Sestřin strom

2. září 2015 v 21:50 | Aredhel |  Povídky a jiná psaní neinspirovaná Tolkienem
Myslím, že je konečně načase, abych zveřejnila svoji maturitní povídku (ano, vážně brzy), kterou pro mě obětavě přepsala moje profesorka. Jedná se o sloh na školní profilovou zkoušku, tedy NE na státní maturitu (obávám se, že moje "líčení o jeskyni" už zmizelo někde v haldách archivovaných maturitních slohů...). Povídka sklidila mezi učitelským sborem z řad češtinářů úspěch a i já ji mám docela ráda. (Zadání bylo napsat příběh určité délky (už nevím jaké) ve kterém použijeme zadaný úryvek; úryvek je v povídce vyznačený kurzívou.)

Povídka vyvolává teď, po čtyřech měsících od svého napsání, spoustu konotací, které jsem nikdy nezamýšlela, v jistém smyslu je skoro prorockou kritikou mě samé. Původní inspirací ale bylo moje rozloučení se sestrou v den, kdy jsem sloh měla psát. Sestra není příliš emocionální člověk, nicméně její popřání mi štěstí stačilo k zajištění 1/3 mé známky z profilové češtiny.





Sestřin strom
Nad městem svítilo slunce. Z betonových povrchů chodníků sálalo teplo a odpadky, unášené mírným větrem, se převalovaly sem a zase zpátky. Bylo kolem poledne a jen málo lidí spěchalo rozpálenými ulicemi, dychtíce dosáhnout chladivého stínu svých domovů. Inara, přezdívaná též Poštolka, se opatrně dotkla hrubého kamene nádražní zdi. Zavřela oči a snažila se naslouchat řeči malty a zdiva, ale neslyšela nic. Město mlčelo, protože nebylo živé. Inara pohlédla do slunce a věděla, že ty samé paprsky, které rozpalovaly nádražní zeď, zalévají svým jasem i zelené pláně a modrá jezera jejího domova. Domova, kterého se vzdala. Bylo jí smutno.
Konečně zahoukal vlak a nádražní zřízenec si zaclonil oči dlouhými, štíhlými prsty. Inara běžela k náspu a štěrk jí šustil pod nohama. Byla tam. Vystoupila z posledního vagónu, vysoká, ale přece drobná mezi těmi zamračenými lidmi a bezradně se rozhlédla kolem.
"Januino! Januino!"
Dívka se ohlédla a konečně spatřila sestru; mávala na ni a na hlavě měla červený šátek. "Inaro", vydechla s úlevou a trochu se pousmála.
Když pak šly spolu pustými ulicemi, pořád si musely jedna druhou prohlížet. Téměř se nepoznávaly. Ne, Inara nebyla už to vystrašené vyžle, které odjíždělo z jejich bohem zapomenutého horského kraje, ale městská dáma. Střih jejích šatů byl elegantní a kráčela s jistotou, které nechyběl půvab. Ani Januina se už nepodobala veselé vesnické dívce. Byla teď chladnější a odtažitější, jako by měla strach.
"Co je nového doma, sestřičko?" ptala se Inara opatrně.
"Nic, vše je při starém," lhala druhá bez mrknutí oka.
"Mamince a tatínkovi se daří dobře?"
"Dobře. Jejich stromy jsou stále zdravé." Při zmínce o stromech se jí trochu zachvěl hlas.
Konečně došly k domu, kde Inara žila ve skromném, přecpaném bytě. Závěsy na oknech byly zatažené a v místnosti panovalo přítmí.
"Bojíš se slunce?" zeptala se Januina.
"Příliš světla mi nedělá dobře, nemůžu se pak soustředit. Musím se učit, víš. V úterý skládám zkoušky. Čaj?"
"Ano, prosím. S mlékem a bez cukru. Takže ty teď pilně studuješ?"
Inara vykoukla zpoza rohu kuchyně. "Ano," řekla. "Každý si volíme vlastní cestu, tak mě nesuď."
"Znamená to, že se domů nevrátíš?" Januina sklopila oči.
"V nejbližší době ne. Musím myslet na svoji budoucnost." Nikdy by sestře nepřiznala, že se jí stýská.
"Škoda". Bylo to jednoduché slůvko, ale skrývalo se v něm tolik významů.
Inara vtiskla sestře hrnek do dlaně. "Pověz mi, Januino, jak si vede můj strom?"
Dívka zvedla obočí. "Já nevěděla, že takovým pověrám ještě věříš, když teď žiješ ve městě a tak." Pak ale uviděla sestřin výraz a tiše odpověděla. "Je zdravý a silný, na jaře krásně kvetl."
Inara si oddechla a poprvé se doopravdy usmála. "To se mi ulevilo. Minulý měsíc mi nebylo dobře, tak jsem se bála. Vždyť víš…"
"Ano, vím." Inara nemohla vidět slzu, která se Januině zatřpytila na tváři.
Přešlo odpoledne a ulice opět vychládaly. Inara seděla ve stínech a pozorovala svoji sestru. Neznala tuhle chladnou cizinku, neusmívající se sochu; pamatovala si veselé dítě se stužkami ve vlasech, lezoucí po stromech v posvátném háji. Bylo zvykem u nich ve vesnici, v dalekém údolí uprostřed hor, vysadit každému nově narozenému dítěti strom. Dokud strom sílil a rostl, znamenalo to život, nevedlo-li se mu dobře, špatně bylo tomu, pro nějž byl zasazen. Starci odcházeli spolu se svými stromy a děti, kterým uschly jejich výhonky, umíraly na infekční nemoci. V posvátném háji se mrtvé větve proplétaly s větvemi plnými nalitých pupenů a u kořenů těch stromů si hrály děti. Januina už nebyla dítě, nýbrž mladá žena, ale přesto - takhle chladnou ji Inara neznala. Neobjala ji, nepolíbila, usmívala se málo. Je možné, že se na ni stále zlobí, protože se obrátila k rodné vesnici zády? Povzdechla si.
Do čtyř stran světových čtyři jdou cesty,
porostlé travou a ve stínu skal,
na západ, na východ, na jih a domů,
na sever, do hor, v tu oblačnou dál.
Byla to stará píseň, ale Inara si ji často zpívala. Tam v horách byla Poštolkou, divokou a krásnou, tady ve městě nebyla nikým, jen Inarou Vaitovou, studentkou a servírkou v thajské restauraci. I slunce tu bylo jiné, pálilo a dusilo.
Januina usnula v křesle a Inara otevřela okno, aby dovnitř vlákala trochu vzduchu. "Jednou se tam vrátím," pomyslela si. "Až budu mít vzdělání a dostatek peněz." Za okny už vládla noc.
Její sestra odjížděla v pondělí. K vlaku šly mlčky, jako by si už neměly co povědět. Opět bylo dusno. Inara cestou kopala do oblázků a kousala si ret. Co by měla říct téhle nové Januině, kterou už neznala?
Zastavily se u nádražní zdi. "Sbohem," řekla Inara. "Budeš mi chybět."
Januina k ní vztáhla ruku a vložila jí do dlaně malou poštolku vyřezanou z březového dřeva. Bylo to krásné. Bylo to jako polibek na čelo.
Teprve když už byla Januina ve vlaku a její tvář na ni hleděla z otevřeného okna, všimla si Inara, jak je bledá. Nezdravě bledá. A v očích měla slzy.
"Januino!" vykřikla vyděšeně. "Januino!" Ale bylo pozdě. Vlak se rozjel a brzy po něm zůstal jen zvířený prach. Inara stála na prázdném nádraží.
Dny se táhly ve znamení strachu. Zkoušky složila téměř mimochodem, ani si nevšimla, že už jsou za ní. Jediné, na co dokázala myslet, byla ta bledá tvář, pozorující ji z vlaku. Každá hodina byla temnější a temnější, když si uvědomila, jak byla slepá. Sedala s březovou poštolkou v dlani a čekala; doufala však, že se nedočká. V noci hledala na nebi hvězdy, přes zář pouličního osvětlení však neviděla nic.
Osmého srpna přišla bouřka a rozechvěla dusný vzduch svými blesky. Provazce deště smývaly z ulic prach a špínu. Inara seděla s bílou poštolkou v klíně a šeptala: "Naše slzy jsou kapky deště, které se chytily na letkách ptáků a listy stromů jsou čas, co nám zbývá… Bude to brzy."
A pak, jako by to sama přivolala, venku tiše vrzla vrátka. Neodvážila se ani dýchat, aby nepřeslechla další zvuk. A dočkala se, chvíli na to k ní dolehlo několik tlumených kroků a vzápětí někdo zaklepal na dveře. Strnula. Staccatové klepání se ozvalo znovu.
Pomyslela si, že kdyby to klepání ignorovala, kdyby se nezvedla ze svého místa, nikdy by nebylo skutečné. Mohla by předstírat, že je to déšť. Ale vstala. A otevřela dveře. Dopis, který jí listonoš podával, byl mokrý; nejspíš ho namočil déšť, ale mohly to být i slzy.
Zavřela dveře a šla do kuchyně. V místnosti bylo šero.
"Je taková tma," zašeptala. "Nic nevidím." Třesoucí se prsty rozlepily obálku a bílý lístek vypadl ven. Měl stejnou barvu jako sestřina tvář v tom posledním okamžiku.
Pro Poštolku, bylo na něm napsané. Utřela si oči a četla dál:
Vrať se domů. Strom tvojí sestry uschl, pohřeb se koná za týden.
A pod tím ještě drobným písmem: Příčina smrti - neznámá plicní choroba.
Podpis tam nebyl žádný.
Inařina ruka klesla a déšť bušil neúnavně do oken. Jeho posláním bylo odplavit vše pryč - prach, špínu, dusno, život, naději i sny. I líčidla z Inařiných tváří, která nepatří do vesnice v horách. I její dlouhé černé vlasy, které si ostříhá na znamení smutku. I inkoust z univerzitních diplomů, pro které opustila svoji sestru. A až déšť ustane, zbude jen vyčištěná obloha a pod ní další suchý strom.





Poznámka: (Zpátky k těm konotacím.) Domnívám se, že to během posledních pár dní všem došlo, ale je čas udělat oficiální prohlášení. 20.9. odjíždím studovat do Olomouce, je mi to líto. Ano, cítím se kvůli tomu špatně a ne, nechci jet do Olomouce. Mám depresi (a po dvou zápisech mi to město začíná lézt krkem). Ale co se dá dělat, že? (No, teď už opravdu nic...) Budu se vracet domů tak často, jak to jenom půjde, slibuju. (Ta povídka zní vážně jako nějaké proroctví...)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Irith Irith | Web | 3. září 2015 v 6:26 | Reagovat

Proboha, Aredhel, to si sakra děláš srandu! Tohle... nepiš to! Nemysli na to! Bude to dobré! Nemaluj si dopředu, jak strašné to bude a jak tě rodina a všichni odsoudí, že jsi odjela z domova do Omlomouce. Za a tam budeš mít kamarády, za b budeš mít kamarády tady a za c už máš starší sestru, která také odjela, ne? A přežila to. Takže hlavně prosím klid. Žádná deprese, nic. Provozuj na to, že v pátek půjdeme se Smíškem a Finrodem do Ďáblic (už víš kdy?). Bude to dobré, uvidíš. Fakt.

2 Vénie Vénie | Web | 3. září 2015 v 17:30 | Reagovat

Neměj tak černé myšlenky. Určitě to nebude tak strašné, jak si to maluješ (nebo píšeš). A přeji ti, ať se studie daří.
Jo, a k povídce, která je (jen tak mimochodem) opravdu skvělá. Emocionální, psychologické drama.

3 Šárka Šárka | Web | 3. září 2015 v 20:38 | Reagovat

Být školní komisí, tak tohle poženu "vejš, ale mnohem vejš", protože je to nádherná povídka. To, co následuje nyní, se zdá být ironií osudu. Můžu ti slíbit jedno: tohle se Ti nestane. Ačkoliv se všichni bojíme nových začátků, Olomouc je krásná a člověk v ní nemá šanci "vyblednout", to spíš naopak-při stěhování do Prahy. Navíc spousta z nás je Moraváků a dějí se u nás taky naprosto skvělé akce (i když většina z nich jsou bitvy :D )...Ale na pražských akcích Tě nutně potřebujeme, i kdybych Ti třeba měla zaplatit jízdenku!!

4 Polly Polly | Web | 4. září 2015 v 21:48 | Reagovat

To se nedivím, žes to psala jako maturitní práci. Určitě to takovou úroveň má.
Ale je to celkem děsivé, ta tradice s tím stromem. Najednu stranu pěkné, ale na druhou hrozně definitivní... brr, ještě že něco takového nemám.
Prosím, budeš zveřejňovat postřehy z Olomouce? Určitě jih tam budu plno a jsi jediný možný adept na jejich zvěčnění. Prosím...

5 Vendëa Lissësúl Vendëa Lissësúl | 5. září 2015 v 18:05 | Reagovat

Bože! Při povídce mi přejel mráz po zádech! Neuvěřitelně působivé!
Jinak, to zvládneš. Držím ti všechny palce! Bude to dobré.;-)

6 Clarissa Clarissa | Web | 8. září 2015 v 23:19 | Reagovat

Tak do Olomouce? A jaký obor, smím-li se zeptat?

Jsem pesimista, takže nebudu říkat, že to bude dobré, protože nemusí, ale přeji Ti mnoho štěstí a pevné nervy. Olomouc je prý krásné město a Moraváci se podle všeho nenudí, i když tím "centrem" je nepřekvapivě Brno.

Povídka je velmi povedená, snad jen ta část s odjezdem vlaku by chtěla trochu víc rozepsat.

7 Aredhel Aredhel | Web | 10. září 2015 v 13:32 | Reagovat

[1]: Ony ty pesimistické myšlenky přicházejí samy, já za to nemůžu. :-( Ta povídka ale byla napsaná dávno před černýma myšlenkama (a rodina mě neodsoudí, tvrdě se snažila, aby mě do Olomouce dostala, to já jsem nespokojená... a kamarádi).

[2]: Díky za povzbuzení, snad to tak bude. A strašně moc díky za pochvalu, snažila jsem se, aby to bylo emocionální. :-)

[3]: Děkuju strašlivě moc!!!
No jo, kdybych nebyla tak strašlivě zbabělá, asi bych na Olomouc pohlížela jinak, ale kdoví, třeba to opravdu bude o moc lepší než v Praze... časem. (Tu jízdenku ti připomenu :-) )

[4]: Děsivé? No, možná trochu. Ta povídka koneckonců neměla vyznít nijak optimisticky. :-) (Ale když máš pěkný, zdravý strom, můžeš si docela žít...)
Nad postřehy z Olomouce jsem se ještě nezamýšlela...no, možná. Uvidíme, jestli bude co psát.

[5]: Děkuju strašně moc za krásnou pochvalu i podporu!!!!

[6]: Nejsem jediná nevyléčitelně pesimistická! :-) Olomouc je docela hezká, aspoň staré město, ale co jiného skvělého skrývá budu muset odhalit... Budu studovat jakousi češtinu na Filosofické fakultě a jakousi geografii na Přírodovědecké. Rozvrh prakticky nejde sestavit.
Myslíš, že jsem to měla víc rozepsat? Záměrně jsem nechala některé části "minimalistické", ale možná máš pravdu...

8 rioli rioli | Web | 13. září 2015 v 18:45 | Reagovat

tuhle povídečku jsem si ještě nestačila přečíst, ale chtěla jsem Ti říct dvě věci:

1) nevzdávej to s básněním. Beztak jsem chtěla udělat poetický workshop na táboře. Strašně ráda se s lidma bavím o poezii. Dokonce jsem o tom jednu dobu vedla celý kroužek. :D
Nacházej v tom pořád víc sama sebe, svoji duši, svůj výraz. Je to strašně důležitý. Technická dokonalost, pokud pokulhává, bude přicházet časem víc a víc, dá se nacvičit a dá se načíst. (Máš nějakého oblíbeného básníka? Moc mě to zajímá!!) :)

2) pochopila jsem, že je Ti úzko ze stěhování se. Tak jsem Ti chtěla říct, že si myslím, že máš úžasnou schopnost tvořit kolem sebe, v sobě, domovy. Nevím, mám ten pocit. Udělej to, na všech možných představitelných i nepředstavitelných rovinách. :)

9 Aredhel Aredhel | Web | 14. září 2015 v 22:14 | Reagovat

[8]: 1)Já to s básněním nevzdávám, je to spíš o pokoře, o přístupu k vlastním výtvorům. Nesmím být domýšlivá.... Duši v tom rozhodně nacházím- asi jako v ničem jiném. ;-) Techniku mám na docela dobré úrovni, ale to není to, co většinou řeším, znamená pro mě možnost experimentovat. Mám oblíbené básníky, třeba Skácela nebo Irmu Geisslovou; nebo Tolkiena. :-)
2)Nebojím se ani tak samotného stěhování jako spíš náhle vyžadované samostatnosti a zodpovědnosti. Ale díky za krásná slova!!!

10 Šárka Šárka | Web | 15. září 2015 v 15:46 | Reagovat

[9]:  Ej, skácel, miluju jej v kombinaci s Hradišťanem! Irma Geisslová? Právě googlím její básně a nestačím žasnout :)

11 Aredhel Aredhel | Web | 16. září 2015 v 9:38 | Reagovat

[10]: Kombinace s Hradišťanem, jo!!!! To bych mohla poslouchat věčně, je to dokonalé!

12 rioli rioli | Web | 18. září 2015 v 10:11 | Reagovat

[9]: náhle vyžadovaná samostatnost a zodpovědnost je, myslím, zaručený katalyzátor osobního růstu :) Budeš ještě mnohem silnější, než teď tušíš, dost tomu věřím :)

Musím si Tvého básnění přečíst víc! Skácel je úžasný, taky ho ráda čtu. Tolkiena jsem kdysi tvrdohlavě přednášela na každé recitační soutěži :) Ale v angličtině je to ještě o tolik lepší... má fakt nádherný jazyk.

Doporučuju někde vyhrabat Markétu Procházkovou. Je hluboká, něžná, má silné a neotřelé obrazy a výrazy.

13 Aredhel Aredhel | Web | 21. září 2015 v 20:11 | Reagovat

[12]: To sice bezpochyby je, ale já bych si osobní růst klidně odpustila... ;-)
Budu potěšena, když si mého básnění přečteš víc (a řekneš mi svůj názor) :-). Markétu Procházkovou neznám, ale určitě se na ni podívám.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama