Slzy šedé smrti (povídka inspirovaná Silmarillionem)

11. října 2014 v 17:13 | Aredhel |  Povídky inspirované Tolkienem
Tahle povídka je dárek pro Šárku nebo možná spíš poděkování za to, že na mě myslela, když mi bylo prabídně a obětovala svůj volný čas a svůj neskutečný talent, aby mi pomohla. (Což se jí povedlo.) Zavázala jsem se darovat jí něco na oplátku do 24 hodin a naštěstí se mi to i podařilo, takže už mi nezbývá, než dodat:
Děkuji ti, Šárko, za ten nejkrásnější dárek, jaký jsem kdy dostala.




Krátce k povídce: Ani tentokrát nepůjde o nic veselého, ačkoliv mně samotné se tahle povídka docela dost líbí. Co se názvu týče, možná jste si už stačili všimnout, že s vymýšlením názvů mám problém. Většinou jsou buď neoriginální (jméno hlavního hrdiny, popis události...) nebo vůbec nevystihují, o čem povídka je. Slzy šedé smrti prezentují vrchol mé neschopnosti něco výstižně pojmenovat. Tak si toho prosím moc nevšímejte, jestli můžete.





Slzy šedé smrti

Je temno, temno nad krajinou
a ticho, nic nedýchá;
duchové zvou nás v zemi jinou,
v kraj hořkých slz a ticha.

Stmívalo se. Stmívalo se dřív, než se slušelo na takový krásný letní den. Jako by na Západě vyvstávala temná křídla a oblačné hory. Zlověstné stíny padaly na Ered Wethrin. Přihnal se prudký západní vítr a přinesl s sebou ocelově šedá oblaka. Provazce deště bušily do střechy a bičovaly zem. Vichr kvílel mezi kameny.
Rían již nevydržela déle sedět. Co nejtišeji vstala, odložila opatrně vyšívání a přistoupila k oknu. Komnata byla malá, útulná a klidná, nesnesitelně klidná. Ozdobně vyřezávané trámy, měkké tkané gobelíny na stěnách, krb a v něm praskající polena. Dvě tvrdé židle s propletenými opěradly, dvě lužka- jedno malé, jedno velké. Morwen, sedící způsobně a nehnutě, vznešená, nerozrušená. Malý Túrin hrající si na podlaze. Neklid vznášející se všude ve vzduchu. Rían bezmyšlenkovitě pozorovala vodu rozstřikující se po okenních tabulkách. Půda před domem se rychle měnila v bahno. Rámy oken táhlo. Ríanina ruka bezděky sjela na její nepatrně vystouplé břicho. Ráno toho dne bylo krásné, jiskrné a svěží. Přinášelo naději. Uplynulo již šest takových jiter ode dne letního slunovratu, šest orosených svítání, šest krásných letních dnů. Noci pak bývaly temné. Zvláště ta poslední byla jakoby plná kvílení a naříkavých hlasů. Rían se ptala sama sebe, jestli snad někdo zemřel. Šestého dne zapadlo slunce rudým krvavým požárem. Ve chvíli, kdy poslední sluneční paprsek pohladil Anfauglith, bodlo Rían bolestně pod srdcem, tam, kde nosila děťátko. A poté se ze Západu přihnala na křídlech smrti bouře, lámala větvě a vyla. Však víc než hněv Pánů Západu vyděsil Rían temný mrak, který jako by vyvstal na severu, triumfující a neporazitelný. Strach svíral dívčinu duši v železném stisku.
"Rían." Morwenin hlas byl strohý a prostý všech emocí. "Nestůj v tom průvanu. Pojď si sednout."
Rían k sestřenici zmateně otočila hlavu, nehnula se však z místa. Morwenina krásná, hrdá tvář neprozrazovala, na co myslí. Ani vznešené držení těla. Ani oči, ve kterých žil elfí třpyt. Světu Morwen neukazovala nic než dokonalou sebekázeň. Rían však tušila kolik statečnosti se za ní skrývá. Nejkrásnější ze smrtelných žen, jak se o ní tvrdilo, by raději zemřela, než aby ji někdo viděl plakat. Rían ale tušila, že Stín vyvstávající na Severu ji nakonec donutí prolít hořké slzy. Rían plakávala v posledních šesti dnech často. Předtucha neštěstí byla všudypřítomná.
"Rían," oslovila ji Morwen znovu, tentokrát téměř něžně, "mysli na děťátko." Rían vykročila jako náměsíčná zpátky ke své židli.
Co si pamatovala, bylo jí Morwenino slovo zákonem. Už když si jako malá děvčátka hrála v borovicových lesích Dorthonionu, říkala jí o několik let starší Morwen, co smí a co nesmí, na které stromy může a nemůže lézt, co se dá jíst a co ne. Rían dosedla těžce na svou židli. Vzpomínka na vůni pryskyřice v horských lesích Ladrosu jí vehnala slzy do očí. Její dětství skončilo příliš brzo. Zničené domovy, ukradená země. Rozloučení s otcem a ostatními. Noční útěk, únava dětských nožek, slepená víčka, zástup vyčerpaných žen a dětí, které nemají ani domov ani naději. Tím vším ji provedla útlá ručka Morwen. Její odvaha malého dítěte, které sice nečeká lepší zítřky, ale stejně pokračuje odhodlaně v cestě. Brethil. Mnozí tam zůstali, mezi nimi i kněžna Emeldir. Rían v ní viděla výjimečně silnou osobnost. Chodila přepásaná mečem a hnědé vlasy si zaplétala do složitého účesu podobného přilbě, jakou nosili muži. Provedla lid nebezpečnými horskými průsmyky a dala jim život. S knížetem Barahirem se rozloučila bez slz a navždy, jako všechny bëorovky.
Morwen a Rían v Brethilu nezůstaly. Přešly Hory stínu do Dor-Lóminu. Vyhnanky. Hadorovci je přijali mezi sebe a děvčátka našla nový domov v téhle nehostinné, chladné zemi mezi zlatovlasými bojovníky a urostlými ženami. Do Ladrosu se již nikdy vrátit nemohly. Zde, v zemi tvrdých, pustých pahorků vyrostla Morwen do nevídané krásy a dostala nové jméno: Eledhwen, Elfí třpyt. V sedmnácti si vzala Húrina, dědice Dor-Lóminu; nenašel bys rozdílnější pár než tvrdou a krásnou Morwen a veselého, rozložitého Húrina. Jejich manželství bylo požehnáno dvěma dětmi, třetí čekalo na svůj čas pod srdcem krásné Eledhwen. Když však holčička Urwen, malá, zlatovlasá Lalaith, zemřela, zemřel i smích v Morweniných očích, zůstaly oslnivě chladné.
Rían dlouho milovala Huora, mladšího bratra Húrinova, vysokého, plavovlasého mladíka. Milovala ho tichou a oddanou láskou, z ostychu však mlčela, dokud k ní jednoho dne sám nepřišel. Vzali se dva měsíce před začátkem války. A tak nyní nosila Rían pod srdcem děťátko, stejně jako její milovaná sestřenice. Kde jsou však jejich otcové? Co se s nimi děje právě teď?
Dívka se opatrně natáhla pro vyřezávanou harfu. Zlehka se dotkla strun. Smutný nápěv jí sám vytanul na mysli a pohladil po rtech. Zpívala píseň, kterou složila ještě v Dorthonionu, píseň o svém prvním žalu, o smrti knížete Bregolase, svého dědečka, zabitého v Dagor Bragollachu. Její něžný hlas se nesl místností, čistý a plný slz. Túrin zvedl překvapeně hlavu, matka ho však pohladila po tváři a uklidnila. Morwen neskládala básně ani nezpívala, podle ní to byl jen další ze způsobů, jak ukázat svou slabost. Teď však něžně pozorovala svou sestřenici.
Dcera Belegundova byla půvabná, štíhlá dívka, drobná a obratná. Hebké černé vlasy jí spadaly na ramena, pleť měla jako okvětní plátky růže; drobná ústa a tlumeně zelené oči. Obličej však měla ustaraný a plný smutku, jako by viděla bědy, které byly, a které snad teprve měli přijít. Oblečena byla prostě v modré sukno, jež zakrývalo nepatrně vystouplé břicho, nožky byly útlé a dlouhé štíhlé prsty hladily struny harfy. Tóny tiše pohlcovaly přítomný okamžik...

O deset měsíců později, za zamlženého zimního dne, kdy mráz zabodával pod kůži tisíce jehliček, se rozevřely mlhy Anfauglithu a v nich se zjevila bytost, v níž by jen málokdo poznal tu ustaranou Rían z tiché místnosti, kde hořel oheň. Byla vychrtlá až na kost, zesláblá a oblečená do roztrhaných hadrů černé barvy. Obličej měla popelavý, rty rozkousané do krve a v očích výraz štvaného zvířete. Její mladé čelo bylo plné vrásek, své krásné vlasy si jakýmsi tupým nožem ostříhala na krátko. Byla neskutečně zubožená, lomila rukama a bezmasými prsty si drásala obličej. Klopýtala téměř na každém kroku. Co se s ní stalo za těch deset měsíců? Co ji přivedlo až sem, na samý okraj smrti? Z mlhy před dívkou vyvstal ponurý pahorek, příliš velký na to, aby byl výtvorem něčích rukou. Na Ard-galenu ale přece nejsou žádné pahorky! Dívka zavzlykala, klopýtla a upadla do rozbahněné půdy.

Uplynul téměř měsíc od letního slunovratu. Žádné zprávy, žádné zvěsti. Z války se nevrátil ani jeden elf, ať už Noldo nebo Sinda, nevrátil se ani jeden muž z Hadorova domu. Ženy si tiše šeptaly slova útěchy, děti se choulily ke svým matkám. Léto bylo studené. Mdlé hithlumské slunce se střídalo s plískanicemi a mlhami. Těch několik starých mužů, kteří zůstali, nemělo dost sil, aby sami zastali práci při sklizni. Všichni věděli, že podzim bude hubený a zima hladová. Kdy se jejich muži vrátí domů?
Nevrátili se. Místo toho přišli jiní. Byli snědí, rozložití a měli šikmé, žluté oči. Východňané. Jejich vůdcem byl Lorgan, muž silnější, chytřejší a nelítostnější než ostatní. Prohlásil, že tato země je teď jeho, neboť mu byla dána jejím právoplatným vládcem, Melkorem, Pánem osudů Ardy. Ta slova šla od usedlosti k usedlosti a ženy se tiskly k sobě v předtuše strašného neštěstí, rty se jim třásly a oči zalité slzami hleděly do dáli, hledajíce své milované. Východňané rabovali a utlačovali a nijak se netajili s tím, že vyhráli velkou bitvu a pobili všechny své nepřátele. Poté přišli skřeti, chytali elfy, kteří neodešli do války, a odváděli je na Sever do olověných dolů. Ti, co chtěli přežít, se museli ukrýt. Ani skřeti se netajili s tím, že se prý na pláni Anfauglith odehrálo strašlivé vraždění. To byly první a jediné zprávy, které dorazily do Hísilómë.

Jednoho dne uprostřed léta Rían pochopila, že takhle už dál žít nemůže. Aerin, dcera Indora, nebyla již nejmladší, bylo jí téměř třicet let, byla však stále velmi půvabná. Její otec odešel s ostatními muži a dosud se nevrátil. Byl příbuzným samotného Húrina. Aerin zůstala sama, protože její matka už nežila. K Morwen ji poutalo pevné přátelství a často k ní chodila pro útěchu. Chodila sama přes les a pustá pole, vědomě riskujíc, jen aby se mohla vyplakat v Morwenině náručí. Nevěděla, že je pozorována, jen Rían matně tušila, že se ubohé dívce plíží v patách neštěstí. Neodhodlala se však promluvit, a pak už bylo pozdě. Nedaleko Húrinova domu se usídlil východňan Brodda, muž surový, krutý a hloupý k tomu. Vídal Aerin, když chodila přes pole, vídal její zlaté vlasy a její dosud mladou tvář. Žádná z východňanských žen se nemohla rovnat krásné, urostlé Hadorovce. Toho odpoledne, když Aerin opouštěla Húrinův dům, přepadli ji, zbili a odvlekli. Morwen a Rían to vše viděly z okna, nestihly však přijít přítelkyni na pomoc. Tu noc Rían celou proplakala, protože si myslela, že Aerin bude zabita. Nestalo se tak však, protože Brodda si ji vzal za manželku, zotročil ji a ponížil.
V té chvíli se Ríanin strach proměnil téměř v šílenství. V noci se budila ze spánku s výkřiky úzkostného strachu a zdálo se jí, že se jí děje to samé, co se stalo Aerin, anebo že jí berou její nenarozené děťátko. Morwen jí za nocí slýchala křičet Huorovo jméno a byly to výkřiky plné agónie.
Přišel podzim a s ním i nevlídné počasí. Stromy počaly shazovat listí a studené vichry vanuly osiřelou krajinou. Všichni již věděli, že se muži nevrátí.

Rían si přitáhla plášť těsněji k tělu, aby zahnala náhlý neklid, a spěchala zpět k usedlosti. Nebe bylo zatažené a v dáli ponuře hřmělo. Prosím, pomyslela si, hlavně ne bouřku. Všechno, jen bouřku ne! Doufala však marně, na zem už spadly první těžké kapky. Přidala do kroku. Za chvíli již doslova lilo, voda bičovala zem a blesky létaly oblohou. Rían cítila, že se jí začíná zmocňovat panika. Zastavila se a odhrnula si mokré vlasy z obličeje. Náhle se jasně zablesklo a celá ztemnělá krajina se rozzářila strašlivým světlem. Koš s dřívím vypadl Rían z rukou a jeho obsah se rozsypal po zemi. Dívka stála jako přimrazená, protože se jí na kratičký okamžik zdálo, že na nedalekém pahrbku stojí postava, kterou znala a tolik milovala. Pak však zaduněl hrom a vidění zmizelo. Rían stála ještě chvíli bez hnutí, a pak se náhle strašlivě rozesmála. Smála se jako šílená, obličej měla zkřivený a oči jí plály smrtonosným světlem. Vítr jí rval vlasy zpod kápě a déšť jí smáčel tvář. Náhle ze sebe strhla plášť a hodila ho na zem. Vichr se ho okamžitě zmocnil a odnesl ho, vláčel ho blátem a houštinami. Za pláštěm letěla k zemi spona, kterou si poutala vlasy, a čelenka, dále pléd v barvách Bëorova domu; naposledy skopla promáčené botky. Stála nyní bosa, s holými pažemi a vlasy poletujícími kolem obličeje, promáčená a hrozivá. Zvedla hubené ruce k obloze křižované větry a zvolala strašným hlasem, který přehlušil bouři:
"Naděje! Lež pro ty, kteří ještě nechtějí zemřít. Planý slib, že se vrátí, co jsme ztratili! Lež! Nic než lež! Nic se nevrátí! Sami si pro to musíme přijít, a pak zemřít! To je to, co nás čeká! Smrt! Už žádná láska, žádné děti, žádná planá naděje. Naše kosti zůstanou ležet nepohřbené, dokud si pro ně nepřijde Moře!"
Znovu se rozesmála a rozběhla se pryč. Běžela rychle jako vítr, holé nohy si zraňovala o kameny; běžela dlouho, dokud neucítila, že se dítě uvnitř ní pohnulo. Padla na kolena a začala kašlat, kašel jí trhal na kusy a ona umírala při každém nádechu. Když záchvat přešel, zvedla se a utíkala dál, tentokrát však pomaleji. Opět se sesypala a opět kašlala, nyní však zůstala dlouho ležet bez sebemenšího pohybu, promrzlá a k smrti unavená. Když zapadlo slunce, skončila i bouře. Mokrou zemi zastřela večerní temnota. Namáhavě vstala a pokračovala v cestě. Šla však pomalu, protože jí teď každý krok činil neskutečnou bolest, nohy měla rozedrané do krve a lomcovala s ní zimnice. Když ji nakonec přeci jenom dostihl spánek, stočila se do klubíčka na kamenité zemi a marně se snažila zahřát. Té noci neuschla.
Když ráno první náznak svítání zbarvil oblohu, otevřela oči a ty jasně zářily v jejím voskově bledém obličeji. Zmateně se posadila a rozhlížela se kolem. Události minulé noci byly rozmazané jako zlý sen, který je až moc skutečný. Nevěděla, kde je, ani jak se dostat domů, byla promrzlá, unavená a její šaty byly stále vlhké. Měla hlad a žízeň, víc ji však trápil strach o děťátko. Opatrně si položila ruce na břicho a slzy jí stékaly po tváři. Co když mu včera nějak ublížila? Vtom se v ní však pohnulo a Rían se pousmála. Studený podzimní vítr dul krajinou a ona už neměla plášť, který by ji před ním ochránil. Neměla ani boty, které by pomohly jejím opuchlým zkrvaveným nohám, ani kousek jídla, které by zaplnilo její prázdný žaludek. S námahou vstala, došla k nejbližší kaluži, která zůstala po včerejší bouři, a napila se. Voda byla bahnitá a špinavá, ale Rían pila dlouho a hodně, než utišila svou žízeň. Poté se rozhlédla po okolí. Kolem ní se rozprostírala nehostinná, kamenitá Dor-Lóminská pláň, sem tam přerušená nevelkým smrkovým lesem. Pouze tam, kde Rían tušila sever, se v dálce zvedaly jakési pahorky. Rían rychle přemýšlela. Nevěděla, kde je. V celé té pusté krajině byly jedinými orientačními body právě tyto pahorky. Netušila, co jsou zač, ale mohly to být jen Mithrimské hory nebo předhůří Ered Wethrin. Ered Lómin byly mnohem dál a navíc, jak se Rían domnívala, jiným směrem. Mohla tedy bloudit touto nekončící planinou, nebo se vydat směrem k horám. Hory, rozhodla se. Tam aspoň možná zjistím, kde jsem. Našla klacek, který jí měl posloužit jako hůl a vydala se na namáhavou cestu.
Ten den byl pro ni utrpením. Nohy i duše s každou mílí umdlévaly a v boku jí bolestivě píchalo. Ještě několikrát pila z kaluží, nenašla však nic k jídlu a kolem ani živáčka. V tu chvíli by byla vděčná i za východňana. Když se setmělo a Rían hledala, kde by mohla složit hlavu, zarazila si už do tak zubožené nohy trn a přes všechnu snahu ho nedokázala vytáhnout. Lehla si na zem a plakala bolestí a zoufalstvím, dokud neusnula. Do příštího rána téměř všechny kaluže vyschly. Napila se z jedné z posledních, co zbyly, a vydala se na cestu. Hory se nezdály být o nic blíž než včera. Bylo sychravo a Rían se marně sháněla po něčem k snědku. Už téměř dva dny neměla nic v ústech a uvědomila si, že jestli to bude takhle pokračovat zemře v pustině vyčerpáním nebo hladem. Litovala, že se vydala ke vzdáleným horám, ale bylo příliš pozdě, aby změnila své rozhodnutí. Noha s trnem jí opuchla. Než se večer uložila ke spánku, snědla s odporem trochu zetlelého listí a brouka, kterého se jí podařilo chytit. Příštího dne se hory doopravdy přiblížily. Toho dne nenašla ani vodu, ani cokoli poživatelného. Za soumraku třetího dne došla k úpatí pahorků; zdály se však neobydlené. Ptala se sama sebe, co vlastně doufala, že najde. Zubožená a na pokraji smrti vysílením začala stoupat. U nemyslela na domov, ani na své děťátko, doufala jen, že najde nějaké skryté místečko, kde bude moci zavřít oči a už je nikdy neotevřít. Šla dál dlouho poté, co se setmělo, opřená o svou hůl. Nad pahorky dul studený vítr a rozháněl mraky. Když konečně ulehla na kamenitou zemi, zvedla smutné a unavené oči k nebi a užasla. Obloha byla sametově černá a čistá, jen Vardiny hvězdy svítily jasně a nádherně a Tilion vstával za pahorky na východě. Unavený dívčí hlásek zazpíval slabě a sotva slyšitelně chvalozpěv Vardě, a pak se zelené oči zavřely.

Noc byla chladná, ale hvězdy svítily jasně, jako na podzim v Hithlumu málokdy. Měsíční záře zalévala Mithrimské pahorky. Annael a jeho druhové se tiše vraceli k jeskyním Androthu, když tu Annael zvedl ruku a všichni se zastavili. Zdálo se mu, jako by docela nedaleko někdo chodil; zvuky však ustaly a elfové chtěli pokračovat v cestě. Nejspíš nějaké zvíře, pomyslel si Annael. A tu zaslechli zpěv, nezřetelný sice, ale bezpochyby zpěv. Odezněl rychle, ale elfové již spěchali k místu, odkud se zdál vycházet. Byl tam skalní převis. Annael dal svým druhům tiché znamení a opatrně se plížil kupředu sám. Tohle bylo nebezpečné. Byli poslední ostatek Sindar v těchto horách. Ostatní byli již dávno odvlečeni do Angbandu. Tohle mohla být dost dobře past, kdyby ono stvoření nezpívalo chvalozpěv Vardě. Opatrně vyhlédl zpoza převisu a překvapeně vydechl. Pod skalní stěnou na kamenité zemi stočená do klubíčka ležela mladičká adaneth, buď v bezvědomí nebo hluboce spící. Dal signál ostatním a opatrně se přiblížil k dívce. Bylo to ještě téměř dítě, a přesto v ní už rostl nový život. Půvabná byla, ale zubožená, nohy rozedrané do krve a napuchlé, rty rozpraskané. Pokrytá vrstvou prachu, vyhladovělá a vyčerpaná. V Annaelovi se náhle vzedmula vlna lítosti; co tu dělá takhle sama? Rozhlédl se po svých druzích, a pak se zlehka dotkl dívčiny ruky. Nevzbudila se.
"Kdo je to?" zeptal se jeden z elfů.
"Nevím," odpověděl Annael, "ale nemůžeme ji tu takhle nechat. Vezmeme ji do jeskyní."
"Není to nebezpečné?" zeptal se další. I jemu zřejmě vytanula na mysli hrozba odhalení.
Annael k němu obrátil tvrdý pohled. "Nechal bys ji tu, aby zemřela hladem a vysílením, nebo aby v těchto horách zmrzla, když ještě ke všemu čeká děťátko? Kdoví, co se jí stalo. Ne, musí s námi." S tím si svlékl plášť a opatrně do něj děvče zabalil. Poté ji zvedl do náručí a odnášel ji pryč. Ostatní elfové ho následovali. Zmizely jako stíny mezi kameny.

Androth bylo utajené sídliště Šedých elfů. Schované v Mithrimských horách, bezpečné a dosud Nepřítelem nenalezené. Pronesli dívku klenutým vchodem a vstoupili do jeskyní. Ve vnitřních prostorách hořel přívětivý oheň a červené odlesky tančily po kamenitých stěnách. Opatrně ji položili na lůžko vystlané kožešinami, přinesli teplou vodu a Annael jí začal omývat zaprášený obličej. Dívčina víčka se zachvěla a ona otevřela oči. Měly krásnou, tlumeně zelenou barvu, byly však zmatené a téměř okamžitě se naplnily zděšením, když uviděla neznámou tvář. Pokusila se posadit, ale Annael ji jemně zatlačil zpátky na lůžko.
"Neboj se, adaneth," řekl. "Jsi v bezpečí."
Dívka přeletěla bázlivýma očima po jeskyni. "Kde to jsem?" zašeptala. "Co se stalo?"
"Tiše," řekl Annael a stiskl jí drobnou dlaň. "Velmi ses vyčerpala, promrzla a určitě máš hlad. Našli jsme tě ležet venku. Co jsi tam dělala, adaneth? Ještě o chvíli díl a snad bys zemřela podchlazením."
Dívka na něho hleděla velkýma, zmatenýma očima, a pak se rozkašlala. Annael jí starostlivě položil ruku na čelo. Když kašel přešel, podepřel jí hlavu a dal jí napít vody. Žíznivě polykala, jakoby nepila už několik dní. Annael ji pečlivě nakryl kožešinami a uhladil jí vlasy. "Musíš odpočívat, abys nabrala nové síly," řekl.
Dívka přikývla, a pak se najednou zatvářila vyděšeně. "Děťátko," zachroptěla slabým hlasem a Annaelovi bylo jasné, že myslí na nejhorší.
"Neboj se," uklidňoval ji rychle, "je v pořádku. Musíš se ale najíst a odpočinout si."
Dívčin výraz se uklidnil. Jeden z elfů přinesl misku hustého teplého vývaru a Annael vytáhl dívku do sedu, aby ji mohl nakrmit. Jedla hladově jako dítě. Její smrtelně bledé tváře se s každým soustem barvily do růžova. Jak dlouho asi nejedla a co musela prožít? ptal se Annael sám sebe. Pozorně si ji prohlížel. Nebyla to Hadorovka, protože byla drobná a její vlasy byly výrazně tmavé, ale nebyla to ani šikmooká východňanka. Odkud asi přišla? uvažoval elf, zatímco polykala polévku. Miska byla brzy prázdná.
Dívka opět přeletěla očima místnost. "Ale já vás vůbec neznám!" vyhrkla náhle. "Kdo jste? Vždyť přece nejste..." zarazila se a tentokrát se zastavovala očima u jednotlivých osob v jeskyni, až její pohled spočinul na Annaelově tváři. Teprve teď se zdálo, že vidí toho, kdo tam skutečně je. Vysokého elfa se sněžně bílými vlasy a pravidelnou tváří. Ananel rychle stáhl ruku z dívčiny paže a poodstoupil pryč. Všiml si, že se dívčina ruka zaťala do kožešin. Zvedl ruce dlaněmi vzhůru.
"Neboj se, adaneth, nic ti nehrozí," řekl co nejchlácholivěji. "Nikdo ti nechce ublížit."
Dívčino bledé čelo zalila červeň. "Já se nebojím,"oponovala tiše. "Já jen, jsem překvapená. Nevěděla jsem, že v této zemi ještě žije Sličný národ. Omlouvám se, jestli jsem tě urazila, pane."
Annael opět opatrně přistoupil k lůžku. "Neurazila jsi mě, adaneth. Ničeho se neboj, už je dobře. Řekni mi jen, jak se jmenuješ. Pak si budeš moci odpočinout."
Dívčiny rozpraskané rty se mírně pousmály. "Děkuji ti, pane, za všechno, co jsi pro mě udělal, že jsi mě přijal do svého příbytku. Jmenuji se Rían, Rían Šedý ptáček." Pak zavřela oči a opět upadla do hlubokého spánku.
Annael opatrně vstal a zatáhl závěsy kolem lůžka. Ostatní elfové se ho ihned začali vyptávat na lidskou dívku. "Jmenuje se Rían," sdělil jim tiše, "a určitě není z domu Hadora Zlatovlasého. Byla příliš slabá, než abych ji mohl vyslýchat." Nabral si jídlo a řekl: "To jméno, Rían- jako bych je už někdy slyšel."
"To není možné," namítl jeden z elfů. "Dívek jako ona musí být spousta."
"Nemyslím si," odpověděl Annael. "Podívej se na ni. Skoro bych řekl, že patří k těm tmavovlasým Bëorovcům. Kde jsem to jméno jenom slyšel."
Dojedl a složil hlavu do dlaní. Odkud zná jméno té mladičké lidské dívky? Nemůže to být příliš dlouho, co ho zaslechl. Jenomže poslední rok měl Annael trochu rozmazaný. Byl jedním z té hrstky elfů, které se podařilo uniknout z Velké bitvy, Nirnaeth Arnoediad, jak se jí nyní říkalo. Nerad na to vzpomínal. Ostatní z jeho lidu nikdy nevyšli do války a neviděli hrůzy, které teď budily Annaela ze spaní: těla, vrány a sténání umírajících. Necítili zoufalství, neviděli své druhy mrtvé u svých nohou, neklesali únavou v marné snaze uniknout smrti. Když čtvrtého dne bitvy ustupovalo vojsko noldorského Velekrále Fingona od zdí Angbandu, byl Annael na jeho levém křídle, blízko mužů z Hithlumu. Jejich jasné hlasy nezastřel žádný stín. Annael však věděl, že všichni dřív nebo později zemřou. Ve chvíli, kdy padl Haldir, nastal v jejich řadách zmatek a Annael byl se třemi dalšími Sindar odtržen od hlavního voje a zatlačen k horám. Jeden z nich byl zabit a další zraněn. Využili však zmatku a ukryli se v kopcích. Noc byla jakoby plná křiku a sténání stoupajících z pláně. Za svítání, když přes Anfauglith zahlaholily Turgonovy trubky, zemřel jejich zraněný druh. Annael mu zatlačil oči, a poté spolu se zbývajícím elfem bezmocně sledovali konečnou tragédii na kdysi zelené pláni Ard-galen. Teprve později se dozvěděl o všech hrdinských činech, které tam byly vykonány; a také o všech smrtích. Když večer přišla ta strašlivá bouře, schovali se pod převisem a Annael se modlil, aby Valar zkrotili svůj hněv. Oba bojovníci se choulili jako vyděšené děti, dokud ranní paprsky neroztrhaly mraky. Cesta domů byla těžká. Hithlum byl nyní plný nepřátel a skřeti chytali přeživší Eldar. Jeho přítel byl vlákán do pasti a odvlečen, aniž pro něj mohl Annael cokoli udělat. Ptal se sám sebe, jestli opravdu přežil Nirnaeth Arnoediad, jen aby byl zotročen v Angbandu. Když dorazil do jeskyní Androthu, byl skoro tak zubožený, jako ta nešťastná adaneth. Nikdo z jeho lidu už neočekával jeho návrat. Skryli se, vycházeli jen po setmění a neopouštěli Mithrimské pahorky. Byl to plíživý život, tvrdý a šedý. Byl čas zhasit louče a jít spát.

Příštího rána se do jeskyně vplížilo mdlé světlo. Elfové se tiše připravovali k práci, kterou budou vykonávat, zatímco je slunce bude věznit v kamenné síni. Annael klečel na podlaze a před sebou měl rozložené zbraně, potřebné k případné obraně jeskyní. Pečlivě je čistil a brousil- bylo jeho povinností udržovat je v perfektním stavu. Povětšinou to byly sindarské zbraně, lehké, se štíhlou listovou čepelí, nebo odolné, tvrdé zbraně Naugrim, kterými král Thingol kdysi vyzbrojil svůj lid. Ležely však mezi nimi i tři noldorské meče, strašné se svými zářícími čepelemi. Annael si jich vážil a zároveň se jich téměř bál, protože se mu zdálo, že na jejich neposkvrněném ostří ulpívá krev. Noldorské zbraně. Opatrně po nich přejel prsty. Meče byly nabroušeny po obou stranách. Dvojí ostří. Annael se hořce pousmál. Nemohl Noldor nenávidět, ne po šesti staletích, ale přesto se mu při každém pohledu na ně sevřelo srdce.
Tichý šramot za jeho zády ho vytrhl z přemítání. Pomalu se otočil a spatřil Rían, opřenou o zeď, jak ho tiše pozoruje. Zahalená byla do kožešiny, kterou přes ní včera přehodil, protože v jeskyni byla nyní, když nehořel oheň, zima. Velké oči jí plály v hubeném bledém obličeji.
"Rían," řekl Annael, jak nejkonejšivěji dokázal, a rychle zakryl zbraně přikrývkou. "Pojď sem dítě, určitě máš hlad." Podle toho, jak sešpulila pusu, si uvědomil, že je mezi svým lidem považována za dospělou ženu. Musel se pro sebe usmát. Kolik jí asi bylo? Sedmnáct? Osmnáct? Dívka k němu váhavě přistoupila. Vzal ji za ruku a odvedl ji hlouběji do jeskyně, kde před ní předložil zbytky snídaně. Dívka měla hlad a snědla všechno, co jí nabídl. Dokud jedla, mlčky ji pozoroval, byl si však vědom toho, že se musí dozvědět víc o ženě, kterou přijal pod svou střechu.
"Byla jsi vdaná?" zeptal se po chvíli a poukázal na její vystouplé břicho. Věděl, že některé lidské ženy otěhotní, aniž by měli manžela, a tato skutečnost se mu neskutečně hnusila. Rían byla velmi mladá. Chtěl znát pravdu.
"Pořád jsem," odpověděla tiše.
Annael zvedl hlavu. "Proč tedy nejsi s ním?" zeptal se překvapeně.
"Protože nevím, kde je, ani co se s ním stalo," přiznalo děvče. "Odešel do války a zatím se nevrátil."
"Ubohý Šedý ptáčku," řekl Annael tiše, "nikdo z těch, kdo odešli do Nirnaeth Arnoediad, se nevrátil a ani nevrátí. Je to už půl roku. Copak to nevíš?"
"Ti odporní východňané něco říkali, ale já tomu nevěřím. Určitě nemluví pravdu. Chtějí nás zlomit! Vím, že na mě někde čeká a možná potřebuje moji pomoc."
Annael na ni pohlédl se soucitem. "Ubohé děvče, vždyť tomu sama nevěříš."
"Věřím!" odsekla Rían a elf viděl, že jí v očích stojí slzy. Rychle změnil téma.
"Kdo vlastně jsi, Rían?" zeptal se. "Nejsi Hadorovka, to je zřejmé, ale jsi z Edain. Z jakého domu šedý ptáčku?"
"Z Bëorova. Uprchla jsem z Dorthonionu s kněžnou Emeldir Mužnou," dodala, když viděla elfův tázavý výraz. "Jak se vlastně jmenuješ, pane?"
Annael se pousmál. "Vidíš, ani jsem se ti nepředstavil. Jsem Annael, poddaný krále Thingola z Doriathu, žijící v zemi, kterou si nárokovali Noldor z Fingolfinova domu; po smrti svého bratra v Dagor Bragollachu pán jeskyní Androthu. Nikdo důležitý, prostě jen Annael. Teď je země plná nepřátel a nás je jen hrstka, ven můžeme vycházet jen v noci. Snažíme se přežít, jak se dá. Proč žiješ v Hithlumu, Šedý ptáčku?"
Rían naklonila hlavu na stranu. Líbilo se jí elfovo oslovení ,Šedý ptáček'; rozhodně víc než ,adaneth' - smrtelná žena. "V Dor-Lóminu mě lidé přijali mezi sebe, našla jsem tam nový domov. Vdala jsem se za Huora, bratra pána Húrina, ale byli jsme spolu jen dva měsíce, pak..." Zmlkla, když si všimla zaraženého výrazu v elfově tváři. "Co se děje?" zeptala se nejistě.
"Ty jsi Rían, Bëorovka, manželka pána Huora?" Jeho hlas byl tichý a ohromený.
"Ano," přisvědčila zmateně. Copak mu to právě neřekla? Náhle v ní vzklíčilo podezření. "Co víš?" zeptala se. "Ty něco víš!"
Annael se však už stihl ovládnout. "Ne, adaneth, nevím. Jen mě to překvapilo, to je vše." A upřel na ní svůj šedý pohled s takovou intenzitou, že se v něm téměř ztratila. Neodhalila jeho lež. Elf už totiž nyní věděl, kde slyšel jméno Rían. Čtvrtý den bitvy. Ustupovali přes písky Anfauglithu a on vyslechl náhodou rozhovor knížete Húrina a jeho bratra Huora, hezkého zlatovlasého mladíka. Vyslovil větu, která Annaela zaujala: "Když jsem odcházel, Rían mi řekla, že si myslí, že je těhotná," řekl, "a teď už se asi nikdy nedozvím, jestli je to pravda." Později na to zapomněl, ale to jméno, Rían, mu uvízlo v mysli. Rychle zahnal výčitky svědomí.
"Pojď, Rían, dám ti nějaké šaty, které drží pohromadě," vyzval dívku a odvedl ji do výklenku, zastřené kožešinami. Když se před ním objevila, oblečená do mužských elfských šatů, připomínala téměř někoho ze Sindar. Usmál se na ní, ale ten úsměv byl hořký. Věděl, že to nebohé děvče žije jen ze své marné naděje. Ne, rozhodl se, on nebude ten, kdo ji zabije. On ji zachrání. Bude mlčet, bude jí lhát, ale udrží ji naživu. Protože Huor Hadorovec byl skutečně mrtvý, jako ostatní muži z Dor-Lóminu.
"Rían," řekl jí co nejklidnějším hlasem. "Zůstaneš u nás, Šedý ptáčku. Bude to bezpečnější pro tebe i tvé děťátko."
Zaváhala, ale elfův hlas nepřipouštěl námitek. "Zůstanu, kvůli děťátku," řekla nakonec. "Děkuji ti, Annaeli , za všechno, co jsi pro mě udělal."
A tak Rían zůstala v jeskyních Androthu a nikdo z jejího příbuzenstva o ní už nikdy neslyšel. Annael sledoval, jak dítě v jejím lůně roste a byl rád. Jen občas v noci, když sledoval, jak spí, se ho zmocnily výčitky svědomí. Mlčel však.

Když nadešla Ríanina chvíle, bylo to strašné. Křičela celé hodiny, zalitá potem a krví. Volala Huora, matku a Morwen, a v jednom strašlivém okamžiku zavolala i Annaelovo jméno. Přišel k ní a vzal jí za ruku. Zarývala mu prsty do masa, ale on neodešel. Pozdě v noci se Rían Bëorovce narodil krásný, zdravý chlapec, děvče však bylo strašlivě zesláblé. Když jí vložili chlapečka do náručí, vypadala šťastná; o několik málo minut později ztratila vědomí. Elfové u ní celou noc drželi mlčenlivou stráž.
Když příštího dne ráno otevřela své zelené oči, byla její pleť voskově bledá. Annael k ní přišel s dítětem v náručí. Pohladil ji zlehka po vlasech a podal jí jejího syna. Spal. Rían mu tiše broukala a mazlila se s ním. Annael seděl na kraji jejího lůžka a ze znepokojením sledoval, jak je zesláblá. Po chvíli ticha řekl: "Obstála si v těžké zkoušce, adaneth, a Eru ti dá sílu, aby ses zase uzdravila. Jaké jméno jsi vybrala pro svého syna?"
Rían na něho vděčně pohlédla. "Pojmenujte ho Tuor," řekla pevně, "neboť tak by si to přál jeho otec. Já nyní půjdu hledat svého pána."
Annael strnul v náhlé hrůze. "Ne!" vykřikl, ale hned toho zalitoval a ztišil hlas. "Rían, nemůžeš odejít, jsi tak zesláblá. Kam by jsi šla? Země je plná nepřátel a ty jsi jen slabá žena. Nepřežila bys dlouho. Copak si nepamatuješ, jak jsem tě našel?" Hlas měl sevřený úzkostí, Rían ho však téměř neposlouchala.
Otočila k němu překvapeně hlavu. "Můj pán Huor mě ochrání, nemusíš se bát," řekla prostě.
"Rían." Annaelův hlas teď téměř nebylo slyšet. Věděl, co musí dívce říct, a bál se toho. Zhluboka se nadechl. "Šedý ptáčku, poslouchej mě. Nemůžeš odejít. Tvůj manžel je mrtvý. Odpusť mi, že jsem tak dlouho mlčel, ale chtěl jsem chránit tebe i malého Tuora. Padl s ostatními Dor-Lóminskými muži; jen knížete Húrina zajali a odvlekli do Angbandu. Rían, nemáš kam jít. Zahynula bys v pustině."
Dívka na něj hleděla vytřeštěnýma zelenýma očima. "Jak to víš? Jak jsi to zjistil?" Její strašlivý, vyděšený šepot se nesl jeskyní.
Annael sklonil hlavu. "Já jsem také byl v Nirnaeth Arnoediad," přiznal tiše. "Smrti jsem unikl jen náhodou. Huor je mrtvý, Šedý ptáčku, vím to. Leží s ostatními ve Velké mohyle."
Rían vykřikla a její výkřik se rozlehl pod kamennou klenbou. Omdlela.

Rían se zotavovala pomalu, když však byla při vědomí, mluvila pouze o odchodu a o Haudh-en-Ndenginu, Pahorku slz, velké mohyle, kde byli pohřbeni všichni, kteří padli v Nirnaeth Arnoediad. Neposlouchala Annaelovy prosby ani přemlouvání. Elf se děsil dne, kdy děvče nabere dost sil, aby uskutečnilo svůj plán. A ten den nadešel. O tři měsíce později.
Rían byla Annaelovi velmi drahá, a přece ji nedokázal přesvědčit, ani nedokázal uhasit plamen šílenství, který jí planul v očích. A tak se musel poddat. Když se loučili, řekla mu něžně: "Starej se o mého syna, prosím. Vychovej ho, jako bys byl jeho otcem i matkou. Uděláš to? Slíbíš mi to?"
Annaela v tu chvíli napadlo, že kdyby odmítl, možná by zůstala. Nedokázal to ale. "Slibuji," zašeptal, a pak ještě dodal: "Na Anfauglith je to dlouhá cesta. A těžká. Budeš muset projít širým Mithrimem a přejít Hory Stínu v místech, kde dřív stávala Barad Eithel. Teď je tam plno nepřátel..." Neposlouchala ho. Hleděla mu sice do tváře, ale neslyšela nic z toho, co říkal. Byl večer. Naposledy si pochovala Tuora. Naposledy pohlédla do jeskyní.
Annael dívku objal a políbil na čelo. Byla tak křehká a bezmocná. "Ještě jednou ti děkuji za všechno, co jsi pro mě udělal," řekla mu.
Cítil, jak ho v očích pálí slzy. "Kéž tě Valar ochrání, kéž nad tebou bdí Elbereth, Šedý ptáčku." To bylo to poslední, co jí řekl. Díval se na ní, jak oděná do černého elfího oblečení a s brašnou plnou jídla a vody odchází do noci. Slyšel její kroky na kamení ještě dlouho poté, co zmizela ve tmě.

Annael měl pravdu. Cesta přes Mithrim byla pro slabou ženu těžká a cesta přes horské průsmyky Ered Wethrin ještě těžší. Když konečně dosáhla spálené pláně Anfauglith, zbyly jí z oblečení jen cáry a ze zásob jídla a pití vůbec nic. Anfauglith byl pokryt popelem, nebylo tam nic, co by mohla Rían sníst. Brzy vyhládla, zhubla až na kost a do očí jí vstoupilo šílenství. Bloudila po pláni, lomila rukama a naříkala. Čtvrtého dne našla zlomený nůž padlého bojovníka. Uřízla si jím své dlouhé krásné vlasy na znamení hlubokého smutku. Pořád byla krásná, ale byla to krása plná smrti. Byla ztělesněním toho, co zbylo ze tří domu Edain. A pak našla to, co tak dlouho hledala.
Jednoho zimního dne před ní vystoupila z mlhy. Mohyla, větší než všechny ostatní mohyly. Hromada tisíců a tisíců těl- elfích, lidských i trpasličích, daných na hromadu a ponechaných svému osudu. Rían se zmocnila nevýslovná hrůza, klopýtla a zhroutila se na zem. Když po chvíli opět vstala, na tváři měla slzy, oči jí však hořely jako dva zelené ohně. Šla, stoupala po tom strašlivém pahorku, který už pomalu zarůstal trávou a tiše promlouvala k větru, k mlze, k mrtvým.
"Vidíš, Huore, vidíš, jsem tady. Určitě sis myslel, že už nepřijdu, a že už mě nikdy neuvidíš, ale já jsem přišla. Miluji tě, Huore, víc než kdy jindy. Všechno je v pořádku, víš. O našeho syna se starají elfové; jednou bude krásný a silný a spatří věci, které nikdo jiný nespatří. A já už s tebou zůstanu." V jejím hlase byly cítit slzy.
Poté ulehla na mohylu s tváří obrácenou k nebi a s klidem v očích. Když vyšly hvězdy, její tělo už chladlo.





Poznámka: Ríaniny špatné pocity během šesti dnů po letním slunovratu odkazují na to, co se děje na bojišti. Během čtvrtého dne bitvy umírá Haldir a většina mužů z Brethilu, ráno pátého dne přicházejí Turgon a Maedhros se svými vojsky, ale už odpoledne umírá Fingon a následující noc je "jakoby plná kvílení a naříkavých hlasů". Šestého dne při západu slunce je zabit Huor a zbytek Hadorovců. V noci přichází bouře.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Irith Irith | Web | 11. října 2014 v 19:45 | Reagovat

Krásné! To je tak neskutečně krásné! Kam se hrabu se svým Zrádcem...

2 Šárka Šárka | Web | 11. října 2014 v 19:59 | Reagovat

Děkuji, děkuji stotisíckrát! Je to snad nejkrásnější povídka, co jsem od Tebe četla (a že jsem ji četla jedním dechem). Pochmurné měsíce okolo strašlivé bitvy, statečnost a vznešenost lidí a osudy visící na vlásku...Jak málo stačilo, aby se tatínek spasitele prvního věku vůbec nenarodil..Nádherně napsáno, máš nevídaný cit pro empatii. Když člověk čte o Rían v Silmarillionu, je to jen jméno Tuorovy maminky. Málokdo  by si za ním dovedl představit takto silný příběh. Je to smutná, ale nádherná povídka! Ani slzičkám jsem se neubránila. Děkuji!!

3 Jeremiáš Jeremiáš | Web | 12. října 2014 v 16:59 | Reagovat

Už je to dávno, co jsem četl naposledy Silmarillion a vidím, že to byla chyba. Každé tvé dílo překonává ta předchozí... neuvěřitelné!

4 Clarissa Clarissa | Web | 12. října 2014 v 20:50 | Reagovat

Napoprvé mě odradila délka. Ale teď... jak to, že to není delší? :)

5 Aredhel Aredhel | Web | 12. října 2014 v 21:18 | Reagovat

[1]: Děkuji, opravdu si vážím toho, že si přečteš takhle dlouhou povídku, kde se nevyskytuje jediný hobit, a ještě mi ji pochválíš!!!

[2]: Jsem tak moc ráda, že se ti to líbilo!!! (Docela jsem si i oddechla.) Ríanin příběh mě vždycky fascinoval právě tím, jak je kraťoučký, ale přitom nabitý emocemi a akcí. Děkuji moc za všechnu chválu, jenom je mi líto, že tě to rozesmutnilo. To nebyl účel.

[3]: Díky!!! Být tebou, tak si Silmarillion přečtu znovu co nejdřív, protože já budu svoje superpodrobné povídky vytvářet i nadále...

[4]: Znamená to, že můžu psát i delší povídky? Juch!!! (Díky!!!)

6 Clarissa Clarissa | Web | 12. října 2014 v 22:56 | Reagovat

[4]: No... vlastně klidně. ;)

Nemám sice ráda hodně dlouhé povídky, ale u tebe se člověk tak začte, že mu to je jedno... :)

Ja a mimochodem, přečetla jsem si toho Villona. Je to... dobré, ale... no... já jsem prostě, co se poezie týče ignorant. Nějak jí nedokážu docenit... (až na tu tvoji ;))

7 bantyszobrieissa bantyszobrieissa | E-mail | 13. října 2014 v 16:15 | Reagovat

Já už jsem přišla na to, co mě na tvých tolkien povídkách vlastně mrzí. Že (přestože to vykrádačka v pravém slova smyslu není) je nebudeš moct nikdy vydat kvůli autorským právům (protože si prostě ty reálie půjčuješ). Takže doufám, že si doma smolíš do šuplíčku nějaký vlastní svět (a pak pošleš své kamarádce podepsaný výtisk, až se to bude prodávat za těžký prachy). Tohle je fakt nádhera.

8 Aredhel Aredhel | Web | 14. října 2014 v 22:53 | Reagovat

[6]: To ráda slyším. :-)
Co se poesie týče, nedělej si s tím starosti, třeba to teprve přijde a pokud ne, aspoň budeš mít v životě o problém míň. :-D

[7]: To je holt riziko povolání. Často uvažuji nad tím, jak skvělé by bylo, sesbírat všechny dobré tolkienistické povídky a udělat z toho nějaký sborník. Bohužel by to ale neprošlo přes jediné autorské právo. Děkuji za pochvalu.
Už jsem se zmínila, jak protichůdné reakce u mně vždycky vyvolá to tvoje slovo: vykrádačka? Právě teď se pobaveně usmívám, ale jindy zatínám zuby. (Teď mám ale taky dobrou náladu, ŽE?)

9 bantyszobrieissa bantyszobrieissa | E-mail | 17. října 2014 v 14:23 | Reagovat

[8]: Já to slovo "vykrádačka" nikdy nemyslím zle, a v plném rozsahu toho významu. To bych si v životě nedovolila. Ty respektuješ dané reálie a nic neupravuješ (a hlavně dílo pana profesora "neprzníš"). Ale jelikož si půjčuješ postavy a místa a tak, tak to, jak píšeš, nikdy přes autorský práva neprojde. A proto používám to slovo (a taky protože je krátký). A jsem ráda, že máš dobrou náladu (ještě abys neměla, ŽE?)

10 Vénie Vénie | Web | 1. dubna 2015 v 14:49 | Reagovat

Tak dojemné. Tak smutné. Tak nádherné.
Už ani nevím jaké pochvaly ti mám ve svých komentářích zdělit. Jaká slova mám použít, abych se neopakovala. Je to opravdu moc krásné.
Mám velmi ráda tvoje povídky (tolkienovské i netolkienovské)a ještě víc tvé nádherné básně. Ale jakmile napíšu komentář k jednomu báječnému článku, už si lámu hlavu jak vyzdvihnout tvůj spisovatelský um v komentáři u dalšího článku. Opravdu, jedno lepší než druhé...

11 Aredhel Aredhel | Web | 3. dubna 2015 v 22:10 | Reagovat

[10]: Och, Vénie, díky moc. Věř mi, že já zase nevím, jak děkovat za tak úžasné a povzbudivé komentáře.Tvoje chvála pro mě znamená OPRAVDU hodně, zvlášť ve chvílích, kdy bych nejradši všechno vzdala. Děkuju, děkuju mockrát.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama