Melodie pro umírající dítě (povídka inspirovaná Silmarillionem), část 2

12. července 2015 v 21:55 | Aredhel |  Povídky inspirované Tolkienem
Kdyby někoho zajímalo, jak dlouhá vlastně tahle povídka je, napsaná mojí rukou vydala na nějakých 15 stran, kam by se nevešlo už ani klíště, na počítači má 21 stránek... čímž si můžete udělat představu o tom, jak vypadá moje písmo. (Vůbec bych se nedivila, kdyby teď všichni přestali číst.)

Naivně jsem doufala, že už by se to mohlo vejít celé.... Ha ha.





Pokračování:
Život šel dál. Oba, muž i dívka, chodili přes den žebrat, ale Pěvec přinášel mnohem víc peněz. Latham nakupovala jídlo, občas i kradla, a vařila z nich jednoduchá jídla na nezakrytém ohni. Neměli by se špatně, nebýt zhoršujícího se stavu malé Doreen.
Po tom, co jeho hlas vyvolal obrazy, a po tom zvláštním rozhovoru nad spálenou dlaní, očekával Pěvec, že se ho dívka začne vyptávat na jeho život. Začala. Ve většině věcí ji musel zklamat. Jeho mysl byla plná prázdných míst.
"Pamatuji si jenom záblesky; můj život zmizel, už jenom přežívám," řekl jí jednoho večera, kdy spolu seděli ve vytlučeném okně a pozorovali západ slunce. Pěvec to shledával podivně uklidňujícím. Tichý okamžik před tím, než se den promění v noc, klidnou a pokojnou.
"Žiji tisíce a tisíce let, nevím jak dlouho. Nevěříš mi?" Blýskl po ní pohledem.
"Věřím," řekla. "Jen se snažím přijít na to, kdo jsi. Určitě ne člověk."
"Ne člověk," souhlasil tiše. "Neumírám, jen ztrácím poslední zbytky rozumu. Je ze mě stín, který si nepamatuje ani vlastní jméno a minulost. Jednoho dne... jednoho dne..." Hlas se mu zadrhl.
Latham ho opatrně pohladila po vlasech. "Ne," řekla, "ne. Zase se najdeš. Uvidíš. Jednou to bude dobré."
Zvláštně se na ni podíval. "Je to lepší," řekl, "když se mnou mluvíš. Pomáháš mi, dívko." Pak se na ni podíval téměř něžně a polohlasně zazpíval:
"Raise my hands and praise the day,
break the stars, show me the way..."[1]
Latham okouzleně hleděla do jeho perleťově šedých očí. "Mluv," špitla.
"Jsou to často jen barvy, krásné a syté, jaké už dnes nikde nenajdeš. Vím, že jsem měl rodinu. Nepamatuji si jejich jména, ani obličeje, jen jedna tvář se mi pořád vrací. Viděla jsi ho, když jsem zpíval. Kdo je to, Latham?"
"Někdo, koho jsi miloval a následoval? Kdo byl stále s tebou? Možná bratr."
"Bratr." Najednou zněl jeho hlas ohromeně. "Měl jsem bratra. Je možné, že by to byla pravda?"
Latham mlčela, nevěděla, co říct. "Pokračuj," vybídla ho po chvíli.
"Měl jsem taky ženu. Vlastně mám."
"Ženu?" Překvapilo ji, že si něco takového pamatuje, když zapomněl vlastní jméno. Zřejmě uhodl na co myslí.
"Cítím to v hlavě. Pouto mezi mužem a ženou. Stále ještě trvá. Tisíce a tisíce let."
"A jak, hm, vypadá?" zeptala se Latham opatrně.
"Nevím," přiznal nešťastně. "Nepamatuji si. Pamatuji si jen tohle..." Opatrně ji vzal za ruku a propletl jim prsty. "Ani jméno, ani barvu očí, jen hebkost jejích prstů a ten pocit..." Opět byl smutný. "Pomoz mi to nezapomenout."
Like a leaf in an icy world,
memories will fade...[2]
"Asi nevíš, kde je teďka?" zeptala se. Nemohla nemyslet na osamělou ženu, která někde již tisíce let marně čeká. Nebo na něj už zapomněla?
"Vím," odpověděl Pěvec a Latham viděla, že má místo očí dva oceány bolesti.
"Tak proč...?"
"Nemůžu. Jednou jsem se toho místa vzdal, nemám naději na návrat."
"Jak si to pamatuješ?" Poté, co zapomněl tolik důležitějších věcí.
"Věř mi, nikdo nikdy nedokáže zapomenout na svoji největší chybu."
Slunce už skoro zapadlo a začínala být zima. Poznal by ji, kdyby ji ještě někdy uviděl?
"Ano," odpověděl na její nevyřčenou otázku.
Prudce se k němu otočila. Nezdálo se, že by si uvědomoval, že udělal něco neobvyklého.
"Kde je ta země, Pěvče?" Nějak se nedokázala přestat ptát.
"Už dost! Změň téma, prosím," zvolal a setřel si slzy, které se mu náhle třpytily na tvářích.
Rozhlédla se kolem. "Tak mi řekni, co se stalo potom."
Zkřivil tvář, jak se snažil rozpomenout se. "Spáchal jsem zločin. Já a moje rodina. Strašlivý zločin. A byli jsme příliš zbabělí, než abychom mu čelili."
Ticho.
"Odsoudili nás. Ti za hvězdami a oblaky. Pod horami, v lesích a v hlubinách Moře. Ti, kteří vládnou. K nám samým. K naší vlastní vznešenosti i nízkosti. Těch několik málo věcí, po kterých jsme toužili, nám rvali znovu a znovu ze sevření. Někteří toužili po milovaných ženách, které nikdy nedostali, po míru, po odpočinku, po domově. Jiní po smrti. Všichni po světle, které nás spálilo." Natáhl před sebe ruku s obvazem.
"Don't you know that fate has been decided
by the Gods,
feel the distance, distance.
Out of reach..."[3]
"Co jsi udělal?" Nevěděla, jestli to chce vědět.
"Zabil jsem. A znovu, a znovu. Protože... protože, nevím. Vidíš, nebylo to ani tak důležité." Úskokem se na dívku podíval. "Možná, že Pěvec není to správné jméno, možná bys mi měla říkat spíš Vrah."
Chvíli mlčela. "Ne," řekla potom. "Litoval jsi toho?"
"V tu samou vteřinu. Pak jsem ale uzavřel mysl a obrnil jsem se proti hlasu svého svědomí. Něco ti ale řeknu: svědomí neumlčíš. Nevím to jistě, ale myslím, že potom jsem prosil o zapomnění. Abych se osvobodil od toho, co jsem nechtěl slyšet. A oni," mávl rukou směrem k vycházejícím hvězdám, "mi mé přání splnili. Byl to ale jen další trest, ještě horší, než ten první. Vím, že to tak bylo. A dál? Nic víc už nevím, tohle je všechno, co mi zbylo. Moc k tomu, abych mohl začít od znova, ale dostatek na to, abych se zbláznil!
We are doomed to face the night..."[4]
"Opravdu je někdo tak krutý?" zeptala se.
"Ne krutý. Spravedlivý."
Jak je to doopravdy? "Je rozsudek neodvolatelný?"
"So the judgment's been made."[5]
Pěvec měl hořký úsměv na rtech. Sám o sobě byl dostatečnou odpovědí.
Ale Latham byla plná naděje, ačkoliv si nebyla jistá, jestli to slovo vůbec kdy použila. "Zkoušel jsi prosit?"
"Since we've reached the point of no return,
we pray for starlight,
we wait for the moon,
the sky is empty.
Alone is the unknown…"[6]
Přála si, aby jí přestal odpovídat zpěvem. Běhal z toho mráz po zádech. Ze slunce zůstala už jen rudá čára.
Píseň, která mu náhle vytryskla ze rtů, byla strašlivá. Latham si chtěla zacpat uši a utéct pryč, ale nedokázala to.
"Misty tales and poems lost,
all the bliss and beauty will be gone.
May my weary soul find release for a while,
at the moment of death I will smile…"[7]
Vymrštila ruku a hrubě ho zatahala za pramen černých vlasů. "Přestaň!" zakřičela. Píseň se zlomila. "Nesmíš takhle mluvit. Prostě nesmíš!" A seskočila z okna zpět do pokoje.
Byla však už téměř tma. Dívka dopadla špatně a v kotníku jí něco, spolu s jejím bolestivým výkřikem, křuplo. Pěvec se okamžitě snesl vedle ní, pružný jako kočka. Pokusila se vstát, ale zabránil jí v tom. Opatrně jí nohu prohmatal, a pak se napřímil.
"Je…" na chvíli se odmlčel, hledaje správné slovo, "podvrtnutý. Pojď, pomůžu ti."
Neviděla mu do obličeje. "Ne," řekla. "Něco si ujasněme. Už nikdy tě nechci slyšet takhle mluvit. Ani uvažovat tak nesmíš. Zakazuji ti to."
Když odpovídal, téměř slyšela, že se smutně usmívá. "Jednou to pochopíš."
"Ne…"
Rozhodně ji přerušil. "Podívej se," řekla a ukázal z okna. Slunce zmizelo a čistému nebi dominovala krásná, jasná hvězda. Visela docela nízko nad horizontem.
"Vidíš ji?" zeptal se. "Věřila bys, že jsem to samé světlo kdysi svíral v ruce?"
Když to řekl takhle, musela mu věřit.
"Teď budu prosit," řekl. "Budu se modlit k tváři za hvězdami."
"Kdo je za hvězdami?" zeptala se.
"Nevím, ale byla jednou ze Soudců. Budu prosit kvůli tobě a tvé naději." A pak začal zpívat, tiše a vroucně, docela jinak, než předtím.
"Roam in darkness…"[8]
Latham se pokusila posadit, ale bolest v noze jí to nedovolila.
"In my thoughts and in my dreams
they're always in my mind…"[9]
Zpívá snad o své rodině, dávno mrtvé či ztracené?
"Forevermore.
That's all I want,
it's all I need."[10]
Noc byla stejně sametově černá jako jeho vlasy.
"You've burnt me, now guide me!"[11]
Jeho hlas už nemohl být krásnější. Tohle byla ta modlitba, prosba o milosrdenství. Ani si neuvědomovala, kdy přestal zpívat. Dlouho byli úplně zticha. Potom ji vzal opatrně do náručí a odnesl ji na její roztrhanou matraci. Ani ji nenapadlo něco namítat. Položil ji tak, aby jí nepochroumal nohu a na okamžik jí položil ruku na čelo. Pak odešel.
Latham se okamžitě překulila na břicho a posunula se tak, aby měla výhled na rozbité okno. Obloha byla pořád stejně černá. Dívce se v hlavě přehrávali útržky Pěvcových slov a písní, zoufalých, krásných, smutných.
…all the bliss and beauty will be gone…
…nikdo nedokáže zapomenout na svoji největší chybu…
…Raise my hands…
…Spravedlivý…
…at the moment of death I will smile…
…find release for a while…
…Forevermore…
…break the stars, show me the way…
…break the stars…
Nadzvedla se na loktu. Zlom hvězdy! Pronikni tím pustým nebem a najdi jeho cestu domů! Přesně to udělá! Nepřestane. Zlomí hvězdy, rozbije je na milion střepů a z nich postaví blyštivý vor…
Natáhla ruku a položila dlaň na čelo své dcery, opakujíce tak Pěvcovo gesto. Bylo rozpálené horečkou.

Příštích několik dní se Latham dokázala pohybovat jen opřená o zeď nebo o Pěvcovo rameno. Ačkoliv jí hned následující ráno kotník srovnal a zpevnil klackem ovinutým kusem látky, noha ji bolela, kdykoliv musela udělat krok. Vzhledem k Doreeninu stavu však v těchto dnech mnoho nenachodila. Ani nenaspala. Holčička se zmítala v horečkách, křičela a plakala. Pěvec chodil žebrat; zpíval mnohem více a déle, aby obě uživil. Latham ho dokonce poslala do lékárny, aby koupil paralen.
"Bude to k něčemu dobré?" zeptal se pochybovačně, když hleděl na neznámé slovo, které mu napsala na malý papírek.
Nebylo. Horečka neklesla ani v nejmenším.
Pěvec dítěti zpíval. Bylo to to jediné, co aspoň trochu pomáhalo, ale už pár minut poté, co dozpíval, roztřásla miminko opět zimnice.
Pěvec se dlouho snažil přivírat oči před skutečností, nakonec už ale nemohl. Musel promluvit s dívkou. "Latham," řekl jí, "vím, že to nevidíš, jak bys mohla, když nechceš, ale tvé dítě umírá. Docela určitě zemře, nedostane-li se mu pomoci. Na to už nestačí obyčejná kolečka z krabiček. Musí ho vidět léčitel, někdo, kdo tomu doopravdy rozumí. Já vím, že to stojí hodně peněz," řekl rychle, když ho chtěla přerušit. "Ale Latham, opravdu nemáš nějakého bohatého přítele, který by nám mohl pomoct?"
"Ne, vůbec žádného přítele. Jen tebe."
"Vůbec nikoho?"
"Nikoho." Opřela se o zeď a usedavě plakala. Samozřejmě že viděla, že Doreen umírá. Ale tím, že to vyslovil, z toho Pěvec udělal nezpochybnitelnou pravdu. Objal ji a pokoušel se ji utěšit.
Pomohlo to. O chvíli později zvedla hlavu a podívala se vzhůru uslzenýma očima. "Vlastně by tu někdo byl," řekla. "Není to moje přítelkyně, nesnáší mě, ale zkusit to musím."
"Kdo je to?"
"Jmenuje se Priscilla a je to moje nevlastní sestra z otcova prvního manželství. Peněz má dost."
Jakoby mu myslí probleskla nějaká dlouho ztracená vzpomínka. "Rozumím," řekl pochmurně. "Ale zkusit to musíme."

Priscilla byla zazobaná mladá žena s mírně zvednutým nosem a věčně přimhouřenýma očima. Její dům byl to nejpřepychovější, co Pěvec za posledních dvě stě let viděl. I Latham se zdála být zaražená. Bylo vidět, že svou nevlastní sestru nenavštěvuje příliš často. K domu patřil bazén, sauna, stáj s koňmi a spoustu dalších věcí, které ani jeden z nich nedokázal pojmenovat. Majitelka je přijala v salónku vybaveném mahagonovým nábytkem.
Už při prvním pohledu Pěvec pochopil, že nemůže doufat v hladký průběh. Priscilla očividně nebyla z těch, se kterými se snadno vychází. Ne že by nebyla docela hezká, ale něco nepřístupného a povýšeného v jejích očích přinutilo většinu lidí vycouvat ze dveří. Pěvec cítil, že kdysi dávno už podobný výraz viděl a měl dokonce velmi nepříjemný pocit, že na něj v dávno zapomenutých letech hleděl ze zrcadla. Latham tu ale nebyla proto, aby vycouvala hned po nepříliš vřelém uvítání.
Zatímco mluvila o jejich zoufalé situaci a kritickém stavu malé Doreen, klepala její sestra, sedící za stolem, špičkou boty o podlahu a dívala se na Pěvce tak upřeně, až mu bylo nepříjemně. Holčičku s sebou nevzali, protože Priscilla, podle Lathaminých slov, děti nesnášela.
Když Latham skončila, pohrdavě si odfrkla.
"Takže, proč že jsi to přišla? Mám vás sponzorovat? Založit si nadaci pro ubohé budižkničemy bez domova?"
To rozhodně nebyl povzbudivý začátek. Pěvec Priscillu potichu pozoroval a to, co viděl, se mu nelíbilo.
Latham se statečně snažila zachovat chladnou hlavu. "Ano, prosíme o trochu finanční pomoci, jen dočasně. Jinak moje děťátko umře."
"Pořád jenom to dítě! Neměla jsi na to náhodou myslet než jsi..." rozhodila rukama, "však víš co!"
"Ano, měla," přikývla Latham smutně. "Byla to moje chyba, ale už se stala. Nemůžu ji napravit. Prosím, pomoz mi!"
"Proč bych měla? Jsi jenom obyčejná děvka."
Pěvec se rozhodl zakročit. "Priscillo," oslovil ženu jménem. "Možná, že Latham pohrdáš a chováš vůči ní zášť, ale nemsti se na nevinném dítěti. Prosím, každá hodina je vzácná." Když to říkal, vložil všechno, co měl, do svého hlasu.
Ukázala se však proti němu být zvláštně imunní. "A ty jsi kdo?" vyprskla. "Otec nebo další amant?" Teprve teď si očividně uvědomila, že jí Pěvce nikdo nepředstavil.
"Je to můj přítel!" V Lathamině hlasu bylo znát, že se jí obvinění dotklo.
Priscilla tiše zasyčela. Pěvec se pokusil analyzovat vlastní pocity: z čeho ho to přesně obviňuje?
Latham se dvakrát nadechla, aby se uklidnila. "Pomůžeš nám? Prosím?"
Žena přemýšlela jen chvíli. "Ne, nemyslím si," řekla. "Ať si kdo chce, tvrdí, co chce, nejsem tvoje sestra a nikdy jsem se necítila jí být. Nejsem k tobě ničím vázaná."
Pěvec vstal. "To je tvoje poslední slovo?" Byl udivený, jak strašlivě jeho hlas najednou zní.
Obě ženy k němu zaraženě vzhlédly, Priscilla se však rychle ovládla. "Obávám se, že ano."
Latham také vstala. Oči měla mrtvé. "Musím najít záchod," řekla. Pěvec ji už znal natolik dobře, aby poznal, že nemluví pravdu. Než však stačil cokoliv říct, špitla "Počkej tady." a byla pryč.

Latham tiše spěchala domem, v očích slzy. Tušila, že to takhle dopadne, ale když to doopravdy přišlo, nebyla schopná se s tím smířit. Jako by jí v hlavě zněl Pěvcův hlas, zpívající jednu z těch jeho beznadějných písní:
Hear my voice,
there is no choice.
There's no way out...[12]
První pokojík byl pracovna. Latham rychle prohrabala všechny šuplíky u psacího stolu v naději, že najde nějaký větší peněžní obnos. Nenašla nic. Druhá místnost byla nejspíš převlékárna. Na dně jedné kabelky objevila několik drobných, nic víc. Stejně si je nechala. Třetí pokoj byla ložnice. U postele s nebesy stál noční stolek. A tam něco našla. Ležela až ve třetí přihrádce, černá a děsivá. Opatrně ji vzala a zkontrolovala. Byly v ní dva náboje. Přesně dva. Neměla čas se zabývat tím, proč má Priscilla něco takového hned u postele; okouzleně na ni hleděla a prsty přejížděla po studeném kovu....
Když se o pár minut později vracela do salónku, zastavila se na okamžik u dveří a poslouchala.
"Co tam tak dlouho dělá?" uslyšela po chvíli Priscillin rozmrzelý hlas. "Jestli něco zaprasí, bude si to sama uklízet!"
"Třeba jenom nemůže najít koupelnu. Je to tu tak velké," odpověděl jí Pěvcův hlas, ale Latham v něm slyšela znepokojení. Ví, že jsem nešla na záchod, pomyslela si. Pak si urovnala vlasy a setřela z tváře poslední osamělé slzy.

Toho večera vládla ve studené zřícenině pochmurná atmosféra. Latham si připadala jako na vlastním pohřbu. Držela svoji holčičku v náručí a pokoušela se smířit s myšlenkou na rozloučení. Marně. Pěvec seděl naproti ní na holé zemi a mlčel. Oba dva mlčeli. Venku bylo zataženo, hvězdy nesvítily.
"Je nešťastná," řekl konečně Pěvec a jeho hlas zněl nějak cize. Latham chápala, že mluví o Priscille. "Má vše, co kdy chtěla, ale už ví, že jí to nestačí. Neví, co by měla udělat, aby se cítila naplněná."
"Dobrý skutek?" navrhla Latham šeptem.
Pěvec si propletl prsty pramenem svých vlasů. "Najdeme jiné řešení."
"Ne, nenajdeme. Věř mi, prohráli jsme." A pak se najednou usmála. "Zapomněla jsem, že mám pro tebe dárek." Něco v jejích očích mu ale řeklo, že na to ve skutečnosti nezapomněla.
Vytáhla cosi zpod mikiny a podala mu to. "Je to poděkování za všechno..." Nedokončila větu a oči měla smutné. Pěvec si od ní předmět opatrně vzal a prohlédl si ho. Už něco podobného viděl.
"Je to zbraň?" zeptal se rozechvěle.
"Ano."
Rychle odložil pistoli na zem vedle plynové lucerny. "Nedávej mi do ruky zbraň!" zasyčel. "Copak jsem ti to neříkal? Jsem pak nebezpečný!"
Vstala, i s dítětem v náručí. "Je to dárek," řekla. Ode dveří promluvila znovu: "Každý má právo rozhodovat o svém osudu. I ty. Je mi to všechno moc líto, příteli." A pak téměř s úsměvem dodala: "Spoušť je to jediné, co se dá zmáčknout." A zmizela ve vedlejším pokoji.
Pěvec osaměl se studenou zbraní položenou před ním.
Nevěděl, co by měl udělat. Toužil natáhnout ruku a utéct tam, kde měl být již před tisíci a tisíci lety, ale vždy, když už to málem udělal, někdo v něm zakřičel: Nemůžeš!
Měl snad strach?
We'll cheerfully die...[13]
Ne, to nebyl strach. Co tedy? Něco tichého, opatrného a mnohem silnějšího.
And you're not alone,
so don't be afraid
in the dark and cold...[14]
Snad odpovědnost za dívku a její dítě? Pěvec beze slov zabořil tvář do změti svých černých vlasů.

Latham celou noc nespala, poslouchala a čekala, kdy se ozve výstřel. Neozval se. Ráno nakoukla do vedlejší místnosti. Pěvec spal v sedě, opřený o stěnu, pravou ruku položenou jen malý kousek od pistole ležící na podlaze. Přešla k němu a dotkla se jeho tváře, čímž ho vzbudila.
"Neudělal jsi to," řekla, když otevřel oči. "Zůstal jsi."
Přikývl, trochu smutný.
"Pořád máš v sobě naději." V jasném slunečním světle se věci nezdály tak černé. Vzpomněla si na své předsevzetí. "Řekni mi, kde je ta země, kterou jsi kdysi opustil? Však víš, tvoje největší životní chyba. Za mořem?"
"Jak to víš?" zeptal se překvapeně a vstal, takže se na ni díval svrchu. Nevěděla, jak to ví.
Pochopil její mlčení a po chvíli odpověděl. "Ano, ztracená za nelítostným Mořem. Nikdo už ji nikdy nenajde."
"Ani takoví jako ty? Víš, co tím myslím."
"Byla tu cesta, kterou jsme mohli odcházet domů. Ale všechny lodě, které na ni mohly vstoupit, už dávno odpluly. A mě by na jejich palubu stejně nikdy nepustili."
"Nesmysl!" Latham vyskočila na nohy. "Nesmysl! Vyděláme si dost na cestu do nejbližšího přístavu a ty odjedeš domů."
Uchopil ji za zápěstí a zmáčkl ho tak silně, až ji to zabolelo. "Copak vůbec neposloucháš?" zakřičel. "Jsem nebezpečný! Jsem zločinec a tohle je můj trest! Nikam nemůžu!"
Neúspěšně se mu pokusila ruku vykroutit. "Půjdeme podél pobřeží na sever a najdeme ti tu zatracenou loď, která dokáže najít tvojí cestu, i kdybychom měli hledat několik let!" Teď křičela i ona.
"Myslíš, že jsem to nezkoušel? Staletí a staletí jsem chodil po pobřeží, prosil jsem, zpíval, hledal!" Tlak na její zápěstí zesílil. "Proč si myslíš, že budu teď úspěšnější?"
"Protože máš mě! Protože nebudeš sám!" A prudce ho zatahala za vlasy, zčásti aby mu svoji přítomnost fyzicky připomněla, zčásti protože ji ruka doopravdy bolela.
S ohromeným výrazem ji pustil a opřel se o zeď. Několikrát si přejel rukou po tváři, než se dostatečně uklidnil. "A co bude s Doreen?" zeptal se pak.
"Vezmeme ji s sebou. Nic pro ni už udělat nemůžeme. Aspoň zůstane s lidmi, kteří ji milují, jediní na celém světě." Slabě se pousmála.
"Dobře," vydechl Pěvec a vyběhl z domu.
Latham se vrátila ke své holčičce. Spala, ale horečka s ní cloumala. Byla to už jenom kostřička potažená kůží. Pečlivě ji zabalila do potrhaných přikrývek, aby jí nebyla zima, a vyšla za Pěvcem.

Priscilla nevěděla, proč to dělá. Proč přišla na tohle hnojiště na okraji města, k téhle rozpadlé barabizně. Snad se chtěla přesvědčit, jestli její nevlastní sestra mluvila pravdu? Nebo ji v nitru hlodal nějaký malý, nepolapitelný červík? Hryz, hryz, malé, umírající dítě, hryz, hryz...
Nerozhodně se zastavila před rozbitými dveřmi a poslouchala, než vešla opatrně dovnitř. Nezdálo se, že by byl někdo doma. Tiše prošla ledovou předsíní a vstoupila do další místnosti. Tam na zemi ležely dvě vskutku ubohé matrace a na jedné neklidně spalo malé dítě, zababušené do mnoha potrhaných látek.
Priscilla opatrně udělala několik kroků vpřed a okamžitě toho litovala.
Nikdy, nikdy neviděla nic tak strašného a zuboženého. Dítě bylo ještě docela maličké, ale bylo bledé, vyhublé a umírající. Nepochybně umírající. Z koutků zavřených očiček mu vytékal hnis, pěstičky se mu otvíraly a zavíraly, dýchalo těžce.
Priscilla se zapotácela. Všechno v ní křičelo a obviňovalo ji: Za to můžeš ty! Umře kvůli tobě!
Nesmysl, pomyslela si. Přišli za mnou teprve včera. Nic bych už nedokázala změnit!
Ale svědomí jí odpovědělo: Kdyby ses starala o svojí sestru a poskytla jí pomoc už dávno, nic z toho by se nestalo, a ty to víš!
Omámeně se vpotácela do vedlejší místnosti. Bylo tam vytlučené okno a na podlaze plynová svítilna. Vedle ní ležela nablýskaná černá pistole, která jí byla zvláštně povědomá.
Věděla, že další pohled na dítě už nesnese. Co ještě snese? Co ji čeká? Jak umlčí svoje vlastní svědomí? Nevěděla, chtěla už jen zapomenout. Navždycky, nejlíp.
Za roztlučeným oknem se město probouzelo k životu, když klesla na studenou, špinavou podlahu...

Latham našla Pěvce asi jen pět minut chůze od domu. Seděl na povadlém trávníku a díval se na město. Byl hezký den. Sedla si vedle něj a mlčela s ním. Už brzy odsud odejdou.
Výstřel je oba zastihl docela nepřipravené. Hlasitý a nepatřičný. Hned poté zaslechli pláč malé Doreen. Pěvec zareagoval nečekaně rychle. Vymrštil se na nohy a rozběhl se ke zřícenině. Latham ho následovala, jak nejrychleji dovedla.
Priscilla ležela na studené kamenné podlaze, oči doširoka rozevřené a dosud svírající svou vlastní zbraň. Její tvář byla zoufalá. Latham rychle popadla plačící Doreen a přitiskla si ji na prsa. Pěvec poklekl k mrtvé a opatrně se dotkl její ruky. Nebyla ještě chladná. Vypáčil jí pistoli z prstů a poslal po podlaze pryč. Latham ji sebrala a schovala.
Pozorovala, jak se opatrně dotýká jejích vlasů a obličeje, jak jí zatlačuje oči, jak se jeho boty téměř dotýkají kaluže krve.
"Co tady dělala?" zeptala se nešťastně.
Rukou jí naznačil, aby byla zticha. Pak začal zpívat. Velice tiše a smutně.
Opřela se i s dítětem o rám dveří a zavřela oči. V jakém světě to žiji? ptala se sama sebe.
"Nowhere to run,
nowhere to hide,
nothing to lose..."[15]
Musíme odejít hned! rozhodla se zoufale, zatímco Pěvec zpíval pohřební píseň pro její nevlastní sestru.

Na nádraží dorazili pozdě odpoledne, právě když slunce nejvíc pálilo. Jízdenku na vlak koupili za peníze, které našli v Priscillině kabelce před tím, než její tělo přikryli potrhanou dekou a nechali ho ležet na studené, betonové podlaze. Nebyla to malá částka; Latham ji pečlivě schovala do své potrhané igelitky. Teď seděli na ušmudlané nádražní lavičce a čekali na příjezd vlaku.
Pěvec, chovající malou Doreen, vypadal ve špinavé hale poněkud nepatřičně. Nebyl sice právě nejčistší, černé vlasy měl rozcuchané a pod očima temné kruhy, vyzařovala z něj ale zvláštní vznešenost. Nikdy dřív to Latham neviděla tak jasně, až teď. Odvrátila se, když k ní zvedl zrak, aby zjistil, proč ho pozoruje. Místo toho zkoumala jejich odraz ve výloze nejbližší trafiky.
Nebyl to hezký pohled. Ona vypadala jako docela obyčejný bezdomovec, špinavá, zničená, s vlasy slepenými bůhvíčím. On vypadal jako někdo, kdo úplně neměl skončit v takovém stavu, v jakém skončil. Doreen byla ztělesněné neštěstí. Ale ty jejich oči. Jeho šedé, perleťové, krásné. A smutné. Trpící. Ty její, modro-hnědé, zakalené, obyčejné. A nešťastné. Těkavé. Hledající. Nemohla se od odrazu odtrhnout. Jako by najednou slyšela slova nějaké dávno zapomenuté písně...
A to, jak žili jsme,
se pozná na očích...[16]
Někde ve světě lidí se ostatní smáli, mluvili, žertovali. Vlaky přijížděly a odjížděly. Jen oni tři seděli na téhle lavičce, jeden ztracený ve smrti, jeden v životě a třetí v čase.



[1]Blind Guardian: And Then There Was Silence- upraveno
[2] Blind Guardian: And Then There Was Silence
[3] Blind Guardian: And Then There Was Silence
[4] Blind Guardian: And Then There Was Silence
[5] Blind Guardian: And Then There Was Silence
[6] Blind Guardian: And Then There Was Silence
[7] Blind Guardian: And Then There Was Silence
[8] Blind Guardian: And Then There Was Silence
[9] Blind Guardian: The Bard's Song
[10] Blind Guardian: Wheel of Time
[11] Blind Guardian: Wheel of Time
[12] Blind Guardian: And Then There Was Silence
[13] Blind Guardian: And Then There Was Silence
[14] Blind Guardian: The Bard's Song
[15] Blind Guardian: And Then There Was Silence
[16] Radůza: Čutora
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Irith Irith | Web | 13. července 2015 v 7:16 | Reagovat

Je to nádherné, opravdu. Většinou nemám moc ráda ty příběhy "postava-z-knížky-se-dostane-do-našeho-světa", ale tohle je přenádherné. Jen mi maličko nesedí ta Priscilla. Neřekla bych, že někdo jejího charakteru se jen tak mýrnix týrnx zastřelí, když vidí umírající dítě...

2 Šárka Šárka | Web | 14. července 2015 v 12:34 | Reagovat

Souhlasím s Irith, že tenhle typ příběhů většinou nebývá žádná literární špička, ale tohle prostě je. Kdybych četla ve stoje, poslední čtyři řádky by mě zcela určitě dostaly na kolena. Zatím se mi nepovedlo prokouknout, co zamýšlíš s Lahtam a jaký ještě bude její úkol.

...Občas čekám, v situacích, kdy se Pěvec rozpomíná na svůj minulý život, že mu Lahtam řekne něco jako "ty jsi ale Magor"  a to mu vrátí vzpomínky :D

3 Aredhel Aredhel | Web | 14. července 2015 v 22:49 | Reagovat

[1]: Děkuji, děkuji! On to, jak už jsem vysvětlovala Clarisse u předchozí části, vlastně jeden z těhlech příběhů není, ale já naprosto chápu, jak to myslíš. Taky je moc nemusím. Co se té Priscilly týče, máš i nemáš pravdu. Její charakter je složitější, než jaký ukazuje. Snažila jsem se upustit různé nenápadné náznaky, že je vlastně silně duševně nevyrovnaná (to, co o ní říká Pěvec, to, jak s nimi hned od začátku mluví, spaní s pistolí v šuplíku, naprosto nelogická cesta za nimi...), ale máš pravdu, že jsem se o ní měla víc rozepsat. Takhle to může působit trochu náhle. Ale jak dlouhé by to potom bylo, že? ;-)

[2]: Och, děkuju strašně moc!!! (Vážně, začínám žasnout, že tuhle přehnaně dlouhou blbost nejen někdo čte, ale i se mu líbí!) Lathamin úkol v příběhu je možná ten, který si právě uložila... ;-)
Hihi. Myslím, že se bojí, že kdyby mu řekla magor, uraženě by odkráčel. Škoda... Ale byla by to sranda. :-)

4 sarushef sarushef | Web | 15. července 2015 v 10:37 | Reagovat

Ty posledni vety jsou uplne brilantni!

5 Jeremiáš Jeremiáš | Web | 22. července 2015 v 15:01 | Reagovat

Já tedy Priscille její chování vcelku věřil.
[4]: A konkrétně ta poslední věta byla dokonale úžasná, to bez debat.

6 Aredhel Aredhel | Web | 27. července 2015 v 23:42 | Reagovat

[4]: Díky moc!

[5]: Tak to možná přeci jenom nebylo tak nedostatečně napsané...
Děkuju.

7 Gil-galad Gil-galad | 29. ledna 2017 v 20:28 | Reagovat

Fuf, tak nevím, jestli chci nebo nechci happyend. Pro Maglora mam dlouhý roky děsnou slabost a za holka mi je taky tak nějak sympatická.
No, nechám se překvapit.

8 Aredhel Aredhel | Web | 5. února 2017 v 11:52 | Reagovat

[7]: Já happyendy (aspoň ty čistokrevné) píšu málokdy... vlastně asi nikdy, jak tak nad tím přemýšlím, vždycky to dopadne tak nějak mezi... Každopádně jsem zase nechtěla nechat Maglora trpět donekonečna. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama