Vězeň a jeho slova (povídka inspirovaná Silmarillionem)

7. listopadu 2015 v 2:55 | Aredhel |  Povídky inspirované Tolkienem
Možná jste se už někdy podivovali, že navzdory mé přezdívce se v žádné mojí povídce ještě neobjevila postava jménem Aredhel. Nebo ne? No, v té dnešní se taky neobjeví (ha ha), nicméně tentokrát k tomu mnoho nezbývalo, jak určitě záhy pochopíte. Ačkoliv totiž moje představa o Aredhel zůstane ještě nějaký čas skryta, tato povídka je utkaná právě kolem ní a jejího příběhu.

Povídka je tentokrát trochu kratší, než u mě bývá zvykem, ale zato jsem si neskutečně užila její psaní. Ale nebojte, příští povídkou (ode dneška za dvě stě let, známe svoje elfy) vám to bohatě vynahradím!









Vězeň a jeho slova

Strážce se opřel o zeď, studenou, kamennou zeď, a zavřel na okamžik oči. Temné sklepení se rozplynulo a jeho mysl si užívala kratičkou chvíli odpočinku. Ta noc byla dlouhá.
"Copak, zmáhá tě snad únava?" Hlas, který ho vytrhl ze snění, byl tichý, ale plný skrytého výsměchu. "Nechceš si na chvíli zdřímnout? Vždyť víš, že nikam neuteču…"
Strážce se prudce obrátil ke svému vězni, který seděl na špinavém slamníku na podlaze několik stop od mříží. Ačkoliv se zdál být docela klidný, strážce viděl, že je přikrčený a připravený ke skoku jako divoká kočka; kočičí byly i jeho pohyby - rychlé, ladné a smrtící. Strážce věděl, že se dokáže pohnout rychleji než myšlenka. Zbroj ani plášť už na sobě neměl, ale i jeho spodní oděv, dlouhá tunika a kamaše, byl černý, černý jako jeho pohled. Vlasy měl husté a stříbrné, podivně fosforeskující, ramena mírně shrbená, prsty na rukou dlouhé a obratné. Stále zůstával spoutaný, ačkoliv si většina mužů myslela, že již nemůže nikomu uškodit. Strážce byl však za ty okovy rád. Nelíbilo se mu, že má někoho tak nebezpečného hlídat celou noc docela sám.
"Zapomeň," odpověděl na jeho posměšnou otázku. "Ale ty by ses vyspat měl. Zítra předstoupíš před Králův soud."
"Ach, málem jsem zapomněl!" Elfovy rty se zkroutily do nehezkého úšklebku. "Dík za laskavé připomenutí. Možná bych se na to měl připravit. Nevím, proč mám takový neodbytný pocit, že jsme dnes s králem nezačali právě nejlépe." Ironie z jeho hlasu doslova odkapávala.
Kdybys raději mlčel, pomyslel si strážce znechuceně. "Paní Aredhel a paní Idril prosily dnes večer o ušetření tvého bídného života," řekl po chvíli tiše. "To je víc, než si zasloužíš."
"Aredhel se neodebrala na lože?" Z vězňova hlasu poprvé zazněla opravdová zvědavost.
Strážce na něho nevěřícně pohlédl. Copak zná tak málo svou vlastní ženu? Myslí si snad, že by někoho tak plného života upoutalo na lůžko povrchové zranění ramene? Je tu snad něco, co mu uniká? Slyšel v jeho hlase stín obavy?
Vězňova tvář však byla opět chladná a nepohnutá.
"Princezna za mě prosila také? To je tak hezké. Vyřiď jí mé díky, jestli můžeš." V očích mu zle jiskřilo. "Jak by král mohl odmítnout? A co můj syn, taky za mě prosil?"
Znechucenější pohled už po něm strážce vrhnout nemohl. Opravdu se ho na to ptá, nebo se mu jen vysmívá? "Král je milosrdný," řekl pouze.
"Ta vaše zlatá klec," ozval se vězeň po chvíli mlčení. "Je krásná, jistě, ale pořád je to klec. A vy jste se do ní zavřeli dobrovolně." Jeho hlas zněl truchlivě mezi ponurými kamennými stěnami.
Strážce neodpověděl. Znal jeho názory na Skryté město.
"Vyveď mě ven," řekl vězněný náhle. "Jen na několik minut. Dnes je poslední noc mého života. Chci vidět hvězdy. Vyveď mě ven a já ti svěřím věc života a smrti."
Strážce sevřel rty. "Král bude milosrdný. Pros a on ti daruje život."
Vězeň sklonil hlavu a mlčel.
Noc pomalu ubíhala. Hvězdy tančily svůj tanec po obloze.
Temný elf upadl do podivné nehybnosti, která strážce děsila víc než jeho štiplavé poznámky. Tušil, že se o něčem rozhoduje. Ale o čem? O čem…
Za chvíli začne svítat.
Náhle vězeň zvedl hlavu. "Nedostanu milost, víš."
"Co jsi říkal?" zeptal se strážce zmateně.
"Nedostanu milost. Zítra mě odsoudí." Jeho hlas byl klidný, téměř pokojný. Proč měl strážce najednou nutkání začít ho utěšovat?
"Nepřestávej věřit. Král zná milosrdenství. Idril i Aredhel za tebe prosily. Osvobodí tě."
"Ne," řekl. "Neudělá to. Ty nevíš. On neví. Jen já vím. Možná ví ona…"
Strážci se málem zastavilo srdce. Co ví? Věc života a smrti… "O čem to žvaníš?" Ani nevnímal, že křičí. "Mluv! Mluv!"
Ve vězňových očích opět zaplály výsměšné plamínky. "Musíš být rychlý," zašeptal. "Kdo bere, co mu nepatří, sklidí ovoce svého činu. Kdo se vrhne do rány, která mu nebyla určena, bude platit. Místo toho druhého. Už chápeš? Jsem had, jsem sokol, jsem smrt…"
Krve by se ve strážci nedořezal. A pak už běžel temnou chodbou vzhůru. Tak strašlivě pomalý, tak zoufalý. A za ním zněl vězňův tichý, posměšný sykot:
"Běž, běž, rychleji. Třeba to ještě stihneš. Třeba nás zachráníš, mě i ji…"

Když se o čtyři hodiny později vracel zpátky do vězení, připadal si o pět set let starší. Už neběžel, šoural se podél zdí, opíraje se o ně. Venku již bylo světlo.
Pozdě, příliš pozdě. A přece přišel první. Nebýt jeho, našli by ji už mrtvou. Takhle mohli sledovat, jak umírá, jak volá jména své rodiny, matky, otce, bratrů, syna… A jeho. Ano, i jeho. Zemřela s tváří obrácenou k nebi. Kdyby věděli o té podlosti jen o trochu dřív, mohli by…
Nyní ho uviděl. Seděl na slamníku, stále stejně nepohnutý. Bez srdce, je bez srdce! To on to udělal. Mohl promluvit, mohl! Vždyť byla jeho ženou! Aredhel. Tak krásná…
Vztek vlil strážci do žil nový život. Vrhl se k mřížím s šílenou touhou udeřit ho do tváře. Křičel, co, to netušil.
"Ty svině! Ty svině!"
A potom ticho. Eöl seděl, opřený o stěnu, tvář nepohnutou, rysy klidné. Jeho oči však byly smrtelně raněné a po bledých tvářích mu stékaly slzy.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Irith Irith | Web | 7. listopadu 2015 v 7:51 | Reagovat

Jééé! To je úžasný! Tahle povídka se hbitě řadí na první místo mezi mé nejoblíbenější na tomto blogu.
1) Konečně je tam Aredhel
2) Všemu tam rozumím
3) Tohle je prostě typ věci, která mě vždycky totálně dostane.

2 Šárka Šárka | Web | 7. listopadu 2015 v 14:42 | Reagovat

Úžasně vystižené psychologické hry, Eölova osobnost...Ostatně kdo by ho mohl znát lépe, než vlastní žena?! Díky za další povídku! (konečně :))

3 Jeremiáš Jeremiáš | Web | 8. listopadu 2015 v 19:00 | Reagovat

Trochu ironické, že první povídka od Aredhel, ve které je podstatná postava Aredhel, pojednává o její smrti. Ale je to povedené a skvěle vygradované, takže si nikdo nemůže stěžovat. Zvlášť, když se nad "zlatou klecí" už tak očividně zvedá Morgothův stín.

4 Silwiniel Silwiniel | Web | 12. listopadu 2015 v 7:38 | Reagovat

Aredhel, to je tak nádherně napsané...Moc se mi líbí tvůj popis Eola! Těším se na tvé další povídky na tohle téma.

5 Aredhel Aredhel | Web | 12. listopadu 2015 v 21:52 | Reagovat

[1]: Až tak? Nejoblíbenější? Strašně, strašně děkuju!!! Musím říct, že se mi to taky docela líbilo, když jsem to dopsala... ;-)

[2]: Děkujuuu!!! Jsem vážně ráda, že se ti líbí moje představa Eöla; je docela těžké udělat si na něj názor, zato je ale jedna z nejzajímavějších postav Silmarillionu... to mě na něm baví. :-)

[3]: No, já se ráda specializuju na ne zrovna veselá témata a tohle si o zpracování vysloveně říkalo. :-) Díky moc za chválu, jsem polichocená, že si všímáš i detailů.

[4]: Děkuju!!! (On má někdo na Eöla podobný názor jako já? Tak to jsem nečekala...) Třeba ještě někdy něco přijde... :-)

6 Clarissa Clarissa | Web | 13. listopadu 2015 v 22:01 | Reagovat

Konečně! A také skvěle, skvěle! Myslím, že   tak krátkém textu se ti skvěle podařilo vykreslit Ëolovu povahu. Dialogy jsem si vyloženě vychutnávala a plynule gradující napětí a zvědavost se postaraly o definitivní kladný zážitek z četby. Vlastně to bylo mnohem víc osvěžující, než typické rozměry tvých děl. Víc povídek s Aredhel! :)

7 sabča sabča | Web | 14. listopadu 2015 v 16:38 | Reagovat

super blog, zvu tě na svůj :-)

8 Vénie Vénie | Web | 15. listopadu 2015 v 9:54 | Reagovat

Teď se tak koukám na tvůj blog a s hrůzou jsem si uvědomila, že jsem ti ještě k téhle skvělé povídce nenapsala komentář. Takže to musím napravit.
Povídka je krásná. A smutná, i když to je u tvých povídek pomalu pravidlem. Je ironické že konečně napíšeš povídku s Aredhel, ale ona v ní umře. Nicméně je to skvěle psychologicky vykreslené.

[6]: Souhlasím Clarisso, víc povídek s Aredhel!

9 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 16. listopadu 2015 v 14:46 | Reagovat

Opravdu povedený kousek, který mě opět vrhl do světa Středozemě... I když smutný, moje srdce zaplesalo :)

10 Terka Trpaslík Terka Trpaslík | 17. listopadu 2015 v 20:32 | Reagovat

no, abych řekla pravdu, neznám moc zúčastněné postavy, (ale o Skrytém městě aspoň trochu tuším), nicméně nehodnotila bych toho Ëola jako nějako moc pozitivní postavu...

11 Irith Irith | Web | 18. listopadu 2015 v 19:19 | Reagovat

Jak to vypadá s Vánoci ve Středozemi? Už je pomalu čas.

12 Aredhel Aredhel | Web | 19. listopadu 2015 v 20:54 | Reagovat

[6]: Óóó!!! Strašně moc děkuju! Takovéhle celkově kladné hodnocení.... dík!!! Jsem ráda, že se ti líbily zrovna dialogy, protože (nehledě na to, že na nich celá povídka stojí) jsem si nesmírně užívala je psát... Fakt hodně. Ta délka je trochu změna a asi opravdu i osvěžující, ale já prostě nedokážu psát krátké věci a když už, tak jenom výjimečně. :-)

[8]: Díky moc, Vénie! Jo, myslím že smutné povídky jsou skoro zlozvykem, nějak si neumím představit, psát něco veselého... Ironie je druhým jménem téhle povídky. ;-)

[9]: Děkuju, děkuju, děkuju!!!!

[10]: Však on taky není moc pozitivní postava... to je na tom to zábavné. :-) Přinejmenším komplikovaná, přinejhorším fakt divná.

[11]: Už jsem začala, fakt... :-(

13 Vendëa Lissësúl Vendëa Lissësúl | Web | 19. listopadu 2015 v 21:01 | Reagovat

Nádherná povídka. Smutná, slzička ukápla.
Je tam konečně Aredhel! Jů! :-)

14 Aredhel Aredhel | Web | 29. listopadu 2015 v 23:56 | Reagovat

[13]: Děkuju mockrát, netušila jsem, že je to tak emotivní..
No, není, technicky vzato...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama