Malenka

19. května 2016 v 20:48 | Aredhel |  Povídky a jiná psaní neinspirovaná Tolkienem
Tohle je povídka, kterou jsem napsala asi před dvěma lety kvůli projektu Paměť naší rodiny. Jedná se o příběh inspirovaný vyprávěním mojí babičky, jejími zážitky za druhé světové války. Povídka vyšla ve sborníku na naší škole spolu s mnoha podobnými (ačkoliv žádná nebyla tak dlouhá jako ta moje - co to o mně jenom vypovídá...). A protože už uplynula docela dlouhá doba od jejího napsání, rozhodla jsem se jí tady zveřejnit: ačkoliv poslední dobou nejsem ohledně své tvorby kdovíjak sebevědomá, myslím, že si to přece jenom zaslouží. (Pokud tohle čteš, babi, doufám, že ti to nevadí.)

True story, all of it.



Malenka

Ve špinavém a zanedbaném kupé seděly naproti sobě žena a dívka. Naprosté ticho bylo jen chvílemi přerušováno útržky vět a napomenutí, které se mísily v truchlivé neuspořádané symfonii.
"Nezapomeň, co jsem ti říkala…"
"…pomáhej tetě a pamatuj…"
"Bude se mi stýskat."
"….je mi trochu zima…"
Vlak kodrcavě uháněl vpřed. Dívka se co chvíli otáčela k oknu. Celou předchozí noc sněžilo a krajina za zamlženým sklem byla oslnivě bílá. Bledý byl i dívčin obličej. Jen oči v něm hořely tichým nedočkavým světlem. Co mě asi čeká? přemítala v hodinách, kdy jí Protektorát Čechy a Morava ubíhal před očima.
Ostrava, Bohumín, pasová kontrola, němečtí vojáci, sníh. Byl únor roku 1943.

Všechno začalo, když se protektorátní vláda rozhodla zredukovat počet českých gymnasií na minimum a v duchu tohoto rozhodnutí pozavírala všechna gymnasia v okolí městečka Žleby, kde, shodou okolností, žila dívka, která velmi toužila po vzdělání. Situace zdánlivě neměla východisko, protože do Kolína, kde bylo nejbližší fungující gymnasium, bylo na každodenní dojíždění příliš daleko. Malenka Roháčová, tak se totiž děvče jmenovalo, byla odsouzena k přerušení studia až do konce války a kdo ví, jestli tahle strašná válka vůbec někdy skončí? A tu se náhle objevilo řešení!
Přišlo náhodou a neočekávaně a snad by ani nebylo, kdyby se paní Roháčová nezmínila o trápení své dcery v dopise pro strýčka ze Slovenska. Strýčkova odpověď všechny překvapila svou jednoduchostí: "Tak ji pošli k nám," psal. "Tady na Slovensku gymnasia jsou a mohla by bydlet u nás. Jenom v Banské Bystrici je dívčí i chlapecké gymnasium."
Malenka věděla, že nikdy nezapomene na ten večer, kdy k ní přišli. Maminka v ruce nervózně svírala strýčkův dopis a v očích měla něco strašně zvláštního.
"Opravdu chceš jet na Slovensko, abys mohla studovat?" zeptali se jí. Dívka na ně tiše pohlédla a před očima se jí mihlo všechno, co by musela opustit: maminku, domov, malou sestřičku. Zároveň však přišlo i to, co by získala: vzdělání, svobodu a možnosti, které by jí byly jinak nenávratně vzaty.
"Ano, chci," řekla, jak nejpevněji dokázala.
A tak začaly přípravy. Kolik se jen toho muselo zařídit, oběhat a vyjednat, aby paní Roháčová dostala pas s výjezdem na Slovensko pro dceru a propustku na pár dní pro sebe. A kolik bolesti přitom musela snést.
Úředník na německém úřadě se na ni přezíravě podíval přes hromadu papírů a formulářů a bez špetky soucitu jí řekl: "Ale pamatujte se, že ji už do konce války neuvidíte." Paní Roháčová skousla rty a snažila se zachovat nehnutou tvář. Všechno půjde dobře, Bůh nás bude chránit a já uvidím svoji malou holčičku, ještě než tahle strašná vojna skončí, pomyslela si.
"Tohoto rizika jsem si velmi dobře vědoma," odpověděla úředníkovi a zabodla do něj odhodlaný pohled.
A tak se stalo, že onoho bílého únorového dne seděly naproti sobě v kupé žena a dívka, a věty, které si chtěly povědět, umíraly v okamžiku, kdy opustily jejich ústa.

Banská Bystrica bylo krásné město. Uspořádané, čisté, s tak půvabným náměstím, jaké Malenka v ponurém šedém Protektorátu nikdy neviděla. Strýček je uvítal s úsměvem. Zkoumavě si prohlížel děvče před sebou.
"Vyrostla jsi, co jsme se neviděli," řekl jí. Malenka, která byla vždycky spíše drobné postavy, se plaše pousmála. Měla světle hnědé vlasy barvy slunečního svitu v listnatém lese za časného podzimu. Spadaly jí v měkkých vlnách na ramena a lemovaly její půvabný živý obličej s chytrýma mírnýma očima. Měla krásné bílé zuby, a když se usmála, celá její tvář se rozzářila zvláštním světlem. Vypadala starší, než na svých třináct let. A ačkoliv se snažila usmívat a být šťastná, přece jenom měla trochu strach.
Do místnosti vešla teta Gabi a dva chlapci: Malenčini bratranci Pavel a Juraj. Jeden z nich nesl v náručí asi tříletou holčičku, jejich malou sestřičku, která se po mamince jmenovala Gabka. Malenka se na děvčátko usmála a podala mu prst. Dítě jí oplatilo pozdrav bezelstným smíchem a dívku bolestivě píchlo u srdce, když si vzpomněla na vlastní sestřičku Dagmar, kterou nechala kdesi za sebou v Čechách okupovaných nacisty.
Ve vile v Banské Bystrici žila s rodinou ještě služebná Zuzka, mladá, asi dvacetiletá, dívka, svědomitá, vždy veselá a velmi statečná. Malenka se s ní záhy spřátelila, stejně jako se svými mladšími bratranci. Začala se zabydlovat v novém prostředí.
Po týdnu se musela paní Roháčová vrátit zpátky do Protektorátu, protože ji končila propustka. S Malenkou se rozloučila u vlaku. Objaly se, políbily a řekly si několik posledních slov.
Kdy tě zase uvidím? chtěla se zeptat Malenka, ale neudělala to.
Vrátíš se mi vůbec? ptala se sama sebe paní Roháčová, ale i ona mlčela.
Usmála se na dceru a nastoupila. Dveře se zavřely, vlak zarachotil a rozjel se. Malenka stála dlouho na nástupišti a mlčky se dívala za vlakem, který odvážel její maminku.

Tak začal Malenčin pobyt na Slovensku. Nemohla ihned splnit sen, po kterém tolik toužila, protože bylo nemyslitelné, že by dívka z protektorátní školy okamžitě nastoupila na slovenské státní gymnasium. Těch několik měsíců, které jí zbývaly do letních prázdnin, musela tedy strávit na mezistupni- církevní škole na úrovni lepší měšťanky. Nastoupila okamžitě, hned den po svém příjezdu do Banské Bystrice. Tam nastaly pro osamělou dívku krušné časy. Školu vedly řádové sestry, přísné, puntičkářské a naprosto slepé k faktu, že ačkoliv byla Malenka oficiálně v sedmé třídě, v Protektorátu celou jednu třídu přeskočili a její znalosti tudíž odpovídaly učivu šesté třídy. Ubohá dívka samozřejmě ani neuměla pořádně slovensky. Poté, co dostala zpátky svůj první slovenský diktát, zvedla učitelka, stárnoucí, podmračená jeptiška, Malenčin list papíru za růžek a ukázala ho třídě. Podle toho, jak děti na okamžik ztichly, tak červený diktát ještě neviděly.
"Marie Roháčová," řekla učitelka jasným a zvučným hlasem, "nám názorně předvedla, jak by žádné pravopisné cvičení rozhodně vypadat nemělo."
"Já ale…" začala Malenka, její slova však zanikla v salvě smíchu. Složila hlavu do dlaní. Jak jim mám říct, že píšu jen to, co slyším, protože to jinak neumím? přemýšlela nešťastně a na mysli jí vytanula další pokořující vzpomínka na událost jen pár dní starou.
Stalo se to o hodině matematiky. Už od prvního okamžiku Malenka věděla, že je něco špatně. Odkdy, přemýšlela zděšeně, se počítá s písmeny a ne s číslicemi! Snažila se to pochopit, seč mohla, ale marně. Prosím, ať mě nevyvolají, modlila se. Vyvolali jí.
a+b, to celé na druhou
stálo na tabuli. Dívce se vykouřilo z hlavy i to málo, čemu porozuměla. "Á na druhou, bé na druhou…" blekotala popleteně a čím dál tišeji. A opět tu byl výbuch smíchu.
Když se toho dne vrátila zamlklá a sklíčená domů, strýček ji povzbudil: "Nebuď smutná, Malenko, vždyť já ti můžu pomoct. Uvidíš, že ti to půjde." Strýček učil na chlapeckém gymnasiu chemii a fyziku. S jeho pomocí matematiku zanedlouho hravě zvládla.
Se slovenštinou to bylo horší, ale díky tetě Gabi překonala Malenka i toto úskalí a na konci školního roku byla hodnocena známkou chvalitebně. Udělala zkoušky na dívčí gymnasium v Banské Bystrici a poté ji čekalo krásné, dlouhé léto, jedno z nejkrásnějších v jejím životě.

"Tolik jahod pohromadě jsem snad ještě nikdy neviděla!" zvolala Malenka, odhodila prázdnou bandasku na zem a klesla na kolena. Kde jsem se to jen octla, v jakém ráji? divila se, zatímco si do úst cpala sladké plody. Nebylo jich tu pár, roztroušených po oškubaných keřích, ale celá paseka, která se jimi přímo hemžila a červenala. Dívka si lehla na záda, pozorovala modré nebe, dravce, který kroužil nad vrcholky stromů, a nechala teplé slunce, aby jí hladilo po tváři. Chtělo se jí zemřít blahem.
Do velkého dřevěného srubu pod Babiou Górou dorazili před dvěma dny navečer a Malenka si to místo okamžitě oblíbila. Srub byl nejspíš určen pro vojenskou posádku, ale protože zel prázdnotou, ředitel slovenských lesů, strýčkův starý přítel, dovolil rodině, aby zde trávila léto. Ve stavení nebylo nic kromě kamen, která za večerů rudě žhnula a obrovských paland, větších než jakékoliv, které Malenka viděla kdy předtím. V jednom jejich rohu si udělala vlastní soukromý koutek; tam sedávala za večerů, zatímco během dne běhala po divokých lesích.
Toho dne poslali Malenku s bandaskou do nejbližší vesnice pro mléko. Mezi vesnicí a srubem se rozprostíral les a paseka. Malenka se nedostala ani do poloviny paseky a už byla chycena. Stokrát si umiňovala, že se tu zastaví, až půjde s mlékem zpátky, a přesto cítila podivnou neochotu pokračovat v cestě, opustit mýtinu, opustit tento sladký okamžik, jít dál a zjistit, co ji v budoucnosti čeká…

Po prázdninách nastoupila Marie Roháčová do tercie Slovenského státního dívčího gymnasia v Banské Bystrici. V mnoha ohledech to bylo jedno z nejšťastnějších období jejího života, kdy věděla, že je konečně ve svém živlu, kdy nemusela nic dohánět, ani se s ničím trápit. Nikdy nic nebylo tak zajímavé ani překvapující. Zeměpis! Dějepis! Ach, v Protektorátu to byla samá Velkoněmecká říše, jakoby zbytek světa ani neexistoval. Dokonce ani české dějiny se nevyučovaly. Malenka byla v sedmém nebi a školní rok utekl jako voda. Opět letní prázdniny, opět sladké zapomnění žáru líných dní smíchaných s kouzlem lesních jahod. Štěstí, které zapomíná na okolní svět. A pak se to stalo. V srpnu roku 1944 vypuklo Slovenské národní povstání a jeho hlavním centrem se nestalo nic jiného než Banská Bystrica, spořádané malebné městečko v podhůří Nízkých Tater.

Malenka seděla u okna, pozorovala liduprázdné ulice a smutně si říkala, že je konec. Konec se školní docházkou a vzděláním, konec se štěstím a snadným životem. Válka je nakonec dostihla. Malenka měla strach, ale věděla, že ho nesmí dát najevo. Musí být silná a pomáhat tetě v této těžké situaci. I když její život předtím nebyl jen snadný, přes všechna úskalí ve škole, přes zoufalý nedostatek oblečení, které si neustále musela sama přepírat, přes všechny chvíle, kdy jí bylo smutno, věděla, že její život nabral zcela neočekávaný a děsivý zvrat. Že už nic nebude krásné a lehké. Alespoň ne v dohledné době. A přesto, přesto a právě proto, musí zůstat silná a nesmí si zoufat. Když se strýček, bezprostředně poté, co se rodina jak nejrychleji dovedla, vrátila ze srubu pod Babiou Górou zpět do Banské Bystrice, přidal se k povstání a byl přidělen k obsluze povstalecké vysílačky, zůstala teta Gabi sama na celou domácnost a tři malé děti. K ruce jí byla pouze Zuzka a Malenka, která se v jediném okamžiku proměnila z nejistého čtrnáctiletého děvčátka v takřka dospělou ženu. A přesto měla strach. O sebe, o tetu, o strýčka.
Mnoho lidí tetičce vyčítalo, že mu dovolila připojit se k povstání, ale ona toho nelitovala. "Dělá správnou věc," slyšela ji Malenka, jak mluví se Zuzkou. "Já vím, že je to správné. Je to pro obnovu Československa, pro spravedlnost a svobodu. Němci sem nepatří." A pak s úsměvem dodala: "Vím, že to dobře dopadne. Rusové jsou blízko, pomůžou nám."
Malenka s tetičkou souhlasila a modlila se, aby Rusové přišli co nejdřív, dokud má povstání ještě sílu a dokud po ulicích ještě jezdí vozy slovenské armády. Ale bylo to německé vojsko, které svírala stále těsnější a těsnější kruh kolem Banské Bystrice. Dívka začínala mít vážně strach.
Marně přemýšlela, kdy dostala naposled dopis z domova. Než vypuklo povstání, psávala maminka pravidelně a Malenka jí vždy nadšeně odepisovala. Ráda se dívala, jak strýček píše na dopis adresu jejího tak vzdáleného domova: Paní Marii Roháčové, vdově po lékaři, Žleby, Protektorát Čechy a Morava.
Ráda si představovala, jak maminka dopis rozlepuje. Ale nyní nechodila žádná pošta. Jestlipak mají doma velký strach, když nedostávají žádné zprávy? přemýšlela smutně, zatímco se dívala z okna.
Jak pozorovala liduprázdnou ulici, pochybovala, že se vůbec kdy vrátí domů. Zachvěla se. Před několika hodinami rozezněly ulici varovné signály a doslova odnikud se vynořilo německé letadlo. Ulice se okamžitě ocitla pod kulometnou palbou a Malenka, vracející se s chlebem z obchodu, stačila jen tak tak skočit do průjezdu. Tam stála, přitisknutá ke zdi, a dívala se na výjev před sebou. Viděl jak několik lidí upadlo a už nevstalo. Chtěla se otočit, zavřít oči, ale nedokázala to. Ten strašlivý obraz měla před očima i teď, nemilosrdně se jí promítal na zadýchané okenní sklo.
Ozvalo se tiché zaklepání a do pokoje vešla Zuzka s malou Gabkou. "Řekni mi něco veselého," poprosila ji Malenka. Potřebovala to k životu víc než sluneční světlo.

V říjnu padla Banská Bystrica a s ní i Slovenské národní povstání. Všechny naděje se ukázaly být liché, protože povstalcům nepomohli ani Rusové ani Češi a město obsadili němečtí vojáci. Slovenská armáda okamžitě přešla do partyzánské války a strýček se připojil ke štábu generála Goliána. Ještě předtím však narychlo přestěhoval ženu i děti z města do Donoval, blízké vesnice, kde měli příbuzné, protože se celá Dillingerova rodina ocitla kvůli strýčkově povstalecké aktivitě na indexu. Malenka, stejně jako všichni ostatní, věděla, co to znamená: kdo byl na indexu, byl určen k likvidaci. Ve vile v Banské Bystrici zůstala jenom Zuzka.
"Tady budete v bezpečí," řekl jim strýček, když dorazili do Donoval, nakonec se tam ani neohřáli. Záhy přišla zpráva, že se generál Golián táhne i s celým štábem schovat právě na Donovaly. Pro rodinu to už nebylo ve vesnici bezpečné. Opět se stěhovali, tentokrát však s nimi strýček nešel. Zařídil jim bezpečný úkryt v malé a zapadlé vísce Čierný Balog.
S tetou Gabi se loučil narychlo. "Budete to mít tvrdé, ale já vím, že ty to ustojíš. Malenka ti pomůže, že ano, Malenko?" Povzbudivě se usmál na vystrašenou dívku. Opustili Donovaly za časného rána. Strýček je doprovodil až na kraj vesnice. Poté ho neviděli několik dlouhých měsíců.

Zuzka nezůstala dlouho v domku v Banské Bystrici sama. Jednoho večera, pár dní poté, co rodina utekla, se ozvalo tvrdé zabušení na dveře, a dřív než stačila otevřít, vpadli dovnitř němečtí vojáci. Zatlačili děvče ke stěně a chtěli po ní informace: Jak se jmenuje rodina, která tady bydlí? Kde je teď? Je tu Zuzka sama?
Dívka zmobilizovala všechnu svou znalost němčiny, uklidnila se a tvrdě vojákům odpovídala. Řekla jim jméno rodiny, které s tetou vymysleli už dávno právě pro tento případ. Utekli, neví kam. Ano, je tu sama…
A pak velitel řekl něco, co ji přeci jenom přimělo zalapat po dechu: "Jestli je barák prázdný, zůstaneme tu. Ukaž nám náš pokoj!"
Co měla dělat? Provedla je domem a oni si bez zaváhání zabrali největší ložnice a kuchyň. Když však přišli do koupelny, zarazili se. Na podlaze byly rozloženy dětské nočníčky a na vaně leželo několik zvířátek na hraní. Vojáci uctivě vycouvali na práh a Zuzka za nimi zavřela dveře. Věděla, že do koupelny už nikdo z nich nepoleze.
Život se jí náhle proměnil v očistec. Vojáci byli všude, neuklízeli po sobě a neustále hledali nezvěstné lidi z indexu. A tak Zuzce dělal kromě vlastního bezpečí starost i osud strýčkovy rodiny. Co když se vrátí a najdou svůj dům obsazený vojáky? Chytí je, odvezou do nedaleké vápenky a zastřelí? Zuzka věděla, že takový osud potkal již mnoho lidí spojených s povstalci.
Byla mezi nimi i Malenčina spolužačka, docela mladá dívka, kterou popravili s celou její rodinou. Zuzka se modlila za tetu, strýčka i děti snad každý večer.
Doufala v Boží pomoc a mezitím přetvářela německé vojáky v poslušné ovečky. Vsadila všechno na jednu kartu a vyhrála. Tušila, že každý z nezvaných vetřelců má kdesi doma manželku, matku nebo aspoň sestru, ráznou německou ženu, která mu vládne pevnou rukou. Číhala proto u vchodu s utěrkou a kdykoli si nějaký voják neočistil boty, vyjela na něj: "Co mi tu děláš bordel? Otři si ty boty o rohožku! Jestli po sobě nebudete uklízet, v tu ránu vás vypakuju!
Fungovalo to. Neuplynuly ani dva týdny a vojáci už měli k Zuzce respekt, byli k ní zdvořilí a poslouchali ji na slovo. Tak plynuly dny a partyzáni v lese byli v čím dál svízelnější situaci, zatímco zbytek rodiny skrývající se v Čierném Balogu, trpěl čím dál krutějším strachem a hladem.

Malenka si ani nedokázala představit, že by kdy měla takový hlad jako teď. Seděla na úzké posteli s koleny přitaženými k bradě a snažila se přesvědčit sama sebe, že jí vůbec není zima. Nemyslet na to, nemyslet. Chalupa, kde se skrývali, stála téměř uprostřed vesnice, a kromě kuchyně měla už jen jeden nepříliš velký pokoj. V této místnosti bydlelo dohromady devět lidí: teta Gabi s Pavlem, Jurajem a Gabkou, teta Vidová, rodinná přítelkyně se svými dvěma syny, hospodyně, které chalupa patřila, s malým chlapcem a Malenka. Úzkou postel, na které právě seděla, sdílela Malenka s Jurajem a malou Gabkou; každou noc se k sobě tiskli a utěšovali se.
Listopad se chýlil ke konci a venku začal padat sníh. Také soumrak začal přicházet dřív a děti byly den ode dne vystrašenější. V říjnu to bylo ještě dobré, protože v lese bylo spoustu hub a jejich hledání bylo pro celou rodinu vítaným rozptýlením, ale s příchodem předposledního měsíce v roce jim zbyly k jídlu pouze brambory. Malenka měla pocit, že se celý její život skládá pouze z jejich škrábání, žďuchání a vaření. Teta neustále vymýšlela nové způsoby jejich zpracovávání: vařené brambory, smažené brambory, pečené brambory, loupané brambory, bramborová kaše… A přesto za ně byli všichni vděční, protože to byla ta jediná věc, která je dělila od úplného vyhladovění.
Každých pár dnů podnikla Malenka strastiplnou cestu do nejbližší vesnice, kde vyprosila půl bandasky mléka. Tato laskomina nebyla určena pro ní, ale pro malé děti, k nimž se už nepočítala. Mlčky se s tím smířila. Brambory jsou, konec konců, skoro tak dobré jako mléko.
Toho šedého listopadového dne se stmívalo obzvláště rychle. Ještě než však nastala úplná tma, vešel do vesnice jako šedý had ponurý oddíl německých vojáků. Jak procházeli hlavní ulicí, bylo všude naprosté ticho, ani hlásek se neozval, ani pes nezaštěkal. Malenka krčící se na posteli vyhlížela ven špinavým oknem. Věděla, že k domům na okraji vsi přicházejí za večerů partyzáni a dostávají od lidí jídlo. Celá vesnice to věděla. Co když na to Němci přijdou? Co když najdou stezičky vedoucí z lesa? Postřílí je všechny? Soumrak se rychle snášel na neprostupné hvozdy. Vojáci došli až na okraj lesa, tam se tiše otočili, prošli opět hrobově tichou vesnicí a zmizeli jako přízraky v houstnoucím šeru.
"Dostali strach," řekla tetička a dívala se za nimi s pohrdavým výrazem. Malenka schoulená na lůžku si schovala tvář do dlaní a třásla se na celém těle. "Já chci domů," zašeptala poprvé po dlouhých a dlouhých měsících.
Dva dny na to mluvila hospodyně s tetičkou. Její obličej byl vážný. "Musíte jít jinam," řekla. "Je mi to líto, ale neměla bych brambory na zimu pro sebe a pro syna." Teta přikývla.
Příštího dne za svítání opustila rodina tiše Čierný Balog a plahočila se sněhem pryč. Nedostatek brambor je hnal zpět do Banské Bystrice.

Paní Marie Roháčová seděla v křesle, dívala se do plamenů a nechala slzy stékat volně po tvářích. V ruce držela osudný lístek. Přišel toho dne ráno. Po prvním přečtení se jí málem
zastavilo srdce. Nevěřila tomu, prostě tomu nemohla uvěřit. Dopis byl anonymní, žádný podpis, žádný náznak, ale sdělení bylo jasné. Jsou mrtví. Všichni. Celá rodina Dillingerových byla popravena. Je konec. Svezla se na zem a vzlykala jako ještě nikdy v životě.

Když se Malenka loučila s tetou, snad po sté si říkala, jaké měla rodina obrovské štěstí. Bůh je ochránil a ona teď může jet domů! Když se potají vrátili do Banské Bystrice stalo se, že německá posádka, která tak dlouho pátrala po lidech z indexu, byla odsunuta dál na západ, a na její místo dorazila jiná z východu. Ti po žádných partyzánech nepátrali, ale zato byli rádi, že jsou ve městě s tekoucí vodou a neumírají po tisících. Zuzka stihla ubytovat rodinu ve vile, ještě než se tam nastěhovali noví vojáci; těm napovídali, že dům byl obydlený po celou dobu. S povstáním a partyzány to vypadalo bledě a Malenka toužila už jenom po domově a maminčině objetí.
"Máš pravdu, tady nemůžeš zůstat," řekla jí teta, když se jí svěřila.
A tak se jednoho dne vydala bledá dívka žádat na německý úřad o povolení k odjezdu do Protektorátu.
"Jméno!" vyštěkl na ni důstojník.
"Ma… Marie Roháčová." Důstojník vytáhl index. Bylo to poprvé, co ho Malenka viděla. Jména rodiny Dillingerovy byla mezi prvními. "Prosím, jsem tu jenom na návštěvě. Chci domů." Muž si ji přísně změřil. Žádná Roháčová na indexu nebyla.
Příštího rána už stála Malenka s malým kufříkem v čekárně nádraží a teta mluvila s přednostou stanice. Venku sněžilo.
"Tunelová trať mezi Bánskou Bystricí a Žilinou je možná podminovaná," řekl jí a pak šeptem dodal: "Partyzáni." Potřásl hlavou. "Každopádně, tohle je nejspíš poslední vlak, který necháme projet. Opravdu to chcete riskovat, paní?"
Teta se podívala na dívku vedle sebe, z níž vyzařovala touha po domově a přikývla. "Ano, má neteř tím vlakem pojede."
A tak se Malenka rozloučila s tetou, poděkovala jí za všechno, co pro ni udělala, a nastoupila. Teta se dívala za vlakem, a v duchu jí přála šťastnou cestu. Kdypak se asi to dítě vrátí domů? myslela si. A kde je teď můj muž? Na odpověď na svoji otázku musela čekat dlouho.

Jedno lednového dne se strýček vrátil. Byl oblečený ve špinavých šatech slovenského vesničana a sebou vedl jednoho svého studenta, kterého potkal v lese. Teprve tehdy se teta dozvěděla, co se s ním dělo. Když byli partyzáni rozprášeni, využil svých znalostí krajiny a přešel z Nízkých Tater do Roháčů ve Vysokých Tatrách. Při přechodu ho pronásledovala skupina německých vojáků se psy. Nakonec jim unikl pouze tak, že vlezl do potoka, a nechal přes sebe několik hodin proudit studenou vodu; psi ztratili jeho stopu a on mohl pokračovat v cestě. V Roháčích však zjistil, že chatu známého, u kterého se chtěl schovat, Němci vypálili. Nakonec našel, spolu s jinými partyzány, úkryt v jeho bunkru. Jedli zrní a postupně odcházeli, snažíce se dostat domů. Nejdůležitější pro ně bylo zbavit se povstalecké uniformy. Třikrát si strýček koupil vesnické šaty, třikrát ho přepadl jiný partyzán, šaty mu sebral a nechal mu svoji uniformu. Nakonec však přeci jen dorazil domů, padl tetě kolem krku a ta ho, i se studentem Tomášem, ukryla do vany právě v té koupelně, kam Němci, bydlící přes chodbu, nikdy nechodili. Tam oba muži přečkali zbytek války.

Trať do Žiliny byla plná tunelů a vlak tu jel krokem. Před sebou měl dva valníkové vagóny sloužící k ochraně proti případným minám. Malenka nikdy nezažila tak dlouhou cestu. Chvílemi si povídala s evangelickým farářem sedícím s ní v kupé, chvílemi se modlila, ať trať není zaminovaná. Do Žiliny dorazili za tmy. Tam jim řekli, že vlak dál nepokračuje, a že spoj do Trenčína pojede až druhého dne za světla. Malenka si sedla na lavičku a pozorovala setmělé nádraží. Pozorovala a viděla peklo. Prostranství bylo plné pobíhajících vojáků řvoucích něco německy. Na jedné koleji stál vlak vezoucí zraněné vojáky z východní fronty. Téměř všichni umírali. Tísnili se ve vagónech, nohy měli vystrčené z oken, marně prosili o vodu. Hned vedle stál vlak čerstvých vojáků jedoucích na východ. Někteří křičeli a nadávali, jiní zpívali nebo jen mlčeli. Malenka věděla, že jedou na smrt. V tu chvíli pocítila takovou lítost, smutek a hrůzu jako ještě nikdy, seděla bez hnutí, ochromená scenérií smrti. Nevnímala, že je noc, že je sama ve městě, kde nikoho nezná, ani že mrzne.
"Děvče, tady nemůžeš zůstat!"
Omámeně zvedla hlavu. Stál nad ní evangelický farář z vlaku. Vzal ji za ruku a odvedl z nádraží. Vedl zatemněným mlčícím městem, kde dlažba opakovala zvuk jejich kroků. Toho dne přespala ve farářově domě a ráno ji vlak odvezl do Trenčína.
V Trenčíně strávila u jednoho příbuzného Vánoce, nejsmutnější Vánoce v jejím životě, daleko od rodiny i od domova. Její cesta pokračovala lokálkou do Protektorátu; konečně opět slyšela češtinu a cítila český humor. V Uherském Hradišti ji u sebe nechal přespat jeden železničář, než ji posadil na vlak do Brna. V Brně nastaly potíže.
Město očekávalo nálet západních bombardérů a poslední rychlík do Čáslavi byl nacpaný až k prasknutí mladíky, kteří prchali z Vídně, kam byli za války totálně nasazeni na kopání zákopů. Bylo jasné, že vlak odjede dřív, než má.
Malenka stála na nástupišti a vyrovnávala se s krutou realitou: nikdy se do vlaku nenacpe. Jak strašně moc chtěla domů! Beznaděj se přes ni přelila jako vlna.
"Hej!" vykřikl někdo u jejího ramene. Bylo to jeden z prchajících mladíků: "Co to děláš? Tady nemůžeš zůstat! Musíš se tam dostat!"
"Nemá to cenu," zašeptala Malenka. Vlak zasyčel a dveře se začaly zavírat.
Mladík ji popadl za zápěstí a dotáhl k okraji perónu. "Vem to!" zavelel a podal její kufr chlapci u dosud nezavřených dveří. Vlak se dal do pohybu. Mladík uchopil Malenku kolem pasu a doslova ji nacpal do vlaku; sám naskočil na poslední chvíli za ní. Dívka cítila, že pláče. Všude kolem houkaly sirény ohlašující nálet a vlak uháněl, uháněl pryč, domů…

Do Čáslavi dorazili odpoledne. Jakmile jednou stála na důvěrně známém perónu, věděla, že už to nevydrží ani hodinu. Věděla, že nemůže čekat na večerní lokálku, která by ji dovezla do Žlebů. Musí maminku vidět co nejdřív. Dala si kufr do úschovny a vyrazila domů pěšky, Její nohy dychtivě šlapaly známou krajinou a v srdci jí planula jediná touha: rychleji, rychleji…
Dům byl temný. Zazvonila u milovaných dveří a s rozechvěním čekala. Byl to její dědeček, kdo otevřel. Když ji uviděl na prahu, zarazil se.
"Malenko," zašeptal, "ty jsi tady? Vždyť přeci… Vždyť psali, že jste všichni zemřeli. Ach dítě!" A rozplakal se. Vtáhl jí dovnitř a cestou volal: "Marie, Marie! Neuvěříš, kdo se nám vrátil!" Maminka seděla v kuchyni, něco psala a malá Dagmar jí nahlížela přes rameno. Když dceru uviděla, dokázala říct pouze: "Malenko, Malenko."
V tu chvíli dívka ucítila, že se třese po celém těle, že se probouzí z nějakého strašlivého snu, že je doma, že už se neudrží na nohou, a potom už jen pláč, pláč, pláč…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 K. K. | Web | 19. května 2016 v 20:55 | Reagovat

hezký blog:)

2 Irith Irith | Web | 20. května 2016 v 6:29 | Reagovat

Je to strašně silné :-) Nádherné.
A proboha, vzchop se. přece si kvůli jedné soutěži nenecháš zkazit všechno? Jedna hloupá soutěž.
A s tím nakladatelem si také hlavu nelámej, kdybys něco fakt měla, šlo by to zařídit.

Na tuhle akci jsem mimochodem psala také. Tedy, spíše nahrávala, prastrýčkovy vzpomínky. Bylo to zajímavé :-)

3 Tani Tani | Web | 21. května 2016 v 14:07 | Reagovat

To je neuvěřitelně silný příběh. Mrazilo mne, když jsem ho četla.

4 Jeremiáš Jeremiáš | 27. května 2016 v 9:35 | Reagovat

To už si dnes ani neumíme představit. Válku, povstání, podminované koleje... kéž by to tak zůstalo. Napjatá doba sice plodí zajímavé příběhy, ale prožívat je na vlastní kůži musí být úplně něco jiného.

Jinak ano, píšeš dlouhé příběhy, které bych třeba já v případě vlastní tvorby drasticky pokrátil. Problém je, že je to ale TVOJE tvorba a jenom ty dokážeš napsat něco podobného. To, jak moc se to tomu či onomu člověku líbí, je sice zajímavé, ale rozhodně ne směrodatné. Každý člověk je jiný a všichni měníme své názory. Přikládat jim přehnaně vysokou hodnotu je zbytečné.

5 Ilian Ilian | Web | 31. května 2016 v 16:05 | Reagovat

Nádherná úžasná povídka! A napínavá. Vůbec nevadí, že je to dlouhé, protože se to skvěle čte a ani na chvíli nenudí :-)

6 Šárka Šárka | Web | 12. června 2016 v 15:50 | Reagovat

Lidi, pokud nemáte po ruce kapesníčky, tak tohle radši nečtěte! :,-( :,-)
Opravdu moc silný, strašidelně krásný příběh. Jestli se tou dá říkat krásný. Neumí si představit, jak mohli lidi v té době vůbec se snažit o normální život, o studium, o práci, o výchovu dětí...Ne, dneska už si to neumíme představit a snad ani nikdy nebudeme umět. To jen příběhy lidí, kteří válku prožili, dovedou popisovat autenticky. A tahle povídka- nevím, kolik je v ní babiččiných zážitků a kolik tvého vlastního příběhu, ale je úžasná. Asi nemůžu říct nádherná, protože to není to správné slovo pro válku. Překvapilo mě, že si partyzáni kradli oblečení. A taky že němci nechodili do koupelny. Jaký byl vlastně důvod? Kvůli těm nočníkům? :)
V příběhu je také hezky vidět slovenská národní hrdost a vůbec vztah člověka k domovu.
...Ty se o kvalitu svého psaní vůbec nemusíš bát!

7 Aredhel Aredhel | Web | 17. června 2016 v 0:35 | Reagovat

[1]: Když myslíš...

[2]: Díky mockrát! Ten
příběh je silný, já se na něm jenom svezla. :-)
Ono to není o té soutěži, neboj, prostě mám nějakou celkovou krizi, najednou se necítím, jako že "umím psát", tahle jistota, že mám na něco talent, je prostě pryč. Už strašně dlouho jsem nic nenapsala.
A nemáš někde tu nahrávku? docela by mě to zajímalo... :-)

[3]: Mě mrazí pokaždé, když ho od babičky slyším, a když jsem jí "zpovídala" bylo to ještě silnější, protože jsem ho poprvé  slyšela "v celku". Silný je výstižné slovo.

[4]: Naprosto souhlasím. Celý ten příběh, i po napsání téhle povídky, na mě působí naprosto surreálně, jako něco, co se přece nemohlo stát někomu, kdo je mi tak blízký... víc jako román, než zkutečné zážitky. Člověka to naučí vážit si míru.
Co se toho krácení týče, já na to prostě moc nejsem. Ne proto, že bych to, co napíšu, považovala za takové perly a umění, ale prostě se mi zdá, že kdybych krátila, příběh by přišel o kousek skládačky, kousek celku. A jestli je názor druhých směrodatný? Je, pokud tomu člověku naslouchají další lidé a jeho názor vidí jako ten správný a povolaný...

[5]: Děkuju mockrát! Jsem ráda, že příběh dokáže udržet pozornost čtenáře. ;-)

[6]: Přesně takhle babiččin příběh taky vnímám... Je to až strašidelné, neuvěřitelné, smutné a nepochopitelné. Když si člověk uvědomí, že to všechno babička podstoupila, jenom aby mohla chodit do školy, nutí ho to k zamyšlení... Všechno, co je v povídce popsané, se doopravdy stalo, a i na pocity jsem se snažila zeptat, i když v tomto ohledu jsem měla trochu volnější ruku. :-) Ale příběh sám o sobě je celý pravdivý, včetně sbírání jahod. :-D Partyzáni si kradli oblečení, protože v tu dobu už opravdu zoufale potřebovali zamaskovat, že jsou partyzáni a jakýkoliv civil se hodil, a Němci nechodili do koupelny vážně kvůli těm nočníkům. Asi cítili něco nepatřičného mezi sebou a věcmi, patřícími dětem...
Díky moc!!!

8 Polly Polly | Web | 1. července 2016 v 15:50 | Reagovat

Opravdu neuvěřitelné. Velkou soustrast těm, kdo se něčeho takového účastnili a zažili to...

9 Aredhel Aredhel | Web | 2. srpna 2016 v 15:24 | Reagovat

[8]: Myslím, že "neuvěřitelné" je správné slovo. Nemyslím, že my bychom byli připravení na podobnou situaci...

10 Neklan Neklan | 12. prosince 2016 v 10:06 | Reagovat

Díky za příběh!
O délce jsi už psala, takže jsem byl připravený. A ani nevím proč ji vlastně řeším, nevnímám ji ani jako klad, ani jako zápor, ale jako fakt. Co vůbec navozuje pocit toho, že by délka příběhu měla být záporem? To, že jsme zvyklí na zkratkovitos, klipovitost, tempo? Souhlasím s Jeremiášem - Tvoje tvorba - Tvůj styl. Komu se to nelíbí, ať to nečte.
Konec, jinam!
Příběh je silný sám o sobě, ale Tvé podání mu nijak neubírá. Je neuvěřitelný, ale to neznamená, že by nebyl pravdivý stejně jako tolik různých skutečností. Asi to je tou naší zabydleností v našem "Kraji". Máme se dobře, ať si říká kdo chce co chce.
Mě vždycky nejvíc fascinuje, co vše je člověk schopen vydržet. A v tom, aniž bych chtěl snižovat to, co prožila Tvá bybička, stále není její příběh nejsilnější. To myslím třeba v porovnání s příběhy lidí, kteří prošli koncentračními tábory. Omlouvám se, že sem tahám srovnání, opravdu to nechci zhodit. Babiččina cesta tam a zase zpátky je prostě silná a neuvěřitelná sama o sobě. A při představě, že je jen dílkem neobzírné mozaiky jímá člověka závrať.
Prostě ještě jenou DÍKY za příběh.

11 Neklan Neklan | 12. prosince 2016 v 13:23 | Reagovat

Ty Žleby, mimochodem mě to přijde jako nádherně poetický název, to je jak je ta obora s bílými jeleny?

12 Aredhel Aredhel | Web | 22. prosince 2016 v 0:22 | Reagovat

[10]:[11]: Neděkuj, jsem potěšená, že se ti líbil :-)
Myslím, že jediným záporem dlouhého příběhu je to, že se ho málokomu chce číst. :-)
Ano, máme se dobře - máme se tak dobře, že si stěží dokážeme představit, že tohle zažil člověk mladší než my... Existují samozřejmě tisíce silnějších příběhů, horších osudů - koncentráky se samy nabízejí, ale co museli zažívat tamní vězni, to už si dnešní člověk opravdu téměř nedovede představit (i když si myslí, že to dovede). Co mě na babiččině příběhu fascinuje, je, že se to stalo člověku, který je mi blízký, se kterým můžu kdykoliv mluvit, o kterým se nedomnívám, že by se ode mě tak lišil... a přesto, když si představím, že bych ve třinácti prožívala to samé, jímá mě hrůza a lehký pocit "neskutečna". Jako bych nedokázala uvěřit, že by se něco podobného klidně mohlo stát mně... Je to tou blízkostí.
Jo, jo ve Žlebech jsou bílí jeleni. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama