Snění o velkém světě (povídka inspirovaná dodatky k Pánu prstenů)

19. prosince 2015 v 1:26 | Aredhel |  Povídky inspirované Tolkienem
Je to tady. Dnes je velký den!
Zaprvé proto, že má Irith narozeniny.
Zadruhé proto, že jsem jí jako dárek a poctu všemu úžasnému hobitstvu napsala svou historicky první (!) hobití povídku. Ano, čtete dobře. Možná by se hodilo poznamenat, že jsem si při tom ověřila, co jsem tušila už dlouho, totiž že jsem skrz naskrz depresoidní elf a hobití povídky psát neumím. Měla jsem příležitost napsat něco veselého, hravého a pozitivního, ale místo toho to zase sklouzlo do mé obvyklé deprese... Takže pokud chcete vidět elfa, snažícího se psát o hobitech, chutě dál!
Doufám, Irith, že se ti to přesto bude líbit. Všechno nejlepší k narozeninám, ať máš stále plné spíže, čaroděj nechodí moc často a hobitstvo nikdy nevymře!






Snění o velkém světě

"Vylez, vylez, kdepak jsi? Kam ses to zase schoval?"
Byly asi tři hodiny po poledni, těžké, teplem nasáklé sluneční světlo se převalovalo mezi višňovými stromy v sadu a vzduch bzučel životem. Celá stráň pospávala v té zlaté záři a Hildifons se musel vehementně poškrábat za uchem, aby potlačil zívnutí. Ještě pořád zbývalo dost času na polední siestu. Prvně by ovšem musel najít toho špunta, který se mamince znovu schoval, protože mu vyhrožovala mytím uší, a on byl jako na potvoru shledán dostatečně nic nedělajícím, aby ho mohli poslat bratříčka najít a přivést. Hildifons se zamračil na čmeláka letícího kolem. Musel uznat, že se Isengar ve výběru svých schovek zlepšoval; tytam byly doby, kdy ho stačilo vytáhnout za nohu zpod stolu nebo zpod postele, ne, teď se muselo jít ven a volat, domlouvat, někdy i prosit. Není divu, že to žádný z Hildifonsových sourozenců nechtěl dělat.
"Tak kde jsi! Vzdávám se, vidíš? Nedokážu tě sám najít."
Ve větvích přímo nad jeho hlavou se ozval rozpustilý dětský smích a zároveň se na něj snesl déšť višňových pecek, na jejichž preparaci ze sladkých plodů už nejspíš Isengar nějaký čas pracoval. Hildifons prudce uskočil a světlé kudrny jeho vlasů se rozletěly na všechny strany. Nemohl si nepomyslet něco peprného o nespravedlnosti celé situace: za pár let bude plnoletý, tak proč se za neposlušným šestiletým bratrem nemůže honit někdo jiný - Hildibrand, například, nebo holky, stejně celé dny nic nedělají! Musí to být vždycky on jenom proto, že dokáže Isengara dostat ze skrýše, aniž by za ním musel lézt…
Hobítě usazené v koruně nepříliš velké višně se pořád šťastně smálo. "Neviděl, neviděl!" Nemohl mě najít! Že jsi o mě nevěděl? Řekni!"
"Neměl jsem ani tušení, kde jsi," přiznal Hildifons poněkud neochotně a za bratrova radostného zavýsknutí si višeň důkladně prohlédl, protože věděl, že navzdory odhalení použije Isengar skrýš ještě přinejmenším dvakrát.
"A co ty pecky? Čekal jsi je? Překvapily tě?"
Minulý týden to byly šlupky od mrkve, pomyslel si Hildifons znechuceně. "Velmi důmyslné," ocenil bratrovu práci nahlas. Isengar se pořád rozpustile pohihňával. "A teď pojď dolů, ať se můžeš všem pochlubit, jak jsi mě přechytračil."
"Ne! Ne a ne. Nechci si mýt uši!"
"Neblázni!" Hildifons se zatvářil vyděšeně. "Copak ty nevíš, že ti v nich pak vyrostou hnědé houby, prvně docela maličké, ale postupně větší a větší, takže tě zakryjí úplně celého. Málo se o tom mluví, ale odporní skřeti jsou vlastně elfové, velcí lidé a trpaslíci, kteří si nemyli uši…"
Ve tváři malého hobita ve větvích nad ním se zračilo znepokojení. "Nevěřím ti," usoudil nakonec. "Myslím, že přeci jenom neslezu. Třeba sis to celé vymyslel."
Hildifons si povzdechl a opřel se zády o kmen stromu. Čas na odpolední siestu byl stále kratší a kratší. "Možná by nebylo tak špatné být skřetem," začal mluvit tak potichu, aby hobítě muselo špicovat uši, chtělo-li ho slyšet, "skřeti žijí hluboko pod dalekými, modrými horami, které jsou prý tak vysoké, že se dotýkají oblaků." Isengar se nevědomky naklonil dopředu, oči rozšířené, jak čekal na bratrova slova. "Nad oblaky létají velcí orli a všude se třpytí sníh. A za horami je celý svět! Nespočet zemí, kde může být cokoliv. Veliké řeky, žhnoucí pouště, ponuré země zlých lidí, hluboké, starobylé lesy, bažiny a močály, pláně plné trávy, místa, kam nikdy nevkročila noha hobita…"
Hildifons se tak ztratil ve svých vlastních slovech, že skoro nadskočil, když bratrův hlas zašeptal ne daleko od jeho ucha: "A co moře? Je tam někde i moře?"
Zavřel oči. "Ano, moře tam venku také někde je…" Neurčitě mávl rukou směrem k západu.
"Jak vypadá?" Isengar už byl ze stromu skoro dole.
"Je… musí být obrovské, nekonečné. Mnohem, mnohem širší než Brandyvína." Hildifons polkl. "Nepředstavitelné… Nedokážu ti o něm nic říct, bratříčku, ale až se jednou vydám na cesty, prohlédnu si ho, a pak ti všechno řeknu!"
"Já ho chci taky vidět," zakňoural chlapec.
Hildifons se na něho podíval. To bylo poprvé, kdy někdo z hobitů neodsoudil jeho sny o velkém, neznámém světě jako nebezpečné ztřeštěniny, ale projevil stejné přání. "Víš co," řekl pomalu, "proč vlastně ne? Za pár let se vydám do světa, abych viděl, jaký skutečně je, a až se vrátím, půjdeme spolu a podíváme se na veliké moře."
"Veliké moře," zašeptal Isengar, oči rozšířené vzrušením. "Opravdu mě vezmeš s sebou? Opravdu?"
"Pod jednou podmínkou."
"Pod jakou?" Obličej malého hobita se protáhl, ale Hildifons se usmál.
Odlepil se od stromu a natáhl k bratrovi ruku. "Ty víš, jakou."
Isengar zaváhal, ale pak usoudil, že kdo chce vidět moře, nesmí se bát vody za ušima.
Hildifons pocítil velké ulehčení, když bratříček seskočil ze stromu. Jen tak tak stihne odpolední svačinu.

Hildifons odcházel potichu. Nechtěl, aby mu někdo cestu rozmlouval - už tak se zdržel mnohem déle, než zamýšlel. Byl hobit, a tak se svého pohodlí nevzdával snadno, ale po všechny ty roky cítil, že ho cosi táhne pryč, do světa, kde je toho tolik co poznávat. Neočekávaná objevení a stejně náhlé odchody šedého čaroděje jen rozněcovaly tento plamen. Zatímco Gerontius Bral byl s úmyslem svého syna téměř smířený, hobit věděl, že jakmile se o jeho "zmizení" dozví ostatní, Kraj bude hučet jako úl rozzuřených včel. Skandál, který by způsobilo vyzrazení jeho plánů ještě před odchodem, si ani nechtěl představovat. Proto utajení.
Jenom Isengar ho doprovázel k Brandyvínskému mostu svěžím jarním podvečerem. Kopyta Hildifonsova poníka klapala po udusané cestě.
"Jsi si opravdu jistý, že nechceš ještě počkat?" zeptal se Isengar, věrně napodobujíc starostlivý tón usedlých hobitů. Oba se rozesmáli.
"Ne, ne," řekl Hildifons lehce. "Čekal jsem až příliš dlouho. Je mi skoro čtyřicet a ještě jsem nic neviděl. Jen se na mě podívej! Musím se vypravit za dobrodružstvím, než ztloustnu tak, že nedojdu ani na zápraží." Nedočkavě nasál svěží večerní vzduch.
"Čtyřicet let? Nejlepší léta hobitího života!" zvolal Isengar.
Došli na kraj Brandyvínského mostu a zastavili se. Nastal čas se rozloučit.
Isengar se podíval na bratra, kterého už téměř přerostl, a zeptal se, tentokrát vážně: "Velký svět bude nebezpečný. Jaké máš plány?"
Hildifons poplácal poníka po šíji. "Myslím, že pojedu po Východní cestě do Hůrky, doplním zásoby a poptám se místních, co leží… dál. Snad mi poradí."
Isengar se trochu zamračil. "V Hůrce jsou lidé divní," řekl.
Brandyvína tiše hučela mezi olšemi.
"Všude jsou lidé divní, Isengare, jenom v Kraji jsou takoví, jaké je známe. Chci poznat všechny tyhle divné věci a vrátit se domů a vyprávět ti o nich!"
"Doufám, že ne jenom vyprávět," mladší hobit se potutelně usmál. "Pamatuješ si na svůj slib?"
"Jaký slib?"
"Ten, který jsi mi dal za umyté uši."
Hildifons se rozesmál. "To už je tak dávno. Ale neboj, i kdybych zapomněl na tvoje zanešené uši, na moře nezapomenu." Obrátil se k mostu a chvíli se mlčky díval do tmy. "Bude z toho strašný skandál, až zjistí, že jsem pryč… ale až se vrátím a zmizíme oba dva, to teprve bude stát za ty řeči!"
"Znamená to, že tvůj slib pořád platí?" Isengar se nemohl ubránit dětinské radosti. Nevěděl, proč tak touží nechat Kraj aspoň načas za zády a vypravit se do daleka, ale byl to právě jeho bratr, kdo v něm kdysi dávno probudil tento sen.
Hildifons ho objal. "Samozřejmě. Vrátím se plný zkušeností, a potom tě vezmu k moři… Tedy pokud moc neztloustneš, nebo se neoženíš!"
"Až se vrátíš?"
"Až se vrátím."
Na chvíli bylo ticho, rušené jen hukotem hnědavé řeky. "Hildifonsi…" Isengarův hlas byl tlumený. "A kdy se vrátíš?"
Starší hobit ulomil vrbovou větev a hodil ji do líně plynoucí vody. Oba sledovali, jak se potopila a o kus dál zase vyplavala na hladinu. "Budu zpátky, než doplave do moře," řekl Hildifons tiše. Isengar přikývl; neměl nejmenší ponětí, jak daleko je od Brandyvínského mostu moře.
Hildifons nasedl na poníka a naposledy se na bratra povzbudivě usmál, než se pustil přes most vstříc všem úžasným dobrodružstvím v neznámých zemích, o kterých tak dlouho snil. Isengar stál bez hnutí a díval se, jak postava mizí v houstnoucím šeru. Hildifonsi! chtěl na něj zavolat, protože se ho náhle zmocnila nevysvětlitelná úzkost, ale hrdlo měl stažené; a pak už bylo pozdě. Šestý syn Gerontia Brala byl pryč.
Aniž by věděl proč, opřel se Isengar o sloupek zábradlí a rozplakal se. Když se kolem něj snesla sametově měkká noc, stále měl ještě v očích slzy.


Když stál o třináct let později na břehu moře, ohromený velikostí vln a do hloubi duše osamocený, také plakal. Plakal jako toho teplého večera na Brandyvínském mostě, kdy naposled viděl svého bratra.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Irith Irith | Web | 19. prosince 2015 v 6:46 | Reagovat

Asi budu plakat také.
Je to... úžasný. Jednoduše naprosto skvělý. Jen začínám značně pochybovat o tom, že najdu odvahu zveřejnit ty Sestry, tomuhle nesahají ani po nejkratší chlupy na nohou.
Je to úúúúúúúúžasný! Díky, díky moc. Je to skvělý! A JE to hobití. Opravdu ano. A nevadí, že je to smutné. Bralové byli vždycky divní :-)

2 Jíťa Jíťa | Web | 19. prosince 2015 v 15:35 | Reagovat

Myslím, že je to hobití :) Proč by hobiti taky nemohli být někdy smutní - a loučení nebývá obvykle veselé... Napsala jsi to moc hezky :)

3 Vénie Vénie | Web | 19. prosince 2015 v 20:18 | Reagovat

Je to krásné. Opravdu, moc krásné. Na konci smutné,ale tak neskutečné. Neskutečně krásné, to je to správné sousloví.
(jen si neodpustím jedno malé rýpnutí na konec. Vím, že lidi nesnáší, když je tak opravuju, ale ještě v prvním odstavci, když si Isengar stěžuje, že si nebude mýt uši... no, mám ten dojem že uši se nemají ale myjí a  mytí se píše s tvrdým y :) )

4 Jeremiáš Jeremiáš | Web | 20. prosince 2015 v 21:41 | Reagovat

Ta jména jsem si pamatoval, ale stejně jsem dostal chuť zběsile prolistovat Dodatky. Tvoji hobiti v sobě mají místy možná až trochu moc elfí nátury (rozuměj: jsou víc zasnění, než obvykle), ale to není nic proti ničemu. Frodo a Bilbo byli taky trošku jiní, než ostatní z jejich lidu. :)

5 Irith Irith | Web | 21. prosince 2015 v 8:06 | Reagovat

[4]: Mňo, právě tihle dva by teoreticky mohli mít trochu víc elfí náturu. Pochop, Bralové byli prostě divní a tihle dva obzvlášť.

6 Jeremiáš Jeremiáš | Web | 22. prosince 2015 v 18:16 | Reagovat

[5]: Však to nijak nepopírám :)

7 Aredhel Aredhel | Web | 23. prosince 2015 v 13:25 | Reagovat

[1]: Ani nevíš, jak strašně jsem ráda nejen, že se ti to líbí, ale že v tom cítíš i něco hobitího.. já si tím nebyla úplně jistá. A opovaž se shazovat Sestry: víš, jak se na ně těším? ;-)
Bralové jsou divní, ano. Jenom díky tomu jsem se odvážila psát hobití povídku. (A kvůli tobě, samozřejmě.) :-)

[2]: Dík moc! Tak to se mnou možná ještě není tak zlé...

[3]: Můžeš si pogratulovat: myslím, že jsi historicky první osoba, která u mě našla pravopisnou chybu! Stydím se, stydím... (opraveno)
A díky, díky, opravdu díky.

[4]: Tak to je dobrý efekt, ne? ;-)
Něco bych ti opáčila na tu "elfí náturu", ale Irith už to udělala za mě...

[5]:[6]: Přesně takhle jsem uvažovala...

8 Jeremiáš Jeremiáš | Web | 26. prosince 2015 v 20:40 | Reagovat

[7]: To rozhodně je dobrý efekt :)

9 Aredhel Aredhel | Web | 29. prosince 2015 v 11:29 | Reagovat

[8]: :-)

10 Mexafell Mexafell | Web | 1. ledna 2016 v 20:24 | Reagovat

Super, ze se nekdo dokaze inspirovat pouhymi dodatky k takovemu dilu. Moc hezke :-)

11 Šárka Šárka | Web | 2. ledna 2016 v 13:48 | Reagovat

Když se Aredhel rozhodne napsat hobití povídku, musí z toho být něco jedinečného :). Jak už tu padlo, v těchto dvou hobitech je něco elfího. Možná při svém narození slyšeli Ulmovu troubu nebo tak něco. Uíí, je to tak krásné a smutné! Pro všechny hobity, kteří si zažili tohle snění, to musí být prokletí.

12 Aredhel Aredhel | Web | 13. ledna 2016 v 0:03 | Reagovat

[10]: Dík. To je umění, ve kterém se poslední dobou začínám docela vyžívat. :-)

[11]: Jéé, děkuju!!! Jo, vybrala jsem si naschvál takové hobity, kteří se uvažováním nejvíc blíží tomu elfímu... holt nemůžu jinak. ;-)

13 Neklan Neklan | 11. ledna 2017 v 15:44 | Reagovat

Hmm, co napsat rok po posledním kometáři?
Přiznám se, že jsem se během čtení těšil na reakce na tuto povídku a nezklamaly. :-)

Na mne rozhodně nepůsobí depresivně (to je v úvodu trochu spoiler) - spíš melancholicky (což nepovažuji za totéž) a to ještě jen ta druhá půle. První je myslím echt hobití a kdyby to zůstalo jen u ní, tak by nemusela být ani "Bralovská" (čti divná :-P)- o velkém světě snili i Křepelkové, ne? (Tedy alespoň v jednotném čísle.)
Co se mi fakt líbí je "mykologická" teorie vzniku skřetů. :-D

14 Aredhel Aredhel | Web | 15. ledna 2017 v 2:13 | Reagovat

[13]: Napsat můžeš cokoliv: já si komentáře čtu a odpovídám na ně, ať je jakkoliv dlouho po vydání. Diskuze není nikdy ukončená. :-)
Spoiler v úvodu. :-D Jo, máš pravdu, to dělám často. Jemnými náznaky si připravuju čtenáře na to, co přijde.
Těší mě, že považuješ první část za echt hobití, to znamená, že povídka splnila účel. :-)
Jé, někomu se líbí Hildifonsova "mykologická" teorie! Tak teď se křením jako dítě. ;-)

15 Neklan Neklan | 20. ledna 2017 v 13:00 | Reagovat

A ti čtenáři mají jinak citlivé senzory, takže by to vnímali jinak, než jak to bylo prožito.
Hm, nevím jestli jsem reprezentativní vzorek pro posouzení hobitskosti, ale vsadil jsem na osvedčenou kartu - zopakovat výrok nějaké (v daném směru) autority.XD
Na dětskou fantazii je třeba působit fantasií, ale když není kde brát... Rád se inspiruji, až na to přijde.

16 Aredhel Aredhel | Web | 5. února 2017 v 11:46 | Reagovat

[15]: Já myslím, že každý v sobě má kus hobita (dokonce i já, i když můj vnitřní hobit je takový ten líny, počítačový typ), takže můžeme bez problémů posuzovat, co je či není hobití. Ovšem odvolávání se na autority vždycky zabírá...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama