Dům U Zlaté hvězdy

4. srpna 2014 v 12:48 | Aredhel |  Povídky a jiná psaní neinspirovaná Tolkienem
Nepříliš dlouhá povídka, nesouvisející s Tolkienem.



Dům u Zlaté hvězdy se nachází v Praze v Nerudově ulici (Malá Strana), která je plná starých domů s nejrůznějšími domovními znameními. Povídka, součást literárního experimentu, je smyšleným příběhem o tom, jak tento dům přišel ke svému jménu.




Dům U Zlaté hvězdy
Ten dům měl erbovní znamení tmavé jako noční obloha a zářily na něm tři zlaté hvězdy. Z opravdového zlata. Majitel domu byl zámožný kupec, vážený a respektovaný; nebál se, že by mu ten nebývalý poklad někdo ze sousedů z domovního znaku ukradl. Měl jediného syna, půvabného a pracovitého, který měl jednou zdědit celé jeho jmění. Všechny dívky z Malé Strany se za ním otáčely, když šel kolem, ale on si jen málokteré všiml.
Jednoho podzimního večera, kdy vítr kvílel mezi dlažebními kostkami, stanuly před vraty domu dvě postavy. Byli mladí, muž a jeho krásná žena, a velmi chudí; chodili světem jen tak, jako větrem hnané listí. Málo však dbali o svůj osud, protože se velmi milovali. Tak se stalo, že onoho večera žádali o nocleh bohatého kupce a ten jim ho dopřál, ba jim dokonce nabídl, aby nějaký čas zůstali, protože mu jich bylo líto. Přijali rádi. Když ale vcházeli do domu, pozvedla žena oči vzhůru a spatřila tři zlaté hvězdy; zdály se jí velmi krásné.
Zanedlouho poté, jednoho jasného rána, pohlédla žena do zrcadla a spatřila v něm svou půvabnou tvář, a tu ji napadlo, o kolik krásnější by byla, kdyby si mohla dát do vlasů jen jedinou z hvězd zdobících domovní znamení. Nemohla se té myšlenky zbavit.
Šla proto za svým mužem a prosila ho, aby jí jednu přinesl, jestli ji má alespoň trochu rád. A protože ji měl rád víc než trochu, splnil jí přání a za temné noci vyšplhal po úzkých římsách domu a vydloubl ze dřeva erbu jednu ze zlatých hvězd.
Mladá paní z ní měla nesmírnou radost, jen musela svému muži slíbit, že se nikdo nikdy nedozví, že ji má. Přesto však neodolala a v hluboké noci, když se domnívala, že už všichni spí, vstala, rozčesala si své hebké, černé vlasy, vetkla do nich hvězdu a tančila ve světle rozžaté svíčky. Stalo se ale, že se mladý kupcův syn vracel té noci obzvláště pozdě domů a spatřil ji pootevřenými dveřmi, tančící s hvězdou ve vlasech, krásnější než všechny dívky, které znal, a velmi se do ní zamiloval. Byl tak omámený, že se ani neptal na původ hvězdy v jejích vlasech.
Napsal jí pak mnoho krásných veršů a poslal mnoho darů a jí, ačkoliv nevěděla od koho jsou, se to začalo líbit. Pomyslela si, o kolik krásnější by byla, kdyby měla ve vlasech hvězdy dvě. Uprosila proto svého muže a on pro ni ukradl druhou hvězdu. Když se mu poté ukázala s oběma ve vlasech, nelitoval svého činu.
Bylo opravdu s podivem, že si ani teď nikdo nevšiml, že na domovním erbu zbývá už jen jedna hvězda, všichni ale považovali nedotknutelnost kupcova majetku za samozřejmou. Mladá dívka dostávala nadále velkolepé dary a nevěděla, že ji kupcův syn sleduje, kdy může, v naději, že ji opět uvidí jako tenkrát, když se do ní zamiloval. Podzim končil a přicházela zima.
Srdce dívky bylo tak rozpálené chtivostí, že dlouho nevydržela a požádala svého muže o třetí hvězdu.
"Miluješ-li mě," řekla, "uděláš to."
A on se jí zeptal: "Co bys s ní dělala, má milá? Vždyť krásnější už být nemůžeš."
"Byla by třetím kamenem do mé koruny, pak bych mohla být královnou," odpověděla.
A on šel. Byla však mrazivá prosincová noc a okapy i domovní římsy byly namrzlé. Zlou náhodou se stalo, že téměř u cíle muž uklouzl, spadl na tvrdou dlažbu a zabil se. Nikdo o tom nevěděl.
Teprve když svítalo, vyšla žena, které už bylo divné, že se tak dlouho nevrací, a našla ho mrtvého před domovními dveřmi. Strašlivý byl její zármutek, když si uvědomila, co provedla, a ještě větší byl její strach. Utekla, neznámo kam a beze všeho, jen ty dvě hvězdy si nechala. Nikdy jí už nikdo neviděl.
Domu se začalo říkat U Zlaté hvězdy, a i tu kupcův syn po smrti svého otce sejmul a nahradil dřevěnou. Oženil se, ale bez lásky, a poslední zlatou hvězdu přechovával v drahé truhlici, aby mu navždy připomínala noc, kdy ztratil srdce.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Infinity Infinity | Web | 4. srpna 2014 v 13:23 | Reagovat

To je smutný příběh, ale moc krásně napsaný. :)
Máš talent. :)

2 Irith Irith | Web | 5. srpna 2014 v 7:05 | Reagovat

Smutné. Krásné. Úchvatné.

3 Aredhel Aredhel | Web | 5. srpna 2014 v 20:34 | Reagovat

[1]: Díky. Jsem moc ráda, že si to myslíš.

[2]: Co? Říct? Děkuju.

4 Clarissa Clarissa | Web | 5. srpna 2014 v 21:48 | Reagovat

A já si ze začátku myslela na Glorfindela. :D
Ale ten byl z domu Zlatého květu, pokud se nemýlím.
Nádherné! :)

5 bantyszobrieissa bantyszobrieissa | E-mail | 7. srpna 2014 v 23:53 | Reagovat

Krásná povídka (opět je tam naděje asi jako v Silmarillionu), jenom si nemohu odpustit, a jak na to všechno reagoval kupec? To si jako nevšim, že mu někdo po nocích rozkrádá hvězdičky nad barákem? A nebohý muž té dívky si nevšiml, že mu pan budoucí domácí brousí za ženou (když přicházely ty dary a tak)?
Mimochodem, ta povídka, respektive ten konec mi hrozně připomněl tuhle báseň:

Divoká dráha domovů
nahoru dolů úzkost
od zdi ke zdi
když poprvé zasvítí
to ústí ušité na kůži
temná oprýskaná ulice
kde chybí i mrtví
(Viola Fischerová)

6 Šárka Šárka | Web | 8. srpna 2014 v 22:11 | Reagovat

To je...kouzelné. Protože už od prvních vět na mě dýchla taková trochu mystická, pohádková atmosféra. A hlavně chci říct, že vymýšlet takovýto příběh není jednoduché. Má pohádkové rysy (což ber jako kompliment) a právě pohádky mi vždycky přišly strašně složité na vymýšlení děje a prostě a jednoduše tvůj příběh se mi moc líbí. Akorát to neumím správně vyjádřit :)

7 Aredhel Aredhel | Web | 9. srpna 2014 v 16:34 | Reagovat

[4]: Á, tady se někdo vyzná...
Děkuji za pochvalu.

[5]: Díky. Kupec si nevšiml prostě proto, že nepokládal za možné, že by někoho vůbec napadlo mu hvězdičky rozkrádat. To s ženiným mužem drhne už trochu víc, ale třeba si to taky nechtěl připustit, anebo se jim s těch darů dobře žilo, a tak to neřešil...
Mimochodem, naděje je v Silmarillionu víc než dost, jen správně hledat (např. Eärendil). Dík za krásnou báseň, tu jsem neznala.

[6]: Děkuji moc, vždycky jsem chtěla napsat pohádku, tak jsem se tomu snad aspoň trochu přiblížila. Jsem tak ráda, že se ti to líbí.

8 elisavetta elisavetta | E-mail | 20. srpna 2014 v 15:37 | Reagovat

Půvabné zpracování.... to bylo na seminář?

9 Aredhel Aredhel | Web | 22. srpna 2014 v 12:07 | Reagovat

Možná...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama