Caranthir (povídka inspirovaná Silmarillionem)

31. srpna 2014 v 1:23 | Aredhel |  Povídky inspirované Tolkienem
Další, v pořadí třetí Silmarillionem inspirovaná povídka, kterou některým už několik dní slibuji.
Ani tentokrát nepůjde o nic veselého, což snad bude všem jasné hned po první větě. Nemusíte se ale bát: snažila jsem se napsat povídku tak, abych sama sobě nepřivodila depresi.
Omlouvám se za neskutečnou pomalost, se kterou přepisuji své povídky do počítače (všechno totiž zásadně píši v ruce), ale snažím se, aby ve zveřejněné verzi bylo minimum pravopisných chyb a pokud možno žádné překlepy.







Caranthir

Caranthir umíral. Věděl to. Věděl, že odchází do Mandosových síní, aby tam pykal za všechny své strašlivé zločiny. Aby byl uvržen do věčného zatracení, nebo co tam pro něj bylo připraveno. A bolelo ho to. Nebolely ho rány, ale pomyšlení na vlastní nízkost. Ach, Eru, pomyslel si. Kdybych tak mohl ještě chvíli žít, abych všechno napravil, nebo kdybych se mohl vrátit; změnit svá rozhodnutí... Ale věděl, že je to zbytečné. S tolika šípy v těle nemohl přežít. Krutou pravdu pochopil v okamžik, kdy narazil na tvrdou mramorovou podlahu. Zabolelo to, ale jen na chvíli. Všude kolem ležela mrtvá těla. Sindarský lučištník se už o čtvrtého Fëanorova syna nestaral a odběhl, a tak zůstal Caranthir sám s mrtvými. Hvězda na jeho prsou se pomalu barvila do ruda. V sále leželi hlavně doriathští Sindar, ale i několik Fëanorovců. Ti všichni zemřeli kvůli mně, pomyslel si Caranthir. Kvůli mně a bratrům. A nyní to budu já.
Hořce se pousmál, když si vzpomněl na slova svého otce, pronesená kdysi dávno a snad i v úplně jiném světě: "Kdysi tu bylo světlo, jež Valar upřeli Středozemi, ale nyní všechno srovnala tma!"
Teď všechno srovnává smrt a zoufalství. Vrahy i oběti.
Do Caranthirových černých vlasů, rozhozených po podlaze, stékaly slzy. Nedbal na to, že jsou nedůstojné Finwëho potomka. Chtěl zemřít s čistým svědomím. Chtěl, aby mu bylo odpuštěno. "Promiňte, jestli můžete," zašeptal mrtvým elfům v síni, myslel však při tom i na Valar a na elfy z Alqualondë a na ty, kteří zahynuli na Helcaraxë. Nezdálo se, že by ho slyšeli. Za chvíli, až zemřeš, pomyslel si, budeš mít možnost říct jim to osobně. Při té myšlence jeho už tak bezkrevný obličej zbledl ještě víc. Byl nyní bělejší než padlý sníh, jen temné oči v něm svítily jako dva žhavé uhlíky. Morifinwë Carnistir se bál. Nebál se smrti, ani bolesti, ale bál se pohlédnout do očí těm, jejichž smrt zapříčinil.
Zdálo se mu, že přes moře kouzel a mlhu času slyší hlas své matky. Něžný, tichý a naléhavý, takový, jakým k němu kdysi promlouvala: "Nenech se ovládat svým vztekem. Vždy si pečlivě rozmysli, co chceš říct. Nebuď ukvapený." Kdyby ji tenkrát poslouchal, všechno by mohlo být jinak. Nemusel vůbec odcházet z Valinoru, nepřísahal by, neposkvrnil by dvakrát svůj meč krví příbuzných, nezradil by nikdy své přátele a příbuzné, nesmál by se při pálení lodí, neviděl by nikdy Haleth... Když se s matkou narychlo loučil, její hlas byl jiný, tvrdý a zraněný:
"Tak si jdi! Jdi si pro svou vlastní zkázu!" řekla Nerdanel a on šel. Neotočil se ani jednou.
Při pálení lodí, tenkrát se cítil nejhůř. Fëanor se smál, a tak se smál taky, smáli se i bratři. Všichni chtěli být jako otec. Jen Maedhros se nesmál. Odešel za útes a schoval si hlavu do dlaní, jako by nechtěl vidět záři požáru. "To jsem nechtěl, Findekáno," šeptal. "To jsem opravdu nechtěl." Caranthir se smál, nedokázal se však podívat do plamenů. Připomínaly mu Nerdaneliny vlasy, které byly jeho první jasnou dětskou vzpomínkou. Připomínaly všechny činy, které na své cestě spáchali.
Zasténal. Hvězda na jeho hrudi už nebyla červená, ale skoro černá. Přitiskl čelo k chladnému mramoru, aby si alespoň trochu ulevil od bolesti.
Proč nedokážu dosáhnout odpuštění a míru? zeptal se sám sebe.
Protože jsi nemiloval, odpověděl si. Žil jsi jenom pro přísahu a pro pomstu.
To není pravda, odporoval sám sobě. Miloval jsem svého otce, svou matku, svého děda a své bratry. Je to snad málo?
Odpověď se dostavila rychleji, než bylo příjemné. Řekni ještě jednu osobu, kterou jsi miloval, Caranthire, jmenuj ji a budeš moci říct: Odpusťte mi.
Caranthirovy prsty se zaryly do jedné z jeho ran. Zasténal bolestí a zoufalstvím. Jen jedno jméno, nebo prohraje sám se sebou. S temnotou, která ho rdousí. Zavřel oči a přehrával si dlouhá léta svého žití. Nebo spíš přežívání. V mysli mu náhle vyvstala vzpomínka:
Černý kouř kroužil vzduchem a špatně se v něm dýchalo. Slyšel hrubé skřetí hlasy, vysmívající se umírajícím lidem za narychlo stlučenou dřevěnou palisádou; byli již velmi blízko. Caranthir tenkrát zvedl ruku a na ten povel zazpívaly trubky- jasně a strašlivě. Skřeti byli zaskočeni nepřipravení- byli přemoženi dřív, než si stačili uvědomit, co se děje. Poté se hradba otevřela a ven vyšli lidé. Tehdy je Caranthir viděl poprvé. Byli po tolika dnech obléhání strašlivě zesláblí a vyhladovělí: ženy, děti i muži. Caranthir se obrátil na jednoho z mužů:
"Kdo je váš vůdce?" zeptal se.
"Náš vůdce Haldad zahynul před šesti dny při výpadu proti skřetům a jeho syn Haldar padl s ním," odpověděl muž.
Caranthir se zamračil. "Kdo vás tedy od té doby vedl?" Bylo nemyslitelné, aby se lidé tak hrdinně ubránili bez nějakého velitele.
"Já," ozval se za ním jasný hlas a Caranthir otočil koně. Člověk, který přicházel, byl stále v plné zbroji, ta však podle všeho nebyla jeho- neseděla mu. Když přišel až k němu, stáhl si helmici. Caranthir slyšel, jak jeho vojsko zašumělo v úžasu. Dívka měla rozcuchané vlasy a na tváři jí zaschly pramínky prachu, potu a krve. Caranthir si všiml, že je opásaná mečem téměř tak vysokým jako ona sama.
"A ty jsi?" zeptal se.
"Haleth, dcera Haldada a sestra udatného Haldara. Dvojče." Řekla to tak hrdě, že se Caranthir neubránil úsměvu. Obdivoval dívku pro její odvahu a odhodlání. Sesedl z koně a dívka předvedla velmi improvizovanou úklonu.
"Děkuji ti za záchranu, pane, jehož jméno neznám. Můj lid je ti zavázán." A pak už zase stála, hrdá a nepokořená a dívala se na něj očima tvrdýma jako křemen.
Caranthir se se zaúpěním vrátil zpět na studenou mramorovou podlahu. Někdo říkal jeho jméno, a pak se teplé ruce dotkly jeho čela. Caranthir poznal svého bratra. Slyšel každé jeho slovo.
"Ne, neumírej ještě ty!" procedil Maedhros skrze zuby. Ruce měl rudé bratrovou krví.
"Přestaň!" zasténal Caranthir. "Kdo je ještě mrtvý?" Uviděl pochybnost v Maedhrosových očích a zašeptal: "Musíš mi to říct!"
"Curufin a Celegorm." Maedhrosovy oči byly mrtvé. Caranthirovu duši naplnila hrůza. Mrtví, byli mrtví. Jeho otec. Celegorm. Curufin. A také Haleth- už dlouho. A on se k nim nyní přidá. A již brzy budou živí závidět mrtvým.
"Haleth," zavzdychal. To bylo to desáté jméno, na které si nemohl vzpomenout.
"Co jsi říkal?" Maedhrosův hlas byl podbarven bolestí a panikou. "Dívej se na mě, Caranthire. Mluv se mnou. Bojuj!"
Caranthir si vzpomínal, jak prvně nechtěl lidské dívce své jméno říct; chtěl odjet obklopen tajemstvím. Ale pak si to rozmyslel. Tenkrát netušil proč, ale teď to najednou věděl. Chtěl, aby věděla, kdo ji zachránil. "Musím ti něco říct," zašeptal bratrovi. "Něco, co jsem neřekl nikomu, ani sám sobě." Bolestivě zalapal po dechu; cítil, že se čas krátí.
"Poslouchám tě," řekl Maedhros.
"Byl jsem slepý." Caranthir dál lapal po vzduchu. "Chtěl jsem, aby zůstala, ale namlouval jsem si, že jen obdivuji jejich odvahu. Nabídl jsem jí část svých zemí, pro její lid..." Mluvil s čím dál většími obtížemi. "Ale ona nechtěla. Chtěla být svobodná. Tak hrdá, tak jedinečná. Když jsme se rozcházeli, vzal jsem ji za ruku. Takhle." Caranthir se pokusil zvednout ruku, ale nepovedlo se mu to.
"Nerozumím ti." Maedhros byl zaražený. "Mluvíš o nějaké ženě?"
"Bylo to ještě děvče," zasténal Caranthir. "Poděkovala mi a řekla: ,Má mysl je nyní, pane, upřena k odchodu ze stínu hor na západ, kam odešli jiní z našeho rodu.' To bylo naposledy, co jsem s ní mluvil. Pak odešla a všichni šli poslušně za ní. Protože ji milovali!" Maedhros už svému bratrovi stěží rozuměl. "Už jsem o ní nikdy neslyšel, jen že si pořád říkají Halethin lid."
"Mluvíš o Haladincích? O lidech z Brethilu? O Paní Haleth? O smrtelnících?" zeptal se Maedhros zoufale.
"Prý ji pohřbili do mohyly tam v tom lese. Říkají jí Tûr Haretha, sindarsky je to Haudh-en-Arwen. Je mrtvá už mnoho lidských let a já už ji nikdy neuvidím. Teď ale vím, jak moc bych chtěl znovu slyšet její hlas. Mrtvá. Smrt. Bratře?"
"Jsem s tebou," řekl rychle Maedhros.
"Jdi na to místo, Maitimo, a řekni jí za mě, co jsem já nikdy neřekl. Prosím!"
"Udělám to." Maedhros uchopil bratra za ruku.
Pak už ležel Caranthir tiše, ztracen ve vzpomínkách. Maedhros seděl vedle něho. Je opravdu možné, že jeho bratr miloval smrtelnou ženu a nikdo o tom neměl tušení, ani on sám? Vzpomněl si, jak slyšel o nešťastné lásce svého bratrance Aegnora k jakési Bëorovce. Tenkrát se shovívavě pousmál. Teď se však nesmál. Vzpomněl si na Berena a Lúthien; na silmaril, který jim opět unikl. Smrtelní lidé žijí krátce.
O pár minut později Caranthir Morifinwë Carnistir, přezdívaný Temný, zemřel, smířen se světem. Maedhros svíral jeho chladnou ruku ještě dlouho poté.



Morifinwë Carnistir- Caranthirovo quinejské jméno
Maitimo- Maedhrosovo quinejské mateřské jméno
Findekáno- Fingonovo quinejské jméno


Poznámka: Nikdo samozřejmě neví, co si myslel Caranthir o Haleth nebo Haleth o Caranthirovi. (Protože to Tolkien nikdy nenapsal.) Ale já jsem přesto přesvědčená, že to vím...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Irith Irith | Web | 31. srpna 2014 v 7:16 | Reagovat

Že jsi to ty, přečetla jsem to celé, i když jsem většinou absolutně nevěděla, o kom se mluví (rozvzpomínala jsem si časem). No, jak to vidím, budu muset znovu přetrpět Silmarillion :-)
Ale ne, povídka jako vždy skvělá, fascinuje mě, jak se v příběhu bezvadně orientuješ a víš o tom první poslední.

Já už raději zásadně píšu své povídky na počítači - nechce se mi to přepisovat.

Vážně, naprosto mě udivuje, že se pokaždé tak strašně těším na Tvoje povídky, i když většinou absolutně netuším, o co tam jde. Rozhodně Ti s přepisováním držím palce, a nedočkavě čekám na další (a ted jdu zjistiti, kdo je Maedhros....) :-)

2 Aredhel Aredhel | Web | 31. srpna 2014 v 15:41 | Reagovat

Jsem strašně ráda, že jsi to přečetla celé a hlavně, že se ti to líbilo!!! Hrozně mě to potěšilo,protože ty jsi, co se povídek týče, dost náročná. :-) Že máš ve všech těch postavách a vztazích bordel, se ti nedivím- to má asi většina lidí.
Chápu, že hodně lidí píše rovnou na počítači, je to přehlednější a člověk si ušetří spoustu práce. Já ale píšu většinou ve škole o hodinách, nebo ve vlacích a autobusech, když někam jedu+ mám ráda rukou psané věci, takže volím tu náročnější cestu.
Děkuji za všechnu chválu a krásná slova!!!

3 Lúthien Lúthien | Web | 4. září 2014 v 14:26 | Reagovat

Nádherně napsáno! Moc se mi líbí styl tvého psaní. Jsem ráda, že jsi u mě zanechala komentář a já tak našla tvůj blog. Určitě si od tebe přečtu víc věcí. Silmarillion jsem četla, ale bohužel už jsem spoustu věcí zapomněla, takže si úplně nevybavuju totožnost hlavní postavy, ale nějakou představu mám, o koho se jedná. Obdivuju tvoje znalosti!

4 Aredhel Aredhel | Web | 4. září 2014 v 21:11 | Reagovat

[3]: Děkuji, děkuji, děkuji!!! Taky jsem ráda, že jsem narazila na tvůj blog, ale hlavně, že se ti moje povídka líbila. Přijde mi, že je hrozně málo lidí, kteří Silmarillion četli a oblíbili si ho , a tak si tě vážím.

5 Jeremiáš Jeremiáš | Web | 6. září 2014 v 16:33 | Reagovat

Super! Silmarillionská fanfikce je dost vzácná a každý kousek potěší. Zvlášť, pokud je takhle konspirační :)

6 Aredhel Aredhel | Web | 6. září 2014 v 18:51 | Reagovat

Děkuji mockrát za pochvalu, od tebe si jí obzvláště vážím! Souhlasím, Silmarillionské fanfikce je až zoufale málo; neskutečně jsem si zlepšila angličtinu, když jsem se pokoušela uspokojit svoji závislost (v angličtině je toho mnohem víc), protože mám dojem, že jsou tak pět Čechů, kteé Silmarillion zaujal. Na tuhle "konspirační teorii" nedám dopustit, bylo mi to jasné, už když jsem Silmarillion četla poprvé. :-)

7 Šárka Šárka | Web | 17. září 2014 v 10:19 | Reagovat

Tahle povídka mě moc potěšila, protože ten krátký kousíček setkání Caranthira a Haleth mě v Silmarillionu už napoprvé velmi zaujal. Jako by profesor věděl, že musí Caranthira popsat ještě jinak, než jako vzteklouna; tedy že Caranthir má i srdce a svou dobrou stránku. A řekla bych, že to, jak jsi povídku napsala Ty, mohlo být velmi "pravděpodobné", pokud o tom můžeme mluvit takto. :) A navíc povídek o Fëanorovcích není nikdy dost.
A je to krásně napsané!

8 Aredhel Aredhel | Web | 17. září 2014 v 15:18 | Reagovat

[7]:Děkuji!!! (Jak mám poděkovat za tak povzbudivý komentář, aniž bych se při tom neustále neopakovala???)
Jsem ráda, že nejsem sama, koho jejich interakce zaujala a kdo nad ní přemýšlel. Mně to vrtá hlavou už několik let.
A s těmi Fëanorovci máš pravdu- ne, to není. (Asi se budu muset postarat o to, aby bylo.)

9 Pomněnka Illienel Pomněnka Illienel | E-mail | Web | 23. dubna 2016 v 3:08 | Reagovat

Tak jo, jsem šílená a rozhodla jsme se Tě dnešní noc "obdarovat" ještě jedním komentářem (Ale neraduj se předčasně, bude to tentokrát krátké!). :-) Spát můžu celé dopoledne! :D Víš, jak to začalo? Přemýšlela jsem, jakou povídku Ti okomentuju příště a povzbuzena Tvou radostí a nadšením z mého posledního komentáře (no, z toho historicky nejdelšího :D) jsme si řekla, že zjistím, jestli máš nějaký "zapomenutý článek" - povídku nebo básničku, která má oproti jiným hodně málo nebo žádný komentář (To druhé se Ti myslím asi nestalo, že? :-) Doufám, je to vždy dost smutné, já to maličko znám. Ale k tak úžasným povídkám a básním jako jsou ty Tvé nebude žádný počet komentářů nikdy dostatečný.) Tak jsem rozklikávala povídku po povídce (dle obrázkového rozcestníku) a vždy se podívala dolů na počet komentářů a pak šla dál. U této povídky mě zaujalo, že se jmenuje po jednom z Feanorovců, po tom, o kterém se říká, že byl nejkrutější ze všech a o kterém mám tudíž nejmenší zájem se něco dozvědět. Nicméně - tím spíš mě zaujalo, že máš povídku pojmenovanou výhradně po něm. Přečetla jsme si úvod. a první větu. a bla jsem ztracená. :D Četla jsem dál, nemohla přestat a jediným mým štěstím bylo, že je tato povídka na Tvé poměry tak neobvykle krátká. :D Na druhou stranu - na to, že popisuje v podstatě jen několik posledních minut Caranthirova života, tak je dlouhá dost. :D Co říct? Definitivně jsi překopala mé mínění o Feanorovcích a vztah k nim. Ne, pořád nesnáším přísahu a nemám je ráda za to, co udělali a pro co žili. ale už plně uznávám, chápu a též cítím, že jsou to zajímavé osobnosti, jejichž psychiku, charakter, povahu a osobní příběh včetně myšlenek a všeho, co stálo za jejich činy, stojí za to poznat!
Celá ta první část až po větu "Proč nedokážu dosáhnout odpuštění a míru?" je pro mě naprosto výborná. Nebolely ho rány, ale vědomí vlastní nízkosti. Prosba k Jedinému. Myšlenka o tom, že nyní vše srovná smrt a zoufalství. To, jak zůstal sám a umírající mezi těly těch, jejichž smrt způsobil, svých i "nepřátel" - a přitom stejně "rodných" - to byla vážně nezáviděníhodná situace a myslím, že na psychiku umírajícího a jeho zpytování svědomí i nahlížení na vlastní život  to muselo hodně působit. A ta část od slz po strach pohlédnout do očí těm, jejichž smrt zapříčinil - to je naprosto naprosto dokonalá pasáž, působivá, psychologická, drsná, taková ta, která se člověkem zamává, vyvolá v něm emoce a on úplně chápe, jak Caranthirovi mohlo být, vnímá ten jeho strach a jeho důvod a je to tak silné, až je mu ho opravdu líto, navzdory všemu, zejména když podání vyznívá jako Caranthirova sebereflexe. Tato část je opravdu naprosto vynikající a nemám slov (Na další vyjádření k tomu, jak mistrně je napsaná.) Maličko se ale musím pozastavit nad tu myšlenkou, kdy se ptal sám sebe, proč nemůže dosáhnout odpuštění a míru (To se ptá ještě před Mandosem? Vážně?), následně si odpovídá že proto, že nemiloval a žil jen pro přísahu a pomstu (Tyto dvě věty jsou opět též dokonalé a tak...nevím, jak to říct, jako osudové moudro shrnující tragiku života Feanorovců, nebo minimálně tohoto.) a poté vyjmenovává své nejbližš příbuzné ajko ty, ktré miloval. A poté si říká, že nemůže v klidu zemřít, dokdu neřekne ještě jedno jméno...Tady tomu úplně nerozumím. :-( Je to myšleno tak, že neměl klid, protože v sobě měl city lásky, které si nikdy nepřiznal a pro klid jeho duše bylo nezbytné, aby si přiznal, že Haleth miloval, ještě než odejde do Mandosových síní a bude souzen? Šlo o to uvědomit si ten fakt, než se vůbec bude řešit to, co jsem s tím udělal? Protože on přece odpuštění a pokoje mohl dojít až u Mandose, ne? Nebo se možná pletu, pořád si nejsem úplně jistá, jak tyhle věci v kánonu fungují, takže se ráda nechám poučit a dovzdělat. :-) I jak je to s tím "posledním soudem" u elfů...
Setkání Caranthira s Haleth je popsáno pěkně a působivě, ačkoliv to nemá sílu začátku příběhu. Nevím, možná mi "romantika" oproti tomu zpytování života v posledních vteřinách života přijde prostě...nezajímaví nebo málo...živá a skutečná. Neprožila jsem to tolik, ale moc se mi to líbilo, to zase jo! :-) A dle těch několika scén musela být Haleth mimořádná a úžasná žena, kterou by rozhodně stálo za to poznat víc. Nějaký příběh? ;-) Víš, já neříkám, že to nemohlo být tak, jak píšeš, obzvláště jestli je tomu v kánonu věnována větší pozornost než jedna věta. :D Ale mám problém asi s tím, že je pro mě nepředstaviteln, aby někdo začal milovat druhou osobu takto "takřka na první pohled" - když ji neznal, když spolu sotva mluvili...U lidí bych to označila za prchavou zamilovanost. Pomíjivou a povrchní, která maximálně zmítá pudy a vášněmi, nikoliv však srdcem a hlubokými city. Tohle je pro ěm ale naprosto nemyslitelná představa u elfa. Jakéhokoliv. A těžko by si na ni pak Caranthir potřeboval vzpomenout v poslední hodince. Takže to musela být láska a vzhledem k tomu, jak málo a kolik málo bytostí Caranthir za život miloval, tak asi silná a významná láska. Vždyt kromě matky Nerdanel, od které odešel, to byla jediná žena v jeho životě! Takže...dovedu si to představit a rozumově to rozebrat. ale není to pro mě tak živé a skutečné, neprožiju to s nimi, protože mi tma chybí to, na základě čeho by podle mě ta láska mohla vzniknout. :-) ale to je spíš můj "osobní problém" než nějaký nedostatek povídky nebo příběhu. Tak to vůbec neber. ;-)
Poslední společná chvíle bratrů a jejich rozhovor! Zase je to tady, stejně jako u povídky O bratrech. Je to skutečné, je to zajímavé, je to působivé a silné. Sice ne tak, jako ta  první část povídky a nějak se mi daří do toho vžít o něco méně než ve výše zmíněné povídce do vztahu mezi dvěma Feanorovci, ale přesto to tam je a ne zanedbatelné! Prostě...mě na nich začínají fascinovat minimálně už jen ty vzájemné vztahy a jsme nadšená z každé scény či repliky, kde je můžeme prozkoumávat a kde nám je přibližuješ. :-)

10 Pomněnka Illienel Pomněnka Illienel | E-mail | Web | 23. dubna 2016 v 3:08 | Reagovat

A zase - tady byl Maedhros moc sympatický, líbilo se mi, jakým způsobem se choval k umírajícímu krutému bratrovi, i jak se snažil...a to o tom držení ruky je opravdu působivé a dojemné. (Mám pocit, že mám při komentování Tvých povídek velmi nedostatečnou slovní zásobu a pořád se opakuju. Omlouvám se.) Každopádně - nevím, jestli tma byl nějaký záměr, ale při větách - "Pak odešla a všichni šli poslušně za ní. Protože ji milovali." - mě zabolelo u srdce. Příliš se mi to spojilo s Cranthirovou myšlenkou an to, že v životě nemiloval a nebo že miloval málo a na boj o přiznání si lásky k lidské ženě/dívce. A něka z té věty cítím i Caranthirovu osmělost - to, že on sám také v životě nepoznal mnoho lásky a byl citově vyprahlý. Dědečka Finweho (nepletu si jméno?!) a Nerdanel brzy opustil a ano, s bratry a otcm se měli rádi, ale kolik lásky si asi dovedli navzájem projevovat ti, kteří většinu života zasvětili pronásledování, pomstě, trestání a pácháním samých nedobrých věcí, útěky, boji, skrývání, nenávisti... Asi jim v takovém životě mco prostoru na vyjadřování si vzájemné lásky nezbývalo. Pokud toho pak ještě vůbec byli schopni jinak než věrností v boji a mstě. Podle mě museli být hrozně citově osamělý, vyprahlí po lásce a Caranthir zejména. Nejvíc trpěl tím, čeho s emu nedostávalo.
Zaujalo mě sindarské jméno Haleth - kde se tam narvala Arwen? :D Nicméně ta poslední část povídky zase nabývá na intenzitě, atmosféra je silnější a já to prožívám víc živě. Poslední prosa Caranthira k Maedhrosovi je velmi krásná a dojemná, stejně jako Maedhrosův příslib a zejména...dojalo mě tma hodně a pohladilo na duši to oslovení Maitimo. :-) Začíná to být můj oblíbený prvek ve Tvých povídkách. :D   U té části o Berenovi a Luthien, silmarilu a krátkém životě lidí tam sice ještě cítím drobné místo pro nějako větu ala moudrá reflexe, mám pocit, že tam něco vnímám za těmi slovy, něco, co se mi moc líbí a velmi to na mě působí, ale že když se podívám jen an napsaná slova, tak to tam vlastně přímo řečeno není a já tka zůstávám v nejistotě, zda to bylo myšleno a cítěno nebo je to jen má fantazie. ale konec konců - pokud to podněcuje nějaké další výklady a dojmy nad rámec, tak to asi tak ynení špatně, ne? Snad Ti to nevadí. :d Protože já jinak Tvé povídky beru takřka za kánon, je pro mě nezvykl si něco interpretovat ještě nad rámec toho, co jsi nám předložila jako jasné. Ale nemůžu si pomoct - cítím to z toho, podle mě jsi nám to jen nechtěla strčit na podnose až pod nos. Zachovalo si to náznak tajemství a to se mi moc líbí. :-) Mimochodem - když jsi při popisu setkání Caranthira s Haleth napsala, že to bylo jeho první setkání s lidmi, vzpomněla jsem si na Finroda Felagunda a jeho objevení Borova rodu a setkávání. :-) A po zmínce Aegnora a jeho lásky "k nějaké Beorovce" (tohle označení mě pobavilo a líbilo se mi -  ze strany Maedhrose) - doufám, že nám ten příběh konečně někdy celý povyprávíš, nakousla jsi ho už několikrát, naposledy na Branách léta. :-) Poslední věta pak byla dokonalým a velmi velmi působivým a emotivním zakončením, opravdu taková...slza stékající po tváři již mrtvého elfa, jehož duch nyní vstupuje před práh Mandose. A stejná slza stékající po tváři jeho přeživšího bratra, který právě ztratil půlku rodiny. Možná se Ti bude zdát, že jsem měla k této povídce dost výtek, ale alespoň vidíš, že umím i "kritizovat", každopádně rozhodně to jako kritiku neber, je to jen mé subjektivní vnímání a hlavně - povídka se mi opravdu líbila a jsem moc ráda, že jsem si ji přečetla! :-) Líbila se mi tka moc, že jsem ji četla i ve dvě ráno a nemohla přestat. To už snad o něčem vypovídá. ;-) A nějak mi tentokrát ani nevadilo, že je celá o umírání. (Konec konců - není tam jenom umírání! :-)) Vážně ted chci ty Feanorovce pzonat víc. :-) ale nejvíc asi toho Maglora a Maedhrose. No a pak toho A něco, který miloval "Beorovku". :D Ale pokud o nich momentálně ve své tvorbě nic nemáš, určitě si počkám. :-) a do té doby budu nadšená z jiných povídek a básní a k tomuto tématu si zatím vystačím s Tvým vyprávěním (které je někdy ještě mnohem úžasnější level než povídka, protože je naživo, slyším tma Tvůj hlas a je časově celkem neomezený :D). Tak...jsem se zase vykecala a asi už bych opravdu měla jít a budu muset jít spát! :D Doufám, že když už jsem byla tak šílená a budu to dospávat nejméně do toho oběda, že alespoň ještě zvýším Tvou radost, kterou jsem dneska měla tu čest nejen číst, ale i vidět. ;-) Protože dělat druhým radost je ještě lepší než si ve tři ráno užívat blaženého spánku! :D

P.S. Tak jo, nebylo to krátké ani trochu (asi jsem se vážně zbláznila a očividně mi to naše povídání děsivě hrozitánsky moc chybělo a zřejmě byla pro mě Tvá radost a nadšení takovým elixírem, že jsem to chtěla hned zopakovat) a naprosto jistě je toto nejdelší komentář v historii blog.cz a nejdelší, jaký jsem v životě napsala, protože mi ho blog.cz odmítl vzít kvůli přílišné délce! (Prý text může být dlouhý maximálně 10 000 znaků. Netušila jsem, že i komentáře mají omezení! :-( ). Takže proto jsem musela rozdělit svůj komentář na dvě části. Vsadím se, že se tohle ještě nikomu z nám známých blogerů nestalo. :d Hold jsem asi vážně šílenec. Ale mám vás ráda, tak mi snad bude mé bláznovství prominuto. :D

11 Pomněnka Illienel Pomněnka Illienel | E-mail | Web | 23. dubna 2016 v 3:12 | Reagovat

P.S. A vsadím se, že jsi u žádné své povídky v životě neměla komentář delší než samotná povídka a že Tě ani nenapadlo, že by to bylo možné! :D Ale vidíš - s Pomněnkou je všechno možné. :D
(Tento můj komentář má 7 normostran. ;-) Tvoje povídka má 6 normostran i s poznámkama a o cca 400 slov méně - jen pro pobavení. :D ;-) A mimochodem - vážně jsem měla v úmyslu napsat jen KRÁTKÝ komentář. ale to prostě nešlo. :d Ke tvým povídkám nejde psát krátké komentáře. :D
Mám Tě moc ráda. Snad mi odpustíš, že Ti tady tak spamuju. ;-)
Jdu spát! :D
Namárie!

12 Aredhel Aredhel | Web | 23. dubna 2016 v 23:10 | Reagovat

[9]:[10]:[11]: Jej, tohle bude odpověď, mám toho TOLIK co říct... Ale prvně hrozně, hrozně děkuju, tohle jsem neočekávala, ani se mi o tom nesnilo... jsem tak strašně šťastná!
Prvně bych tě ráda vyvedla z jednoho malého bludu: Caranthir nebyl nejkrutější bratr (nejkrutější byl asi Celegorm, ale s tím se dá polemizovat, protože Curufin byl mnohem nebezpečnější a mnohem větší svině), Caranthir měl jenom, řekněme, vážné problémy se sebeovládáním (proto Temný, ale nikdy neudělal nic, co by ho krutostí nějak výrazně mezi jeho bratry vyčleňovalo). Naopak, Caranthir prošel v Silmarillionu docela výrazným vývojem, kdybys o tom chtěla napsat esej, ozvi se... ;-)
Ale už máš ráda Fëanorovce!!!! Já jsem tak šťastná...
Co se toho "dosáhnutí odpuštění a míru" týče, jde hlavně o odpuštění sobě samému, ani ne tak o tom, co se dozví v Mandosu (neví ještě, jestli mu Valar odpustí). Odpuštění Valar může opravdu dostat až v Mandosu (pokud vůbec), ale vyrovnat se nějak sám ze sebou je lepší před smrtí... ne? To desáté jméno je o nepřiznané lásce, přesně jak si to řekla. Protože Caranthir (podle mě samozřejmě) si je vědom takových těch "samozřejmých" lásek k nejbližší rodině, ale láska k ženě a ještě ke všemu lidské, to už je těžší...
Teď docela dost k Haleth: celá ta pasáž nebyla myšlená jako romantika. V Silmarillionu romantická není a myslím, že v samotné povídce taky příliš ne... Každopádně: asi 90% všech Tolkienových romantik jsou lásky na první pohled, vem si tak oslavované Berena a Lúthien (a není to jenom on, kdo se hned zamiluje, ale i ona...) nebo Thingola a Melian, prakticky vtělení lásky na první pohled. (Já taky lásku na první pohled nijak neprosazuju, ale Tolkien to má očividně jinak. :-D) Oproti tomu je Caranthirova láska opravdu trochu jiná. Caranthir si o lidech nic zvláštního nemyslí (nikdy před tím je ani neviděl), ale nechce skřety ve své zemi, tak vyrazí je pobít. A je uchvácený udatností a vytrvalostí smrtelníků (kteří nedoufali, že by jim  někdo pomohl), ne tím, jak Haleth vypadá (Haladinci obecně nebyli nijak zvlášť hezcí), jak tančí, jak zpívá... ale tím, že sedm dní bez jídla a bez naděje na vyváznutí dokázala udržet svůj lid pohromadě. Caranthir si uvědomí, že by bylo dobré mít takový lid za vazaly a nabídne jim zemi, ale Haleth ho prakticky pošle někam, protože chce být samostatná. (Podobně skvělou odpověď dá Haleth ještě Thingolovi ;-) ) Ráda si představuju, že to byla její statečnost a jistá drzost, co Caranthira zaujalo... no, neoznačila bych to za lásku na první pohled, ale co já vím...
Tu repliku, že "všichni šli za ní" atd. jsi pochopila úplně přesně! Takhle jsem to myslela!!!
To s tou "Arwen": je to část Haudh-en-Arwen, to je sindarské jméno mohyly, kde je Haleth pohřbená, česky to znamená Mohyla Paní, slovo Arwen totiž doslova znamená vznešená dívka, paní (ar- vznešený, wen- dívka, stejně Aredhel znamená vznešená elfka atd...) Co ti navodil ten Beren a Lúthien??? Zajímá mě to.. Co se Aegnora a Andreth týče, už dlouho přemýšlím, že napíšu nějakou povídku, ale nemám odvahu, Tolkien opravdu hodně naznačoval, máloco je jisté... Každopádně někde v útrobách šuplíku už existují dvě básničky. :-)
A ještě jednou, strašně moc děkuju, jsem šťastná jak pytel blech- dala jsi mi dárek, který ti jen tak nedokážu oplatit!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama