Potřetí (povídka inspirovaná Silmarillionem)

22. června 2014 v 20:04 | Aredhel |  Povídky inspirované Tolkienem
Moje první Silmarillionem inspirovaná povídka.


Nevím, jak přesně je stará, ale bude to už alespoň rok, co jsem ji psala. Vypráví o jednom z těch momentů, které mě v Silmarillionu nejvíc zasáhly. Pro ty, kteří to neví: Silmarillion je emočně velmi náročné čtení. Abyste si udělali obrázek, vzpomeňte si na svoji nejoblíbenější knihu a pak si představte, že všechny vaše milované postavy do konce knihy zemřou. Vážně, všechny. (Až na asi dvě nebo tři, ale i s těmi se budete muset rozloučit.) Máte to? A teď si představte, že čím déle nějaká z postav žije (přežívá), tím horší věci dělá a tím horší věci se dějí jí. Co je ten nejhorší čin, kterého by byl schopen elf? Pokud znáte pouze Thranduila věznícího trpaslíky, mohli byste být nemile překvapeni...

P.S. K téhle povídce mi Šárka nakreslila nádherný obrázek, za který jí budu nadosmrti vděčná. Odkaz dám na konec, protože bez přečtení povídky byste mu stejně nerozuměli, že? Mrkající




Potřetí
Elwing dočetla dopis a nechala ruku s pergamenem klesnout do klína. Strach, který jí hlodal v nitru, byl ledovější než podzimní mlha nad Sirionem a dusivější než dým, stoupající z vypáleného Menegrothu. Dopis nebyl výhružný, byl mnohem zdvořilejší než ten, který dal spálit otec její babičky. Požadavek byl tvrdý, ale argumenty byly pádné. Přesto však nemohla.
Vzpomínala si jasně na ten den, ačkoliv byla tehdy ještě malá holčička. Na den, kdy přišla o celou svou rodinu...

...Její chůva ležela zavražděná na schodech před jejím pokojíkem. Její krev byla jedním z obrazů, na které nemohla zapomenout. Dalším byla vyděšená maminčina tvář a zdánlivě zlomený výraz v jejích očích. Přesto v nich však svítil skrytý vzdor. Její muž byl mrtvý, zavražděný. Byli všude, nešlo utéct. V tvářích měli tak strašlivě zoufalé a divoké výrazy, že šlo stěží uvěřit, že jde opravdu o elfy. Dior zabil dva z těch všemi zatracených bratrů, třetího probodaly šípy skrz naskrz. Byla zima a na zemi ležel sníh zbarvený rudě. Velký sál. Na zemi tam ležel otec s rozhozenýma rukama. Maminka se na něj nepodívala, ale v Elwing tenkrát všechno křičelo. V sále teď bylo prázdno, ale každou chvíli mohly na chodbě zaznít těžké kroky. Elwing měla strach rozhlédnout se; nechtěla vidět těla a poznávat v nich své přátele.
"Má paní!" Hlas elfa byl prosycen hrůzou. "Má paní, rychle!"
"Kde jsou chlapci?" Teprve teď si Elwing vzpomněla, jak se tenkrát Nimloth třásl hlas...

..."Maminko," zašeptala a odhrnula si vlasy z tváře. "Co mám dělat? Dokázala bys mi poradit?"...

..."Maminko," zavzlykala tenkrát. Nimloth se k ní otočila a v jejích dětských očích spatřila odraz strachu.
"Neboj se, miláčku, bude dobře." Věřívala, že maminčin hlas je lék na všechno, ale teď, v oparu všudypřítomné smrti, tato víra slábla.
"Čekají," odpověděl elf. "Pojďte rychle, má paní, prosím." Z jeho hlasu zaznívala téměř hysterie.
Na konci sálu čekal další elf a za ním se ve stínu sloupů krčili Eluréd a Elurín.
"Co teď, má paní?" otázal se druhý elf. "Eluchíl je mrtev a Doriath v troskách." Očekávali od maminky nějaké rozhodnutí, ale té se do očí vedraly slzy.
"Musíte odtud dostat děti," řekla. "Ostatní už se zachránit nedá. Dám vám něco k jídlu. Já zůstanu tady, s manželem."
Zřejmě chtěli protestovat, ale umlčela je rázným pohybem ruky. Na chodbě se ozval hluk mnoha běžících nohou. "Rychle!" vydechla a všichni vklouzli do postranních dvířek.
Do místnosti vběhlo deset zdivočelých Fëanorovců. Ten, který stál v jejich čele, se zarazil a pohlédl na mrtvé, kteří tam leželi. Krev, která se mu bojem nahrnula do tváří, se teď zase z jeho obličeje rychle vytrácela. Tam leželi. Caranthir. Curufin. A jeho pán, Celegorm. Vztek a bolest mu nedovolovaly racionálně uvažovat. Ale on tu skončil taky! Dior Aranel, dědic mocného krále Elu Thingola, elf zrozený ze smrtelného člověka. Noldo zatočil mečem, ačkoliv byl už Dior mrtev. Ne, nesmí tady ležet s takovým klidem ve tváři, když fëa jeho pána klid nikdy nenajde.
Nimloth se k nim naposledy otočila. Elwing věděla proč. Nechtěla tatínka opustit. Podala jim dvě příruční brašny. Smutně se usmála. Váhavě vztáhla ruku, aby svým dětem požehnala. Udělala dva kroky, které je navždy oddělily od matky. "Nezklamte mě," zašeptala ještě a zmizela. Nedovřela za sebou dveře...

Možná, že kdyby to udělala, mohli by moji bratři žít, napadlo Elwing, tu dospělou, manželku, matku, paní. A ona nyní dostala stejný dopis, jako dostal její pradědeček a otec. Jen podpisů nebylo sedm, jen čtyři. Tři z bratrů se z dobytého Doriathu nikdy nevrátili. Čtyři, ale stačilo to. Maedhros, Maglor, Amrod, Amras. Oheň v přístavech Sirionu? ptala se sama sebe. Jak se má rozhodnout ona, žena, když je její pán pryč. Nesnesitelně jí chyběl, byla tak sama. I přes všechnu její lásku ji opouštěl a odplouval na své lodi na neznámé moře, které si ani nedokázala představit. Elwing věděla. Hledal. Hledal otce a matku. Hledal břeh, o kterém slyšel, ale na kterém jeho noha nikdy stanout nemohla. Hledal odpovědi. Hledal milost.
"Eärendile," zašeptala. "Vrať se, prosím. Nenechávej mě tu samotnou. Poraď, co mám odpovědět!" Nemohl ji slyšet. Moře je příliš široké, Ossëho zuřivost příliš hlasitá a zármutek Uinen příliš hluboký...

...Vzpomínala na chvíli, kdy ho poprvé spatřila. Po dlouhém, namáhavém útěku ze zničeného domova neobydlenými pustinami k sirionskému ústí s ostatkem, nyní již jejího, lidu a stavbě přístavů, dospěla. Vybavovala si své rozhovory s Círdanem a vážnou vrásku kolem jeho úst, když říkal: "Pomůžu vám, princezno." A pak přišli oni. Stejně zdeptaní a zničení jako před lety její lid. Bylo jaro a oni na kvetoucích loukách zpívali písně plné bolesti. Písně o bílém městě v kruhu hor, písně o rudém úsvitu na severní straně, písně o zlatovlasém bojovníkovi odpočívajícím v mohyle na vrcholu soutěsky zvané Orlí. Nechápala význam těch zpěvů, ale věděla, že tihle Noldor také ztratili domov. Ale jim ho vzal Nepřítel! pomyslela si hořce. Nám ho zničili elfové, příbuzní, spojenci.
Ne tak docela. odpověděla sama sobě. Nevydal snad jejich město Nepříteli jeden z nich? Králův příbuzný? Eärendilova matka byla gondolinská princezna a jeho otec byl smrtelný člověk, stejně jako Elwinžin dědeček. Milovala Eärendila snad od první chvíle, ale nikdy ho tak úplně nepochopila.
Kde se v něm brala ta nezkrotná touha po moři, když je předtím nikdy neviděl? Kde vzal tu jistotu, že musí existovat nějaké východisko? V těžkých chvílích, jako je tato, měl stát po jejím boku, a ne hledat zem, kterou nemohl a ani nesměl nalézt. Ale věci byly, tak jak byly. Byla sama...

...Shromáždění elfů setrvávalo v absolutním mlčení, když jejich paní hlasem bez jakýchkoliv emocí četla dopis Fëanorových synů. Elwing dočetla, stočila pergamen a přejela pronikavýma očima po svém lidu, který se za ta léta až zázračně zotavil a nalezl nový domov. Pak promluvila:
"Stojíme před nelehkou volbou. Lord Maedhros a jeho bratři nás žádají o to, co jediné máme. O zdroj našeho štěstí, o naše požehnání. Říkají, že to náleží jim, ale je to opravdu tak?" Sklonila hlavu a na okamžik se odmlčela. Elfové zlostně zamručeli.
"Co bychom měli dělat? Já a ti, co se mnou přišli z Doriathu, vědí, čeho jsou Fëanorovci schopni, nedosáhnou-li svého. Chceme, aby nám zapálili domovy nad hlavou a všechny nás povraždili? Neměli bychom jim přece jenom vyhovět? Ale..." zvedla ruku, když viděla, že se v davu vzmáhá nesouhlasný šum, "opravdu to můžeme udělat? Opravdu můžeme silmaril, na kterém spočívá pot Berena a slzy Lúthien, na kterém zaschla krev mého otce a krev krále Thingola, vydat vrahům? Náš pán Eärendil dlí mimo domov. Rozhodování tedy spočívá na nás. Co ale řekne, až se vrátí domů a zjistí, že jsme se silmarilu vzdali? Jsou to nelehké otázky a já žádám každého z vás, aby si rozmyslel odpovědi; pak budeme hlasovat."
Stovky hlasů vzlétly k obloze. Nebylo o čem diskutovat, všichni věděli, co chtějí; byli jednotní. Elwing zavřela oči.
"Dobrá tedy," řekla. "Napíši Fëanorovcům dopis." Věděla, že to takhle dopadne. Bála se toho. Sama nevěděla, co vlastně chce. Otočila se a podívala se na Elrose a Elronda, kteří si hráli mezi stromy. Nechápali, co se děje, byli příliš mladí. Šest a pět let. Najednou se hrozně bála o své děti. Oči se jí znovu zavřely. Prosím, prosila Valar, ať to dobře dopadne....

...Dveře zůstaly pootevřené. Elwing svíral jeden z elfů v náručí; neviděla, co se stalo. Eluréd a Elurín ano. Nezbývalo jim nic jiného, než pozorovat, jak Fëanorovci překonali počáteční překvapení a zabili Nimloth, dceru Galathilovu, nad tělem Diora Aranela Eluchíla, jejího manžela. Ale její výkřiky se odrážely od kamenné klenby a navždy se vryly Elwing do paměti. Elurín zavyl jako poraněné zvířátko a vysmekl se svému strážci. Marně se po něm Eluréd snažil chňapnout. Vytrhl se také a vběhl za bratrem do sálu. Elfové si vyměnili zoufalé pohledy a pak ten, který měl chlapce na starost, vyběhl do kamenné síně, kde ho čekala smrt. Její strážce chňapl po jedné ze dvou brašen, které jim Nimloth svěřila a zacpal děvčátku pusu, aby nemohlo křičet. Poslední, co viděla, než s ní prchl šedou chodbou, byl ten druhý, zrovna když padl na zem pod náporem strašlivého meče a Eluréd vrhající se před bratříčka. To byl její poslední pohled na Menegroth, na domov, který jí vzali...

...Ta noc byla chladná. Proto se elf, který držel stráž, schoulil u ohýnku. Kvůli troše tepla. Bohužel tak však poskytl výborný cíl pro noldorského lučištníka. Našli ho asi o hodinu později s rozhozenýma rukama a nechápavým výrazem. Příliš pozdě. Byl první obětí třetího Zabíjení rodných, toho nejkrutějšího.

Elwing někdo budil. Říkal jí něco o tom, že musí rychle vstávat. Nerozuměla tomu a ani tomu rozumět nechtěla. Něco bylo špatně. "Co se děje?" zamumlala.
"Měla jste pravdu. Jsou tady." Elfův hlas byl příliš vyděšený, než aby se musela ptát, kdo.
"Kde?" zeptala se místo toho.
Srdceryvný pláč nějaké ženy venku jí byl dostatečnou odpovědí, ještě než mladík špitl: "Všude."
Kývla na něj, aby utíkal a dezorientovaně doklopýtala ke skříni na druhé straně místnosti. Skříň skrývala truhlu a ta truhličku. Křik, pláč a řinčení zbraní k ní doléhalo čím dál hlasitěji. Nikdo nepřežije, věděla to. Pod oblohou se šířila rudá záře požáru, stejně rudá jako krev. Doriath! blýsklo jí hlavou a zůstala stát, neboť hrůza, která se jí zmocnila, se nedala setřást. Ne, ne Doriath. Přístavy Sirionu! Víko truhličky odskočilo a ona ucítila pod prsty nejprve chladný kov a potom, ach, teplo, které jí rozproudilo krev, prosvítilo ruce a ozářilo unavenou tvář jasným světlem. Silmaril, nejkrásnější ze všech výtvorů Ilúvatarových dětí vsazený do nejkrásnějšího z náhrdelníků. Jako by sama hvězda sestoupila na zem...

...Šero Regionu a chlad. Stromy byly jako šedé sloupy, strnulé a nelítostné. Měla hlad a byla jí zima. Řekla to svému strážci.
"Paní nám dala něco k jídlu," odvětil tiše, opatrně ji položil na zem a otevřel brašnu. Nebylo v ní ale jídlo. Mnohokrát se potom Elwing ptala sama sebe, zda to opravdu byla jen náhoda. Les se rozzářil jasným světlem a oni oba dva uskočili překvapením. Odnesli s sebou silmaril, Barahirův prsten a králův Aranrúth, a přitom o tom neměli ani tušení. Fëanorovci v ten den nedostali, po čem toužili...

...Elwing si připnula Nauglamír na šíji a silmaril ji povzbudivě hřál na hrudi. Náhle byla nesnesitelně zoufalá a krásná. Paní oděná světlem. Ne, nedostanou ho ani dnes, to raději zemře. Přehodila přes sebe tmavý plášť a skryla tak světlo kamene. Pak se ztratila v šedých stínech.

...Tma, tma tak temná, že ji nemohly prozářit ani plameny šlehající ze zapálených domů a hořících lodí poschovávaných v rákosí. Maglor se otočil a téměř automaticky zabil mladého, špatně ozbrojeného elfa, který se pokoušel bránit. Kdy na něj padla tahle tma? V okamžiku, kdy je uviděl mrtvé, ruku v ruce, jako by i po smrti chtěli být spolu. Jejich rusé vlasy se proplétaly s krví potřísněným rákosím. Tehdy začal litovat, že na Přístavy Sirionu zaútočili. Dvojčata. Amrod a Amras. Pamatoval si ještě časy, kdy je matka čekala. Tenkrát, na jiném břehu, před silmarily, před přísahou. Ztratil další dva bratry. Již ne sedm synů Fëanorových, už jen dva. Ti nejstarší. Všude byla tma, krev a pláč. A silmaril, kde je? Nebyl to však on kdo silmaril našel...

...Kdo jí to vlastně pronásleduje, pochopila Elwing v okamžiku, kdy už nebylo kam utéct. Stála na úplném okraji útesu, pod kterým bouřilo moře. Plášť se jí dávno rozhalil a silmaril teď jasně zářil. Elf, který před ní stál, byl nepředstavitelně vysoký a na prsou měl Fëanorovu hvězdu. Elwing ji však nepotřebovala k tomu, aby ho poznala, ačkoliv ho viděla stěží jednou v životě. Rudé vlasy měl rozcuchané, meč od krve a v obličeji výraz tak hluboké únavy, že každý, kromě něho, věděl, že ho jeho břemeno nakonec přemůže. Ten nejstarší, Maedhros. Co jste udělali s mými bratry! chtělo se vykřiknout Elwing. Už neměla kam couvat.
"Vydej mi silmaril, dílo našeho otce, Diorova dcero, a nechám tě jít," řekl Maedhros. Dívka však jen stiskla rty.
"Prosím, nenuť mě znovu zabíjet." Teď byl jeho hlas unavený a smutný.
"Kolikrát jste zabíjeli Teleri? Již třikrát. Nemáš na něj už nárok!"
"Ty mi ho nedáš?" Náhle jako by samotná jeho slovy zabíjela.
"Raději zemřu!" vykřikla Elwing a semkla rty.
Maedhrosův meč se pohnul a Elwing přes své sevřené rty vykřikla: "Ulmo, smiluj se!" A šeptem dodala: "Jdu k tobě, Námo." Pak se vrhla z útesu. A jak padala, blýskla jí hlavou strašlivá myšlenka. Elrond a Elros. Kde jsou? Jak na ně mohla zapomenout? Zabijí je. uvědomila si. Již nemá žádné děti.
Maedhros raněně zavyl, když silmaril s posledním zábleskem pohltilo moře. Je konec. Všemu konec...

…Maglor silmaril nenašel, zato našel něco jiného...

...Byl to zlý sen, musel být. Mrtví byli všude. I jejich kamarádi, se kterými si ještě včera hráli. I jejich maminky. A jejich maminka, kde je? Nechala je tu? "Tady se schováme." řekl jim elf, který je chránil. "Musíte být absolutně ticho!" Jeskyně byla malá, Elrosovi se nelíbila. Objal bratříčka kolem ramen a pokoušel se ho utěšit.
"Maminka se pro nás brzy vrátí, uvidíš." Elrond přikývl.
Seděli tam neskutečně dlouho a poslouchaly tep vlastního srdce. A pak se ozvaly kroky. Těžké kroky nepřítele. Elf to vycítil a skočil k ústí jeskyně. Za několik okamžiků padl mrtvý Elrosovi k nohám. Elrond tenounce zavyl. Smrt byla příliš blízko. Z ústí jeskyně vystoupil někdo černovlasý, vysoký a hrozivý. Na meči měl krev. Elros zakryl bratříčka vlastním tělem a vytáhl krátkou dýku, kterou dostal na rozloučenou od tatínka. Bylo to směšné; jako kdyby se mohl bránit. Dva kroky.
"Maminko," vypískl tiše Elrond. Oči měl široce rozevřené hrůzou. Bude to bolet?

...Maglor nechápal, proč elf bránil jeskyni s takovou vervou. Teď to pochopil. Úplně v koutku se krčily dvě vyděšené děti. Elwinžini synové. Ten starší se pokoušel bratříčka zakrýt, jako by doufal, že si ho Maglor nevšimne. V očích jim plál takový strach, až se Maglor zarazil. Nevěděl, jak dlouho si hleděli do očí.
"Káno!" Bratrův hlas se ozýval docela blízko.
"Tady jsem Maitimo!" Maedhros vešel dovnitř.
"Všichni sirionští jsou mrtví," řekl. A pak si všiml Elronda a Elrose.
Obnažil meč a postoupil dopředu. Ten mladší tiše zavzlykal a přitiskl se k bratrovi. Maglorovi se před očima mihly dva obrazy. Ten první byl Maedhros s obličejem strhaným únavou. "Nenašli jsme je," říkal. "Proč to jenom udělali? Byl bych je ušetřil. A teď někde zmrzli." Tím druhým byla mrtvá dvojčata, držící se za ruce. Amrod. Amras. Celegorm. Curufin. Caranthir. A ti nešťastní chlapci - Eluréd a Elurín.
"Počkej!" řekl bratrovi. "Nedělej to."
"Proč ne?" podivil se Maedhros.
"Pojedou s námi," odpověděl. Zastrčil meč do pochvy a lehce vypáčil ze ztuhlých dětských prstů dýku. "Ztratil jsem téměř celou rodinu. Připomínají mi dvojčata," dodal, když viděl, že chce Maedhros protestovat. Už teď ty děti miloval, netušil však, že i ony budou jednou milovat jeho a říkat mu otče...


...Smutně prořídlé vojsko Fëanorovců se vracelo domů. V jejich čele jeli již jen dva z Fëanorových synů. Před Maedhrosem seděl na koni Elros a před Maglorem Elrond. Nevěděli již, že právě když kouř z jejich zničeného domova zmizel za obzorem, vznesl se z moře veliký pták s prozářenou hrudí a odletěl na západ hledat loď svého manžela.


Káno- zkratka z Kanafinwë (Maglorovo quinejské otcovské jméno)
Maitimo- Maedhrosovo quinejské mateřské jméno



Poznámka: Elros je v mé povídce starší než Elrond. To je, zvlášť mezi pisateli fanfiction, poněkud neobvyklé, ale jistý badatel vystopoval (nejsem to já), že Elrosovo jméno je v 90% případů jmenováno před Elrondovým, což je vcelku spolehlivé vodítko. (Starší bratr je vždy jmenovám před mladším.) Dále je nepopisuji jako dvojčata, a to proto, že ačkoliv se to všeobecně uznává jako fakt, Tolkien to nikde ve svém díle doopravdy nenapsal. Toť vše.

Zde je slíbený odkaz na Šárčin obrázek: http://cinealton.blog.cz/1403/prchajici-elwing
A zde ještě jeden. Myslím, že moje inspirace je zjevná: http://retailavenger85.tumblr.com/image/56172432854
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Šárka Šárka | Web | 22. června 2014 v 21:07 | Reagovat

Tak tuto znám moc dobře :) Donutila jsi mě zamyslet se nad stářím Elronda a Elrose...Jakto, že se berou obecně za dvojčata, pokud to tak Tolkien vyloženě nenapsal? Kde jen ta představa vznikla?
Moc se mi tu líbí, jak se na konci zachoval Maglor. A taky úplně poslední větička, protože příběh Eärendila a Elwing je prostě krásný :)

2 Aredhel Aredhel | 22. června 2014 v 22:39 | Reagovat

[1]: To s těmi dvojčaty by mě taky zajímalo, protože odpověď sama neznám. Jinak si myslím, že Elrond se obecně považuje za staršího kvůli jeho volbě. Je dobré si uvědomit, že to tak vůbec být nemusí, že to není samozřejmé.

3 bantyszobrieissa bantyszobrieissa | E-mail | 20. července 2014 v 15:49 | Reagovat

Hihi, ta poslední věta je z celé povídky nejlepčí (to bude tím optimismem a nadějí, které já v tvých textech zatvrzele hledám).

4 Aredhel Aredhel | Web | 20. července 2014 v 19:58 | Reagovat

[3]: Jo, optimismus, to je něco, co bych vážně potřebovala, měl by se vyrábět v tabletkách... (Ale já bych si stejně nevzala, není nad to vymalovat si pokoj na černo a brečet nad imaginárními postavami. ;-))

5 Clarissa Clarissa | Web | 22. července 2014 v 22:06 | Reagovat

Jsem vážně ráda, že někdo začal psát povídky i na jiné Tolkienovské motivy, než fanfikce na Pána prstenů nebo Hobita.
Silmarillion je přitom obrovská studnice inspirace...
Dám si tě do odkazů, pokud nevadí. :)

6 Aredhel Aredhel | Web | 22. července 2014 v 23:16 | Reagovat

Děkuji! Jsem hrozně ráda, že se ti to líbí a cítím se poctěna, že mě chceš mít v odkazech!!! Dík moc.

7 Irith Irith | Web | 20. prosince 2014 v 9:24 | Reagovat

Teď budu chvíli rýpat, neb jsem nedávno omylem narazila na jakousi stránku porovnávající ubíhající čas elfům a ostatním.
Podle toho jsou elfové plnoletí ve 100 a "fyzicky vyspělí" v 60. Takže v 5 a 6 letech jsou ještě kojenci, ne :-)
Ale to vážně rýpu (a neskutečně si užívám, že vím o elfech víc než elfka :-) )
Povídka naprosto úchvatná, stejně jako ta "dva bratři".

8 Irith Irith | Web | 20. prosince 2014 v 9:24 | Reagovat

[7]: Pardon, O bratrech.
Už neumím ani číst.

9 Aredhel Aredhel | Web | 20. prosince 2014 v 14:15 | Reagovat

[7]: Máš pravdu, ale problém je, že Elrond a Elros nejsou čistokrevní elfové. Jejich otec i matka jsou oba dva z poloviny lidé a než se rozhodnou ke které rase patří, jsou něco napůl- tudíž i jejich růst bude o dost rychlejší než u elfů. (" omylem narazila" ??? :-D )
Dík moc za pochvalu, jsem strašně ráda, že se ti to líbí!!!!

10 Polly Polly | Web | 20. prosince 2014 v 14:44 | Reagovat

[7]: To by bylo, aby sis nerýpla :-)

No... asi se stane zázrak. A já možná začnu brát elfy na vědomí. Je to krásné.

11 Aredhel Aredhel | Web | 20. prosince 2014 v 17:51 | Reagovat

[10]: Při všech Valar, to se mi snad jenom zdá!!!! To musí být skutečně zázrak :-D (Jen do toho, neboj se...)
Dík.

12 Irith Irith | Web | 20. prosince 2014 v 20:14 | Reagovat

[11]: Boing! Smíšku, nedělej to!!!!!
Omylem narazila - někde u Tolkienconu.

13 Polly Polly | Web | 21. prosince 2014 v 12:08 | Reagovat

[12]: Uvidíme... :)

14 Irith Irith | Web | 21. prosince 2014 v 16:28 | Reagovat

[13]: Ty bys to vážně udělal?

15 Polly Polly | Web | 21. prosince 2014 v 17:16 | Reagovat

[14]: Hele, nevydírej. To, že vezmu na vědomí, že existují přece není žádný zločin.
Alespoň si z nich teď budu moct dělat větší legraci. Musíš uznat, že se blbě směje něčemu, co neexistuje...

16 Irith Irith | Web | 21. prosince 2014 v 17:29 | Reagovat

[15]: Fnuk! Asi máš pravdu, jako vždy, že nejinteligentnější hobite v Kraji? :-)

17 Polly Polly | Web | 21. prosince 2014 v 18:15 | Reagovat

[16]: Ty jo, to je poprvé, co jsem nějakou diskuzi s tebou vyhrál :D

18 Irith Irith | Web | 21. prosince 2014 v 18:19 | Reagovat

[17]: Tak fajn, budu pokračovat.

Ale čím víc elfy poznáš, tím spíš si je oblíbíš.

19 Aredhel Aredhel | Web | 21. prosince 2014 v 23:36 | Reagovat

[12]:[13]:[14]:[15]:[16]:[17]: :-D

[18]: Ano, to je pravda. Jen do toho, Polly!

20 Irith Irith | Web | 22. prosince 2014 v 8:11 | Reagovat

[19]:Ale to už si my bohužel nemůžeme dovolit. Obávám se, že to by byl definitivní konec blogu mittalmar. Už jsme toho dokázaly hodně (probudily jsme blogery a přiměly je k návratu k Tolkienovi) a každý musí do příběhu vstoupit a zase z něj odejít, ale myslím, že náš čas ještě nenastal.

21 Aredhel Aredhel | Web | 22. prosince 2014 v 20:20 | Reagovat

[20]: Já bych to neviděla tak černě- vy vždycky budete hobiti, ať se stane cokoliv (jako vážně, vždycky). Jestli si ale provozuješ takovéhle hororové scénáře, tak ať to Polly samozřejmě nedělá. Mě stačí, když budete mít rádi jenom jednoho elfa. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama