Přání

10. listopadu 2016 v 18:09 | Aredhel |  Básně neinspirované Tolkienem
Dneska bude opět trocha poezie, už přiměřeně dlouhou dobu se tu žádná báseň neobjevila...



Někdy, když nad sebou přemítám, zdá se mi, že jsem ten nejlínější, nejneproduktivnější typ člověka, co je schopný celý den strávit vyvalený u počítače, neudělat absolutně nic a žít život tím úplně nejzbytečnějším způsobem. Podobné stavy sebereflexe mě nepřepadají příliš často, nicméně někdy se jim člověk neubrání. Proč s tím teda něco neudělám? Chtěla bych, jenže... jenže vlastně ani ne. Žije se mi dobře, nebo ne? Co bych měla měnit? Často toužím utéct někam do lesů, do krajiny, do neznáma. Být volná, nasávat inspiraci, tvořit. Opravdu to moc chci. Jenže když to udělám, velmi záhy to jediné, po čem toužím, je domov, teplo, bezpečí, postel, ten zatracený počítač... Jsem sama, opuštěná, je mi zima, mám hlad a chci domov tak moc, až bych brečela. V tu chvíli netoužím po ničem víc.
Jenže co bude, až budu zase doma? Budu žít šťastný, smysluplný život? Nebo se budu nečinně škrábat na hlavě a vzpomínat na to, jak krásně bylo v nočním lese? Je vůbec v silách člověka být spokojený? A co bych dělala, kdybych o jednu z těch možností přišla? Marní člověk svůj život, když neusiluje o nic velkého, když netlačí na hranice svých možností?
Někdy se bojím. Bojím se svého života a bojím se o svůj domov.



Přání

I.
Na parapetu seděla
a v jejích očích byla tma,
jen noční chlad a větru hlas
se tlačily k ní do okna.

Za sklem tím vládla temná noc,
lucerna hvězdná chladila,
a dívka, sama v světle tom,
v hvězdném se tichu ztratila.

Zradil ji vzlyk a tichý vzdech,
ve vzduchu byl již cítit sníh -
žila a snila o křídlech
hvězdami hvozdů sypaných.

Snila o dávné volnosti,
o nočním chladu v starých zdech,
o lukách, prázdně mrazivých,
o běhu s větrem ve vlasech.

"Proč musím sedět," šeptala,
"spoutaná vším, co mohu mít?
Daruj mi, Bože, volnost hvězd,
ať mohu měsíc políbit."

Šly ranní mlhy od řeky
a v okně bylo prázdno zas,
jen šelest listů spadaných
mluvil o touze skryté v nás.

II.
Pod klenbou větví bez listí,
na chladné zemi, v stínu skal
klečela, vlasy přes oči,
by před hvězdami skryla žal.

Žal, který vítr urážel,
žal, který hanil volnost hvězd,
žal, který toužil po teple,
návratu duše domů z cest.

Plakala hořce na lukách,
plakala v stínu hvozdů zlých.
Proč chtěla létat s hvězdami,
Domov dala za krutý sníh?

Tak strašně sama může jen
jak měsíc v temné vodě plout,
nechce už volnost, pouze to,
co může domov nabídnout.

Jdou ranní mlhy od řeky
a první světlo k tanci zve;
dávno už v písku na břehu,
nechala otisk nohy své.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Irith Irith | Web | 10. listopadu 2016 v 20:15 | Reagovat

Psát že ti rozumím asi nebude ani uvěřitelné, ani pravdivé, že? Teď jsem přišla ze schůzky s Danielou a z toho co říkala mám spíše dojem, že i ty aktivní lidé mají problémy. To co mi Daniela řekla bylo v podstatě jednoduché. Tvá svíčka hoří a hoří až příliš rychle. Jak dlouho ještě bude hořet? Takže nevím, flákání má i něco do sebe. Asi si budu muset dát (první) novoroční předsevzetí...

2 Šárka Šárka | 11. listopadu 2016 v 1:42 | Reagovat

V tomhle jsme všichni tak trochu Bilbo. Láká nás večerní píseň trpaslíků u krbu, ale máme rádi své pohodlí a jistoty. A i tak občas touha po něčem nevšedním vyhraje. Neboj, nejsi ani nejlínější, ani nejneproduktivnější. Jsou i lidé, co hrajou celý den na PC hry a navíc ty už jsi napsala tolik nádherných básní a povídek, že jsi dokázala za život mnohem víc, než spousta lidí, kterým je třeba čtyřicet nebo i devadesát. A i ti největší dobrodruzi občas zatouží po posteli a noťasu.
Jejej, a tohleto přelévání pocitů, jestli je lepší noční les nebo domov, to je věčné a myslím, že člověk není spokojený, kde je, dokud nějakým způsobem nehodí určité břemeno za hlavu. A pak taky to zapomínání špatného- když si uvědomíme, že ten vejlet v dešti, kdy celý den pršelo, byl vlastně hrozně supr.
Mimochodem jak stará je tahle báseň? Starší, nebo zcela aktuální?
Je taková archetypální v rámci tohodletoho rozkolu pocitů. Je to přesné. Občas tahle volnost hvězd dožene člověka k pěknému vzteku a pláči.

...Mám obrovskou prosbu. Mohla bych se ti prosím s něčím svěřit? Ale mám blbé svědomí s tím kohokoliv otravovat...

3 Jeremiáš Jeremiáš | Web | 16. listopadu 2016 v 21:38 | Reagovat

Všichni se vyjadřují k úvodním odstavcům, ale mě se strašně líbí ta báseň. I v rámci tvé tvorby mi přijde dost nadprůměrná a jenom děravá paměť mi brání prohlásit ji za vůbec nejlepší. Vypisovat verše, které se mi líbí, ani nemá moc smysl, protože by jich byla dobrá polovina.

Nehledě na to, že mi přijde podzimní.

Co se tvého problému týče, řešil jsem poslední půlrok něco vzdáleně podobného. Uvidíme, jak mé okolí bude reagovat na plánované řešení... a ano, bude to přesně ve stylu prorážení zdi hlavou, jak to mám rád :D

4 Neklan Neklan | 18. listopadu 2016 v 10:56 | Reagovat

Promiň, že začnu prozaicky a kosmeticky - prosím o drobnou vizuelní změnu čtvrtého verše druhé sloky a druhého verše čtvrté. Mozek se s tím srovná, ale "ošiška" to trochu "pálí". Díky.:-)
Mám dojem, že v současné realitě tohoto života asi nikdy nebudeme zcela spokojení: "Stvořil jsi nás pro Sebe a neklidné je naše srdce, dokud nespočine v Tobě." (Aurelius Augustinus) Neklidná jsou i srdce elfů. kteří slyšeli hlas moře...
Pak je otázka, jestli je ten současný "neklid" špatně.
Kdo zachránil Středozem od Sauronovy moci? Frodo? Jistě, ale sám? Ne, byl s ním Sam a v klíčovém momentě taky Glum, kterého Frodo v jiném klíčovém momentě nezabil. Jenže takových klíčových momentů byla fůra. Minimálně na tři tlusté svazky a ty ještě nebyly schopny pojmout takové věci jako rozvazování a zavazování tkaniček, odskakování na toaletu a podobně. Co tím chci říci? Jsou mezi námi hraničáři i hobiti a další... ale i hobit občas vstane od krbu aby putoval tam a zase zpátky a zjistí že to není až tak špatné, a myslím, že si zvláště užívá chvíle, kdy na to může vzpomínat u plápolajícího krbu (kde? ve Dně pytle? v Roklince? V domě ztracených her???) a hraničář si občas sedne ke korbílku třeba U skákavého poníka. Jak dlouho komu z nich taková činnost vydrží.
Zkrátka díky za báseň, taky ji občas prožívám. Kamenné sloupy bukové katedrály dlážděné mědí a prosycené kadidlem mlhy, nebo praskající krb s teplým čajem a dobrou knihou, či v rozhovoru s přítelem, nebo krásná báseň na blogu... někdy zkrátka nejde rozhodnout se pro jedno, aniž by člověk litoval ztráty jiných věcí

5 Aredhel Aredhel | Web | 2. prosince 2016 v 19:15 | Reagovat

[1]: To asi doopravdy ne. :-D Ono to, že svíčka hoří, platí i pro nás flákače (možná ještě o něco víc) - mě dny ubíhají, že si jich ani nestíhám všímat, ale na rozdíl od tebe, Daniely a dalších, my v tom krátkém životě neuděláme ani polovinu věcí, co vy... To ale neznamená, že to neubíhá rychle, že je času víc...
Ale v předsevzetí flákat se, tě podporuju. :-)

[2]: Ta analogie s Bilbem je přesná, člověk se do něj dokáže neskutečně vžít, když lituje, že se na nějakou cestu vůbec vypravil a touží po domově. Takové stavy mám neustále... a pak se to přehoupne na druhou stranu. :-D Ale jak říkáš, nejsilnější zážitky a nejlepší vzpomínky jsou pak vždycky z toho, co bylo v dané chvíli nejtěžší a nejvíc nepříjemné...
Báseň je datem napsání poněkud starší, ale vším ostatním naprosto aktuální. Zvlášť poslední dobou. ;-) Myslím, že archetypální je správné slovo. (Vážně závidím lidem, kteří jsou spokojení s tím, co dělají se svým životem - i když mám dojem, že jich moc není.)
A dík moc - najednou se cítím, jako bych "něco dokázala" a nebyla tak ztracená. :-D

[3]: Och, děkuju, děkuju, děkuju! Jakože fakt. Taková pochvala, obzvlášť od tebe, mě vždycky potěší.
Podzimní rozhodně je: byla psaná na podzim. :-) (A ano, seděla jsem v noci sama v otevřeném okně, a ne, nebylo to ve městě, ale někde, kde bylo velmi blízko loukám a lesům... a bylo to vůbec dost zvláštní. Je to hodně situační.)
Děsím se, děsím, jako ostatně pokaždé když ohlásíš drastické změny (a většinou oprávněně :-D).

[4]: Jejda! Vždy si to čtu po sobě aspoň pětkrát a přece čas od času něco unikne. Opraveno, díky. :-)
Nikdy nebýt úplně spokojen... to je smutná myšlenka. Je otázka, jestli je to špatně. V principu asi ne, ale někdy se pak člověk dostane do takové fáze, že si připadá strašně pohodlný a chce změnu, ale úplně postrádá vůli, a tak jenom touží... a pak si to zazlívá, nemá se rád. A to už je špatné.
Tvůj poslední odstavec naprosto vystihl mé pocity... najednou toužím být mezi buky, mlhou a listím... anebo zní Dům ztracených her, kde bych mohla do noci poslouchat příběhy přeci jenom líp? :-)

6 Neklan Neklan | 5. prosince 2016 v 14:57 | Reagovat

[5]:Ta spokojenost - já to chápu ve vztahu k sobě a svému životu (tedy jeho aktivně ovlivňované části). Jde tedy řekněme o usínání na vavřínech, ne o to, že máme prima přátele, rodinu, vysněnou práci... (grr, sám se v tom motám) Nebýt zcela spokojen se sebou zkrátka nevylučuje radost z toho, čeho se mi dostává od okolí ani ze svých vlastních úspěchů. Vůči druhým vděk, vůči sobě pokora. Píšu jako hotentot, končím! :-)

7 Ilian Ilian | Web | 5. prosince 2016 v 20:33 | Reagovat

Já tě chápu, právě prožívám (nebo spíš, doufejme, prožívala) to neaktivní období. Důkazem budiž to, že komentář k tomuhle článku píšu až teď, i když jsem ho četla asi den po vydání...
Báseň je nádherná, napadla mě i melodie, ale při tom skvělém rytmu by možná byla i na škodu :-)

8 Aredhel Aredhel | Web | 21. prosince 2016 v 23:05 | Reagovat

[6]: Taky už se v tom docela motám. :-D Ty tu spokojenost/nespokojenost chápeš (aspoň jak mi to vyznívá) jako příležitost ke zlepšení se, k osobnímu růstu: myslím, že neusnout na vavřínech, jak píšeš, to vyjadřuje dobře. Já tam ještě vidím ten moment, kdy máme nějakou příležitost svůj život udělat lepším, plnohodnotnějším, ale jednoduše nám chybí vůle jednat... Ale máš pravdu: nespokojenost se sebou v žádném případě nevylučuje přijímání radosti z okolí. To jsi řekl moc hezky. :-)

[7]: Soucítím s tebou, jakožto s každým, kdo si tímhle prochází... není to příjemný pocit. Snad se ti to zlepší/zlepšilo. :-)
Na melodii bych byla moc zvědavá, nemyslím si, že by cokoliv zkazila. Kdybys měla čas a náladu, moc ráda bych si ji poslechla. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama