Píseň zimních hor

31. prosince 2014 v 18:13 | Aredhel |  Povídky a jiná psaní neinspirovaná Tolkienem
Prvně několik novinek.

Zaprvé, koupila jsem si notebook. Konečně k tomu došlo a já, snad, můžu dát sbohem té krabici součástek, která se už týden odmítá zapnout i přes veškerou upřímně míněnou snahu. (Však to určitě znáte taky- červené světýlko, které musí blikat, ale nikdy ne svítit nerušeně ani zhasnout, kopání přesně v těch správných intervalech, tři nouzové režimy, totální error disku...) Jsem teď se svým notebookem šťastná a jenom doufám, že se náš vztah v nejbližší době nijak nepokazí, protože jsem si během toho roku s naším starým počítačem vypěstovala až obdivuhodnou nedůvěru k veškeré technice.


Zadruhé: venku napadl sníh!!! (Ano, i tady v Praze, nebo aspoň tady na okraji Prahy.) Něco, na co jsem se těšila celé léto! Ale musím přiznat, že jsem už byla znepokojená....

Zatřetí: udělala jsem rekord. Sedm článků v jednom měsíci. Vím, že to není nic převratného, ale stejně.

A protože je venku tak hezky bílo (a počítač funguje), rozloučím se s rokem 2014 dvěma články najednou! (To jsem ještě neudělala, co?)


Tahle povídka je tochu zvláštní (a je v ní sníh). Bylo mi řečeno, že ji lze interpretovat různými způsoby. Já nenašla ani jeden. Nejspíš mám malou fantazii. Čím ovšem je zvláštní, je hlavní postava. Doufám, že si užíváte sníh stejně, jako si ho užívám já!!!



Píseň zimních hor

Když poprvé vstoupil do hor, byla mu zima. Sněhu nebylo moc, ale byl. Ležel na zemi, čistě bílý, ledově neposkvrněný. Křupal a sténal pod jeho děravými botami. Voda ve studánce mu ochromovala ruce a kolem rostly rampouchy nejrůznějších tvarů; některé byly kulaté a na dotek úplně hladké. Pálily mrazem. Na konečcích větviček jehličnanů zamrzly přes noc kapky vody- teď tam visely, dokonale hladké a nehybné jako křišťálové slzy. Slzy hor.

Sníh se v tichých chomáčcích snášel mezi stromy a chytal se do jeho vlasů. Hory zahalila mlha. Nebylo vidět, jen ten sníh padal, jako na vánoční pohlednici. Tiše přijal tělo a ruce, které ho jemně rozhrnovaly- tam, zpátky, tam. Dlouho tam pak ležel, na zemi, ve sněhu, a pozoroval šedé nebe. Přicházel soumrak a mlha se nezvedala. Díval se nahoru, polykal vločky a očima se vpíjel do té nekončící šedi nad sebou. Možná přemýšlel o smrti, o tom, že nejspíš není ani černá ani bílá, nýbrž kovově šedá, jako podmračené večerní zimní nebe, a že je to krásné, až příliš krásné. Nakonec našel vůli vstát. Na sněhu zůstal obrys lidského těla.

S ránem přišla obleva a mráz. Slunce bylo jasnější než zapomnění a sníh, který pohladilo, se třpytil jako diamanty. Voda skapávala ze stromů i ze střechy, potůčky mrazily na kůži. Pak se přihnal mrazivý vítr, krutý a nemilosrdný, a sníh, který slunce rozpustilo ve vodu, měnil v led, v tvrdý ledový krunýř, který mučil víc než rozpálené kleště. Listy spících divizen zamrzly do tvrdého křišťálového brnění a lámaly se při sebemenším dotyku. Voda stékající po holých větvích šípkové růže se v jediném okamžiku změnila v ledový vodopád; hrany měl ostré jako nože a krásný byl k nevydržení. A on tam klečel v tajícím sněhu a hledal; hledal docela malý kovový klíč. Mráz ho tiše obcházel a něžně se mu vysmíval. Za chvíli necítil ani nohy ani ruce, a ve vlasech měl zamotané kousky ledu; na tváři mu zmrzly slzy a na řasách měl jinovatku.
Když přišel večer, přišla i Hvězda. Vyšla nad hřebenem protější hory a byla tím nejkrásnějším, co kdy viděl. Zářila jasněji než jeho duše.

Ta poslední noc byla jasná. Nebe bylo černé, ale nebylo prázdné. Na zemi ležel sníh a na obloze svítily tisíce zářivých bodů. Dlouho hleděl nahoru a hledal v nich nejrůznější obrazce. Té noci věděl jednu věc. Že nejjasnější hvězdy jsou za zimní noci v horách.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 bantyszobrieissa bantyszobrieissa | 31. prosince 2014 v 19:28 | Reagovat

Zaprvé: nesmíš se ho bát. On to vycítí. Počítače VŽDYCKY vycítí strach, jako zvířata. No, a pak tě sežerou.
Zadruhé: Ano, napadla ohavná bílá hmota, dokonce i v Praze je kalamita jak na Sibiři. Elfové mají rádi zimu?
Zatřetí: Gratulace. Jen pěkně piš, ráda to čtu
Povídka je opravdu zvláštní. Něčím mi připomněla Bílé chodce a atmosférou tu povídku, co jsme četli ve škole (o umírající židovce). Musím říct, že se mi z povídek, co jsi napsala, zatím líbí nejvíc. Tak nějak mě zasáhla.
Píšeš i v ich formě?

2 Clarissa Clarissa | Web | 1. ledna 2015 v 1:10 | Reagovat

[1]: Ano, vždycky to vycítí. :D

Popravdě, povídce jsem ze začátku hledala Tolkiena. A když už jsem si byla skoro jistá, že musí jít o Túrina, všimla jsem si, že tohle Tolkien není. To je to postižení v praxi. :D

Šťastný Nový rok!

3 Irith Irith | Web | 1. ledna 2015 v 10:54 | Reagovat

[2]: Počítače fungují jen, když se k nim minimálně třikrát denně modlíš slovy "Tak už se konečně zapni, zapni se, já ti neublížím" a přitom mlátíš hlavou do stolu, nebo když to nejméně potřebuješ :-)

Povídka se mi líbí moc. Proč v tom vidím Thorina, jak zoufale hledá klíč k Osamělé hoře, který ztratil?

4 ArwenVečernice ArwenVečernice | Web | 1. ledna 2015 v 14:04 | Reagovat

Je zvláštní, že nejkrásnější povídky, co jsem od tebe četla, se odehrávají v horách.

5 Jeremiáš Jeremiáš | Web | 1. ledna 2015 v 16:32 | Reagovat

[3]: "Programe náš, jenž jsi v paměti, pozdraveno buď jméno tvé, příjď operační systéme tvůj, buď vůle tvých příkazů na tiskárně jakož i na obrazovce. Data naše vezdejší dej nám dnes a odpusť nám naše vstupní i výstupní chyby, jakož i my odpouštíme viníkům s vadnými logickými obvody. Neuveď nás ve zklamání a zbav nás napěťových rázů, neboť tvůj jest algoritmus i aplikace a řešení zacyklené na věky věků. Exit." Neznáš?

Přiznám se, taky jsem tam hledal Tolkiena, ale pak jsem se podíval do záhlaví :D

6 Polly Polly | Web | 1. ledna 2015 v 20:44 | Reagovat

[3]: Přesně. Alespoň ví, kde ho ztratil.
Ale úplně, úplně na začátku, jak tam je napsáno, jsem provozovala na Smíška (no jo no, posedlost) :) Jenže už poznámka o děravých botách to vyvrátila...

7 Irith Irith | Web | 2. ledna 2015 v 11:50 | Reagovat

[5]: Neznám. A nerozumím tomu. Ale je to geniální :-)

8 Aredhel Aredhel | Web | 2. ledna 2015 v 13:00 | Reagovat

[1]: Díky, díky moc!!! Takovou reakci jsem opravdu neočekávala a od tebe si jí obzvlášť cením, zvlášť když uvážím, že je to takové krátké a ... divné. Dík!
Jestli píšu v ich formě? Dřív bych odpověděla, že nevím, ale teď odpovídám, že (skoro) ne. Příkladem budiž tahle povídka, která  podle všech pravidel vesmíru v ich formě být měla, ale já jsem to napsala nejen neosobně, ale pro jistotu i v mužském rodě... :-)
Někteří elfové sníh rádi mají- třeba já.

[2]: :-D
Totální postižení, které dříve nebo později postihne všechny tolkienofily.  Vím o čem mluvím.

[3]: Já svému počítači většinou říkala: "Pojď, ty to zvládneš, jsem s tebou, věřím ti. Ty na to máš... Tak už se konečně zapni, ty jeden...!!!"
Thorin hledající klíč? Zajímavý nápad, jenom se obávám, že hledá marně. ;-)

[4]: Protože hory jsou úžasné. Dík!

[5]: Tak to jsem neznala, ale je to naprosto geniální!!! Už aspoň vím, jak se modlit ke svému počítači...
Je možné, že se tady NIKDO nekouká na záhlaví. Hm, zajímavé.

[6]: Některé závislosti se prostě nezapřou...

[7]: Neboj, já taky rozumím zhruba polovině. :-)

9 Šárka Šárka | Web | 2. ledna 2015 v 22:44 | Reagovat

"Listy spících divizen zamrzly do tvrdého křišťálového brnění a lámaly se při sebemenším dotyku" Pokud nic jiného, tak tahle věta mě uchvátila. Ale ba, že je to krásné celé,  miluji tento styl povídek. Miluji taky cokoliv, kde je hlavní hrdina sám v zimní krajině. Něco tak jemného a krásného jsi prostě mohla napsat jedině ty :)

10 Aredhel Aredhel | Web | 4. ledna 2015 v 2:55 | Reagovat

[9]: Díky, díky mockrát!!! Mám pokaždé až dětskou radost z každého tvého komentáře, jak to děláš???
Cokoliv v zimní krajině je vždycky skvělé..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama