru mohli v zimě slavit. Zimní slunovrat v čase Stromů asi ne… Nakonec jsem to vyřešila alternativně, jak už vypráví povídka. Co se jmen týče, není to tentokrát nijak složité, slibuju:
Fëanáro = Fëanor
Nolofinwë = Fingolfin




Sníh

"Jedna, dva, tři, čtyři, pět, šest…"
On přijde. Vím, že přijde. Jenom to možná bude chvíli trvat…
"…sedm, osm, devět, deset, jedenáct…"
"Atarinya! Atarinya, prosím! Ať mě vezme sebou! Budu ho poslouchat na slovo, budu opravdu moc hodný, slibuju!"
"…dvanáct, třináct, čtrnáct…"
Rudovlasá dívka se pomalu točila s rozpřaženýma rukama pod nebem šedým těžkými mraky…
"…patnáct, šestnáct, sedmnáct, osmnáct…"
…a za Fëanárovými zavřenými víčky hořely mocné ohně.
"…devatenáct…"
Dech se srážel v chladném vzduchu Aramanu…
"…dvacet…"
…a na blátivou zemi se snesla první sněhová vločka.

"Před pikolou, za pikolou nikdo nesmí stát, nebo nebudu hrát! Už jdu!" zavřeštěl malý Nolofinwë, a Fëanáro, pohodlně usazený v koruně mohutného mallornu, si trpitelsky povzdechl. Copak mu nebude dopřána ani chvíle klidu? Řekl Nolofinwëmu, aby ho šel hledat, až napočítá do devíti set, a pevně věřil, že chorobná touha toho malého prevíta zavděčit se mu, spolu s jeho inteligencí kanárka, mu zajistí dlouhé, nerušené chvíle ticha a klidu. Očividně podcenil Findisiny hodiny počtů. U všech Valar, takhle to pojednání o lomu světla v nepřírodních materiálech nikdy nedopíše!
Stačilo jen pomyšlení na jeho výzkum (zahrnující spoustu zajímavých experimentů) a Fëanárova zachmuřená tvář se rozjasnila úsměvem. Nechápal, co ostatní obyvatelé Tirionu dělají se svými životy, jak dokáží promrhat tolik času, a přitom nedosáhnout ničeho. Ne, on není ani trochu jako oni! Sotva tři dekády uplynuly od chvíle, kdy dosáhl plnoletosti, a přesto se už jeho tengwar rozšířily po celém Valinoru, zatímco Rúmilovo písmo náhle nebylo ničím, než nepraktickým reliktem. A to, co přijde, bude ještě lepší. Úplně jiné a lepší. On ví, jak vzít život do vlastních rukou!
"Jeden mallorn, druhý mallorn, třetí mallorn. Už jenom tři a Fëanáro tam bude… Pak bude hledat on!" Korunní princ znechuceně pohlédl dolů na svého neustále žvanícího nevlastního bratra. Sni dál, pomyslel si, já tě rozhodně po celých zahradách nahánět nebudu. Nechápal, kde se v Nolofinwëm bralo to nadšení, se kterým ho následoval na každém kroku, ten neutuchající obdiv v jeho očích. Fëanáro ho v tom rozhodně nepodporoval.
"Mám tě! Našel jsem tě a teď hledáš ty!" Dětský hlas byl plný upřímného nadšení a Fëanáro zaťal zuby. Neodpověděl, ba ani nepohlédl dolů. A rozhodně neslezl, aby se připojil ke hře.
"Fëanáro! Prosím!" Odpovědí byl jen nepříliš hezký úšklebek na tváři staršího bratra. Bylo chladno.
Jen počkej, pomyslel si Fëanáro, zanedlouho se tě aspoň na pár dní zbavím. Ale mýlil se.

"Ne! Ne a ne! Jednoduše ne! Nemůžeš mi ho jen tak strčit, ne když chci být sám!"
Palácem se rozléhal jekot a Fëanáro byl zodpovědný. Bylo mu to jedno. Děla se mu velká nespravedlnost.
Nolofinwë se tulil k sestře a tvářil se jako nakopnuté štěně. Fëanáro mu věnoval znechucený pohled. Královna Indis měla ve tváři výraz, který s oblibou nazýval uražená kachna; na ni znechucenými pohledy už ani neplýtval. Jeho otec byl zklamaný. Pro něj Fëanáro žádná posměšná slova neměl, ba naopak, náhle se cítil provinile. Ale neustoupil.
"Copak to nechápeš? Moje výzkumy, moje práce…"
"Fëanáro," Finwëho hlas byl mírný. "Nebude tě rušit. Slíbil to. Máš mé slovo."
Mladý princ zasupěl beznadějným vztekem. "Já říkám, že ten vlezlý fracek nikam nepůjde! Rozhodně ne se mnou." Nolofinwëho oči se začínaly vlhce lesknout.
"Ty sám jsi fracek," odvážila se Findis zamumlat, paže ovinuté kolem bratříčka, ale pohledy, které jí věnoval otec, matka i Fëanáro ji okamžitě umlčely. Zvlášť Fëanárův byl neobvykle děsivý.
Královna smířlivě pokynula rukou a princ se na ni preventivně zamračil. "Dítě, proč se hněváš? Proč vnášíš svár do naší rodiny ve dnech odpočinku? Ve dnech klidu a míru, kdy země spí a my máme tišit své vášně, mít se navzájem rádi, být šťastní a odpouštět si?"
"Mě nezajímají tvoje vanyarské…"
"Tak dost!" Finwëho tvář byla rozzlobená. "Stydím se z tebe. Hanba! Ztropit takovou scénu… Pokud chceš jet do Aramanu, vezmeš Nolofinwëho sebou; to je mé poslední slovo." Pak mu hlas zjemněl: "Copak to nedokážeš pochopit? Jak se těší, jak doufá. Vždyť ještě nikdy sníh neviděl!"
Fëanáro se otočil a beze slova opustil místnost. Nepráskl dveřmi, poslední záblesk jeho příliš jasných očí byl mnohem účinnější. Cítil se mizerně. Cítil se mizerně, protože Nolofinwëho chápal. Vždyť on taky sníh nikdy neviděl.

"…dvacet jedna, dvacet dva, dvacet tři, dvacet čtyři…"
Vyrazili k Aramanu v první hodině svitu Laurelinu a vzduch byl chladnější s každou mílí, kterou urazili k severu.
"…dvacet pět, dvacet šest, dvacet sedm…"
Za Fëanárovými zavřenými víčky hořely ohně.
"…dvacet osm, dvacet devět, třicet, třicet jedna…"
Nolofinwë ospale visel na hřívě svého poníka…
"…třicet dva, třicet tři, třicet čtyři…"
…a dívka s rudými vlasy se smála pod šedou oblohou.
"…třicet pět, třicet šest…"
Moře po jejich pravé ruce smutně hučelo a Pelóri nalevo se tyčily blíž a blíž.
"…třicet sedm, třicet osm, třicet devět…"
"Vrátí se pro mě, vím to!"
"…čtyřicet…"
Na blátivou zemi se snesla první sněhová vločka.

Fëanáro nikdy neměl v úmyslu nechat se omezovat svým nevlastním bratrem. To ani omylem.
Teď stál Nolofinwë vedle něj, zachumlaný v kožešině; oči měl rozšířené úžasem a tváře zarudlé mrazem. Dětské prstíky křečovitě svíraly Fëanárův rukáv a princ si nepřál nic jiného, než aby je mohl setřást, aby se mohl ponořit do toho bílého zázraku kolem, zjistit, jaký je na dotek, jak chutná, jestli voní, vidět ho zblízka a odhalit všechna jeho tajemství. Svět kolem nich byl bílý, nebe šedé a oba bratry obklopovalo vznešené, trochu strašidelné ticho. Fëanáro vydechl a obláček páry opustil jeho ústa.
"Zahrajeme si hru, ano?" Ani se na Nolofinwëho nepodíval; věděl, že nadšeně přikyvuje.
"Ano, prosím! Jakou hru, Fëanáro?"
"Sedneš si tady, zavřeš oči a budeš počítat. Já ti mezitím připravím překvapení. Ale za žádnou cenu nesmíš přestat počítat, natož otevřít oči! Rozumíš?"
Nolofinwë se tvářil trochu nejistě. "Jak dlouho budu muset počítat?"
"Dokud se pro tebe nevrátím. To je velmi důležité! Když to pokazíš a otevřeš oči, nebo mě dokonce půjdeš hledat, budu velmi zklamaný." Fëanáro se pro sebe usmál. Jedna z několika mála výhod toho, že měl zrovna Nolofinwëho za bratra, byla lehkost, se kterou dokázal toho malého prevíta přesvědčit, aby pro něj udělal úplně cokoliv. Cokoliv, stačilo naznačit zklamání a nespokojenost. Jediným nedostatkem bylo, že Nolofinwë potom vždycky s rozzářenýma očima očekával pochvalu. Fëanáro bratra nikdy nepochválil. A, kdo ví proč, se potom vždycky cítil špatně.
Chlapec horlivě kýval hlavou. "Neboj, nezkazím to!" Poslušně se posadil na zasněženou zem. Pak, jako by si něco uvědomil, se podíval nahoru. "Co když nebudu vědět, jak dál? Umím počítat jenom do tisíce…" Jeho hlas byl nejistý.
Fëanáro mu chtěl povědět, že on v jeho věku dokázal… ale nebylo to vlastně jedno? "Tak budeš počítat od začátku," řekl stroze a Nolofinwë se zatvářil zahanbeně - to ho nenapadlo.
Pevně zavřel oči a pro jistotu si je ještě zakryl dlaněmi. Fëanáro se škodolibě ušklíbl. Příliš snadné. Pak se otočil a pěti rychlými skoky zmizel za nejbližším balvaniskem. Pod šedou oblohou bylo ticho.
Nolofinwë zůstal mezi sněhem a kameny sám.

"…čtyřicet jedna, čtyřicet dva, čtyřicet tři, čtyřicet čtyři…"
Měl strach. Měl strach a byl sám, ale nikdy by to nepřiznal.
"…čtyřicet pět, čtyřicet šest, čtyřicet sedm…"
"Přijde, vím, že přijde, nenechá mě tu samotného," zašeptal do ohňů.
"…čtyřicet osm, čtyřicet devět, padesát, padesát jedna…"
"Přijde, vím, že přijde, nenechá mě tu samotného," špitl do ticha.
"…padesát dva, padesát tři, padesát čtyři…"
…a do plamenů se snesla první sněhová vločka.

"Šest set osmdesát tři, šest set osmdesát čtyři…"
"A ty jsi kdo?"
Nolofinwë leknutím nadskočil. Nikdo tu být neměl, v tom strašidelném tichu, jenom on a jeho trpělivé odpočítávání.
"Promiň, nechtěla jsem tě vyděsit. Myslela jsem, že mě vidíš…"
Ticho… pak nejisté "šest set osmdesát pět".
"Co tady děláš? Ty počítáš?"
Mlčení.
"Ty na něco čekáš?"
"Šest set osmdesát šest… musím počítat. Řekl, že nemám přestávat."
"Kdo?"
"Můj bratr."
"A kde je tvůj bratr teď?"
"Šest set osmdesát sedm… připravuje mi překvapení."
"Poslyš, není ti zima? Jak dlouho už tu čekáš?"
Vzlyk. "Sedmkrát do tisíce a teď šest set osmdesát osm po osmé."
"A ještě se pro tebe nevrátil? Neměli bychom ho jít třeba hledat?"
"Ne! Řekl, že nesmím… On přijde. Vím, že přijde. Jenom to možná bude chvíli trvat…"
"Jsi si jistý?"
"Vrátí se pro mě, vím to!"
Chvíli bylo ticho. "Je hezké, že tě tvůj bratr chce překvapit."
"Že ano? M-moc hezké."
"Neplač." Teplé prsty setřely zatoulanou slzu z chlapcovy tváře. "Počítej, nebudu tě rušit."
"Ty - ty už odcházíš? Nechoď… prosím…"
"Neboj se. Ještě se potkáme, a to už třeba budeš moct otevřít oči. Budu na tebe myslet, nejsi sám."
Ale byl sám. Sám mezi sněhem a oblohou.
"Šest set osmdesát devět. Přijde, vím, že přijde, nenechá mě tu samotného," špitl do ticha.

Fëanáro byl okouzlený. Naprosto okouzlený. Chvílemi dokonce zapomínal dýchat.
Klečel ve sněhu už několik hodin, ale mokrá kolena a matnící nebe ho pramálo znepokojovaly. Popravdě si ani jednoho nevšiml. To důležité bylo přímo před ním: jediná sněhová vločka, křehká a dokonalá, zachycená na zvětšovacím skle. Jeho ruka křečovitě svírala pero a na pergamenu v jeho klíně se pomalu utvářel obraz. Každá ploška, každý úhel, každý paprsek. Každá osa souměrnosti a každá odchylka. Kresba byla bezchybná.
Fëanáro nedělal chyby.
"To nemá cenu, víš?"
"Hmm… Cože?" Část Fëanárovy podivuhodné mysli mu pohotově napověděla, že hlas někde napravo od něj znamená, že už není sám, ale ten zbytek se informaci rozhodl ignorovat, plně ponořený do zázraku před ním.
"Je nádherná, ale nemá cenu ji tak pečlivě překreslovat. Je to zbytečná práce."
"Ne, ne," hádal se s hlasem, zatímco jeho ruka bezchybně načrtla obzvlášť komplikovaný vzorec v jádru vločky. "Je to důležité. Je to vědění. Musíme vědět, co je svět kolem nás, co je sníh. Napíšu pojednání a popíšu sněhovou vločku do nejtitěrnějšího detailu…"
"Je to zbytečné, protože žádná není stejná," přerušil ho hlas klidně.
"Cože?" Fëanáro zvedl hlavu a havraní vlasy mu sklouzly z obličeje. Obloha už dostala stříbřitý nádech a nastávalo Míšení, všiml si s úžasem. Jak dlouho tam seděl?
Stála jen kousek od něj, v teplých vysokých botách a zahalená v kožešinách od hlavy k patě. Ostražitě ji pozoroval. "Jak to myslíš?"
Dívka udělala krok kupředu. "Dej si na sklo jakoukoliv jinou," poradila mu.
Fëanáro tušil, co uvidí, ale přesto mu unikl výdech ohromení - nebo možná zoufalství. Perfektní. Všechny byly perfektní a každá byla jiná. Dokonalé drahokamy. A byly jich miliardy! Nikdy je nedokáže všechny překreslit - roztají, ztratí se, spadnou nové. Cítil se, jako by ho ta dívka porazila a pokořila, a neměl rád ten pocit… ale ne, bylo dobře, že přišla, že promluvila. To, co dělal, bylo špatné vědění. Byla to chyba.
Fëanáro nedělal chyby.
Náhle začal snít o dokonalých drahokamech z mnoha sněhových vloček…
Dívka se usadila vedle něho, aby se mohla zblízka podívat na zvětšovací sklo, a ten pohyb setřásl kapuci z její hlavy. A Fëanáro opět zapomněl dýchat.
Ten den byl bohatý na zázraky.
Oheň, byla princova první myšlenka, ona má místo vlasů oheň! Kdy naposledy viděl něco tak… pohlcujícího? Ani ho nenapadlo pomyslet si, že tvář lemovaná rudými kadeřemi není tak krásná a pravidelná jako ty, které vídal u královy tabule v Tirionu, že některé rysy jsou příliš ostré, jiné zase trochu nevýrazné… jak také mohl, když dvě oříškové oči (byla vůbec u noldor taková barva očí přirozená?) nejistě pozorovaly, jak nevědomky natáhl ruku k plamenným kadeřím. Něco v jeho mysli se trochu uklidnilo a Fëanáro věděl - nebylo slušné sahat do vlasů někomu, koho právě potkal. Měl by stáhnout ruku. Ale toužil. Nakonec se spokojil s lehkým pohlazením. "Jedinečné," zašeptal.
"To vskutku," odpověděla a její oči se mu hladově vpily do tváře. Fëanáro slyšel mnoho lichotek o svém vzhledu, ale dívčin pohled byl v něčem jiný. Snad našla něco, co dlouho hledala. Její prsty se mimoděk pohybovaly, jako by hnětla neviditelnou hlínu.
Fëanáro přestal počítat sněhové vločky a začal počítat údery srdcí.
Dlouho bylo ticho.
Nakonec sklopila oči. "Tvůj bratr sedí ve sněhu, počítá a bojí se otevřít oči."
Fëanáro překvapeně zamrkal. "Dobře. Tak jsem mu to přikázal."
Smutně se na něj podívala. "Dělá to kvůli tobě."
Neodpověděl.
"Žádné překvapení pro něj nemáš, že ne?"
"Poslyš… jenom jsem se ho potřeboval na chvíli zbavit. Vůbec tu se mnou neměl být! Chtěl jsem v klidu pracovat…" Proč se obhajoval?
"I ty musíš vědět, že je to několik hodin. Je sám, vystrašený a je mu zima. Prosil mě, abych neodcházela… a neustále opakoval, že se vrátíš."
Fëanáro se nejistě zadíval směrem, kde nechal Nolofinwëho. "Je to takový malý… není moc chytrý. Vždycky všechno spolkne i s navijákem a vždy poslechne…"
"Ale ne." Teď se mu dívka dívala přímo do očí. "Tak to není. Není hloupý. Jenom tě má rád, věří ti a velmi tě obdivuje. Důvěra, obdiv, láska," odpočítávala na prstech. "Máš to všechno - a úplně zadarmo. Dělá to pro tebe, touží, abys ho k sobě pozvedl, aby ses usmál. Udělá cokoliv. Nezneužívej toho." Přesunula se za něj a rukama mu pevně zakryla oči. "Je to lehké, já vím," zašeptala, "ale pomysli: sedíš docela sám ve tmě a čekáš. Kolem tebe je ticho a ty neznáš cestu domů. Nejsi dospělý muž, ne, jenom malé dítě. Čekáš, ale nikdo nepřichází, věříš, a přece jsi sám." Ruce zmizely. "Nezahazuj tu důvěru, princi Fëanáro."
Bleskově se otočil. Jak jsi mě poznala? chtěl se zeptat, ale jazyk ho neposlouchal. "Nemám pro něj žádné překvapení," řekl místo toho.
Šťastně se na něj usmála. "Určitě něco vymyslíme." Sundala ze zad ranec a na něm připevněný, pečlivě zabalený čtyřhranný předmět. Společně ho rozbalili mírně se třesoucími prsty. A opět to byl zázrak. Před Fëanárem ležela lucerna, překrásná a i v kritických očích prince dokonalá. Do mozaiky různě barevných skel byly vyryty čtyři sněhové vločky.
"To jsi… ty sama…"
"Ano."
A Fëanáro věděl, že už je z poloviny zamilovaný.

"…padesát pět, padesát šest, padesát sedm, padesát osm…"
Nolofinwë byl nezřetelný uplakaný uzlíček mezi sněhem a stříbrným světlem a Fëanáro pocítil lítost.
"…padesát devět, šedesát, šedesát jedna…"
"Nolofinwë!" Dítě otevřelo oči.
"…šedesát dva, šedesát tři, šedesát čtyři…"
Fëanáro otevřel oči, ačkoliv ho nikdo nevolal, a plameny mu vpálily na sítnici znamení sudby.
"…šedesát pět, šedesát šest, šedesát sedm…"
Šli spolu sněhem a bratříček mu křečovitě visel na paži. Se šťastným úsměvem si roztíral po tvářích slzy.
"…šedesát osm, šedesát devět…"
Byl to ten samý den, zrovna dnes. Ten samý čas roku. Plameny se mu vysmívaly a on se smál zpátky.
"…sedmdesát, sedmdesát jedna, sedmdesát dva…"
Šli spolu Aramanem a oděni byli ve zbroji a strachu.
"…sedmdesát tři, sedmdesát čtyři…"
Šli spolu až k místu, kde čekala dívka s rozžatou lucernou u provizorního stolu z ledu. Na něm kožešiny a na nich skromné zásoby z obou tlumoků…
"…sedmdesát pět…"
…a bylo to krásné. Nolofinwë se smál a nejspíš i trochu plakal.

Byl to nejkrásnější večer Nolofinwëho života. Nebo to aspoň několikrát zopakoval, než usnul rozvalený na Fëanárově noze, v ruce pevně sevřenou kresbu vločky, první dárek, který mu jeho bratr kdy dal. Princ se ho pro jednou rozhodl neodstrčit.
"Jmenuju se Nerdanel," zašeptala dívka.
Dlouho seděli mlčky, ztraceni ve světle její lucerny.
"Chodím sem často," řekla. "Ráda jen tak putuji Amanem. Sníh mě inspiruje."
"Viděl jsem ho dnes poprvé," zamumlal Fëanáro. "Oba dva jsme ho viděli poprvé."
"Tohle je krásné. Neměli bychom se toho vzdávat. Měli bychom pamatovat. A sejít se znovu, zase za rok. A pak zas a zas." Pousmála se. "Svátky zimy. Výročí dne, kdy princové Fëanáro a Nolofinwë poprvé spatřili sníh. Slavnost prvního sněhu… Jenom my tři. Tady na tom místě."
"Znamenalo by to, že budu muset každý rok strávit dva dny se svým nevlastním bratrem?"
"Ty víš, že není tak strašný. Taky by to znamenalo, že je budeš moct strávit se mnou…"
"Copak nemám naději na víc než dva dny v roce?"
Tajemně se usmála.
Pak vstala, rozpřáhla ruce a pomalu se začala točit pod stříbro-šedou oblohou. Fëanáro by mohl přísahat, že nikdy neviděl nic krásnějšího. Toužil se k ní přidat, ale s Nolofinwëm, slintajícím mu přes celou nohu, to nebylo dost dobře možné. Tak se jenom díval. A jestli mu ruka s perem létala po pergamenu, nejspíš si toho ani nevšiml.
Na blátivou zemi se snesla první sněhová vločka.

"…sedmdesát šest, sedmdesát sedm, sedmdesát osm…"
Byl to ten den, jejich den a vzduch byl chladný.
"…sedmdesát devět, osmdesát…"
Měl strach a byl sám, ale nikdy by to nepřiznal. Ne ostatním.
"…osmdesát jedna…"
Co se stalo s tou dívkou, která se točila s rozpřaženýma rukama pod šedou oblohou?
"… osmdesát dva, osmdesát tři, osmdesát čtyři…"
Lucerna už dávno vyhořela a časy se změnily… jak moc se změnily.
"…osmdesát pět, osmdesát šest…"
"Přijde, vím, že přijde, nenechá mě tu samotného," zašeptal do ohňů…
"…osmdesát sedm…"
…a ty zasyčely, jako by chtěly odpovědět: ano, přijde.
"…osmdesát osm, osmdesát devět, devadesát…"
A do plamenů se snesla první sněhová vločka.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Neklan Neklan | 28. prosince 2016 v 19:00 | Reagovat

Slavnost prvního sněhu. :-D Zajímavá alternativa. :-)
Ten refrén to je síla! Aniž bych mu teda vždycky rozuměl - občas se ztrácím v tom, kdo (a co) počítá a kdy se to odehrává.
Díky moc! Vidím, že mám ještě hodně co študovat. Holt Silmarillion není na jedno přečtení.

2 Vendy Vendy | 29. prosince 2016 v 10:40 | Reagovat

Zrovna podruhé louskám Silmarillion, ale pořád se hodně ztrácím. :-P povídka je skvělá, ale musím si ji přečíst ještě tak třikrát.

3 ┼Nemessis mor Morticie ┼ ┼Nemessis mor Morticie ┼ | Web | 14. ledna 2017 v 0:52 | Reagovat

úžasný

4 Aredhel Aredhel | Web | 15. ledna 2017 v 1:57 | Reagovat

[1]: Děkuju mockrát.
Co se toho "refrénu" týče, byl to trochu záměr. Mělo to působit, že v refrénech počítá Fingolfin, ale jak povídka spěje dál a refrény se pokaždé trochu mění, začíná být zřejmé, že je to Fëanor, kdo počítá. A za jakých okolností. Aspoň doufám, že to aspoň trochu funguje...
Silmarillion je čtení na celý život. :)

[2]: Díky, díky mockrát. Jsme hrozně ráda. A fandím ti se Silmarillionem. (Ztrácet se přestaneš, neboj. :-) )

[3]: Díky. :-)

5 Neklan Neklan | 16. ledna 2017 v 21:01 | Reagovat

[4]: Ano, funguje to, ale myslím, že jak máš texty, které si lze vychutnat i baz znalosti širšího kontextu, tak tenhle je bez kontextu dost abstraktní. Tedy ten refrén.
(To ale není nic proti povídce samotné.)

6 Aredhel Aredhel | Web | 5. února 2017 v 11:31 | Reagovat

[5]: Tak to jsem ráda. :) Asi máš pravdu, pokud člověk není znalý Silmarillionu, asi z toho musí být docela zmatený. ;)

7 Qûdí Qûdí | 7. února 2017 v 19:45 | Reagovat

Tvé povídky jsou mistrovská díla. Skoro pochybuji, že by to Tolkien napsal lépe. Já osobně mám Silmarillion přečtený dvakrát a pořád v tom plavu:-) No co, až to budu číst po desáté, budu už bezpochyby geniální:-) Obdivuju tě a přeji to nejlepší do života, tvorby a tak vůbec, autorů jako ty jsem moc nečetla.

8 Neklan Neklan | 10. února 2017 v 12:14 | Reagovat

8. odstavec - Vločka od Nimrala. :-D

[7]: Ano, po desátém přečtení S. není možno nebýt geniálním. Jenomže nikdo neví, jak taková genialita vypadá. Vždycky jsem si říkal, kolikrát jej četl třeba Gandalf - no rozhodně ale přeskakoval kapitoly o Valaraukar, jinak by to s Dúrinovou zhoubou tak neplichtil - prostě by mu natrh koutek a poslal jej k základům hory. > PUF <

9 Aredhel Aredhel | Web | 3. března 2017 v 16:23 | Reagovat

[7]: Teda... díky, díky strašlivě moc!!! Tolkien by to napsal milionkrát líp, ale ani nevíš, jak mě to potěšilo. :-) Myslím, že už napotřetí se v tom budeš orientovat dobře, ale Silmarillion nikdy neomrzí, takže se ani desátému přečtení nebraň. ;-) A vážně hrozně moc děkuju!

[8]: Dost dobrá analogie. :-D
Gandalf to pozoroval z Valinoru. ;-)

10 Neklan Neklan | 27. března 2017 v 14:03 | Reagovat

[9]: No, to sice ano, pozoroval to minimálně z Valinoru, jenže (sama o tom píšeš v "Oltářích") je otázkou, co všechno si vlastně pamatoval. Zato myslím, že různé knihovny a archívy kdemožně po středozemi měl Gandalf docela solidně obšlápnuté. Předpokládám sice, že Silmarillion v té podobě, jak jej známe my asi nesehnal, ale zdroje měl myslím spíše širší, než užší (vztaženo k nám). Jé, ono se to asi moc nedrží tématu povídky, co? Tak promiň, už končím.

11 Aredhel Aredhel | Web | 20. dubna 2017 v 21:53 | Reagovat

[10]: No, Silmarillion, jak ho známe my (nebo aspoň verzi nejbližší té, jakou známe my) sepsal (přeložil z elfštiny) Bilbo na konci Třetího věku - takže ho Gandalf určitě neměl. ;-) Ale archivy měl zcela jistě pod palcem. A co se týče toho, co si pamatoval - myslím, že historii a reálie Středozemě si pamatoval dobře - byla to vzpomínka na Valinor, která byla "zastřená", nic jiného. A z PP víme, že Gandalf balroga poznal jako dalšího Maiu, bytost stejně silnou, možná silnější ještě před Můstkem...
A máš pravdu, nedrží. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama