Melodie pro umírající dítě (povídka inspirovaná Silmarillionem), část 1

4. července 2015 v 17:17 | Aredhel |  Povídky inspirované Tolkienem
Kdysi dávno jsem se s Clarissou bavila o tom, co je moje nejdelší povídka. Dnes vám ji hrdě představuji (nebo alespoň její část protože celou mi ji blog určitě nedovolí zveřejnit).



Když píšu "inspirovaná Silmarillionem" má to tentokrát trochu netradiční interpretaci, jak záhy pochopíte (povídka byla dárkem pro kamarádku), protože příběh se odehrává v poněkud jiném období, než dosud bylo u mých povídek zvykem. A ano, opět je to depresoidní, jak jste si už určitě domysleli.

Ještě poznámka, tentokrát na začátku: 99,9999 % písní použitých v povídce NENÍ moje (zcela úmyslně jsem použila už existující), u všech jsem to napsala (i když teda ještě nevím, jak na blogu fungují poznámky pod čarou, napsané ve wordu). Nepovažovala jsem za nutné to zdůraznit, dokud mi jistí lidé nedokázali opak... A ano, hlavní postava prakticky myslí ve verších...





Melodie pro umírající dítě

(…)
Můj strach mi prýští ze žil
a suť se trhá z bran,
ach pověz, proč jsem přežil,
když nezbyl smysl rán?

Můj strach mi prýští ze žil
a stěny padly v řad.
Ach pověz, proč jsem přežil
vlastní pád?

(…)
Když překováš zub času
a z něj vrhneš po mně hrot,
snad zazní dík v mém hlasu
z hlubin mých posmrtných vod.
Laeg Mortemir von Eladar: Soumrak mi zbyl

1278
Byla chladná lednová noc, hvězdy jasně zářily a mrazivý vítr štípal na kůži. Zemi pokrýval sníh tři stopy hluboký, v některých závějích se poutník dokonce bořil až po pás. Namáhavě se prodíral sněhem k teplým, zlatým světlům vesnických oken, zanechávaje za sebou temný, neprostupný les. Tmavý, opotřebovaný plášť měl celý mokrý a na zádech měl připevněnou loutnu. Právě když dosáhl prvních vesnických domů, vyšel na hvězdami posypanou oblohu měsíc a jeho bledé světlo vrhlo na neposkvrněné sněhové pláně ostré stíny lesa. Poutník se zastavil a zadíval se na oblohu.
Chvíli přemýšlel, jak se té velké, stříbrné věci říká. Znal ji, ach, znal ji až příliš dobře. Pamatoval si den, kdy ji poprvé spatřil. Když tenkrát vyplula na oblohu, všechny pořádně vyděsila, ale jemu se líbila. Doufal, že přijde znovu. Přišla, a po ní něco mnohem strašnějšího, velkolepějšího a jasnějšího. Tehdy poutník utekl do stínů a čekal, dokud se nevrátí stříbrná lampa.
Náhle se mu v mysli vyrojil celý tucet názvů v nejrůznějších jazycích, kterými kdy mluvil: Rána, Ithil, Isil, Měsíc... Trochu se zapotácel a přejel si rukou po čele. Měl ji holou, zmodralou mrazem a protkanou žilkami. Tolik řečí. Už ani nevěděl, která je ta jeho, kterou mu zpívala jeho matka. Svět byl zaplaven stříbrným světlem a poutníkovu duši z nějakého důvodu zaplavila hluboká beznaděj. Kdovíproč mu na mysl přišel smutný nápěv.
...under the dying moon,
pale faced laughs doom...[1]
Přízraky v jeho mysli. S námahou se opět začal prodírat směrem k vesnici. Co se to děje? přemítal. Co se stalo? Kdo jsem? Kdo jsem byl? Tolik otázek a tak málo odpovědí. Na tu poslední tu vlastně pár bylo, hluboko zakořeněných v jeho mysli: syn, vyhnanec, vrah. Slova. Kdyby jen věděl, co znamenají. Pěvec. Tomu rozuměl. Tomu jedinému.
Hluboko v jeho paměti byla ozvěna jakési křivdy. Skutečné? Domnělé? Nevěděl. Co za ním leželo tak strašlivého, že si přál zapomenout? Čas mu jeho přání splnil, ale nebylo to lepší, jen nesnesitelnější. To tápání ve světě, který mu proklouzával mezi jeho dlouhými prsty. Ale pocit křivdy, pocit, že na něj zapomněli, že na něj zapomnělo hvězdné nebe a zůstává němé, když k němu volá, a stejně tak i voda a Moře, přetrvával. Izolace, samota.
We have been betrayed
by the wind and the rain,
the sacred halls empty and cold...[2]
Chtěl se modlit, chtěl prosit o milost, ale nevěděl koho. Někdo tu byl, někdo, kdo by ho mohl spasit, čekal v tom čistém, hvězdném nebi, rozprostírajícím se nad krajinou, ale pěvec zapomněl jeho jméno a už dávno nevěděl, jak s ním mluvit. Byl ubohý, byl ztracený.
Prošel mezi prvními vesnickými domy a stanul před dřevěnými dveřmi místního hostince, svého dnešního cíle. Zastavil se, zhluboka vzdychl a zadíval se vzhůru. Navzdory všemu zoufalství, které ho stravovalo, zašeptal k noční obloze tichou modlitbu:
"So desperate and tired...
Let me ask you:
why
I am what I am?"[3]
Někdy, v chvílích jako byla tato, měl pocit, že mu někdo odpovídá. Vítr zavzdychal a rozvířil sníh kolem mužových kotníků. Posílal-li mu někdo odpověď, nedokázal ji rozluštit. Zahnal slzy, které ho zaštípaly v očích, otevřel dveře a vstoupil do hostince.
Uvnitř bylo vedro, hlučno a dusno k nedýchání. Pěvec si sundal loutnu a mokrý plášť a zamířil do jednoho kouta. Přišoural se k němu shrbený hostinský a střelil po něm nerudným pohledem.
"Nemáš peníze," zavrčel.
Pěvci chvíli trvalo, než si uvědomil, kterým jazykem má odpovědět. "Ne, nemám. Ale za nocleh a misku horké polévky zahraji a zazpívám. Mám hezký hlas." V tu chvíli zněl dost unaveně.
Hostinský si ho podezřívavě měřil. "Tak bard, jo?"
"Ano, bard." Muž pozvedl jako důkaz svoji otlučenou loutnu.
"Hezkej hlas, jo?" zeptal se hostinský ještě podezíravěji.
"Ano," odpověděl pěvec ještě unaveněji a upřel na hostinského oči, velké, modro-šedé se zvláštním hvězdným leskem a podivně hypnotizující.
"Tak dobře," zavrčel hostinský naposled. "Ohřej se a nalaď si tu drnkačku, ať se to hostům líbí." A odšoural se pryč.
Dokud jedl polévku a ohříval si zmrzlé prsty, byl svým způsobem docela šťastný. Když však nastala chvíle, kdy měl vzít do ruky loutnu, pocítil ve svém nitru drobný záchvěv hrdosti a nevole. Rozhlédl se kolem sebe. Většina hostů už byla opilá, pokřikovali na sebe, smáli se a nadávali, a někteří z nich měli na klíně dívky, které, jak pěvec dobře věděl, sedaly každou noc na klíně někomu jinému. Otřásl se. Všechno mu to bylo odporné a to poslední obzvláště. Nevěděl, proč se cítí vznešenější než ti lidé, když ve skutečnosti nebyl o nic lepší. Možná, že to nemělo žádný důvod, možná prostě cítil, že by se k podobným věcem nikdy nesnížil. Ty ses ale přece snížil k mnohem horším činům, zašeptal hlásek jeho svědomí, který sídlil v tom temném koutu jeho mysli, kam nedokázal proniknout. Pěvec si rychle otřel oči a začal ladit loutnu. Byl čas zaplatit za večeři a nocleh. A opět tu byl ten pocit zbytečnosti a opuštěnosti.
Tomorrow will take us away,
far from home,
no one will ever know our names...[4]
Když začal zpívat prostou lidovou píseň, všichni lidé v místnosti, i ti nejopilejší, se k němu otočili. Hostinský zvedl překvapeně hlavu od kotle s polévkou. Pěvcův hlas nebyl hezký. Byl překrásný. Byl to hlas jiného světa, zoufalý, smutný, strhující. Ženám stály v očích slzy, muži velmi rychle vystřízlivěli. Bard zpíval písně, které všichni znali, aby se k němu mohli přidat, nikdo se ale neodvážil. Byli pohlceni jeho hudbou.
Když zmlkl, jedna mladá dívka, která čekala na svého chlapce, ho požádala o píseň, kterou chtěla slyšet. Splnil jí přání. Po dívce se osmělili i jiní a požádali ho o své oblíbené nápěvy, další před něj na stůl pokládali drobné mince, a on zpíval. Musel. Bylo to to jediné, co měl. Nedokázal přestat.
Přesto však cítil podivný smutek. Všichni chtěli slyšet jeho hlas, jeho loutnu, jeho písně. Nikdo se ho nikdy nezeptal, jak se jmenuje, ani co se mu stalo. Chtěli slyšet příběhy o hrdinech a krásných pannách, ale ani je nenapadlo, že i on by mohl mít příběh.
Now the bard songs are over
and it's time to leave,
no one should ask you for the name of the one,
who tells the story...[5]
Po tváři mu skanula slza. Nyní si své jméno ještě pamatoval. Nevyslovoval ho sice, protože cítil, že na něm leží cosi nedobrého, ale znal ho. Co ale přijde? Co přinesou nesčetné budoucí roky? Zapomene snad?
...Tomorrow will take us away...
...and it's time to leave...[6]
Zítra opět vyrazí na svou nekonečnou pouť. Bude tápat, ztracený a sám, bude se modlit, bude prosit, bude škemrat. Bude zpívat. A kolem zatím poběží staletí.


2013
V nejtemnější propasti oceánu zoufalství
sešly se dvě umírající hvězdy...
Latham se s námahou dopotácela k nejbližší ušmudlané zdi a opřela se o ni. Její prsty sevřely co nejpevněji hrdlo flašky laciného vína. Pořádně se napila, zatímco jí slzy volně stékaly po tvářích. Byla opilá a bylo jí špatně. Den nebyl z nejteplejších, ba naopak, a Latham na sobě měla jen prošoupané džíny a roztrhanou mikinu. Poslední drobné utratila za alkohol v marné naději, že se jí alespoň na okamžik podaří zapomenout na krutou realitu. Nadarmo. Dosáhla jen toho, že se k její duševní agónii přidala tupá bolest hlavy. S notnou dávkou zadostiučinění ji napadlo, že třeba umře na jeden z těch nesčetných problémů, které nastávají po těžkých porodech. V hloubi duše ale věděla, že to nebude ona, kdo zemře.
Pokusila se odpotácet do blízkého podchodu, což se ale ukázalo jako taktická chyba. Okamžitě se jí zatmělo před očima, ztratila pevnou zem pod nohama a než se nadála, zjistila, že je na všech čtyřech a zvrací na špinavý městský chodník. Flaška jí vyklouzla z prstů, rozbila se o dlažbu a dívčiny hnědé vlasy, už tak dost špinavé, byly rázem potřísněny laciným vínem. Cítila, jak se jí do nohou zarývá jemná skleněná drť. Lidé spěchající kolem k ní ani neotočili hlavu. Opilý bezdomovec nebyl nijak vzácným jevem.
Latham vlastně nebyla tak úplně bez domova, pokud se tedy ta zřícenina na předměstí, určená ke zbourání, do které táhlo a ve které byla obyvatelná právě jedna studená místnost, dala nazvat domovem. Dívka tam bydlela nezákonně a sama; nikdo jiný se k objektu, který neustále hrozil zřícením, nepřibližoval. Tedy, ne úplně sama. Docela krátce leželo na tenké, roztrhané matraci v koutě malé, několikadenní dítě. To kvůli němu Latham plakala na studené, pozvracené dlažbě, zatímco jí alkohol pomalu vyprchával z organismu. Byla by dala cokoliv za to, aby se ta devět měsíců stará událost nikdy nestala. To ona jí navždy a nenávratně změnila život.
Její rodiče pro to měli pramálo pochopení. Matka ji nazvala "obyčejnou děvkou" a otec jí řekl, ať se o ni postará otec dítěte, než ji vyhodil z domu. Marně se mu Latham snažila vysvětlit, že byla opilá, že nezná ani jeho jméno a jeho telefonní číslo už dávno ztratila. Neposlouchal. Přesto se pokusila toho muže najít. Několik nocí marně postávala před klubem, kde se potkali, dokud jí vyhazovač u dveří nepříliš šetrně nedoporučil, aby odešla. Poté, co bezcílně probloumala několik nocí ulicemi, našla zříceninu na předměstí a schovala se v ní před světem. Ve dne chodila žebrat a za ten drobný výdělek si kupovala alkohol a něco málo jídla, v noci se choulila ke studeným zdem. Dokud se jí před pár dny nenarodilo dítě, myslela si, že její život už horší být nemůže. Mýlila se. Její děťátko umíralo hladem a nachlazením a ona si teprve teď uvědomila, že o něj stojí, že ho miluje. Ubohá malá Doreen. Copak ji doopravdy nedokáže zachránit?
Namáhavě se zvedla z chodníku. Byla již docela střízlivá a nebyl to dobrý pocit. Opatrně se došourala do podchodu a prošla jím na druhou stranu. Když se však chystala vystoupit zpět na úroveň ulice, všimla si, že v koutě pod schody kdosi sedí. Nějaký muž. Vypadal zuboženě a oblečený byl ještě hůř než Latham; z hadrů, které měl na sobě, se už ani nedalo poznat, o jaké oblečení původně šlo. Díval se přímo před sebe, ani nezamrkal, ani se nepohnul. Další bezdomovec. Takových, jako on, jsou plné ulice.
Ne, nejsou.
Něco na tom muži, něco v jeho obličeji nebo snad v držení hlavy a těla bylo nesmírně zvláštní, cizí, až děsivé. Latham opatrně přistoupila o krok blíž. Jeho tvář působila mladě, ale... nebyla. Mohl by být krásný, byl by krásný, nebýt těch očí, zastřených a trpících, a strhaného výrazu v obličeji. Jeho rysy byly pravidelné a čisté, půvabnější, než bylo obvyklé, dlouhé vějíře řas se mu otíraly o tvář pokaždé, když si vzpomněl, jak se mrká, a dlouhé, černé vlasy vypadaly hustě a hebce. To, že je urostlý, bylo vidět i přes jeho skrčenou pozici; seděl s koleny přitaženými k bradě a objímal je pažemi. Pravou ruku měl ovázanou špinavým kusem látky, jako by se nedávno zranil na dlani. Ve chvíli, kdy chtěla Latham udělat další krok, odpoutal svůj pohled od prázdna před sebou a upřel ho do země. Místo kroku vpřed udělala dívka jeden vzad. Co se to s ní děje? Měla by odejít, ten bezdomovec o žádnou společnost nestojí, očividně ji ani nevnímá. S pocitem zvláštní nespokojenosti se obrátila k odchodu. Muž za ní zvedl hlavu a začal zpívat.
Bylo to, jako by jí někdo do zad zabodl dýku, tak ostré, tak nečekané. A krásné. Pomalu se otočila a dařilo se jí ignorovat dřív netečné chodce, kteří se nyní zastavovali, dávali muži drobné mince a okouzleně poslouchali. Píseň byla smutná a zoufalá, byl to žalozpěv, jehož hloubku Latham nechápala, ale cítila ji v každém nervu svého těla.
"Now there is no end,
the wheel will turn, my friend..."[7]
Píseň se spletla s dívčinou vlastní bolestí a vzkypěla. Proč měla pocit, že vypráví o životě bez konce a o věčném utrpení, které by přetrvalo i smrt, kdyby nakonec přišla?
"I cannot be freed,
I'm falling dawn..."[8]
Muž se už nedíval do země, naopak hleděl k obloze a Latham věděla, že je to jeho vlastní příběh, co vypráví. Opřela se o betonovou zeď a plakala.
"I've tasted poison
when I drank the wine of fate,
but the fear was in my heart,
I realized too late,
the house of spirits calls."[9]
Píseň umlkla a lidé se rozešli. Latham si utřela mokré tváře a rozhlédla se kolem. Okolo muže se válela spousta peněz, ale nezdálo se, že by ho to zajímalo. Dívce se v hlavě začínal rodit nápad. Muž před ní očividně není v pořádku a potřebuje pomoct, zato ale umí rychle získat nějaké peníze. A ten jeho hlas! Kdyby uměl i nějaké veselejší písně a zazpíval je jejímu dítěti... Už neváhala.
Rychle přešla k nepohnuté postavě a poklepala jí na rameno. Chvíli se nedělo vůbec nic, a pak k ní náhle obrátil zářící šedo-modré oči. Kam se poděla ta mrtvolnost z jeho pohledu?
"Kdo jsi?" zeptal se jí, než stačila promluvit slovo.
Zhluboka se nadechla, aby se uklidnila. "Jmenuji se Latham a jsem na ulici, stejně jako ty. Slyšela jsem tě zpívat. Bydlím v takové barabizně na kraji města, není to nic moc, ale aspoň mám střechu nad hlavou. Mám tam malé dítě, kterému by se moc líbil tvůj zpěv."
Tiše na ni zíral, až se začala ptát sama sebe, jestli vůbec pochopil něco z toho, co mu říkala. "Dítě?" zeptal se po chvíli.
"Ano, docela malé. Bojím se, že umírá." Hlas se jí proti její vůli zlomil. Aby to zamaskovala, rychle se zeptala: "A co ty, jak se jmenuješ?"
Muž viditelně posmutněl. "Nevím," řekl. "Zapomněl jsem."
"Zapomněl jsi svoje jméno?"
"Nikdo mě jím neoslovil už celé věky." Pomalu zavrtěl hlavou. "Ale půjdu s tebou, paní Latham." A vymrštil se na nohy.
"Počkej," zarazila ho a ukázala kolem sebe. "Tohle by sis měl vzít. Nemám žádné peníze."
Znechuceně se odvrátil. "Vezmi to ty."
A tak Latham posbírala peníze a uložila je do potrhané igelitky, než se se svým novým společníkem vydala na cestu k domovu. "Pověz aspoň, jak ti mám říkat," poprosila ho.
"Jestli chceš, můžeš mi říkat Pěvec," řekl a trochu se pousmál.
Pěvec. Bylo to zvláštní, ale docela to sedělo. Jak spolu šli po ulici, umínila si Latham, že se cestou staví u řeky, aby si alespoň trochu vymyla víno z vlasů.

Spád, který nabral jeho život, Pěvce poněkud děsil a zarážel, na druhou stranu to ale nebylo zas tak špatné. Od chvíle, kdy ho mladá lidská žena přivedla do své zříceniny, uplynuly skoro dva měsíce. Už nemusel bloudit sám ulicemi neznámých měst, kterým ani trochu nerozuměl, ani spát schoulený pod špinavými lavičkami. Do domu sice táhlo a před zimními mrazy neuchránil, ale aspoň mu nepršelo na hlavu. S dívkou se spřátelil rychleji, než považoval za možné. Ať se snažil vzpomenout si, jak chtěl, nemohl si být jistý tím, jestli vůbec někdy nějakého přítele měl. Ten nejasný pocit, že snad někdy, kdysi dávno, v dobách, vzpomínky na něž mu byly vzaty... Nevěděl.
A pak tu bylo to dítě. Malá Doreen. Byla to ona, která ho v první řadě přinutila jít s lidskou ženou. Nevěděl, proč tak strašně touží miminko ochraňovat a starat se o ně, proč se od něj stěží dokáže hnout. Vždyť to nebylo jeho dítě a on ani žádné děti neměl. Nebo ano? Když se pořádně soustředil, vybavoval si obličeje dvou malých chlapců. Jestli byli jeho syny, nevěděl, cítil ale, že kdysi zaujímali v jeho životě důležité místo. Místo, které nyní zaplňovala malá, nemocná Doreen. Zpíval jí, když nechtěla usnout, nebo jí zpěvem tišil bolest; měla totiž ustavičně horečku. Celé hodiny seděl u matračky, na které ležela, smál se na ni, nechal ji, aby ho tahala za vlasy, a neomrzelo ho to. Jednou jí dokonce zpíval jazykem, o kterém si myslel, že ho dávno zapomněl.
Tenkrát se doopravdy vyděsil. Píseň byla dobrá, plná světla, a Pěvec cítil, jak mu vibruje mezi rty, jak rozechvívá vzduch v místnosti. A pak se začaly dít strašlivé věci. Nerozuměl zcela své písni, i když chápal, že zpívá jazykem, kterým mluvil v dětství. Když se první z věcí zhmotnila ve vzduchu, spletená z jasu a prachu, přestal málem zpívat. Latham stála na prahu, ve tváři zvláštní směsici zděšení, ohromení a posvátné úcty. Za chvíli byl již Pěvec obklopen mnoha zářivými obrazy; byly mezi nimi dva stromy nevídané krásy, jeden kvetl zlatě, jeden stříbrně; byl tam dům postavený ze dřeva a kamene, v jehož oknech se svítilo; hora, na jejíž vrchol nešlo dohlédnout. A pak se mezi obrazy objevila tvář pohledného rusovlasého mladíka, kterého měl Pěvec uloženého hluboko ve své paměti. Když se teď díval do jeho tváře, cítil podivné rozechvění.
Ještě něco se toho večera stalo. Pěvec si nevšiml, že pláče, ale Latham ano. Přešla k němu a konejšivě ho vzala za ruku. Za špatnou ruku. Celou dobu dával pozor, aby pravou ruku, omotanou špinavým hadrem, používal co nejméně. Teď vykřikl bolestí a vytrhl dlaň z Lathamina sevření, takže jí v ruce zůstal jen špinavý obvaz. Zatvářila se poplašeně. Obrazy zmizely. "Co jsem udělala?" zeptala se tiše.
Pěvec opatrně rozevřel pěst a dívka na jeho dlani spatřila velkou okrouhlou spáleninu. Vypadala čerstvě a nezahojeně, ačkoliv si Latham pamatovala, že měl ovázanou ruku, už když se potkali. "Co se ti stalo?" zeptala se téměř bez dechu.
Muž zavřel oči a vzpomínal. Pamatoval si. Pamatoval si bolest tak strašlivou, jakoby mu ruka hořela, světlo, krásnější nad všechno pomyšlení a hladkost toho, co svíral trpícími prsty. Pamatoval si šumění moře, pohyb své paže a světelný oblouk protínající setmělou oblohu.
"Dotkl jsem se světla," zašeptal v odpověď. "Nikdy se to nezahojí."
"Světla?" I dívka šeptala.
"Ano," vydechl. "Bylo příliš krásné, příliš strašlivé. Bylo to tak dávno. Od té doby jsem sám... a hořím."
I'm in flames,
cause I have touched the light...[10]
Ta slova mu vytanula na mysli. "Spoutaný, oslepený, ztracený, připravený o vše, co jsem miloval. Spravedlností." Tentokrát mu píseň vytryskla ze rtů.
"Light- it binds me.
Light- it blinds me.
Light- it finds me.
Light denies me."[11]
Obrátil k ní pohled štvaného zvířete. "Neschopný se schovat," zašeptal. A vyběhl ze dveří.








[1]Blind Guardian: And Then There Was Silence
[2]Blind Guardian: And Then There Was Silence
[3]Blind Guardian: Wheel of Time
[4]Blind Guardian: The Bard's Song
[5]Blind Guardian: The Bard's Song
[6]Blind Guardian: The Bard's Song
[7]Blind Guardian: Wheel of Time
[8]Blind Guardian: And Then There Was Silence
[9]Blind Guardian: Eldar
[10]Blind Guardian: Wheel of Time
[11]Blind Guardian: Wheel of Time
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Irith Irith | Web | 5. července 2015 v 9:05 | Reagovat

Jako u všech tvých povídek. Nádherné a bylo by to ještě nádhernější, kdybych tušila, o co go.
Ale prostě... je to tak... křehké... Kdybych měla charakterizovat tvé povídky, tak řeknu křehké. Jako z kříšťálu, drahocenné, prchavé, úžasné.

2 Jeremiáš Jeremiáš | Web | 5. července 2015 v 20:17 | Reagovat

Moje podezření o tom, kdo je oním pěvcem, se v posledních odstavcích změnilo v jistotu. Chytré :D
Těším se, jak se příběh dál vyvine.

3 merin17 merin17 | E-mail | 6. července 2015 v 18:47 | Reagovat

Páni, vážně nádherně napsaný příběh a ještě k tomu o mé oblíbené postevě :)

4 Vénie Vénie | Web | 6. července 2015 v 19:25 | Reagovat

je to tak nádherné. Tak smutné. Nádherně propletené s těmi písničkami. Opravdu úžasné.

5 Vendëa Lissësúl Vendëa Lissësúl | Web | 7. července 2015 v 11:32 | Reagovat

Tvoje povídky jsou takové jemné, nádherné. Vážně dokonalé. :-)

6 Šárka Šárka | Web | 7. července 2015 v 20:41 | Reagovat

Aredhel, tohle je snad syntéza všeho, co je ohledně povídek možné dovést k dokonalosti :) Nemůžu se dočkat dalšího dílu, protože jsem opravdu napjatá, kam příběh postavy zavede. Myšlenka propojení osudu jistého Noldy s tímto světem je geniální, už od začátku ta povídka působí nesmírně silným dojmem :)Už teď tleskám!

7 Aredhel Aredhel | Web | 8. července 2015 v 0:15 | Reagovat

[1]: Jej, to je opravdu silná chvála, ale děkuju. Děkuju strašně moc.
O co go... no, pokusila jsem se jaksi dokončit jednu dějovou linku Silmarillionu, kterou Tolkien nedokončil. (Ale pokud to fakt chceš vědět... http://tolkiengateway.net/wiki/Maglor)

[2]: Hihi. Hledala jsem nějaké spolehlivé poznávací znamení a tohle mě napadlo, protože takovéhle "spáleninky" jen tak nemizí, to by bylo moc snadné. Jsem ráda, že se ti to líbí.

[3]: Děkuju. Taky tvoje oblíbená postava? Hleďme...

[4]: Děkuju mockrát. Ty písničky jsou takový experiment, zatím to, zdá se, funguje...

[5]: Díky moc.

[6]:"syntéza všeho, co je ohledně povídek možné dovést k dokonalosti"??? Óóó, Šárko, děkuju strašlivě moc, ale to určitě není pravda. Každopádně, Tolkien si o tohle vysloveně ŘÍKAL.  Měl ten příběh dokončit. How.

8 Polly Polly | Web | 8. července 2015 v 8:58 | Reagovat

Ano, je to dokonalé, přestože ten příběh neznám.
Nechceš psát taky něco na Pána Prstenů nebo Hobita? S Pipem bychom to velmi ocenili, protože bychom alespoň polovinu postav znali...
Ty písničky v tom jsou úžasné. Skvělý nápad!

9 Clarissa Clarissa | Web | 9. července 2015 v 19:59 | Reagovat

To je... opravdu neobvyklá interpretace. Ale je to nádherné, přenádherné. Nenalézám slov, opravdu.

Jen moc nechápu samotné dějové zasazení... to má být jakože futuristická Středozem nebo tak něco? Nebo je to jen jiná interpretace našeho světa? Nebo obojí dohromady?

10 Aredhel Aredhel | Web | 12. července 2015 v 17:00 | Reagovat

[8]: Díky moc!!!
Chtěla bych psát i povídky na PP, ale je to pro mě trochu problém. (Vlastně vážně obdivuju vás, co to dokážete.) PP i Hobit jsou totiž knihy napsané, jak bych to tak řekla, cele. Vše je popsané dopodrobna a co víc- Tolkienem, zatímco Silmarillion po tobě hodí dvě věty (když máš štěstí) a člověk si může dělat (skoro) co chce. Pro mě ideální. Pokud bych něco zkoušela, bylo by to asi něco jako moje vánoční Éowyn, tématicky sice PP, ale dějově trochu jinde, než samotný PP. :-)

[9]: Děkuju strašně moc!
Je obecně známým faktem (jak jsem si aspoň myslela... hmm, tak asi ne), že Tolkien nepřemýšlel o Středozemi jako o nějakém jiném světě, ale jako o HODNĚ dávné minulosti toho našeho. V zárodcích Silmarillionu se dokonce pokoušel náš svět se Středozemí spojit: v Knize ztracených pověstí I a II (do češtiny je přeložená jednička, četlas?), přijíždí na Tol Eresseu náhodou středověký mořeplavec Eriol (Ælfwine) a tam se dozvídá všechny možné příběhy, první verzi Silmarillionu. Tolkien to nakonec nechal být, ale myšlenka, že Středozemě je náš svět, zůstala. No a jelikož nám nikdy neřekli, že Maglor umřel... ;-)

11 Clarissa Clarissa | Web | 13. července 2015 v 15:35 | Reagovat

[10]: To jsem si myslela, jen jsem si nebyla jistá.

Nečetla. V knihovně to nemají a v knihkupectvích nebo antikvariátech jsem to taky nenašla. No, v nejhorším tu jsou internetové obchody...

12 Aredhel Aredhel | Web | 14. července 2015 v 22:36 | Reagovat

[11]: U nás to v knihovně mají... no jo, holt výhody žití v Praze. :-)

13 Gil-galad Gil-galad | 29. ledna 2017 v 20:00 | Reagovat

To je tak dobrý, že jsem se dokázal přenést i přes to šílený pozadí, co mi vypaluje oči.
Jdu na další část. :)

14 Aredhel Aredhel | Web | 5. února 2017 v 11:49 | Reagovat

[13]: Tak tebe jsem tu nečekala... každopádně dík moc!
Vážně je to pozadí tak zlé?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama