Poslední z přízraků (povídka inspirovaná Silmarillionem/ Húrinovými dětmi)

30. března 2016 v 21:26 | Aredhel |  Povídky inspirované Tolkienem
Jak jistě všichni víte, v sobotu se Jeremiášův blog odebral do věčných lovišť a zanechal všechny (nebo minimálně mě) v pořádné depresi. Ale protože si Jeremiáš a jeho Anekron zaslouží něco lepšího než moje depkaření, rozhodla jsem se mu věnovat dárek na rozloučenou. Ne, vlastně ne na rozloučenou: slíbil, že ho budeme v těchto vodách pořád vídat, takže je to spíš poděkování za všechno úžasné, co kdy vytvořil. Takže, Jeremiáši, tahle povídka je pro tebe; přeju Ti, ať se Ti všechno, do čeho se chceš pustit, daří a ať máš spoustu úspěchů!
A protože je tohle speciálně věnovaná povídka, zaslouží si i (na mě) neobvyklé téma. Hlavní postavou je totiž někdo, koho má Jeremiáš rád, ale já zas už tolik ne. (Nebudu se přetvařovat, stejně všichni znáte pravdu: vůbec ho nemám ráda; naštěstí se povídka odehrává v době, kdy byl ještě poměrně neškodný.) Tak si všichni (a zvlášť ty, Jeremiáši) užijte moji první (a snad i poslední) túrinovskou povídku.
A ještě jednou Ti, Jeremiáši, děkuju za všechno, co mi Anekron dal.







Poslední z přízraků

Gethron se posadil na studenou zem, jedinou pevnou věc v tomto kraji kouzel a přízraků, a vytáhl z vaku poslední kousek tvrdého, okoralého chleba. Podal ho chlapci. Túrin zavrtěl hlavou. Věděl, že víc jídla už nemají.
"Sněz to," přikázal Gethron přísně. "Musíš jíst, abys byl silný a přežil."
"Ale to je naše poslední jídlo!" zaprotestoval Túrin. "Co budete jíst vy? A co zítra?"
Grithnir se rozkašlal. Během dlouhé, namáhavé cesty z Dor-lóminu se jeho kašel dramaticky zhoršil. "Nechovej se hloupě!" napomenul svého svěřence. "O nás se starat nemusíš a zítřkem se budeme zabývat, až bude zítra."
Túrin polkl a natáhl se ke Gethronovi pro chleba. Jeho prsty se na okamžik dotkly starcovy ruky. Byl to dobrý pocit. Ruka byla suchá, pevná a skutečná. Byl to Gethron, kterého znal od malička, a žádný přízrak.
Začal žvýkat svůj chleba a očima při tom pročesával okolní les. Byl to vůbec les? Již dva týdny jím bloudili a on si stále nebyl jistý. Doriath, slýchal často od dospělých, když mu ještě v otcově domě vyprávěli strašidelné i kouzelné příběhy o krásném elfím království v hlubokých lesích. Utajená země, do které bylo dovoleno vstoupit zatím jen jednomu člověku - jeho příbuznému Berenovi. I o Melianině pásu slýchával. O kouzly opředených hranicích, které brání všem nepřátelům, aby pronikli dovnitř.
Ale my nejsme nepřátelé! toužil vykřiknout. Opravdu ne. Prosím, pusťte nás dál! Nenechte nás zemřít…
Les byl spletí větví a mlhy.
Nic v něm nemělo pevné tvary ani místa. Bloudili v kruzích, klopýtali a nevědomky se opět vraceli tam, odkud vyšli. Nemohli proniknout do srdce lesů a nemohli ani zpátky. A mezi stromy se procházely přízraky.
Nebyly skutečné, žádný z nich.
Bledé, chvějící se postavy, které se rozptýlily jako mlha, když se k nim přiblížili.
Vzdálené, naříkavé hlasy, studené jako sníh.
Kouzla, která jim zamotala hlavu, oslepila oči, zmámila smysly a vábila je stále hlouběji do svého objetí.
Křišťálově čisté prameny s vodou, která zavírala oči a zpomalovala dech.
Dva týdny.
Vodu už neměli a právě dnes Túrin dojedl poslední kousek chleba. Smrt přijde brzy a bude osamělá. Byli tu jen oni tři a prázdný les, protkaný kouzly. Jejich hlasy se ztrácely v prázdnu.
Túrin neplakal. To byla jedna z lekcí, které ho naučila Morwen, jeho maminka: nikdy se nenech zlomit. Plakal, když ji opouštěl, a teď se za to styděl. Ona neplakala.
Bylo mu devět let.
Nevěděl, jestli chce, nebo nechce zemřít. Jestli se bojí. Věděl, že spadané listí je měkoučké a příjemné na dotyk. Že se mu chce spát.
Byl večer.
Byla noc.
Bylo ráno.
Byly přízraky a noční zvuky ve světélkující mlze.
A znovu ráno.
Túrin ucítil tlak na své pravé paži, jak mu ji Gethron jemně stiskl. Pootočil k němu hlavu. Stařec ležel asi dvě stopy od něj a oči měl podlité krví. Kde leží Grithnir, prozrazovalo jen občasné zakašlání odněkud zleva. Chlapec tím směrem obrátil tvář, ale druhého průvodce nespatřil.
Přemýšlel, jak dlouho asi snil.
Pak obrátil zrak zpět ke Gethronovým vodově modrým očím.
"Nechci umřít takhle," řekl.
"Nezemřeme," odpověděl stařec. "Elfové z Doriathu nás najdou."
"Vždyť tu nikdo nežije. V celém tomhle lese jsme my tři jediné živé bytosti. Nevěřím, že je tady třeba jen jeden elf. Jsme sami, spolu s přízraky, ale ty nejsou skutečné."
"Tady nežijí," ozval se zleva Grithnirův ochraptělý hlas. "Uvízli jsme v Melianině pásu. Jsou o něco hloub v lesích. Najdou nás."
Gethron mlčky přikývl.
Túrinovy jasné šedé oči se zahleděly na kousek nebe, který bylo možno zahlédnout mezi stromy.
Do duše mu vstoupila smrtelná únava.
Byl večer a bylo jitro, den čtvrtý.[1]
Jejich čtvrtý den bez jídla.
Odněkud z lesa zakřičel pták. Nebo to byl možná přízrak.
Chlapec už nevěděl, kde leží Gethron s Grithnirem; zda blízko něj, nebo někde docela jinde.
A pak uslyšel troubení rohu. Bylo to jako blesk.
Lovecký roh.
Túrinovi byla najednou zima.
Už slyšel přízraky naříkat i smát se, slyšel je dokonce volat hlasem své matky. Troubení loveckého rohu však dosud nikdy neslyšel.
Bez jediné myšlenky se vztyčil na loktech a vykřikl. A znovu. Byly to výkřiky beze slov, výkřiky umírajícího zvířátka. Pokusil se kamsi plazit, ale byl příliš slabý. Za sebou uslyšel tlumené zakašlání. Opět se zhroutil do trávy.
Rozhostilo se ticho, jen z jedné z větví skapávala voda.
Túrin si bolestivě představoval, že se větve hustého hlohu rozhrnou a někdo, kdokoliv, je najde. Lovecký roh už podruhé nezazněl.
A pak se větve mohutného hlohu rozhrnuly. Rozhrnuly se docela tiše, bez jediného zašustění, a na světlinu vystoupil přízrak.
Byl jiný než ostatní přízraky. Vypadal opravdověji. Také byl blíž.
Túrin ho beze slova pozoroval, neschopný třeba jen zamrkat. Byl vysoký a půvabný, kůži měl bledou. Vlasy měl jako padlý sníh a chlapci se dokonce zdálo, že trochu září. Jejich pravou polovinu měl svázanou do zvláštního, složitě zaplétaného drdolu, zatímco levá polovina mu volně splývala na ramena. Do drdolu byl vetknutý dlouhý černý šíp. To přišlo Túrinovi podivné, protože na ramenou měl podobných šípů celý toulec. Oblečený byl v zelené a hnědé a na zádech měl, kromě toulce, ten největší luk, jaký Túrin kdy viděl. Byl téměř tak vysoký jako muž sám, černý jako smola a byly do něj vyryty zvláštní runy.
Přízrak přeletěl mýtinu pohledem, a pak se podíval na Túrina. Oči měl jako sluncem prozářené listí. Jako stromy u říčky, kde si hrávala Lalaith. Urwen, protože Lalaith už jí říkat nesměl…
Přízrak udělal krok kupředu a jeho pohyby byly kočičí. Dítě se nepohnulo.
Přízrak udělal další krok. Teď už byl docela blízko.
Túrinovi se podařilo na okamžik přivřít víčka.
Přízrak k němu přistoupil. Přízrak s velkým, černým lukem a zvláštně upravenými vlasy. Přiklekl a dotkl se chlapcovy tváře.
Rukou v měkké kožené rukavici.
Byl skutečný.
Skutečný!
Z chlapcova hrdla se vydral vzlyk. Několik vzlyků. Křečovitě uchopil elfovu ruku. Nenechávej mě tady! prosily jeho oči. Neopouštěj mě!
Elf mu opatrně zvedl hlavu a na něco se ho zeptal něžným, melodickým jazykem. Túrin mu nerozuměl; zavrtěl hlavou a do očí mu vhrkly slzy.
Muž odvázal od pasu lahev a dal chlapci napít. Byla to obyčejná voda a Túrin hned věděl, že na ní neleží žádné kouzlo. Pil jako ještě nikdy v životě.
Když dopil, podařilo se mu přestat plakat.
Chtěl něco říct, ale už to nestihl.
Elf ho uchopil do náruče a zvedl, a Túrin si uvědomil, jak moc je silný. Odnášel ho pryč. Jen stěží si stačil všimnout Gethrona a Grithnira. Leželi na trávě a oči měli zavřené. Elf si jich přece musel všimnout, nebo ne?
Jeho zachránce vyrazil rychlými kroky do lesa, a při tom něco prozpěvoval. Nápěv byl rytmický a monotónní, téměř zaklínadlo. Svět se zavlnil, jako by procházeli vzdorujícím závojem. Túrin prudce zalapal po dechu a tlak zmizel.
Pak ztratil vědomí.

Probudil se v prostém dřevěném srubu. Ležel na lůžku z kapradí a přikrytý byl kožešinami. Když se posadil, uviděl, že oba jeho průvodci leží na podobných lůžkách u protější stěny místnosti. Ulevilo se mu.
Dveře se otevřely a do místnosti vniklo jasné denní světlo. Spolu s ním vešel i Přízrak, který vůbec přízrakem nebyl. Túrin s sebou trhl.
"Lež, lež," řekl mu elf a tentokrát mu Túrin rozuměl. "Jsi velmi vyčerpaný." Pak mu přinesl jídlo a nakrmil ho jako nemluvně. Chlapec se cítil zahanbený, dokud si neuvědomil, že by neudržel lžíci. "Cítíš se líp?" zeptal se ho elf. Hlas měl melodický, a když mluvil taliskem, znělo to téměř jako zpěv, protože protahoval samohlásky.
Túrin přikývl, pak sebral odvahu a řekl: "Pane, děkuji ti, že jsi nás zachránil a nenechal nás zemřít. Víme, že sem lidé nesmí, ale moje matka…"
Elf se zasmál. "Řekni mi, jak se jmenuješ, dítě?" vyzval ho.
Túrin zaváhal, protože nevěděl, jak odpovědět. Gethron nesl poselství pro krále Thingola, ve kterém bylo vysvětleno, kdo je a co žádá. Co má ale říct svému zachránci?
Elf se konejšivě usmál a odhrnul mu tmavé vlasy z obličeje. Tentokrát byla jeho ruka obnažená a dotyk byl něžný. "Možná bych se měl představit první. Pak mi třeba budeš důvěřovat," řekl. "Já se jmenuji Beleg, Beleg Cúthalion, hlavní strážce hranic."
"Bel-eg," zopakoval těžce Túrin.
"Beleg," byl opraven okamžitě. "A teď ty."
Chlapec mu řekl své jméno i příběh. Beleg vypadal zamyšleně.
"Co dobrého žádáš od krále Thingola?"
Túrinovi se zablesklo v očích a téměř odsekl: "Chtěl bych být jedním z jeho rytířů, vyjet proti Morgothovi a pomstít svého otce." Vzápětí se zastyděl. Beleg ho přece zachránil a choval se k němu hezky. Proč s ním mluvil takhle?
Sklopil oči, ale elf se zasmál. "Odpočiň si," vyzval chlapce a objal ho.
Túrin mu zkusil položit hlavu na rameno a elf mu to dovolil.
Bylo to poprvé a nebylo to naposledy.

Podzim už byl téměř u konce a na lesy Doriathu se snášel chlad. Vítr štípal a Melianiným pásem bloudily přízraky stvořené z kouzel. Ale v dřevěném srubu bylo teplo a malý černovlasý chlapec spal v náručí elfa s černým lukem. Byl v bezpečí a bylo mu dobře.
A v elfových očích byla náklonnost a láska. Tiše se rodící přátelství, které vždy věří a nikdy nezeslábne. Které vytrvá až do úplného konce, toho nejhořčejšího ze všech konců.



[1] Gn 1,19 Nešlo odolat. (Čtvrtý den bylo stvořeno slunce a měsíc.)
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Jeremiáš Jeremiáš | 2. dubna 2016 v 21:10 | Reagovat

Ano, Beleg je taky moje oblíbená postava :D
Jinak pletu se, nebo trpíš post-velikonoční liturgickou reminiscencí? :D
Rozhodně ale moc děkuji, kdybych věděl, že napíšeš povídku o Túrinovi, možná bych odcházel častěji :P
A když už jsme u tématu, něco o Thingolovi někdy bude? Protože to je taky skvělý charakter, má možná nejzajímavější osud z Eldar vůbec a jeho smrt je pro mě jedním z nejvýraznějších předělů Silmarillionu.

2 Irith Irith | Web | 3. dubna 2016 v 7:03 | Reagovat

Ten konec je tak... Aredhelovský.
A bacha, dokonce jsem ve valné většině textu věděla, o čem je řeč!
Moc hezké, a jak říkal Jeremiáš, jestli má odcházení blogerů takovéhle výsledky, možná by nás mělo odcházet víc a častěji :-)

3 Aredhel Aredhel | Web | 11. dubna 2016 v 22:50 | Reagovat

[1]: A ty si to ještě vyložíš, jako odměnu za to, žes nás takhle opustil... tss.
Jo, možná jsem trochu trpěla liturgickou reminiscencí, nemáš takovéhle věci oznamovat o velikonocích. :-?
A víš, že ano? Bude (i když tedy vážně nevím, kdy, což je u mě vždycky riziko). Napsala jsem jednu thingolovskou povídku, takovou dost "klasickou", a pak jednu, ve které sice přímo nevystupuje, ale která se celá točí kolem jeho smrti. A určitě jsem s Thingolem ještě neskončila, protože, jak jsi řekl, má jeden z nejzajímavějších osudů vůbec. ;-)

[2]: Tak to mě těší, že ti to dává smysl. :-) Ale co tím myslíš, Aredhelovský??? A dík moc, ale ne že teď budete houfně odcházet, jenom abyste ze mě ždímali povídky! ;-)

4 Ilian Ilian | Web | 21. dubna 2016 v 21:54 | Reagovat

Nádherné! Dokonce myslím, že tomu i rozumím :-) (poslouchám Silmarillion jako audioknihu a k Túrinovi už jsem se dostala. Mimochodem, už chápu tvou minulou povídku :-)).

5 Eri Eri | Web | 22. dubna 2016 v 12:33 | Reagovat

Mě to tak bavilo číst! a hrozně se mi to líbilo!, doknce jsem i pochytila děj, ale je pravda, že moc nevím, o co jde, protože jsem se k tomu ještě nedostala, ale řekla bych, že Beleg je dost oblíbená postava, jelikož po mě Lithiel chtěla, abych jí ho nakreslila ještě když jsem absolutně neměla tušení, o co de. Že napíšeš něco dalšího? Prosím?  silmarilion mám taky jako audioknihu.

6 Aredhel Aredhel | Web | 1. května 2016 v 14:16 | Reagovat

[4]: Děkuju mockrát!!! Jsem ráda, že je to pochopitelné, i pro někoho, kdo Silmarillion čte/ poslouchá po prvé! A dokonce chápeš i tu minulou... tak to máš můj respekt! ;-)

[5]: Děkuju!!! Beleg je mezi čtenáři Silmarillionu docela dost oblíbená postava, bohužel jeho příběh není zrovna z nejšťastnějších (jak koneckonců naznačuje i povídka), tak se na to připrav, až se k němu dostaneš. :-) Něco dalšího o Belegovi, nebo tak obecně něco dalšího?

7 Šárka Šárka | Web | 12. června 2016 v 16:10 | Reagovat

No ťuťuňuňu, Túrinek malej, taková myšička, Aredhel, přece bys ho neměla nerada? :-)
Povídka je samozřejmě skvělá. Obdivuju, jak dovedeš vždycky ze Silmarillionu vyštrachat nějaké citově silné téma, které by člověka jen tak nenapadlo. Třeba Rían a mohyly, malí bratříčci v mrazu nebo toto, beznadějné bloudění pásem kouzel...Belegu, měl jsi zdrhat!...Nebo jak píšeš v komentářích, ten Thingol, dlouho mi připadal fádní, ale když říkáš, že s ním nekončíš, tak jsem o to zvědavější. :)

8 Aredhel Aredhel | Web | 17. června 2016 v 1:35 | Reagovat

[7]: Jestli jsem od někoho neočekávala takovou reakci! :-D Prý "myšička"... jak správně říkáš, Beleg měl zdrhat...
Díky moc, hrozně mě těší, že se ti líbí výběr témat povídek, mě to vždycky napadá tak dost náhodou (a když si ten nápad nezapíšu, tak ho zase velmi rychle zapomenu), takže jsem ohromená, že je označuješ za "citově silná". Vážně dík.
A Thingol jednoho dne bude...

9 Neklan Neklan | 14. prosince 2016 v 11:13 | Reagovat

[8]:Hej Šárko! Nefauluj mi Túrina, nebo budu zlý! No co, ty bys na tom v devíti letech nebyla lépe. Ikdyž nepředpokládám, že by někdy došlo k situaci, kdy by Cúthalion zachraňoval Kementári, nehledě k tomu, že by to technicky nebylo dost dobře možné, pokud bychom požadovali stejný věk zachraňovaného. Však si počkej na vlastní Túrinky, uvidíš, co to s Tebou bude dělat!
A že měl Beleg zdrhat? Měl i neměl, co to ale budu vykládat elfkám a Valier. Myslím, že by to neudělal, ať už tušil, nebo ne - Beleg himself. (Teda doufám že jsem to tou ájinou nesprznil.)

Aredhel! Před půl rokem jsem netušil, že existují "apokrifní" texty k legendáriu. To co piju tady je ale setsak.. silné Dorviňonské. Díky za to! Když nad tím tak přemýšlím, tak mi ale dochází, že si na to profesor zadělal sám. Od některých lidí je zkrátka krajně nevhodné, když odejdou.

10 Aredhel Aredhel | Web | 22. prosince 2016 v 0:32 | Reagovat

[9]: Měl zdrhat... ale asi určitě by to neudělal. :-)
"Apokryfní texty"... cítím se poctěna. Doopravdy. Díky moc! Profesor si za to rozhodně může sám, je to přesně jak říkáš. :-)
Jsem ráda, že ses objevil, úplně zčistajasna, a že se ti moje psaní líbí!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama