31. března: Podvečer (povídka inspirovaná Nedokončenými příběhy)

31. března 2017 v 23:57 | Aredhel |  Povídky inspirované Tolkienem
Zvládla jsem to.

Třicet jedna dní jsem každý den psala a dneska je tu poslední povídka.

Musím říct, že jsem to opravdu neočekávala - že to vydržím. Vsadím se, že vy taky ne. Ale zázraky se dějí... Zjistila jsem, že některé dny je času dost a jiné člověk musí hledat hodinku, aby do ní vtěsnal svůj tvůrčí proces (většinou na úkor školy), že je lehčí mít námět na povídku a ten se snažit napasovat na zadané téma, než naopak (dobře, tohle už jsem tušila). Zjistila jsem, že mě baví psát z perspektivy lidí - dívat se z jejich úhlu pohledu na věci, které nejsou lidské. A jsem naprosto vyčerpaná. Fakt.

Což znamená, že kromě povídky ze soutěže O Gondorský semenáček (kterou vydám někdy v dubnu, když teď už můžu) ode mě pěkně dlouho nic neuvidíte. Stejně jste to určitě nestíhali číst, tak aspoň budete mít dost času to dohnat... (Ale bude to divné, nemuset na to každý den myslet.)

A teď už je čas na poslední povídku. Dnešní téma bylo denní doba. A protože si musím udržovat status quo, zakončíme březen něčím pořádně tragickým a melancholickým. A trochu umažeme hranice mezi realitou a něčím tak trochu za ní.
 

30. března: Starší sestra

30. března 2017 v 23:57 | Aredhel |  Básně inspirované Tolkienem
Dnešní téma opět nenechávalo moc volnosti: Minas Ithil a Minas Anor.
(Nebo též Minas Morgul a Minas Tirith, jak jsou častěji nazývané.)

Nedalo se nic dělat, musela jsem psát o těchto dvou městech.

Inspirace nakonec byla, a docela dobrá. Aragorn po Válce o Prsten udělal spoustu zvláštních rozhodnutí, která se zdají rozumná, když si to člověk jenom tak přečte a jde na další větu. Ale když se nad nimi trochu zamyslí... Tahle báseň je o jednom z nich, týkajícím se právě Minas Ithil.

29. března: Povinnost (povídka inspirovaná Pánem prstenů/ Silmarillionem)

29. března 2017 v 23:57 | Aredhel |  Povídky inspirované Tolkienem
Dnešní téma byl verš ze Samovy písně, kterou zpíval ve věži Cirith Ungol:

"já neřeknu, že skončil den,
a s hvězdami se nerozloučím"

Povídka je opět trochu zvláštní. Vypráví o dvou lidských ženách, bojovnicích, každé z jiného národa, jiného věku, s jiným osudem, o jedné víme hodně, o druhé téměř nic. Přesto před nimi leží velmi podobná volba: volba mezi povinností a tím, po čem jejich srdce touží. Tím, co je správné, a tím, co je možná osud... A každá se rozhodne jinak.
 


28. března: Knihy

28. března 2017 v 23:57 | Aredhel |  Básně inspirované Tolkienem
Jak už název básně napovídá, dnešní téma byly knihy.

Báseň je tentokrát tak trochu speciální. Nevypráví žádný příběh ze Středozemě, ale mluví o tom, co ji tvoří - o knihách. (To je ale překvapení!) Zároveň je to tak trochu experiment. Nevím, jestli je báseň sama o sobě dobrá, ale vznikla na základě jednoho zvláštního pravidla. Chtěla jsem si vyzkoušet, co všechno dokážu. (Už jsem kdysi něco podobného zkoušela, ale výsledek byl strašný.) Schválně, kdo "pointu" pochopí první (ani ne tak tu obsahovou, ta je jasná, ale pointu formy). Jestli vůbec někdo.

27. března: Dobrý život (povídka inspirovaná Pánem prstenů)

27. března 2017 v 23:55 | Aredhel |  Povídky inspirované Tolkienem
Dnešní povídka je pro Aegeri. Slíbila jsem jí Faramira a Éowyn, její (a vlastně i můj) oblíbený pár.

Téma na dnešek se na ně nádherně hodilo. Byl to verš z básně indického básníka Rabindranatha Tagoreho:

"The morning will surely come, the darkness will vanish,
and thy voice pour down in golden streams breaking through the sky. "

Doufám, Aegeri, že se ti povídka bude líbit.

26. března: Nemožné (povídka inspirovaná Pánem prstenů/Silmarillionem)

26. března 2017 v 23:58 | Aredhel |  Povídky inspirované Tolkienem
Dala jsem si závazek, že než projekt skončí, napíšu povídku z perspektivy trpaslíků (chci mít svou sbírku podivných perspektiv co nejkompletnější). Ten den nastal dnes.

Téma byl citát od Edgara Allana Poea:

"They who dream by day are cognizant of many things which escape those who dream only by night."

Volně přeloženo:

"Ti, co sní ve dne, si jsou vědomi mnoha věcí, které uniknou těm, co sní pouze v noci."

Nejsem trpaslík. Nepřemýšlím jako trpaslík. Sice jsem kdysi už jednu trpasličí povídku napsala (opět dosud nezveřejněnou), ale vůbec si nejsem jistá, jestli jsem trpasličí podstatu náležitě vystihla. Stejně tak si nejsem jistá, zda jsem splnila zadání... Bylo to těžké.

Ale snaha byla.

25. března: Nové světlo

25. března 2017 v 23:40 | Aredhel |  Básně inspirované Tolkienem
Dnešní téma bylo naděje, což mi dalo příležitost uvědomit si, že jsem ještě nesložila žádnou pořádnou báseň Eärendilovi. Docela ostuda. A protože múza zrovna docela přála, rozhodla jsem se to napravit.

Báseň je pro všechny, kdo mají sklony zapomínat, že vždycky je naděje.

24. března: Oltáře (povídka inspirovaná Nedokončenými příběhy)

24. března 2017 v 23:30 | Aredhel |  Povídky inspirované Tolkienem
Konečně je tu páteční povídka. Téma bylo vzpomínání.

23. března: Pravdivý příběh (povídka inspirovaná Silmarillionem… tak trochu)

23. března 2017 v 23:57 | Aredhel |  Povídky inspirované Tolkienem
Dnešní téma mi moc volnosti nedopřálo, jednalo se o dost konkrétní úryvek ze Silmarillionu:

"To bylo Poledne Blažené říše, plnost její slávy a blaženosti, dlouhé počtem let, ale ve vzpomínce příliš krátké."

Ale mně se o Valinoru vážně psát nechtělo.

Tak jsem se rozhodla, s pořádnou dávkou nadsázky, psát o jedné duši, která si tu blaženost zrovna moc neužívala a přála si, aby byla léty kratší a aby na to mohla šťastně zapomenout.

Dejte si pozor, je tu něco, co tu ještě nebylo! Povídka, která není ani kanonická, ani není myšlená vážně. Hotový Dagor Dagorath!

22. března: Třicet devět dní

22. března 2017 v 23:57 | Aredhel |  Básně inspirované Tolkienem
Dnešní téma bylo sympatické: předtucha/předvídání.

Mám v Silmarillionu spoustu oblíbených pasáží: mám zvolenou nejkrásnější pasáž, nejsmutnější pasáž, pasáž, která mě nejvíc zastihla nepřipravenou... a taky nejzlověstnější pasáž. A právě ta inspirovala dnešní báseň.

Možná vás to překvapí, ale vůbec není z vlastního Silmarillionu, ale z Akallabêth. Ale pokaždé, když ji čtu, běhá mi mráz po zádech:

"A pořád bylo všude ticho a osud visel na vlásku. Ar-Pharazôn totiž na konci zakolísal a málem se obrátil nazpátek. Srdce mu naplnilo zlé tušení, když pohlédl na němé břehy a viděl zářící Taniquetil, bělejší než sníh, studenější než smrt, mlčící, nepohnutelný, strašný jako stín Ilúvatarova světla."

Huh.

A jaké teprve musely být ty poslední dny na Númenoru, bez mužů, bez zpráv, v nejistotě... a pak ostrov začal dělat divné věci...

Kam dál