Zlomky

27. dubna 2015 v 1:27 | Aredhel |  Povídky a jiná psaní neinspirovaná Tolkienem
...přesně to, co si pod tím slovem přestavíte. Zlomky nejrůznějších textů, příliš krátkých, divných nebo prostě nehodících se pro zveřejnění v samostatném článku. Některé jsou staré, nebo prastaré, a jiné zase úplně nové. Míra divnosti je proměnlivá.




1. Na začátek něco tematického. Je to už docela dost staré; tenkrát nám řekli: buď můžete na téma jaro něco zazpívat, něco zahrát nebo něco napsat. Byla jsem jediná, kdo psal. Všichni se na mě dívali dost divně.

Jaro

Tálo. Sníh na zemi se pomalu měnil v břečku. Ve vzduchu se vznášel všudypřítomný pach bahna. Kopyta koně čvachtala po rozmokvané zemi. Na louce, chráněné ze tří stran lesem, však už rostla sytě zelená tráva a z ní vyrážely podběly a petrklíče. Tady to vonělo jinak - zdravěji. Kůň dojel až doprostřed palouku a z jeho hřbetu seskočily dvě děti. Sametová tráva se jim otřela o nohy.
"Jé, ptáček! Vidíš ho? Tamhle! Ne, tamhle! Vidíš?" Hlas děvčátka přeskakoval radostí a vzrušením. "A tady je studánka a vytéká z ní pramen! Napiji se. A můžu si namočit nohy? Bratře, prosím!" Nečekala na odpověď, odkopla botky a skočila do chladivé vody.
"Dej pozor, ať se nenamočíš!" křikl za ní chlapec.
"Nevadí, uschnu. Svítí slunce," odpověděla mu s rozpustilým smíchem.
"Mohla bys nastydnout."
"Nenastydnu, nestarej se."
Sklonila se, aby se napila. Krok a ještě jeden. Náhle jí pod nohou uklouzl kámen a ona pronikavě vykřikla, když padala. Než jí však bratr mohl přiběhnout na pomoc, byla z vody venku - zmáčená, odřená a dokonale šťastná. Bylo přece jaro, a i když země probouzela s mírným smradem, louka kolem voněla pouze jemnou vůní jarního kvítí.



2. A teď něco kompletně netematického. Tenhle krátký text mám vlastně i docela ráda...

Vločka s křídly

To, co mě upoutá, když se podívám z okna, jsou mohutné, šedobílé a poněkud hrozivě vypadající mraky. Bez pohnutí, bez jediné skulinky sedí na pražských věžích a věžičkách jako nějaká gigantická peřina. Usazují se v malebných zákoutích a úzkých uličkách, vytvářejíc mokrou, mrazivou mlhu. Nutí mě přemýšlet, proč tu vůbec jsou, co chtějí. Připadá mi, jako by nás někdo chtěl ochránit před nějakou nevyslovenou, a přece strašlivou hrozbou. Ten někdo přes nás přehodil tlustou a neprůhlednou pokrývku, která nás dokonale schovává před slídivými zraky; dává nám bezpečí a soukromí. A z té přikrývky sněží a sněží. Sněží na střechy domů, sněží na zaparkovaná auta, sněží na kostel, sněží na stromy před ním, sněží na nehybné sochy... Sochy, jež se nikdy nepohnuly a nikdy nepohnou. Na mrtvý výtvor lidských rukou a duše. Vločky se snášejí k zemi jako bílí třepetaví motýli. Možná chce ten neznámí udělat radost nějakému dítěti, které si oblíbil. Možná mně. Protože mně je, když padá sníh, tak neobvykle lehko u srdce. Když se vločky lehce dotýkají mých promrzlých tváří, zahoří mi v duši náhlý plamínek štěstí a ten neuhasne, dokud se všechny vločky v mých vlasech nepromění v diamantové kapičky. Domy, ty obdivuhodné lidské výtvory, plody naší práce a díla naší mysli vypadají vedle těch obrovských nepohnutých mraků jako dětské hračky. Obyčejné a nestálé. My, lidé, jsme tak maličcí; jako holubi choulící se k sobě vysoko nad ulicí. Taky bych chtěla umět létat jako oni, abych mohla poděkovat tomu, kdo to všechno zařídil. A pak bych se stala sněhovou vločkou a snášela bych se s miliardami dalších vloček zpátky na zem, abych udělala radost dalším dětem. Sama bych byla šťastná jako nikdy v životě.



3. Tohle je opravdu staré. Hodně staré. A taky divné. HODNĚ divné. Vážně bych chtěla vědět, na co jsem myslela, když jsem to psala. (Anebo radši možná nechtěla...)

Louka, kde tančily mé sny

Někdy vás nohy nesou, kam chtějí, a vy nevíte, kde jste. Někdy vás nohy nesou prostorem i časem, spánkem i bděním, a vy se pak podivujete, kde jste se to vlastně ocitli a kde zůstalo vaše tělo. Mám pocit, že na tu louku mé tělo ani nesmí, že by zničilo tu křehkou krásu. Její tráva je pošlapána stovkami bosých nohou a nožek bytostí, které jsou utkané z pavučin, světla hvězd, mlhy, mých vlasů a mé krve. Myslím, že je všechny ani pořádně neznám. Zrána, je-li tu vůbec něco tak obyčejného jako ráno, tančí na orosené trávě, rozhání lehkou mlhu svými písněmi a otvírají květy sedmikrásek. Tu je jejich zpěv jako cvrlikání ptáků, jako zurčení potůčku. Anebo doopravdy skotačí o kousek dál ve smaragdové trávě? Potůček spadající stříbřitým vodopádem do jezírka s lekníny. Vycházející slunce hladí mé sny po tvářích a oni se smějí; ne však všichni, někteří pláčou, a já ani nevím proč. Možná jsou jejich slzy mými slzami. Navečer zas všechno ukládají k spánku - květiny, vodu, trávu i hlínu. Zapadající slunce je ozáří rudým světlem a oni mu zpívají na rozloučenou. A ke mně přes daleké dálky dolétne zvláštní jemná vůně - vůně ze zakázané říše. V noci je všechno stvořeno z měsíčního a hvězdného světla. Stříbřité paprsky vytvářejí houpačky pro hvězdy i pro ty tajemné bytosti. Opět padá mlha - lehká, lehoučká jako motýlí křídlo. Tehdy zazní píseň tesklivě a tiše spadne z nebe jediná hvězda. Zářivá, jasná a strašná - pomíjivost našeho života. Další záchvěv zakázané říše. Co budu dělat, až zemřou mé sny? Až z nebe spadne poslední hvězda? Až motýli ulehnou k svému věčnému spánku? Až odkvetou lekníny a voda se zakalí? Až se přetrhne jemná pavučina? Budu bloudit bez světla a bez naděje? Kam mě ponesou mé nohy? A kdy opět ucítím vůni ze zakázané říše?



4. Už jste někdy četli rádoby zajímavý popis výstavy, která někoho zaujala? Ne? Tak teď máte šanci.

Výstava Bohuslava Reynka

…A když jsem k smrti umořen byl, snesla se peruť měkká,
i dostal jsem chleba bílého a teplého k němu mléka... (B. Reynek)

Na bílém plátně se černají písmena a já klečím na zemi, aby se mi líp psalo. Právě kolem mě prošla jakási dívka a otráveně mě obešla. Cítím se trapně, ale moje odhodlání opsat si básničku stále přetrvává. Jediný pohled na hodiny mi prozradí, kolik je hodin. 10:45, příliš málo času.
Teď se dívám do večerního sadu, snad letního, snad podzimního. Na lavičce tam sedí nezřetelné postavy, babička s dítětem. Nebo ne babička, ale jen stará žena? Spodní část oblohy je růžová od záře zapadajícího slunce, horní už modrá. Určitě to musí být v létě. Atmosféra, která na člověka dýchá z obrázku velkého asi jako moje dlaň, je melancholická. Stejně jako popisek pod obrázkem: Vzpomínka na babičku. 11:00, příliš málo času.
Kolik lidí umí nakreslit zimu, sníh, mraky, slunce... Nikdo však neumí nakreslit větvičku na holých stromech tak jemně, že mám pocit, že se brzo zlomí. A skrz to větévkové mřížoví je vidět šedo-modrý zimní soumrak. Ostré laťky v plotě, kotě na dvoře, sníh... 11:15, příliš málo času.
Docela nezřetelná postava, hnědé pozadí. Obraz, který jen čeká, až se do něj ponořím... To po čem člověk touží, však často nedostane. 11:18. Už musíš jít. Řekla jsem to já, nebo někdo jiný?
"Ne, ještě dvě minuty."
"Už je dvacet, Aredhel."
"Podle mých hodinek ještě dvacet není. Ještě mám čas."
Bohužel je pojem čas silně relativní. Otáčím se a jdu za nimi rychlým krokem směrem k východu.



5. Ehm, co k tomu říct? Je to krátké...

Bez názvu

Když vcházím do svého pokoje, první věc, na kterou pohlédnu, je moje postel. Postel, ve které za nocí pozoruji východ měsíce, ve které se vyplakávám ze svých smutků a nesplněných přání, léčím se ze své únavy či osamělosti, ve které mě už nesčetněkrát zastihlo nevítané ráno. A když nastane podzim, vidím z ní střešní okno, na které s tichým ťap ťap dopadají mrtvé kaštanové listy.



6. Netuším, proč jsem tohle vůbec napsala. Vážně ne. A přitom to není tak dávno... No aspoň se nepražáci naučí něco o pražských tramvajích.

Tramvaj

A tak jsem onoho dne jela ze školy domů tramvají. Bylo slunečno, ale vzduch byl chladný a já měla jen pětadvacet minut, abych se dostala z Míráku na Ládví. Vzhledem k podvečerní hodině byla tramvaj poloprázdná. Přes uličku seděla stará paní, která svému snědému vnoučkovi ukazovala něco za oknem. Co to bylo, nevím.
Celou cestu jsem usilovně počítala. Napočítala jsem třináct lidí s vlasy svázanými v culíku. Jeden z nich byl muž. Na Perunově nastoupil Asiat s malou holčičkou. Dítě bylo narvané v růžové péřovce a objímalo tatínka kolem pasu. Na Orionce přibyl k cestujícím pán, který si nervózně prohlížel svoji legitku- zřejmě jel na černo. Během jízdy přes Vinohrady jsem napočítala jedenáct dětí vracejících se ze školy. Beze mě. Jeden z nich měl kromě školní tašky i tenisové rakety. U okénka seděla slečna v červeném kabátu; hlavu měla nakloněnou a dokázala vydržet bez mrkání až několik desítek sekund. Celkově jsem napočítala dvacet dva lidí s brýlemi.
Paní, sedící naproti mně, telefonovala nepřetržitě od Nákladového nádraží Žižkov až po Palmovku a zakrývala si přitom ústa rukou, zabraňujíc tak odezírání ze rtů. Bylo to k ničemu, protože mluvila dost nahlas na to, aby ji bylo slyšet. Dobrá zpráva je, že lidí se sluchátky v uších jsem napočítala pouze dvanáct. Včetně mě. Zato jeden mladík je měl tak nahlas, že jsem je slyšela i přes svou vlastní hudbu. Byl ale zase jediný, kdo si v celé tramvaji četl. Na Palmovce přistoupila paní vezoucí kočárek s dvojčaty. Jedno mělo dudlík, druhé ne. Mimino bez dudlíku náhle pronikavě zavřískalo a celá tramvaj se k němu pohoršeně otočila. Lidé holt milují stereotyp a jakékoliv ozvláštnění je jim nemilé. Maminka miminu rychle nacpala lahvičku s mlékem do pusy a až na Ládví potom bylo ticho. Celá cesta nakonec trvala pouze pětatřicet minut, takže mi autobus tedy ujel opravdu jenom těsně.



7. Tohle je asi nejdivnější položka seznamu: jedná se totiž o popis fotografie. Nějaké fotky zničeného domu v Praze z roku 1945, kterou bohužel nevlastním, takže budete muset zapojit představivost.

Fotografie č. 69

Už to není dům, jenom skořápka domu, prázdná a poničená. Vysklená okna smutně shlížejí na Staroměstské náměstí. Jsou vidět trosky v jeho dveřích a zničená fasáda, jsou vidět otvory, tmavé a znepokojivé, tam, kde dřív byla okna. Z černobílé fotografie nejde poznat, jaké je počasí, ale já si je představuji pošmourné, s mraky visícími nízko nad Prahou, mraky šedými jako drolící se omítka. Možná se ale mýlím. Možná je slunečno a teplo, jeden z těch dnů, které se k válčení vůbec nehodí. Den, kdy by člověk měl myslet na pikniky a jahody.
Pod fotografií je napsáno: "nová německá Evropa na tomtéž Štorchově domě viděná…". Jasné poselství čerstvé, silné nevraživosti a zášti. U zničené pouliční lampy stojí muž ve světlém kabátu a bez pohnutí se dívá na dřív tak krásný dům. Jsou jeho myšlenky podobně sarkastické a záštiplné jako je popisek? Na co asi myslí? Ostatní lidé na fotografii jdou odněkud někam, ale on jenom stojí, klobouk na hlavě, a dívá se. Pozoruje jen zničené domy nebo ještě něco dalšího? Jakou budoucnost pro Evropu vidí on? Nevidíme mu do tváře, protože k nám stojí zády, jak si ale prohlížím pusté, zničené domy, říkám si, že je to možná dobře.



8. Tohle je zajímavé. Přísně vzato se nejedná o můj text, alo o jakýsi literární pokus. Vzala jsem existující povídku, z ní pečlivě vybrala deset vět a pokusila se stvořit něco úplně nového. Úpravy minimální. Byla to docela zábava.

10 vět

Míjel těžký, větrný den předjaří. Ležela tam celou noc a celé ráno. Před sebou viděla jen prázdnou pláň. Ležela dlouho a klidně, příliš černé oči skryla pod víčky. Hlasy - tiše spolu hovořily, vzdychaly, radily se a odešly. Položila si obě ruce na oči, aby již nic neviděla. Mysleli si, že spí. Ona však zůstala tak- ani živá, ani mrtvá. I oni odešli, domlouvali se, zastavovali a šli zase dál. Na východě se nebe zastřelo, lehkým, šířícím se soumrakem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jeremiáš Jeremiáš | Web | 27. dubna 2015 v 17:54 | Reagovat

Ten pokus je dost dobrý. Taky mám  semtam experimentální náladu. Zkoušel jsem třeba napsat povídku v budoucím čase s obrácenou chronologií - tedy od konce k začátku. Dost zvláštní to bylo.
Ale je pěkné, že máš takových zlomků tolik. Kdybych chtěl dát dohromady něco podobného, zmohl bych se asi jen na seznam "začátků nikdy nedopsaných příběhů." :D
Tramvaj moc pěkná, ve Sherlockově pozorovacím stylu :D

2 Irith Irith | Web | 27. dubna 2015 v 18:46 | Reagovat

Ten pokus je dokonalý. Líbí se mi i ta výstava (a všechno ostatní samozřejmě také) připomíná mi to mě s Polly.
To s fotografií jsme psali také, při výtvarce. Škoda, že ta moje povídka není Tolkienovská, docela ráda bych ji dala na blog.
A u toho jara se vážně divím. U nás by všichni psali. Je to nejjednodušší a nejmíň vystupování před ostatními.

3 Polly Polly | Web | 28. dubna 2015 v 22:23 | Reagovat

Je to skvělé. Tolik různých témat a všechny krásně napsané. I když třeba jen na osm vět.

4 Clarissa Clarissa | Web | 28. dubna 2015 v 23:13 | Reagovat

Já bych to vydala po kusech. Aby to vypadalo, že se víc snažím. :D

Všechny jsou velice působivé - mě osobně ale nejvíc zaujala pětka. Míváme velmi podobné myšlenky...

5 Aredhel Aredhel | Web | 30. dubna 2015 v 17:53 | Reagovat

[1]: Poděl se o svůj experimentální pokus- zní to doopravdy zajímavě!!! (Jenom to asi nebude moc čtenářsky přívětivé. :-) )
S nedopsanými příběhy bojuju taky, věř mi. Problém je, že je nedopisuji záměrně- jakmile příběh dopíšu, už nemůžu nic měnit- umře. Proto mám tak ráda fanfikci. :-)

[2]: Díky moc! Nechceš mi to aspoň poslat, když už to nebudeš zveřejňovat???

[3]: Děkuju moc!!! (Co má osm vět?)

[4]: Obávám se, že vydávat to po kusech by neprošlo- vážně to nestojí za samostatný článek. ;-) Pětku mám taky ráda, navzdory tomu, že je vlastně úplně o ničem. :-)

6 Jeremiáš Jeremiáš | Web | 30. dubna 2015 v 20:01 | Reagovat

[5]: Není to čtenářsky přívětivé. A krom toho je to až prvoplánově jednoduché. No, uvidíme. Teď plánuju ochutnávku z Anekronu, jen jaksi nevím, co vybrat... :D

7 Vendëa Lissësúl Vendëa Lissësúl | Web | 4. května 2015 v 10:50 | Reagovat

Bože, to je úžasný! Naprosto dokonalý! Hej, já nevím, jaká slova mám pro to použít! :D

8 Polly Polly | Web | 4. května 2015 v 23:03 | Reagovat

[5]: Ehm, vlastně nic nemá 8 vět. Jen mi přišlo hloupé do komentáře psát 10 a 51 už asi bylo moc...

9 Aredhel Aredhel | Web | 5. května 2015 v 20:16 | Reagovat

[6]: Ukaž obojí. :-)

[7]: Děkuju mockrát, jsem potěšena.

[8]: :-D

10 Mexafell Mexafell | Web | 8. května 2015 v 0:02 | Reagovat

První a poslední povídka se mi líbí nejvíc. Úplně nenásilně to ukolébává ke spánku :-)

11 Aredhel Aredhel | Web | 9. května 2015 v 23:17 | Reagovat

[10]: Díky. Aspoň k něčemu je to dobré. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama