Zlatá, černá a stín (povídka inspirovaná Silmarillionem)

20. února 2016 v 23:45 | Aredhel |  Povídky inspirované Tolkienem
Aneb "Vyprávění v devíti zastaveních", jak zní můj pracovní název...


Někteří z vás už tuhle povídku slyšeli, tak ji dneska konečně přináším přepsanou do počítače a připravenou pro zveřejnění. Ano, vím, že mi to trvalo.
Co vás čeká? Další povídka o Aredhel, která vlastně vůbec o Aredhel není, jak mi bylo řečeno (a já musím souhlasit), povídka, ve které se bezohledně skáče v čase a v její první polovině se používají pouze quenijská jména, než se postavy naráz přejmenují a já přehodím na jména, která známe. Tak se na to připravte...




Zlatá, černá a stín
I.
"Itarildë! Itarildë!" volal zpěvavě maminčin hlas odkudsi z druhé strany zahrady a vábil ji k sobě. "Itarildë, pospěš sem!" Dítě zaváhalo jen na okamžik, než se kolébavě rozběhlo za tím hlasem. Krátké baculaté nožky nesly děvčátko nejistě hustými keři a větve slézu ji hladily po tvářích. Konečně maminku uviděla; stála v bráně spletené z růží a natahovala k ní ruce, na tváři úsměv, který Itarildë tolik milovala.
"Poběž, hvězdičko, chceme ti někoho představit."
Se vší odhodlaností a nemotorností malého dítěte se Itarildë rozběhla vpřed. Koho jí asi chce maminka s tatínkem ukázat? Možná nějaké zvířátko. Jednou ji takhle zavolali, aby jí ukázali zraněného ptáčka, který uvízl v růžových šlahounech, nebo když přinesli její kočku, kterou pojmenovala…
Zcela nečekaně klopýtla o jakousi nerovnost terénu, nožky se jí zamotaly a ona cítila, že padá. Než však stihla plačtivě vykřiknout, než se vůbec dotkla země, zachytily jí bílé ruce s nezvykle dlouhými prsty a postavily zpět na nohy. Ucítila, že ji na pažích šimrají jemné havraní vlasy. Ty ruce ji pak zvedly, poponesly několik málo kroků a vypustily do maminčiny čekající náruče.
"Itarildë, ach, Itarildë," zamumlala Elenwë a pevně ji sevřela, "musíš být opatrnější."
V korunách stromů zpívali ptáci a dítě se opatrně otočilo. Tam stála, vysoká tmavovlasá žena, oblečená v bílém, a usmívala se. Itarildin zrak sklouzl k jejím pažím, k dlaním, které ji zachránily před pádem, a také se usmála.
"Správně," řekla Elenwë. "To je Írissë, tvoje teta, přijela se na tebe podívat, jak to chtěla už dlouho. Vidím, že se ti líbí."
Tmavovlasá žena poklekla a natáhla k ní ruce, ale dítě zaváhalo. Nejistě se podívala na maminku a tatínka, stojícího opodál. "Kdo je to teta?"
Turukáno vypadal, že chce odpovědět, ale Írissë ho předběhla: "Teta je něco jako přítelkyně, ale mnohem lepší. Vždycky ti pomůže a je u tebe, když je maminka někde daleko." A pohlédla na děvčátko zpoza řas způsobem, který malá Itarildë nikdy nezapomene.
Opustila maminčinu náruč a běžela Írissë obejmout.

II.
Na Helcaraxë to bylo nejtěžší.
Budu vždycky u tebe. Budu blízko, když bude tvoje maminka daleko. Itarildë si dobře pamatovala ta slova. Cítila je v každém Írissině pohlazení, v každém záchvěvu horkého dechu na své tváři. Byla tam. Byla blízko a neopouštěla ji.
Svým teplem a ohněm svých očí zaujímala to místo v dívčině srdci, které hrozila zaplnit ledová voda, co stáhla Elenwë do hlubin. Když si Itarildë myslela, že nelze než podlehnout chladu, že nejsladší by bylo lehnout si a spát, když si přála, aby ji otec toho strašného dne nevytáhl ze smrtící vody, Írissë tam byla. Byla tam a třela jí prsty ztuhlé mrazem, objímala jí, když toužila po mamince, a když přicházely myšlenky na smrt, šeptala slova o životě.
Turkáno pokračoval po smrti své ženy v cestě jen díky Findekánovi a Arakánovi, kteří mu nedovolili zemřít. Nutili ho jít kupředu a zavřeli své uši před jeho prosbami, aby ho nechali sedět tam, kde naposledy Elenwë spatřil. Itarildë měla Írissë, aby ji vedla sněhovou plání vstříc životu. Aby ji nesla, když jí mráz krutými nehty vyryl na chodidla bělavé ornamenty, které jí později už navždy vyslouží přízvisko Celebrindal, Stříbronohá.
A, s Írissinou rukou ve své, přežila. Přežila, aby slyšela rohy svého dědečka, a aby spatřila poprvé vycházet velký, stříbrný měsíc.

III.
Když poprvé na západě za temnými vodami oceánu a ledovou pustinou, kterou překonali, vyšlo slunce, postavila ji Írissë na zem. A tak v ten velký, vznešený okamžik stála Itarildë na vlastních nohou a hleděla na to nové, jasné světlo očima rozšířenýma dětským úžasem. Bylo tak jiné. Ničím se nepodobalo světlu Stromů, přesto však bylo krásné. Zlatě se třpytilo na jejích praporcích a pod chodidly zástupu rašily květy, které nikdo z nich neznal. Byly bílé, drobné a krásné, po mrazu a smrti Helcaraxë byly tím nejkrásnějším, co si Itarildë dokázala představit.
"Nové světlo," zašeptala Írissë a podpírala ji. "Valar nám dali nové světlo. Novou naději."
Stála tam, vysoká a odhodlaná, malá Itarildë si však vzpomněla na Elenwë, na její úsměv a pohlazení jejích rukou, na její hrob pod plavoucími horami ledu, a cítila, že jí srdce svírá beznaděj. "Naději pro koho?" zeptala se plačtivě.
Írissë se na ni podívala a v jejím pohledu byl každý krystalek ledu, který jim uvízl ve vlasech, každá ledová propast, kterou překonali, každá modlitba, kterou vyslali k nebesům. A odpověděla: "Pro ty, kdo přežili."

IV.
Stály vedle sebe v kamenné síni Vinyamaru a mlčely. Sledovaly, jak se Turgon dlaní dotkl svého kamenného stolce a zavřel při tom na okamžik oči.
Bylo to těžké.
Bylo těžké opustit již podruhé domov a vydat se na cestu za novým. Poprvé byla ještě děvčátko, teď byla mladou ženou. Tenkrát ji řekli, že na konci cesty čekají zázraky, nyní šeptali o tom samém. Maminka zaplatila za tu první cestu životem a nezbylo ani tělo, které by mohli pohřbít. Idril otupěle přemítala, kdo bude obětí tentokrát. Turgon ale říkal, že nově vystavěný Gondolin se svou krásou téměř vyrovná Tirionu na Túně, jejich ztracenému domovu, a ona svému otci věřila. Nenalezitelné město. Město, které je ochrání před Sudbou. Domov pod ochranou samotného Pána vod.
Pomalými, rozvážnými pohyby pověsil Turgon nad svůj stolec zbroj a meč a štít. Na každé z těch věcí spočinul pohledem. Kdo to asi bude? přemítala Idril. Kdo bude ten, který jednou přijde a příjme, podle Pána vod, tyto předměty za své? Bude to někdo, koho znají? Z které čeledi elfů asi bude pocházet? A jak je najde v jejich nenalezitelném městě?
"Chtěla bych ho spatřit," zašeptala k Aredhel stojící vedle ní. "Chtěla bych spatřit toho posla, aspoň jedinkrát mu pohlédnout do tváře."
Aredhel zaváhala. "Proč by sis to přála? Copak nevíš, co bude jeho příchod znamenat? Bude to varování, že Gondolin už není v bezpečí, že nás dostihla Sudba. Modli se raději, abys ho nikdy nespatřila."
Idril sklonila hlavu. "Jeho oči se budou dotýkat tohoto sálu tak jako ty naše. Jeho dlaň setře stoletý prach z té zbroje a meče a štítu. Chtěla bych mu pohlédnout do očí."
Aredhel ji objala, ale neřekla ani slovo.
"Budeš se mnou, že ano?" Idril cítila na tváři své vlastní slzy. "Budeš se mnou i v tom novém městě mého otce, i když bude všechno špatné…"
"Ano," zašeptala její teta. "Od toho tu jsem." A Idril ucítila, že se jí usmála do vlasů. "A když se nebudeme moci najít, hledej mě tam, kde se to bude zdát nejméně pravděpodobné."

V.
Byla to ona.
Když stráže od Zlaté brány ohlásili její návrat, téměř se zdráhala uvěřit, ale teď ji viděla na vlastní oči. Její bílý šat byl poznamenaný dlouhou cestou a v její tváři bylo cosi unaveného a zlomeného, co tam dříve nebylo, jak se aspoň Idril zdálo. Kráčela pomalu k Turgonovu trůnu a hlavu měla vztyčenou; nebyla sama, ale Idril toho druhého stěží vzala na vědomí.
Vrátila se. Po desítkách a desítkách let se vrátila. Bylo to, jako by vstala z mrtvých.
Idril nevydržela sedět. Vyskočila ze svého stolce, přelétla trůnní sál a vrhla se Aredhel kolem krku. Cítila, jak se kolem ní paže její tety pevně zavírají a slyšela své vlastní jméno šeptem zamotané do vlasů, zatímco její rty téměř nevědomky šeptaly to Aredhelino. Za jejími zády se Turgon tiše zasmál při pohledu na tu šťastnou scénu.
Byla zpátky. Minulostí se staly osamělé dny i roky, ve kterých nebyl nikdo, kdo by jí zůstával na blízku, minulostí se staly proplakané noci, kdy o ní přemýšlela jako o mrtvé. Aredhel žila a byla zpátky, tentokrát už napořád.
Konečně ji byla schopná pustit a podívat se na toho, kdo přišel s ní. Byl mladý, všimla si. A velmi pohledný. Strnule pozoroval krásu a vznešenost Gondolinu, která ho obklopovala, tmavé oči rozšířené údivem. Idril se mu nedivila - Gondolin dokázal okouzlovat. Jeho tmavé, hebké vlasy, linie nosu a dlouhé řasy byly téměř přesnou kopií těch Aredheliných, ostatní rysy té tváře však byly podivně cizí. Pleť měl nepřirozeně bledou; působil dojmem někoho, kdo nikdy nespatřil denní světlo.
"Kdopak jsi?" zeptala se co nejpřívětivěji.
Mladík se k ní obrátil a Idril si s nevysvětlitelně znepokojivým pocitem uvědomila, že si ty černé oči už s údivem neprohlížejí trůnní sál jejího otce, ale ji. Na okamžik se jí zdálo, že ji chtějí celou pohltit, ale ten pocit zmizel stejně rychle, jako přišel. Znepokojení ne. Díval se na ni stejným způsobem, jakým se ona jako malé dítě dívala na Valar: jako na něco, co si zaslouží nábožnou úctu. "Maeglin," špitl, ale ona ho slyšela dobře.
Maeglin - to bylo zvláštní jméno, ale pod intenzitou jeho pohledu Idril chápala až moc dobře, proč ho dostal. Aredhel se posunula tak, aby byl mladý elf odkrytý všem pohledům v síni. "Můj syn," oznámila dostatečně nahlas, aby to slyšel i Turgon na trůnu. Mladík se ani nepohnul, jen dál upřeně zíral na Idril.
"Těší mě," řekla dívka, aby přetrhla ten pohled, ale on nezareagoval.
Aredhel trochu přimhouřila oči, a pak pronesla: "Lómione, mluvíš s Idril, princeznou Gondolinu."
A ten, který se možná jmenoval Maeglin, možná Lómion, bez zaváhání klesl na kolena a políbil jí ruce.

VI.
Aredhelina hrobka byla mramorová.
Mramorová byla i socha, kterou na ni dal Turgon ve svém mučivém zármutku vytesat, zoufale se snaže zachovat sestřinu podobu. Mramorová Aredhel ležela, ale ne tak jako ležívají mrtví, s pažemi zkříženými na prsou, ale jako by spala na sladce vonících lukách Valinoru, ruce rozhozené a víčka zavřená jen zlehka. Jak se Idril na krásnou sochu dívala, pomyslela si, že pouze ta nepřirozená nehybnost ji usvědčuje ze lži. Nebránila slzám.
Tělo spouštěli zabalené v bílém plátně do šerého chladu hrobky a za ním házely mnoho květin, které uvadnou, než slunce toho dne zapadne. Idril zpívala spolu s ostatními ženami; zpívala a při tom plakala, jako by jí mělo puknout srdce. Přišla o maminku i o Aredhel, byla teď v životě sama. Zpívala a každý tón její písně byl slzou.
Její pohled téměř nevědomky sklouzl k Maeglinovi, stojícímu stranou od ostatních v šatech černějších než noc. Byl to žal, co viděla v jeho tváři? Sklopila zrak. Co by měla cítit k tomuto zvláštnímu, temnému dítěti? Měla by ho milovat, jako milovala ji, jako ho miloval její otec? Snad chtěla, ale srdce jí říkalo, že nemůže. Nedokázala zapomenout, jak chladné byly ty tmavé oči, když umíral jeho otec. Studenější než led, bez špetky lítosti, bez špetky náklonosti, oči, které se nepohnuly, ani když po něm Eöl plivl tu strašlivou kletbu. Bylo to špatně. Celá ta poprava byla špatně, Idril to cítila. Tak přichází zlo do Gondolinu, pomyslela si.
Pohlédla na jasmín ve své ruce a podivila se, že ještě neuvadl.
Idril se nechtěla zbytečně mučit, ale nedokázala utéct vzpomínkám. Nebyla to její vůle, která ji toho večera zavedla na práh Aredheliných komnat, do pokojů, kde stále dlela její vůně. Chtěla být sama, ale nebyla. Nečekala, že by ho tam mohla najít, ale našla. Nevšiml si jí. Ležel stočený na Aredhelině posteli a plakal. Zarazila se ve dveřích, protože vzlyky, které se mu draly z hrdla, a křišťálově čisté slzy byly víc, než si u Maeglina dokázala představit, víc, než dokázala snést. Plakal jako malé dítě i jako dospělý muž. Plakal opravdově.
A Idril cítila, že všechny ty pocity, které k němu dosud pociťovala, všechno znepokojení, nechuť a temnota, kamsi sklouzávají, aby je nahradilo něco mnohem nebezpečnějšího: lítost. Protože Idril by nikdy nemohla nelitovat dítě, které ztratilo matku.
"Lómione," zavolala tiše, jak to dělala Aredhel, a on zvedl hlavu, ve tváři výraz nadějného očekávání. Ten výraz zmizel, když spatřil, kdo stojí ve dveřích, a byl nahrazen údivem. Maeglin si rukou zastínil tvář, jako by z ní vycházela záře, která ho oslepovala. "Odpusť mi," zašeptal.
"Není co odpouštět, bratranče. Dnes máme právo plakat." Pohla se vpřed, aby ho mohla obejmout. V tu chvíli se tak moc podobal Aredhel, že si ten okamžik Idril často připomínala v pozdějších letech, v letech naplněných tichými prosbami, upřenými pohledy, kradmými doteky a neústupnou úpěnlivostí. V letech, kdy pod světlem jejich životů začínalo klíčit ukřivděné zlo.
V letech, kdy Aredhelin hrob zvolna porostl jasmínem, jenž za nocí těžce voněl.

VII.
Před Nirnaeth Arnoediad se Idril bála. Velmi se bála. Chtěla prosit svého otce, aby nechodil, aby vojsko neopouštělo Gondolin a brány zůstaly zavřené, ale věděla, že by to bylo sobecké. Schovávali se příliš dlouho. Mlčela proto a s úzkostí pozorovala, jak páni z jednotlivých domů připravují své muže do bitvy.
Jenom jedinkrát se v těch dnech zaradovala a její srdce zatlouklo, jako by bylo ptákem, chyceným v kleci strachu, který pocítil, že jediná mříž jeho vězení zmizela. Maeglin nezůstával. Maeglin šel do bitvy po boku svého strýce a krále. Jak se Idril šťastně usmívala, když odmítl Turgonovu žádost, aby zůstal ve městě a vládl jako regent po dobu jeho nepřítomnosti, když krále posil, aby s ním směl vyjet do bitvy a chránit jeho život svým vlastním. Nezůstával.
Idril věděla, že Maeglin není zbabělec, ale stejně nechápala, proč to udělal. Proč nevyužil příležitosti zůstat s ní v téměř prázdném Gondolinu, jen s ženami, dětmi a minimem bojovníků? Doufal snad ještě pořád, že získá její srdce, a bál se, že podobná situace by ji vyděsila? Nebo měl nějaké jiné důvody? Idril zaťala pěsti. Jen ona mohla vědět, že Maeglin její přízeň nikdy nezíská. Nikdy, ačkoliv se po všechna ta léta nepřestával snažit, přitahován k ní jako netopýr ke světlu. Nikdy, protože chlapec Lómion, kterého spatřila v den Aredhelina pohřbu byl, jak se zdálo, pryč. A Maeglin, který zůstal, byl tajnůstkářský a znepokojivý, temný syn temného otce.
Přesto se v ten den, kdy vojsko vyjíždělo z Gondolinu, bíle se blyštícího ve slunci, neubránila slzám. Plakala, když naposledy objímala svého otce, a Turgon ji políbil do vlasů. Slib mi, že se vrátíš, že tě neztratím jako maminku, pomyslela si nešťastně.
"Neplač, princezno," řekl Maeglin a Idril se zdálo, že v jeho hlase slyší povýšenou blahosklonnost. "Konečně máme znovu naději zahnat Bauglira pod zem."
"Jakou naději!" odsekla.
"Naději pro ty, kdo přežili," odpověděl Maeglin tiše a Idril prudce vzhlédla, když si uvědomila, od koho musel slyšet ta slova. A na krátký, kratičký okamžik, na jediný úder srdce si najednou přála, aby Maeglin zůstal.
Bylo to za tichých nocí po jejich odchodu, kdy poprvé pomyslela na tajnou únikovou cestu, záruku, na kterou si znovu vzpomene o mnoho let později.

VIII.
Idril si dobře pamatovala na své přání, vyslovené v prázdném Vinyamaru. Pamatovala si, protože elfové nezapomínají. Litovala snad teď, když ta chvíle přišla?
Vysokými okny trůnního sálu dopadaly do místnosti čisté sloupce slunečního světla a vytvářely na unavené tváři Voronwëho zvláštní stíny. Všichni si mysleli, že je mrtvý, ale on se vrátil. (A princezna si nemohla nevzpomenout, že si to samé mysleli o Aredhel a ona se vrátila, jenom aby mohla zemřít.) Za Voronwëm stál on, posel. Stál vzpřímeně a v jeho tváři nebyl žádný strach.
Idril se trochu naklonila kupředu a zlaté vlasy jí sklouzly přes rameno. Mýlila se. Nebyl to někdo, koho by znala. Nebyl to dokonce ani elf. Jen jednou jedinkrát viděla smrtelné lidi, a ti dva, Húrin a Huor, byli ještě dětmi. A teď tu stál další z nich, Huorův syn, ne však dítě, ale dospělý muž. Kdovíproč ji to zneklidňovalo.
Jak náhle vtrhnul do jejich malého, uzavřeného světa! Kdo z nich ho čekal? Kdo mohl tušit, že přichází? Kdo mohl vědět, že zbroj, štít a meč už neodpočívají nad královým stolcem v pustém Vinyamaru, že je Sudba povolala k životu? Jak dobře Idril znala každou část jeho výzbroje, od meče až k přilbě s chocholem; toho dne, kdy se navždy loučila se svým druhým domovem, si je nesmazatelně vryla do paměti. To abych je poznala, až je znovu uvidím, namlouvala si tehdy, ale teď cítila, že toho bylo víc, jako by ji prsty Osudu lehce pohladily po vlasech. Přiblížila se snad zkáza Gondolinu? Měli bychom z města odejít, pomyslela si, ale v tu chvíli se stěží dokázala pohnout. Náhle se cítila zranitelná.
Kde je teď její sebevědomí a jistota? Proč se třese a její myšlenky letí daleko, daleko od bílých hradeb města. Ona je princezna Noldor, stará století, narozená v Blažené říši, zatímco on je jen stěží dospělý smrtelník - to on by měl být ten nejistý! Když se však dívala na jeho tvář, mladou a přesto poznamenanou mnoha strastmi, uvědomila si, jak málo smrtelné lidí zná. Jak málo viděla ze sličných království Beleriandu a života těch, kteří tam ráno vstávají z lůžek bez záruky, že do nich večer zase ulehnou. Jak málo chápe, co je to nenávist a co láska. Ó, nyní rozuměla Aredhel a její touze opustit Gondolin a vydat se do zemí, jejichž hranicemi jsou pouze hvězdy; touze, jíž nelze poručit.
Pohlédla do smrtelníkových očí, modřejších než letní nebe a laskavějších než zelená planina Tumladenu, a pochopila, že nikdy neviděla nic.

IX.
Bílé město hořelo a Idril nemohla dělat nic, jen se dívat.
V očích ji štípalo, a ačkoliv si mohla stokrát namlouvat, že kvůli kouři, ve svém srdci věděla, že jsou to slzy. Bojovala, bojovala ze všech sil, ale silné paže, které ji svíraly kolem pasu, nepovolily. Eärendil, její sladké dítě, klečelo na hradbách pár kroků od ní a se slzami v očích k ní zoufale natahovalo ruce. Valar! křičelo všechno v ní. Proč nedovolíte matce zachránit své dítě, proč jste tak krutí! Králova bílá věž, zahalená v kouři a plamenech, se s ohlušujícím rachotem zřítila k zemi.
Idril sebou zmítala a snažila se kousnout paže, které ji držely, bylo to však marné. A co v jejím životě vlastně marné nebylo?
"Přestaň se mnou bojovat, Idril!" Maeglinův hlas prozrazoval, že přeci jen musí vynaložit jistou námahu, aby ji udržel na místě, ale ona to nevnímala. Jediné, co vnímat dokázala, bylo, jak moc ten hlas nenávidí a přeje si od něj být co nejdál, už nikdy ho neslyšet. "Chci ti jenom pomoct! Znám cestu ven, bezpečnou cestu, kterou odejdeme, a nic se nám nestane. Ty přece víš, že bych ti nikdy neublížil, moje Idril. Uklidni se, vezmi Eärendila a půjdeme."
Když Maeglin vyslovil Eärendilovo jméno, udělalo se jí špatně. Jak vůbec mohla kdy tohoto muže litovat, nechat se, byť jen nakrátko, oklamat soucitem? "Ne," procedila mezi zuby, "nikam s tebou nepůjdeme, máš v srdci jenom zlo a zradu!"
"Nepůjdete? Ale ty nemáš jinou možnost, sladká Idril. Podívej, Gondolin už není a ani nikdo, kdo by tě ochránil, jenom já. Tvůj otec je mrtvý i Tuor je mrtvý. Kdo tě tedy bude chránit, když ne já?"
"Nejsou mrtví," zašeptala Idril skrze závoj slz. "Jsi hnusný lhář, stejně jako jsi zrádce, Maegline."
"Opravdu lžu?" odvětil tiše Maeglin a Idril věděla, že se dívá směrem k troskám Turgonovy věže. "Když jsem naposledy viděl Tuora, běžel na Královo náměstí." Odmlčel se a chvíli si vychutnával zděšené ticho, které jeho slova vyvolala. Výkřiky, které na hradby doléhaly z Králova náměstí, utichly už před nějakou dobou a byly nahrazeny odpornými skřeky a pazvuky, které se princezna ani nechtěla pokoušet identifikovat. Maeglin viděl její slzy a uvolnil nepatrně sevření, aby jeho příští slova vyzněla víc jako žádost, a míň jako výhružka. "Pojď se mnou, Idril, opustíme tohle spáleniště smrti a ztráty. Nabízím ti všechno: nejenom ochranu, ale i lásku."
Idril plakala, když odpovídala, ale nezaváhala: "Nikam s tebou nepůjdu, Maegline, jsi temný a temnota se plíží celým tvým životem. A jestli se mi snažíš říct, že jsi zabil naše město, město moje i tvoje, město, které tě přijalo, a město krále, který tě miloval, jenom kvůli lásce ke mně, pak vůbec nevíš, co to láska je. Jdi zpátky k Morgothovi, ten jediný tě může pochopit!"
Maeglinovo sevření opět zesílilo a on ji jediným pohybem otočil k sobě, takže mu musela čelit. Černé vlasy mu poletovaly kolem obličeje a v tmavých očích měl cosi, co nedokázala uchopit. "Začínám mít strach, že si nerozumíme, princezno. Ty se mnou půjdeš. Teď hned. Nech mě dokázat ti to…"
Jediným prudkým pohybem jí mrskl k zemi a dřív, než se stačila vzpamatovat, přiskočil k Eärendilovi, ustrašeně se choulícímu na hradbách, a trhnutím ho zvedl na nohy. Idril zaječela. Byl to strašlivý zvuk, výkřik matky, která vidí, že je její dítě v nebezpečí. Maeglin svíral v ruce nůž.
Elf se pousmál: "Vidím, že jsem získal argument silnější než všechna moje slova. Půjdeme, má sladká Idril?"
V tu chvíli se po hradbách rozlehl další výkřik, výkřik plný hněvu a nevíry; pokud byl v tom hlase strach, ukrýval se někde hodně hluboko. Maeglin se bleskově otočil, aby zjistil, komu čelí, a jeho černé oči se rozšířily zděšením a zklamáním. "Ne," zamumlal, "ty máš být mrtvý!" Vzápětí mu však tvář ztvrdla odhodláním. Upustil Eärendila na zem a chlapec vykřikl, když si poranil ruce o ostré kameny; pak Maeglin tasil meč a jeho čepel byla černá. Ukradený meč, uvědomila si Idril. Meč jeho otce. Anguirel.
Tuor neztrácel čas. Zlaté vlasy mu vlály kolem obličeje a v očích měl nenávist a hněv, když zvedl svou sekeru a bez jediného slova se vrhl na Maeglina. Elf se jen chladně pousmál a černá čepel zasvištěla vzduchem, aby se setkala s protivníkovou zbraní. Byl to mlčenlivý souboj, protože žádný z mužů nevyřkl ani slovo, zbraně mluvili za ně. Na hradbách Gondolinu, v poslední den pyšného města svedly souboj hněv a strach o rodinu s nenávistí a chladným soustředěním, touhou potlačovanou po staletí.
Z posledních sil se Idril doplazila k Eärendilovi a pevně ho sevřela v náručí. Úleva jí projela jako pohár chladné vody po horkém dni. Teprve teď, když cítila rychlé údery Eärendilova srdce proti své vlastní hrudi, byla schopná zvednout oči a podívat se na souboj.
Dlouho se zdálo, že nenávist má navrch, protože hněv byl zuřivý a nestaral se o lstivé údery. Maeglin byl však unavený. Idril je sledovala rozšířenýma očima a modlila se k Valar, aby dali Tuorovi sílu, aby ho nemusela znovu ztratit. Proč by měl vyhrát Maeglin? Proč je to zlo, které vždy zvítězí? A pak se to stalo: možná elf špatně šlápl, možná se nedostatečně obratně vyhnul některému ze smrtelníkových úderů, ale Tuor získal navrch. Idril si to uvědomila, když spatřila děs v Maeglinových očích. I Tuor si to uvědomil. Tři údery sekery a elf byl zatlačen k nízké zídce oddělující hradby od propasti a meč mu vypadl z ruky.
Konec. Pochopili to všichni: ona, Tuor i Maeglin.
Maeglin zvedl oči, nepodíval se však na ni, ale na nebe. Na tři údery srdce nastalo úplné ticho, ticho, ve kterém se Idrilin svět převrátil vzhůru nohama, ještě jednou, naposledy. A ona náhle spatřila vše, na co zapomněla, co se tak dlouho skrývalo za nenávistí a podezříváním. Hebké černé vlasy, kterých se zmocnil vítr, husté řasy, otírající se o tvář, všechna slova, která nosila ve svém srdci. A pohled, poslední pohled, který věnoval obloze, byl jako dýka do dívčina srdce. Ne, tak se nikdy nemohl dívat Maeglin Temný, Maeglin vrah a zrádce, ale jen jedna jediná osoba v celé Ardě.
Počkej! chtěla vykřiknout. Počkej! Nedělej to! Jestli to uděláš, zabiješ Aredhel. Zabiješ to poslední, co po ní v tomto světě zbylo…
Příliš pozdě.
Posledním mocným úderem své sekery poslal Tuor Maeglina do čekající propasti za jeho zády.



Itarildë- Idrilino quenijské jméno
Írissë- Aredhelino quenijské jméno
Turukáno- Turgonovo quenijské jméno
Findekáno- Fingonovo quenijské jméno
Arakáno- Argonovo quenijské jméno
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Irith Irith | Web | 21. února 2016 v 9:06 | Reagovat

Nikdy nezapomenu, jak jsi nám ji v tom autobuse četla. Je to tak krásné. Tak křehké. Jak dokážeš psát tak strašně křehce?
Idril se stává moji oblíbenou postavou a Maeglina fakt nemám ráda. Raduj se :-)

2 Tani Tani | Web | 21. února 2016 v 12:21 | Reagovat

Je to úžasně napsané. Hlavně ten konec-ač už jsem to jednou slyšela, i teď mne mrazilo, jak je to neuvěřitelně popsané...hluboce a s citem.

3 Jeremiáš Jeremiáš | Web | 21. února 2016 v 17:39 | Reagovat

Proč ta změna jmen? V rámci autenticity, protože Noldor začali používat ve svém exilu sindarin, nebo jsi tím sledovala i snahu vystihnout jejich úpadek?
Příběh jinak plyne úžasně lehce, i přes všechny drastické skoky časem. Kolik tak let dělí kapitoly IV a V? :D
Dokonce plyne tak lehce, že sebou bere i přechodníky ;) :D. Najít chybu v něčem, co jsi napsala ty, není dvakrát jednoduché, ale jeden zářez na pažbě si neodpustím - totiž "snažíc se zachovat sestřinu podobu". Dle mého by tam mělo být "snaže".
Jinak mám velkou slabost pro krále Turgona (první majitel Glamdringu, vládce nejkrásnějšího města ve Středozemi a kámoš druhého nejsympatyčtějšího Valy...), takže cokoli, kde vystupuje, má hned body navíc :D

4 Jeremiáš Jeremiáš | Web | 21. února 2016 v 18:16 | Reagovat

Jinak promiň, ale potřebuji poradit. Trochu jsem se zapletl do čísel :)

http://anekron.blog.cz/1602/protihraci#komentar118309317

5 Clarissa Clarissa | Web | 21. února 2016 v 20:57 | Reagovat

S hudbou, která mi k tomu zrovna hrála to vytvořilo neuvěřitelně krásný, křehký a smutný dojem.

[1]: Maeglin je super. Krásně tragická postava. :)

6 Ilian Ilian | Web | 24. února 2016 v 22:25 | Reagovat

Tohle je nádherné! Tak krásně a s citem napsané! Ten konec je neuvěřitelný!

A takového dojmu si dosáhla i na člověku, co nečetl Silmarillion :-) (už se do toho musím pustit).

7 Aredhel Aredhel | Web | 12. března 2016 v 1:40 | Reagovat

[1]: Idril se stává oblíbenou postavou? To by mohlo potěšit Šárku. A Maeglin dále upadá v nemilost? Já myslela, že máš ráda ty komplikované, trochu temné postavy... ;-) Díky moc! Vždycky mám největší radost, když dokážu v někom vykřesat nějaké city k postavám, které mu předtím byly úplně jedno. :-)

[2]: Děkuju, děkuju, děkuju!!! Nebudu se přetvařovat, ten konec mám taky ráda. ;-)

[3]: Aj, aj, aj, chyba! Stydím se, stydím a opravím. Co to se mnou poslední dobou je, že nedokážu psát gramaticky správně?
Ano, změna jmen je v zájmu autenticity. Prostě mi přijde divné, aby se ve Valinoru oslovovali quenijskými jmény, tobě ne? A se jmény se dá tak krásně hrát! IV. a V. dělí 284 let, pokud počítám dobře (jedna z nejdelších mezer). Turgona taky začínám mít víc ráda... to se holt stává, když o něm člověk píše. ;-)

[5]: Ó, díky moc! Já jsem vždycky tak ráda, když se ti mé povídky líbí!!!

[6]: Jé, člověk, co nečetl Silmarillion a stejně se mu to líbilo! To je skvělé! A neměla jsi problémy to pochopit? (A rozhodně si ho přečti :-))

8 Silwiniel Silwiniel | Web | 12. března 2016 v 20:54 | Reagovat

Potřebovala bych se tě na něco zeptat, ale nemůžu nikde najít tvůj mail. Můžu tě o něj poprosit?

9 Aredhel Aredhel | E-mail | Web | 13. března 2016 v 0:24 | Reagovat

[8]: Samozřejmě. :-) Když najedeš na "email" měl by se ti zobrazit vlevo dole.

10 Lithiel Lithiel | 29. března 2016 v 20:33 | Reagovat

Nádherné, jemňounké, tak... prostě krásné! Já nikdy nechápala proč neměla Idril ráda Maeglina, mě se zdá sympatický :)
Je to opravdu krásné, nádherné. Idril to neměla lehké...

11 Aredhel Aredhel | Web | 2. dubna 2016 v 20:29 | Reagovat

[10]: Vážně se ti zdá Maeglin sympatický? Tak to jsi jeden z mála lidí, které znám... Já k němu mám komplikovaný vztah, řekněme, ale moje vlastní povídky mě skoro přinutily mít ho ráda. :-D Každopádně, díky moc, jsem ráda, že se ti povídka líbila!

12 babi M babi M | E-mail | 16. dubna 2016 v 14:06 | Reagovat

Miláčku, láska často začíná nejistotou až nenávistí, to jsi vystihla v té povídce. Lidská láska  u muže často souvisí s násilím. Oni jsou lovci, i když se přetvařujía předvádějí líbivou tvář. Jen křestˇanství je nutí k rovnoprávnosti vztahu.

13 Aredhel Aredhel | Web | 23. dubna 2016 v 20:48 | Reagovat

[12]: Díky moc za komentář! Vidíš, tentokrát se ti to povedlo!
Myslím, že máš pravdu, ale konkrétně v tomto příběhu je trochu problém, že všichni elfové by ve své podstatě měli být křesťané, a stejně...

14 Šárka Šárka | Web | 12. června 2016 v 16:13 | Reagovat

Souhlasím s Irith ve dvou řádcích a kousku třetího :) Ale do prázdnin příštího roku asi budu muset přestat číst tvoje povídky, protože po skončení každé mám nápad asi na 5 obrázků. Kecám, budu je číst, to víš že jo! Tahle je jedna z mých nejoblíbenějších. Někdy bychom si to předčítání měli zopakovat.

15 Aredhel Aredhel | Web | 17. června 2016 v 1:29 | Reagovat

[14]: :-D "kousku třetího"... myslím, že to vidím stejně. :-)
Jsem spokojená: cokoliv, co tě inspiruje ke kreslení, je dobrá věc... ani nevíš, jak mi to lichotí. :-) Díky moc - tahle povídka je taky moje oblíbená... A čtení v autobuse byl zajímavý zážitek, jsem pro opakování. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama